Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 23. kapitola

17.05.2014 (12:15) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2052×

23. kapitola

Postupně jsme se dali do běhu a za pár minut jsme se ocitli před obrovským domem, který byl z velké části prosklený.

******

Zarazila jsem se před vchodem, zatímco členové Cullenovic klanu vcházeli dovnitř.

Edward mi pevně sevřel ruku a vypadal nervózně. Takhle jsem ho snad ještě neviděla. Pokusila jsem se o povzbudivý úsměv, i když ve mně byla taky malá dušička.

„Děkuju,“ naznačil mi rty, ale to už jsme společně vcházeli do domu.

Následovali jsme Rosalie a jeho rodiče úzkou chodbičkou. Všechny stěny byly bílé a obsahovaly obrazy a stějně jako ve Volteře, i tady bych dala krk za to, že jsou to všechno originály. Oproti Volteře tu však byla jedna zásadní změna. Tedy kromě těch bílých stěn. Všude byl nábytek...

Vešli jsme do velké místnosti. Byla to kuchyň. Skvěle vybavená kuchyň. Bylo tam vše. Od spotřebičů po nádobí.

Když jsme se s Rollandem rozhodli usadit mezi lidmi, také jsme ji měli, ale nelámali jsme si příliš hlavy s vybavením. Naprostý základ: linka, sporák, dřez, stůl a židle. Talíře, myčku nebo mikrovlnku jsme neřešili.

Další rozdíl mezi mnou a Cullenovými.

Jakmile jsme vešli do místnosti, všude kolem se rozezvučil sarkastický hlas Rosalie.

„Máme návštěvu,“ ušklíbla se a posadila se na jednu z barových židlí.

Z vedlejší místnosti právě přicházela mladá dívka s hustými hnědými vlasy. Bella, uvědomila jsem si. Nesla podnos, na němž byla konvice a prázdný čajový šálek.

Stiskla jsem Edwardovu ruku ještě silněji a sledovala tu mladou upírku před sebou. Edwardova žena byla ještě krásnější než v Edwardově vzpomínce. Tehdy jsem ji samozřejmě viděla jako člověka.

Všimla jsem si, že Edward zatajil dech.

Bella k nám pomalu zvedla zrak od podnosu. V jejích očích se zračil šok. Upustila podnos a ten s hlasitým řinčením  dopadl na zem. Kousky porcelánu se rozlétly všemi směry.

Když jsem si všimla barvy jejích očí, neubránila jsem se a trhla sebou. Na tohle si asi nikdy nezvyknu. Edward, který zřejmě ucítil mé škubnutí, po mně vrhl starostlivý pohled.

Jemně jsem se na něj usmála, abych mu dala najevo, že to zvládnu, a pustila ho, aby se mohl jak se patří přivítat se svou ženou.

Na tuhle chvíli jsem čekala. Představovala jsem si ji, ale nic se nedělo.

Edward tam stál a pozoroval mě. Přestala jsem mu pohled oplácet a podívala se na Bellu, která tam jen tak stála a těkala pohledem mezi Edwardem a mnou.

Byla tak krásná. Nechápala jsem ale, proč nepadne Edwardovi kolem krku tak jako v mých představách...

Trochu mě to naštvalo. Zřejmě si toho všimla, protože se na mě právě v ten moment zamračila.

Měla jsem chuť na ni začít křičet, aby se vzpamatovala, ale do místnosti se přiřítili další dva členové rodiny.

Jeden byl hodně vysoký, vypadal hubený, ale to bylo jen tím, že stál vedle naprostého obra, který mi připomněl Felixe. Měl i stejně tmavou barvu vlasů. Ten hubenější a vyšší měl vlasy jako med a byl celý pokrytý kousanci.

Nemohla jsem si pomoct. Moje tělo se napjalo, jako by očekávalo útok, a tihle dva byli jednoznačně hrozba. Křičely to všechny mé smysly, ale já se jimi neřídila a donutila se zkamenět na místě.  

Edward mě zase objal. Vrhla jsem po něm vyčítavý pohled. Ne kvůli těm dvěma, naštvalo mě, že objímá mě, když má objímat Bellu - svoji životní lásku. 

Pokusila jsem se ze sebe jeho paže setřást, ale nepovedlo se.

„Klid,“ zašeptal mi do vlasů. „Uvolni se.“

Ale já to nedokázala. Má reakce byla instinktivní, ale zvládala jsem ji dobře. Tak proč Bella nejde k němu? Celá jsem se rozechvěla hněvem. Ztrácela jsem nad sebou kontrolu. Edward si myslel, že mě uklidňuje, ale opak byl pravdou. Víc a víc mě štval.

Cítila jsem všechny své schopnosti najednou. Bylo to, jako by se mi kroutily přímo pod kůží a chtěly ven. Chtěla jsem snad na Cullenovy zaútočit?

Do místnosti se přiřítila drobná brunetka s roztřepenými vlasy připomínající elfa.

„Myslím, že bys ji měl okamžitě pustit, Edwarde,“ řekla obezřetně.

„Alice,“ zašeptal její jméno a trochu povolil sevření.

Chopila jsem se své příležitosti, vysmekla se mu a vystřelila z domu do chladného podvečerního vzduchu.

**********

Před domem jsem se opřela o kmen stromu a pomalu klesla k zemi. Sklopila jsem hlavu a opřela si ji o kolena. Ty jsem si rukama pevně tiskla k tělu.

„Klid, klid, klid,“ opakovala jsem si a zhluboka dýchala. 

Připadala jsem si hloupě, ale totálně jsem zpanikařila...

Byla jsem v domě plném cizích upírů. Mé instinkty na mě ze všech stran křičely, že jsou pro mě hrozbou. A mé schopnosti se chtěly dostat ven, aby tu hrozbu eliminovaly. Chtěly, abych je všechny zabila.

Pevně jsem stiskla víčka. Motala se mi hlava z toho, jak se kolem mě míhaly tváře všech, od kterých jsem převzala schopnosti. Aro, Jane, Alec, Sophie a Chelsie.

Všichni se mi zabodávali do hlavy obrovskou silou a stejně tak se mi míhaly před očima i tváře Cullenových.

Jejich zlaté oči a nepřátelské výrazy mě děsily k smrti.

Ani jsem si neuvědomila, že všichni stojí okolo mě a v tichosti mě pozorují. Jejich přítomnost to všechno ještě zhoršovala. Copak to nechápou? Proč bych asi jinak utíkala?

„Co je jí?“ zeptala se Esme.

„Já nevím,“ odpověděl po chvíli Edward. 

Oběma jsem v hlase slyšela starost.

„Kdo je to, Edwarde?“ ozval se zvonivý hlásek. Byla to ta dívka, co řekla Edwardovi, aby mě pustil. 

„Ty to nevíš?“ podivil se.

„Ne, jak bych mohla? Nikdy předtím jsem ji neviděla,“ řekla ukřivděně. 

„Nikdy? Tys nevěděla, že přijdeme?“ divil se dál Edward.

„Ne,“ špitla trochu zahanbeně.

„Jak jsi věděla, že bych ji měl raději pustit?“ zeptal se rozladěně.

„Já jen, něco mi říkalo, že ji máš pustit, ale to jsi musel slyšet i ty. Vždyť se na ni podívej…“

„Já neslyším nic, Alice,“ zamručel Edward frustrovaně.

Trhla jsem sebou. Byl totiž strašně blízko u mě.

Slyšela jsem, jak všichni přítomní zalapali po dechu. Přiznání, že Edward neslyší myšlenky, je zřejmě šokovalo.

„Lilli,“ zaznělo mi u ucha. Byl to Edwardův sametový hlas. Něžně mi přejel rukou po vlasech.

Jak jsem se tak věnovala okolnímu dění, trochu jsem se uklidnila. Zkusila jsem otevřít oči. Stále jsem je však upírala na svá stehna. Soustředila jsem se na dýchání a Edwardovy jemné doteky, na tahy jeho prstů v mých vlasech. 

Cítila jsem, jak mě zaplavuje vlna klidu. Proudění schopností ustalo a mé tělo se začalo uvolňovat. Zavřela jsem oči, zvedla hlavu a opřela ji o kmen.

Nevím, kolik uběhlo času, ale všichni tam stále mlčky stáli.

Pomalu jsem otevřela oči.

Ten obr nalevo objímal Rosalie. Vedle něj stál dlouhán s kousanci a Bella. Carlisle a Esme stáli na druhé straně. Musela jsem pootočit hlavou, abych je spatřila. Drželi se za ruce a na zemi u jejich nohou seděla ta drobná brunetka s rozčepýřeným účesem v tureckém sedu. Přímo vedle mě klečel Edward a ještě stále mě hladil po vlasech.

Všichni se tvářili starostlivě. Strašně jsem se za sebe styděla.

„Moc se omlouvám,“ pípla jsem.

„Ššš…“ řekl a objal mě.

Nebránila jsem se. Právě naopak. Zapadla jsem mu celá do náruče a objetí mu oplácela.

Začalo mě dokonce pálit v očích. Další slzy, které nikdy nespatří světlo světa. Jak já lidem záviděla slzy a tu úlevu, kterou člověku dokázaly přinést...

„To je v pořádku,“ řekla Esme vlídně. Chtěla ke mně přistoupit, ale Carlisle jí to nedovolil.

Nedivím se mu. Musela jsem vypadat jako blázen a upřímně myslím, že jsem k tomu neměla daleko. Opravdu. Nevěděla jsem jistě, zda se může upír zbláznit, ale to, jak jsem k tomu právě měla blízko, mě děsilo.

Přitulila jsem se ještě blíže k Edwardovi a zesílila svůj stisk. Neprotestoval, ale slyšela jsem zapraskání a jak sebou vzápětí všichni trhli. Raději jsem ho tudíž pustila a své dlaně si způsobně složila do klína. Ještě chvíli jsem tam tak seděla a sledovala, jak se na tváři ostatních usazuje výraz naprostého zamyšlení. U Carlislea byl asi nejurputnější.

Ticho přerušila až Alice.

„Co kdybychom na to zapomněli a začali znovu, jako normální a civilizovaná rodina?“ řekla, vyskočila na nohy a přistoupila k Edwardovi. Objala ho. „Jsem tak ráda, že jsi zpátky, bráško, a i tebe ráda poznávám. Alice Cullenová.“ Natáhla ke mně ruku, ale já se jí nechtěla dotknout ze stejného důvodu, jako předtím Esme.

Alice ale nebyla Esme. Prostě sáhla po mé ruce, vytáhla mě na nohy a potřásla s ní.

„A ty jsi?“ otázala se se zářivým úsměvem na rtech.

Jenže mně se všechno před očima rozmazalo. Neovládla jsem to. Bylo to až moc instinktivní.

U Edwarda, Demetriho nebo své matky to bylo něco jiného. Dotýkali jsme se pořád. Nebylo těžké si toho tahání nevšímat, ale u někoho, koho neznám, to tak nebylo. Prostě mě to vcuclo a já se tak opět zhroutila.

Dopadla jsem koleny na zem. Jednou rukou jsem stále svírala Alice, ale neviděla jsem ji. Viděla jsem její vzpomínky jejíma očima.

Bylo to jako vír, který mě vtahuje do její hlavy. Vzpírala jsem se tomu, co to šlo, a zběsile lapala po dechu.

Chtěla jsem, aby mě pustila, ale ona si zřejmě myslela, že mě podpírá a tím pomáhá. Bylo pozdě. Před očima se mi rychle míhal celý její život. Snažila jsem se nedávat moc pozor, ale zmínka mého příjmení přitáhla moji pozornost.

Byla jsem ve Volteře. Demetri mě právě držel pod krkem, teda ne mě. Alice.

Její kůže na krku praskala. Cítila jsem její hrůzu, když sledovala bezmocného Edwarda, taktéž uzamčeného ve Felixově náručí, jak se žalostným výrazem sleduje Ara, který se zrovna chystá zabít Bellu.

„Dost! Přestaň!“ vykřikla Alice ve vzpomínce a já jsem vykřikla také.

Teď už moji ruku nesvírala Alice, ale Edward. Někdo ji ode mě prudce odtrhl. Rychle jsem mrkala, abych se vzpamatovala a navrátila se do současnosti. Z výjevu, jaký se mi odehrával před očima, jsem byla trochu mimo.

Alice byla schovaná za zády toho dlouhána s kousanci. Teď už jsem věděla jeho jméno. Byl to Jasper, její manžel a Edwardův bratr. Stál před ní v obraném postoji a stejně jako ona zpoza jeho zad mě sledoval. 

„Tohle byste už neměli dělat,“ řekl Edward příkře.

„Co jako?“ vyprskla Rosalie. 

„Dotýkat se mě,“ dostala jsem ze sebe a znovu pokračovala ve svém cvičení: nádech a výdech. 

„Ale Edward se tě dotýká,“ promluvil mým uším zatím neznámý hlas, i když jsem ho poznala, ale tak nějak jsem nevěděla odkud. Podívala jsem se tím směrem. Poblíž toho místa stály jen dvě ženy, ale Rosalie to nebyla. Musela to být ona. Bella. Co mi ale nedávalo smysl, byla ta stopa obvinění v jejím hlase. Bylo to vůbec poprvé, co promluvila.

„No, předtím se taky netvářila moc nadšeně. Myslím tam uvnitř,“ řekl ten obr silným hlasem, ale vzápětí se začal smát. 

„To není zas tak vtipný, Emmette,“ zavrčela Rosalie a on hned nasadil vážnou tvář. 

Nad tím, jak ho Rosalie usadila, jsem se neubránila pousmání.

„No vidíš. Tak se mi líbíš,“ zašeptal Edward. 

Trochu zahanbeně jsem sklopila zrak.

„On se mě už může dotýkat,“ zašeptala jsem.

„Co to znamená už?“ zeptal se Carlisle.

„Ehm. No, já...“ Nevěděla jsem, jak jim to říct. Ani zda je vhodné říkat, že jim můžu sebrat jejich dary.

Podívala jsem se bezradně na Edwarda. Nebylo možné zodpovědět jejich otázky bez toho, abych prozradila, kdo jsem, ale lepší to udělat hned, než riskovat, že si je oblíbím a oni mě posléze vykopnou...

Pomocí kmenu jsem se znovu vyškrábala na nohy.

„Asi máme co vysvětlovat. Nemyslíš?“ Pohlédla jsem do Edwardovy udivené tváře.

Přikývl. „Zvládneš to uvnitř?“ zeptal se a také se postavil.

„Ano.“ 

Všichni se tedy znovu odebrali do domu. Já se ploužila za nimi, bok po boku s Edwardem. 

***********

Ve dveřích do obývacího pokoje jsme se zastavili. Byl zařízen naprosto vkusně. Byla to velká místnost spojená s kuchyní a zařízení bylo naprosto dokonalé a vkusné. S velkou bílou sedačkou ve tvaru písmene El, na kterou si všichni svorně začali posedávat. 

S Edwardem jsme se podělili o dvě bílá kožená křesla naproti sedačce. Musela jsem uznat, že byla velmi pohodlná.

Carlisle spolu s Esme se protahovali poměrně úzkým prostorem mezi našimi křesly a pohovkou. Když se ruka Esme ocitla kousek od mé kůže, polekaně jsem vyskočila z křesla, abych tomu dotyku zabránila, jenže, co čert nechtěl, napálila jsem to přímo do Carlislea a už jsem byla chycená ve víru jeho vzpomínky na to ráno, kdy Edwarda unesli.

****

Carlisle seděl v pracovně, když zaslechl hádku. Vydal se směrem k ní, aby spor nějak urovnal.

Edward se hádal s Bellou. Byla to ošklivá hádka, jejíž smysl jsem příliš nechápala, ale to bylo tím, že ho nechápal sám Carlisle a tohle byla jeho hlava. Když to došlo jemu, došlo to i mně. 

Bylo to kvůli Arovi. Napsal jim dopis, ve kterém zval Bellu do Volterry. 

„Edwarde, já tam pojedu. Je to vstřícné gesto,“ říkala právě Bella.

„Ne, není. Je to past a já tě do ní nenechám spadnout. Nepustím tě tam,“ odporoval jí Edward. 

„Já se o sebe umím postarat,“ křikla Bella uraženě.

„O tom nepochybuji, ale ty sama ve Volteře? Ne, to se nestane. To prostě nedovolím,“ křičel Edward. 

„A co když se tě nebudu ptát?“ vyštěkla Bella. „Pochop, že čím lepší vztahy budeme s Volterrou udržovat, tím víc bude naše dcera v bezpečí.“ 

„Je to moc velké riziko a já Arovi nevěřím.“

„Edwarde, nevěřím mu o nic víc než ty, ale…“

„Tady přece není žádné ale. Bello, jestli se snažíš o to mě už nikdy v životě nevidět, pamatuj, že jsou snadnější způsoby, jak toho docílit,“ štěkl po ní.

S těmito slovy se otočil, věnoval Carlisleovi omluvný pohled a vyběhl z domu.

Šel na lov, ze kterého se už nevrátil, až do dnes. V té vzpomínce měl Edward stejně zlaté oči jako všichni Cullenovi.

Cítila jsem, jak jsem sebou v reálu trhla a to mě probudilo a vytrhlo ze vzpomínek jeho stvořitele.

Zapadla jsem zpět do křesla, ztěžka oddechovala a tupě zírala přímo před sebe.

Moc děkuji za komentáře a opravy. Je vážně super číst si vaše názory na věc... :-D 

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 23. kapitola: