Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 21. kapitola

13.05.2014 (17:30) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1892×

21. kapitola

Vešla jsem do vězení a pustila Edwarda z cely.

„Je čas?“ zeptal se.

„Ano,“ řekla jsem a v rychlosti mu nastínila plán útěku.

**********

Opatrně jsme se vyplížili do schodů vedoucích na hlavní chodbu. Šla jsem první a za mnou se ploužil Edward.

„Měl bych jít první,“ zašeptal, když jsme zdolali schody.

„Ani náhodou,“ štěkla jsem.

„Jo, ale jestli se něco stane?“ 

„Sklapni Edwarde,“ okřikla jsem ho a zpražila tvrdým pohledem.

Nebyla jsem klidná, ale dokonale jsem se ovládala.

„Musíme si něco ujasnit,“ řekla jsem. „Zdrháme rychle, ale hlavně se odsud musíš dostat ty. Takže, když řeknu zdrhej, tak to udělej a bez keců.“

„Nechat tě tady? To ani náhodou,“ zasyčel.

„Ano, pokud by to znamenalo, že se dostaneš ven, zapomeň na mě.“

„Nenechám tě tady,“ řekl umanutě.

Hodnou chvíli jsme na sebe zírali a zadržovali dech, ale na to nebyl čas.

Strnule jsem vykročila chodbou. Zaskřípěly dveře. Zastavila jsem a čekala. Naslouchala jsem, neozýval se ale žádný jiný zvuk a ani jsem nezaznamenala žádný pohyb.

Východ nebyl nijak daleko, ale v tuhle chvíli mi to připadalo jako jít na konec duhy.

Edward vykročil za mnou. Na křižovatce chodeb jsme se rychle rozhlédli.

Měli jsme štěstí. Většina upírů se totiž právě krmila v oné místnosti.

Nasadila jsem na Edwarda iluzi, že se jedná o Demetriho, a přistoupila ke dvěma upírům a jedné upírce s tabletem v rukou.

„Ty už jsi dnes venku byla,“ vyštěkl jeden z nich.

„Ano, ale to bylo s Heidi. Pokud vím, mám tohle.“ Zamávala jsem mu před obličejem zlatým klíčkem na silném řetízku. „A to mě opravňuje opouštět Volterru, kdykoliv chci. A tenhle je jeho,“ řekla jsem a ukázala na menší, stříbrný klíček ve své dlani, který jsem ráno sebrala Demetrimu.

„Jistěže. Můžete jít,“ řekl ten upír nakonec.

„Děkuji,“ řekla jsem a vydechla úlevou.

Bože. My to zvládneme. Nemohla jsem našemu štěstí uvěřit.

Věnovala jsem Edwardovi letmý pohled a čekala, až se otevřou dveře, ale uslyšela jsem za sebou blížící se kroky.

Do háje! Chodbou právě přicházel Demetri. Edward se vedle mě celý napjal.

Rychle jsem přes skutečného Demetriho přetáhla iluzi, že je to Felix a doufala, že jen projdou a nebudou si nás všímat, ale nestalo se tak.

Demetri zíral na Edwarda stojícího vedle mě. Všichni ostatní místo skutečného Demetriho viděli Felixe a skutečný Demetri místo Edwarda viděl sám sebe.

Nemohla jsem to před očima stráží jen tak změnit. Zarazil se uprostřed kroku a zmateně na nás zíral.

„Co to má být?“ zavrčel a vydal se k nám.

Vystrašeně jsem se chopila Edwardovi ruky.

„Kdo jsi?“ vyjel Demetri sám na sebe.

Strážná od vchodu právě otevřela pomocí tabletu dveře, ale zbylí dva se před ně postavili a bránili východu.

„Nějaký problém?“ zeptali se a podezřívavě si naši skupinku měřili.

Žena odložila tablet a podávala nám nazpět naše klíče.

Demetri spatřil svůj klíč.

„Kde jste to vzali?“ spustil.

„No přeci od slečny Lilliane a Demetriho.“ Kývl muž směrem ke mně a Edwardovi.

Oba jsme jako na povel ztuhli. Edward viděl Felixe. Stejně, jako zbytek místnosti. Ani trochu to nechápal, protože nevěděl, že ačkoliv se dívá na Felixe, je to Demetri. Hodně naštvaný Demetri.

„Co se tu děje?“ zeptala se právě přicházející Jane.

No, bezva. Ta nám tu ještě chyběla...

„Felixi? Myslela jsem, že jsi v hlavním sále?“ zakoktala Jane zmateně směrem k Demetrimu.

„O čem to mluvíš? Já nejsem Felix,“ řekl Demetri a podíval se na mě.

„Co to děláš?“ zeptal se mě, protože mu došlo, že ty zmatky dělám já.

Tak jo, čas jednat. Z konečků prstů mi začal unikat černý kouř. Pomalu se plazil do úst ženě s tabletem, která se právě chystala spustit poplach. Naštěstí byl jeden z mužů poměrně blízko a nebylo těžké zasáhnout ho dýmem také.

Sice pořád nechápali, co se děje, ale že něco není v pořádku došlo všem.

Zbylý muž mě chytil a drtil mě v obětí, zatímco k nám přistoupil Demetri. Rychle jsem toho muže zneškodnila kouřem a sledovala, jak Demetri vzal do rukou svůj stříbrný klíček.

„To je moje. Ty jsi mi ho sebrala?“ zeptal se nevěřícně.  

„Ano,“ řekla jsem rádoby klidným hlasem.

„Proč? Kdo je to?“ zeptal se a kývnul směrem k Edwardovi.

„Fajn, konec iluzí,“ rezignovala jsem.

V Demetriho pohledu se objevilo poznání. „To si děláš srandu? Jak se dostal z cely? Nemůžu uvěřit, že mu pomáháš. On tě nutí?“ vyjel na mě.

„Ne, nikdo mě nenutí.“

„Jak můžeš? Ani ho neznáš,“ vyčítal mi.

„Znám,“ ohradila jsem se a obranářsky se před Edwarda postavila.

Ten teď jen v šoku zíral na opravdového Demetriho. Než jsem se ale nadála, Jane na něj použila svůj dar.

„Přestaň, Jane,“ zavrčela jsem.

„Ne, je to vězeň,“ řekla umanutě a pokračovala.

„Fajn, řekla sis o to sama.“

Zaměřila jsem svou pozornost na ni a napodobila její úsměv, zatímco Edward se začal pomalu a těžce narovnávat, Jane křičela bolestí a složila se na podlahu. Tyčila jsem se nad ní a její schopnost ve mně doslova zpívala radostí nad tím, že je používaná.

Slyšela jsem, jak celá Volterra ožívá. Plně jsem se soustředila na Jane, takže trojice strážců východu se osvobodila a jakmile spatřili Edwarda, vrhli se na něj.

Ten se ale dost obratně bránil.

I tak jsem se pokusila znovu na ně seslat Alecův kouř. Bylo to obtížné, ale nakonec se mi to povedlo a dva z nich se zhroutili na zem s kouřem valícím se z úst.

Třetí se vrhnul na Edwarda.

Demetri se mnou začal třást.

„Vzpamatuj se. Víš, co vlastně děláš? Pomáháš nepříteli, proč to děláš?“ křičel na mě.

„Protože je můj přítel,“ zavrčela jsem.

„Co to kecáš? Lilliane, vzpamatuj se. Ještě toho můžeš nechat,“ řekl a hleděl na mě s prosebným výrazem ve tváři.

„Ne,“ zavrčela jsem. „Ty to nechápeš, ale já toho nechci nechat.“

Uslyšela jsem je. Janin křik, přilákal další členy gardy. Ještě nám však zbývalo trochu času.

„Rychle a daleko,“ šeptla jsem směrem k Edwardovi poté, co zneškodnil posledního muže u brány.

Věděla jsem, že se odsud nedostanu, ale dokážu je zatraceně zdržet, než se pustí za Edwardem.

„Tak jdi,“ řekla jsem tvrdým hlasem a strčila do něj.

Vzápětí jsem ale překvapeně vyjekla bolestí. Demetri mě drtil v objetí, ze kterého jsem se nedokázala vyprostit.

Celou dobu jsem sebou mlátila, ale nestačilo to, abych se osvobodila.

Edward měl stále rychlé reflexy, takže se nakonec přece jenom odhodlal a utekl otevřenými dveřmi.

Demetri uhnul z dosahu mého výpadu a třískl se mnou o zem. Hrozivýma černýma očima na mě děsivě shlížel.

Ooou! Vypadá to, že jsem ho neskutečně vytočila.

„To byl jediný důvod toho všeho, co se mezi námi stalo? Jen jsi mi chtěla vzít klíč, abys odsud mohla dostat Cullena? Nemůžu tomu uvěřit,“ pěnil.

„Ne, nebylo to jen kvůli tomu,“ vzlykala jsem nešťastně a pořád část svojí pozornosti věnovala tomu, abych udržela Jane a zbylé tři stráže mimo provoz. Což byla docela fuška. Použít své schopnosti na Demetriho se mi ale příčilo.

„Omlouvám se,“ špitla jsem.

Někdo mě chytil za vlasy a vytáhl do výšky. Vykřikla jsem bolestí.

Byl to jeden ze členů gardy. Velký a silný, ale ne tak jako Felix. Myslím, že se jmenoval Felippe.

„Pusť ji, nebo tě zabiju,“ ozval se silný sametový hlas.

Ohlédla jsem se. Ve dveřích stál Edward.

„Zkus to,“ vyzval ho Felippe znuděně.

„Vypadni odsud,“ zaječela jsem na Edwarda, ale neposlechl mě.

Do očí mi vhrkly slzy. Pohltila mě hrůza a děs, když jsem viděla, jak se Edward s Felippem perou.

Felippe vyhrával. Oběma rukama sevřel Edwardovu hlavu a začal s ní kroutit.

„Nesahej na něj,“ vrčela jsem jako smyslů zbavená.

Demetri na mě jen ohromeně zíral. Byl stejně v šoku jako já.

V ten moment by bylo nejmoudřejší utéct a zachránit si krk, ale vběhla jsem přímo k zápasícímu Edwardovi a Felippemu.

Zuřila jsem a vrčela.

Jane se probrala a snažila se mě chytit. Nepovedlo se jí to.

Udělala jsem rychlý výpad proti Felippemu, ale neměla jsem štěstí. Předvídal každý můj pohyb.

Jane se ke mně pokusila přiblížit zezadu, ale já o ní věděla a odkopla ji na druhý konec místnosti.

Demetri se také vzpamatoval a pokusil se mi zabránit, abych se k Felippemu dostala. Nešťastnou náhodou se tak, ale dostal Felippemu do rány, kterou jsem měla schytat já.

Byla natolik silná, že Demetrimu urazil hlavu.

Zbyli jsme jen dva, co byli boje schopní. Já a Felippe.

Vrhla jsem se na něj…

*******

Edward působil otřeseně a snažil se vyškrábat na nohy, než se mu to však podařilo, přiskočila jsem k němu s roztřesenýma rukama a vytáhla ho na nohy. 

Pohlédli jsme dolů na Felippeho a Demetriho bezvládné tělo bez hlavy.

Ta hrůza mi zatím nedocházela.

Za to jsem mohla já. Utrhla jsem Felippemu hlavu. A Demetri to schytal místo mě.

„Vypadni! Běž za svou rodinou,“ řekla jsem dutým hlasem.

Edward pomalu couval ze dveří.

Zoufale jsem se podívala na Demetriho.

„Ne,“ řekl Edward a vrátil se. „Nenechám tě tu. Prostě půjdeš se mnou.“

„Proč?“ zeptala jsem se, zatímco jsem vzlykala.

„Protože jsi kamarádka. Mám tě rád. Nemůžu a nechci tě tu nechat. Demetri bude zase v pořádku. Chci, abys poznala mou rodinu. No tak, pojď se mnou,“ přemlouval mě.

Několikrát jsem zmateně zamrkala a nepřítomně pohladila Demetriho po hrudníku.

„Promiň mi to,“ zašeptala jsem a spolu s Edwardem utekla z hradu dřív, než mohly dorazit posily.

*********

Udržovala jsem ty tři strážné stále pod Alecovým kouřem, dokud jsme se neocitli několik desítek kilometrů od Volterry.

Běželi jsme dál a dál. Bylo pozdní odpoledne, takže se sluncem jsme si starosti dělat nemuseli. Navíc při naší rychlosti by lidé stejně nic nezahlédli.

Byli jsme na půl cesty do Ameriky, když jsem se zhroutila.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Edward starostlivě.

„Jo, ale potřebuju krev,“ postěžovala jsem si.

„Dobře, jsme kousek od města…“

„To ne. Budeš mi ji muset přinést, protože jsem vyšťavená,“ řekla jsem.

„Nebudu nikoho zabíjet,“ okřikl mě.

„To po tobě ani nechci. Stačí, když najdeš nemocnici. Tam mají vždycky dost krevních zásob.“

„Dobře, za chvíli jsem zpátky,“ řekl a hned na to zmizel.

*********

Schoulila jsem se do klubíčka mezi stromy a zavřela oči.

Pokoušela jsem se nevnímat bolest.

Jak psychickou, kvůli Demetrimu, tak fyzickou, z používání těch schopností a pramenící z naprostého nedostatku krve v mém organismu.

Naštěstí se znovu nedostavila ta naprostá absence emocí.

Ucítila jsem lehký vánek, který sebou přinesl Edwardův příchod.

Jednou rukou mě podpíral a druhou mi něžně odhrnul vlasy z tváře.

Tupě jsem koukala přímo před sebe a do nejmenších detailů studovala jeho tvář, zatímco roztrhl pytlík s krví a přiložil mi ho k ústům.

Vděčně jsem hltala tu blahodárnou tekutinu a cítila, jak se mé vyschlé žíly znovu plní. Oči jsem už měla zase jasně rudé stejně jako Edward. Celkově jsem zesílila. Když mi podal druhý pytlík, už jsem si ho pouze vychutnávala.

„Jsme volní,“ řekla jsem s úsměvem od ucha k uchu.

„Pořád se mi tomu nechce věřit,“ přiznal.

„Mně taky ne, ale nemůžou po nás jít. Museli by vysvětlovat, cos u nich dělal, a co jsem tak pochopila, nehodilo by se to Arovi do krámu.“

„Ne, to nehodilo. Byla to jen uražená ješitnost,“ řekl Edward.

„Víš, než budeme pokračovat, měl bych ti něco říct,“ začal.

„Jestli chceš poděkovat, tak to si nechej. Byla to čistě týmová práce,“ zakřenila jsem se, ale on byl náhle smrtelně vážný.

„Nikdy ti nebudu moct dostatečně poděkovat, ale to jsem tím nemyslel. Neřekl jsem ti úplně všechno,“ soukal ze sebe.

Napjala jsem se a ztěžka polkla poslední doušek krve z pytlíku.

„Tak mluv,“ pobídla jsem ho.

„Mám s Bellou dceru,“ řekl, a když viděl můj nechápavý výraz, pokračoval ve vysvětlování.

Celý ten příběh mi bral dech. Do této chvíle kolem okolností Belliny přeměny docela mlžil.

Věděla jsem, že mi něco neříká, ale že je to něco takového, by mě v životě nenapadlo. Konec konců, vždyť jsem do teď žila v domnění, že něco takového ani není možné...

Zpracovávalo se mi to docela těžko.

„Tak už něco řekni,“ vyzval mě Edward, když už mé mlčení trvalo příliš dlouho.

„Nemám, co na to říct,“ přiznala jsem otupěle.

„Opravdu?“ podezřívavě si mě změřil.

„No co? Vždyť je to jedno. Chápu, proč jsi mi o tom dříve neřekl, a moc ráda ji poznám, jestli tvé pozvání k vám pořád trvá. Ale pokud ne, pochopím to a vydám se vlastní cestou.“

Trochu jsem se přikrčila a s napětím očekávala jeho reakci. Nikdy bych nikomu nepřiznala, jak moc jsem jeho rodinu toužila poznat a stát se její součástí. To by ode mě bylo až příliš troufalé.

Jeho tvář rozzářil překrásný úsměv.

„Jsem rád, že se mnou půjdeš.“

„Měli bychom vyrazit,“ řekla jsem a postavila se.

„Jo, to bychom měli. Děkuju,“ zašeptal a krátce mě objal.

Objetí jsem mu oplácela. Bylo vřelé a mně se to moc líbilo.

„Tak mě veď,“ řekla jsem, když naše objetí konečně přerušil.

No, je to chvílemi trochu zmatené, ale Lilliane v tom měla taky bordel, tak mi to snad prominete. Myslím, že je všem jasné, že ve Volteře rozhodně nejsme naposledy, ale mám dostaz. Těšíte se do Forks?

Jo a ještě, jelikož jsem si všimla, že pro mě někteří hlasovali v anketě o povídku měsíce, tak pro vás mám speciální díky a ráda bych Vám tuto kapitolku věnovala...

Takže JanicQaSwan a JessicaWhitlock (doufám, že jsem to napsala správně) tohle je pro vás. Snad se Vám kapitolka líbila... :-D

chloe xoxo

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 21. kapitola: