Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Life with the taste of blood - 9. kapitola

Life with the taste of blood - 9. kapitolaPředposlední kapitola je tu a s ní i pohled Edwarda. Jak vlastně on prožíval první den, kdy Bella nastoupila do jeho školy? A co vlastně zjistí, až se vydají po stopách jejího zmizení? Více v dnešní kapitole. Váš mmonik a TorencCullen

Pohled Edwarda

Bylo zvláštní, ne-li absurdní pomáhat někomu, koho jsem vlastně ani neznal, a ještě k tomu ve věci, o které jsem věděl, že není tak úplně správná. Nemluvě o tom, že jsem věděl, co udělá, až ho najdeme. Všichni jsme to věděli. Neznal jsem ji, ale přitom mi byla od začátku tak blízká.

Když jsem viděl, jak se trápí. Jak ji pohání jen samotná a nefalšovaná pomsta. Pomsta, kterou se chystala spáchat s mou pomocí. Nemohl jsem jen nečinně přihlížet. Dokonce jsem jí odpustil i to, že se kvůli ní na moment rozpůlila naše rodina. Ale Rosalie měla v jednom pravdu. Všichni, kterým bylo ublíženo, došli svému klidu. Ať už to znamenalo v našem pojetí cokoliv. I Bella si to zasloužila. A já byl pevně rozhodnutý jí pomoct.

Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem ji poprvé uviděl. Hned v tom okamžiku jsem totiž věděl, že je něco speciálního. Někdo mnohem víc. Seděl jsem ve třídě a jako každý den naslouchal všemožným myšlenkám mých spolužáků. Někdy nebyl můj dar čtení myšlenek příjemný, ale byl mou součástí. Naučil jsem se s ním žít. Do třídy se zvoněním vstoupil profesor Cobert, který nás měl na biologii.

Když se po pár minutách ozvalo klepání, zaměřil jsem se na dotyčného. Něco mi nesedělo. Nikoho jsem totiž neslyšel. Jen zlehka jsem cítil zvláštní vůni její krve, která byla tak… nezvyklá. Když vstoupila do dveří a nervózně se rozhlížela po třídě, podle jejího vyplašeného výrazu jsem okamžitě pochopil, že nesnášela změny. Její hnědé lokny vlály ve větru, který se prodíral skrz otevřená okna. Její drobné ruce zavřely velké dveře, a přešla k učiteli. Když pochopil, že je to nová studentka, neměl jinou možnost než ji posadit vedle mě. Přišla ke mně a doslova mě propalovala čokoládovýma očima. Snažil jsem se ji neznervózňovat víc, než už byla. Věděl jsem, jak na nás lidé reagují. Sesypou se na nás jako vosy na bonbón. Ale ona byla jiná.

„Ahoj,“ zašeptala a posadila se. Nijak zvlášť jsem jí nevěnoval pozornost. Daleko víc mě zajímala cirkulace vzduchu ve třídě. Začala totiž nebezpečně nabírat jiný směr. A bylo to tu. Narazilo to do mě jako tlaková vlna při požáru. Bum! Její krev mi hrála na noty, které jsem já sám složil. Bylo neskutečně těžké odolat její krvi. Trhavě jsem otočil tvář na profesora Coberta a snažil se o sebezklidnění. 

Chtěl jsem jí odpovědět. Chtěl jsem s ní navázat rozhovor. Tak moc jsem chtěl, ale nemohl. Nešlo to. Hrdlo mi obmotal a utáhl bolestivý řetěz, který se mi bez pardonu zařezával do kůže. Takovou touhu po lidské krvi jsem nezažil už hodně dlouho. Díval jsem se na ni přes mysl mých spolužáků. Vyhledával jednotlivé střípky informací, co o ní měli. Zarazilo mě, když nijak nezareagovala na to, že jsem ji ani nepozdravil. Nebyla z toho ani překvapená. Prostě si vyndala prázdný papír a začala si psát poznámky z hodiny. Čekal jsem, že bude dotírat. Že se bude naparovat. Dokonce že mě třeba praští. Prostě udělá cokoliv, aby upoutala mou pozornost. Ale ona ne. Přestože její srdce mluvilo jinak, ona zachovala ledovou tvář a zapisovala si heslovité poznámky z probíhajícího výkladu.

Celý den jsem s ní proseděl v lavici a přemýšlel, na co asi tak myslí. Každému v místnosti jsem myšlenky číst mohl, ale jí ne. Na jednu stranu to bylo velmi frustrující, že jsem si je nemohl přečíst. Protože jsem to až žalostně chtěl vědět. Ale na tu druhou stranu mi to přišlo jako dar z nebes. Dar ticha, který mi seslal někdo, kdo chtěl, abych konečně okusil i ten skvostný klid. Nedokázal jsem se úplně oprostit od myšlenek ostatních, včetně těch závistivých poznámek v myslích místních slečen. Musel jsem si dávat pozor, abych na ni necivěl víc, než bylo zdrávo. A k tomu mi velmi dobře posloužili mysli místních chlapců. Ti nikdy nezklamali. Když mi přišly na rozum poznámky Jessicy Stanleyové, musel jsem se pro sebe usmát. „Ona sedí hned vedle něho. Skoro se ho dotýká. Vždyť jí chybí tak zatraceně málo! Jak to, že nic nezkusí! Ani tu fintu s tužkou! Vždyť s ním ani nemluví! Což je dobře, protože to znamená, že o něj nemá zájem. Je to vůbec možné?“ A podobné bláboly, které jsem, k mé smůle, neslyšel jen dnes.

Byla dokonalá synchronizace klidu, vyrovnanosti a líbeznosti. Byla něčím tak malá a přitom tolik vyspělá. Byla jako má osobní krabička tajemství. Ten den jsem se zapřísáhl, že si na vůni její krve musím rychle zvyknout. A třeba už zítra s ní alespoň prohodit pár slov. Vždyť nikam nespěcháme. Máme přece čas…

Že jsme žádný neměli, jsem pochopil až nepříjemně brzo. Když druhý den nedorazila do školy, bylo mi jasné, že se muselo něco stát. A když přišla policejní eskorta, bylo to jen potvrzení toho, co jsem si myslel. Celý den jsem strávil tím, že jsem chodil po škole a vstoupil do každé jedné mysli, abych zjistil, jestli ji nikdo neviděl. Jessica s Angelou byly natolik zničené, že si je rodiče odvezli domů. V jejích myslích beztak nebylo nic, co by policii neřekly. Byl jsem ve slepé uličce, protože čím víc se blížila odpolední hodina, tím víc jsem si byl jistý, že dotyčný ve škole není. A taky bylo dost dobře možné, že to ani nikdo ze školy nebyl.

Zničený a přemožený mým vlastním darem, který mi byl na nic, jsem utíkal domů, abych požádal svou sestru o pomoc. Když selhala i ona, bylo jasné, že Bella disponovala zvláštním darem blokace. A moje rodina se tak ocitla v slepé uličce.

Proto když jsem na lovu zacítil její krev na míle daleko, našel jsem v sobě sílu, abych přestal s lovením a šel po stopách pachu její krve. V zádech jsem cítil větší část mé rodiny. Nabral jsem vítr a snažil se ho předhonit. Čím blíž jsem byl, tím tišší bylo její srdce. S hrůzou v očích jsem se zastavil, když jsem nad jejím rozlámaným, bezvládným tělem viděl sklánět se upíra. Byl to obyčejný pěšák. Nikdo, kdo by byl důležitý, nebo snad náš známý. O to horší pocit to pro mě byl.

Zastavil jsem ho a moje rodina se ho ujala. Skoncovala to s ním dřív, než jsem stačil Bellu přemístit domů. Skoro jsem nevěřil, že ještě dýchala. Byla to bojovnice.

„Dělej něco!“ štěkl jsem vystrašeně po Carlisleovi.

„Jestli ji zbavím jedu, zemře. Nemá šanci to přežít, Edwarde! Musíme tu změnu dovolit, chceme-li ji přijmout mezi sebe,“ řekl rozvážným a vždy vyrovnaným hlasem.

„A chceme?“ zeptala se Alice. Byla vystrašená, sama nevěděla, co se z ní nakonec vyklube. Už teď bylo jasné, jakou silou bude vládnout. Blokování bude možná jen nadstandard. Ona bude štít.

„Jistěže chceme!“ zavrčel jsem. Ochranářsky jsem si před ni stoupl, jen pro případ, že by je napadlo něco nepředvídatelného.

„V pořádku, tak mi s ní pojďte pomoct,“ vyzval sestry a matku otec. Ustoupil jsem do pozadí s dlouhým pohledem na Carlislea. Věděl, že to myslím vážně. A já zase na oplátku věděl, že on mě nezklame.

„Co tu tak postáváš?“ přerušila mé ponoření do minulosti Bella. Otočil jsem k ní hlavu, ale pak se hned znovu podíval na oceán přede mnou.

„Vzpomínal jsem na první den, kdy jsem tě potkal. Je to teprve nedávno, ale přesto jako bych tě znal už dlouhá léta,“ řekl jsem pravdu. Pousmála se a udělala krok ke mně. Položila mi ruku na rameno a jemně ho protřela. Byla ztělesněním všeho ženského, jemného a dokonalého, co by žena měla mít. Nechápal jsem toho hajzla, co jí tohle udělal. A čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem si byl jist, že konáme správně.

„Na ten den myslím od okamžiku, kdy se mi vrátily vzpomínky,“ přiznala.

„Opravdu?“ zeptal jsem se a neubránil se milému úsměvu. Přikývla a přešla přede mě. Objal jsem ji jednou rukou kolem ramen a ona mě objala okolo pasu.

„Nelíbil ses mi,“ rozesmála se.

„Co prosím?“ zazpíval jsem o oktávu výš a laškovně s ní několikrát zatřásl. Smála se a štípla mě do boku. A od ní, jako od novorozené, to pekelně bolelo.

„Ještě žádná mi neodolala a taky mě neštípla, aby to takhle bolelo,“ stěžoval jsem si a volnou levou rukou si protřel to bolavé místo.

„Ale jdi, ty milovníku,“ zasmála se.

„Je to pravda?“ dožadoval jsem se jiné odpovědi. Tohle jsem slyšet nechtěl. Ze mě si přece sedaly na prdel, jen mě koutkem oka zahlédly.

„To se nikdy nedozvíš,“ usmála se a položila si hlavu na moje rameno.

„Však ty mi to jednou povíš a ještě ráda,“ garantoval jsem jí a jemně ji políbil do vlasů.

„Až nebudu novorozená?“ zeptala se a lehce do mě drkla. Což v jejím podání znamenalo, že jsem o tři kroky ustoupil.

„Až nebudeš novorozená,“ souhlasil jsem a vrátil se zpět na své původní místo. K jejímu boku. Znovu jsem ji objal okolo ramen a ona se ke mně přitiskla.

„A teď už mlč. Chci si vychutnat západ slunce. Tady v Kanadě jsem už dlouho nebyl,“ řekl jsem. Bella mi na to už nic neřekla. Dál stála opřená o moje rameno a v mém objetí. Její ruka na mém pasu signalizovala, že ani ona nechtěla být v tom okamžiku rušena.

„Zítra nás čeká těžký den,“ zašeptal jsem skoro neslyšně, tak abych tuhle chvilku ničím nepokazil, ale aby to zároveň slyšela. Souhlasně vyfoukla, když vydechla. Pak už jsme sledovali červenající se nebe a mizející slunce za obzorem. A po dokonalém lovu to bylo něco neuvěřitelně krásného.

Ostražitě jsem ji sledoval a zrak z ní ani na setinu vteřiny nespouštěl. Jedním kolenem klečela na zemi a rukou se držela země. Země, odkud jsem jí ten večer odnesl. Její zavřené oči mi signalizovaly, že si nejspíš v duchu vybavovala ty chvíle, které tu strávila. Ty, kdy měla zemřít. Ty, kdy se neměla už probudit. Tohle byl první okamžik za celou tu dobu, co jsem byl vděčný, že jsem její myšlenky neslyšel. Nedokázal jsem si, a ani nechtěl, představit, co musela prožívat. Tu bolest, tu zradu, tu lítost, ten strach… tu potupu.

Bolestivě zkřivila rty do nepěkné grimasy. Grimasy, která mě donutila odtrhnout od ní zrak a na chvíli se podívat jinam. Došlo mi, že jsem si jako upír musel lidi a svět jako takový moc zidealizovat. Ve svém vlastním smutku nad ztrátou svého života jsem se k němu upnul jako k modle. Stal se pro mě něčím dokonalým, co mi bylo odepřeno. Zapomněl jsem, jak dokážou být lidé krutí a sobečtí. Hyenismus, kterého se dopouštěli, jsem slepě ignoroval a dál se utápěl v žalu nad svým vlastním osudem. Nikdy jsem svou nesmrtelnost nebral jako něco dobrého. Až do téhle chvíle. Do chvíle, kdy mi braní životů, ať už lidských nebo zvířecích, přišlo jako daleko lepší trest než žít ve světě zkažených lidí bez špetky soucitu a empatie vůči jiným.

Zastyděl jsem se při představě, že jsem vlastně děkoval bohu, že takový osud, jaký měla Bella, se mě netýkal. V duchu jsem se omlouval své sestře, že jsem neprojevil větší pochopení při její bolesti. Jenže ona byla natolik dobrá duše, že mi to nikdy nedala pocítit. Teď jsem plně pochopil její slova, když se zastala Belly. Až teď mi došlo, jak moc Bella potřebuje svou spravedlnost. Já bych ji vyžadoval taky. Za jakoukoliv cenu.

„Vím kudy,“ proťala to hrobové ticho Bella. Opět získala moji plnou pozornost a nenápadně ji celou překontrolovala pohledem. Věděl jsem, že teď už je prakticky nepřemožitelná. Ale psychicky potřebovala podržet. A já si přísahal, že tu pro ni budu. Navždy. Kdykoliv ona bude potřebovat.

Aniž by cokoliv dalšího vypustila z úst, rozeběhla se směrem na východ. Následoval jsem ji a spolu s námi Rose. Hned jak jsme se ráno sebrali s tím, že jdeme hledat první stopy, okamžitě jsem věděl, kam půjdeme jako první. Na místo, kde jsem ji našel. Ještě teď jsme tu upířím zrakem zachytili stopy její krve. Přestože od té doby uplynulo dost času. Ještě teď jsem ji tu viděl, jak se její bezvládné tělo bránilo ohni, které do ní vpustil ten proklatý upír. V duchu jsem ho proklínal za to, že parazitoval na umírajícím člověku. Na druhou stranu jsem byl šťastný, že díky tomu je součástí naší rodiny.

„Tady,“ hlesla potichu. Zastavil jsem se před kamennou zříceninou nějakého opuštěného domu. Kdo ví, jak dlouho tu nikdo na nic nesáhnul. To, že jsme na správném místě, mi došlo téměř okamžitě. Celé to tu bylo prosáklé její vůní, která nestačila za tu dobu vymizet.

Rozpadlé stěny a omlácená omítka nebylo zrovna hezké přivítání. Nevyrovnaná a totálně rozbitá podlaha taky dvakrát neukazovala na to, že by tahle zřícenina někomu kdy patřila. Okna byla zatlučená prkny tak, že sotva pár paprsků denního světla proniklo dovnitř. Našemu zraku ale neuniklo nic. V tomhle případě bych měl říct – bohužel.

Sledoval jsem Bellu, jenž postupovala dlouhou chodbou dál do domu. Její roztřesené tělo mluvilo za vše. Vzpomínky, jenž ji udeřily v plné síle, byl moment, kdy vzala za kliku vedoucí do… sklepa. Sklep? Zatuchlá, vlhká, temná díra bych řekl spíš. Na nic jsem nečekal a při prvních vzlycích jsem přistoupil k Belle. Tentokrát tu nebyla sama. A už nikdy nebude. Měl jsem nutkání jí to připomenout.

„Nemusíš tam chodit,“ zašeptal jsem jí do ucha, když jsem ji zezadu držel. Nepřítomně koukala tam dolů a zdálo se, že mě vůbec nevnímá. Dokud na mě nepromluvila. A v ten moment byl její hlas přesně to, co jsem potřeboval slyšet.

„Musím,“ vydechla, aniž by pohnula rty. Učila se velmi rychle. Byla to velmi inteligentní, praktická a úžasná holka. Našim způsobům si přivykla okamžitě. Její ovládání bylo na jedničku a o adaptaci mezi nový druh nemluvě.

„Edwarde?“ vyzvala mě Rose z vedlejší místnosti. Velmi neochotně jsem k ní stočil pohled. Hlavou mi pokynula, abych ji následoval.

„Hned jsem zpět,“ zašeptal jsem a jemně ji pohladil po vlasech. Ani se nehnula, což mě nepatrně vyvedlo z míry. Už od jejího probuzení do nesmrtelného života se chovala nejen na můj vkus velmi lidsky. Teď byla až děsivě podobná tomu, co ve skutečnosti byla. Upírovi.

Vešel jsem za sestrou do koupelny, abych se pokochal tím, co mi chtěla ukázat. Tolik špíny a hnusu jsem za svůj život ještě neviděl. Upíři byli extrémně citliví jedinci. Tohle bylo k nežití. Rozhlížel jsem se po místnosti a zhnuseně se u toho šklebil. Nechtěl jsem si ani představit, co tu s Bellou prováděl. Jenže na to bylo pozdě.

„Támhle mě málem utopil. Ještě ten den jsem utekla,“ řekla a ukázala na oprýskanou špinavou vanu, která postrádala jakýkoliv přívod vody. Zděšeně jsem se díval na tu vanu plnou hnusu. Voda v ní už sice nebyla, přesto jsem si dokázal živě představit, jak asi vypadala.

„Studená, páchnoucí, po okraj naplněná rezavá voda,“ pronesla, když si ten hrůzný zážitek vybavila.

„Je mi to líto. Je mi to tolik líto,“ fňukla Rose, když ji pevně objala a tím ji sevřela ve svém objetí. „Slibuju, že za tohle zaplatí,“ šeptala jí, když ji ochranářsky mačkala.

„O tom nepochybuji,“ řekla příkře. Když ji Rose pustila, nepatrně se usmála.

„Co se děje?“ chtěl jsem vědět. Byla teď tolik zranitelná.

„Tahle místnost je to nejhorší, co jsem viděla. Hned po tom sklepě, samozřejmě. Ale díky tomuhle oknu jsem utekla,“ řekla a rukou pohodila k odvětrávajícímu okýnku. Neubránil jsem se smutnému úsměvu. Byla to statečná holka.

„Něco, co by nám pomohlo?“ zeptal jsem se řečnicky a dál se porozhlédnul po domě. Byl vratký a snesl už sotva málo. Připadalo mi to tu spíše domeček z karet.

„Cítíte to taky?“ zeptala se z ničeho nic Bella, když jsme stáli tam dole, kde ji držel. Mísily se tu vůně plísní, škůdců s jejím pachem a někým dalším. Něčím, co rozhodně nebyla lidská vůně. Aspoň ne tak docela.

Vyděšeně jsem se podíval na Rose, která mi pohled vehementně oplácela. Nepotřeboval jsem se nadechnout znova. Věděl jsem přesně, čí je to vůně. Jen jsem si nechtěl přiznat, že to tak skutečně je. Tohle ne. Prosím, ne!

„Co je to za smrad?“ vydechla Bella, když stále analyzovala něco, co ještě neměla tu čest poznat. Tak nějak jsem si byl čím dál víc jistý, že tohle bude průser.

„To je pach vlkodlaka, Bello,“ vyslovila ortel Rose. V té chvíli mě zamrazilo. Protože tohle znamenalo, že se schyluje k válce. K válce, které jsme se po staletí chtěli vyhnout.

„Cože?“ vykřikla rozhořčeně a zmateně.

„Slyšela jsi dobře. Lidé, kteří se mění do vlčí podoby,“ vysvětlila jí dost stručně, o co tu běželo. Rose zářila jako sluníčko. Ona vlky nesnášela. I celou dohodu, kterou jsme s nimi uzavřeli. Ale nebyl jsem si jistý, jestli zbytek rodiny bude sdílet její nadšení.

„Fajn, tak si jdeme zaběhat s vlky,“ řekla a s velkou ránou do země, sesunula celý barák k zemi. Řízená demolice by jí mohla závidět. Ten dům se totiž sesypal jako domeček z karet. Jen drobný detail nedomyslela. Budeme se muset z těch sutin dostat. A z toho nebude mít Alice radost. Zničíme jí tím totiž náš dnešní ohoz.


 

Moc se omlouváme za to dlouhé až předlouhé čekání! Pravdou ale je, že času máme míň a míň a kapitoly jsou vyčerpávající. :-)

Každopádně stojíme před poslední kapitolou a já doufám, že se Vám naše povídka líbila, že jste si ji spolu s námi užili, a že nám zachováte přízeň. :-)

Jak už někdo zmínil, myslím, že všichni víme, kdo to byl a co Belle udělal. Teď už je jen otázka, jak se s tím Bella vypořádá, a jak se s nastalou situací vyrovnají Cullenovi. Pevně ale věřím, že jak špatně naše povídka začala, tak že její konec bude příjemnější. Nebudu mluvit o happy endu. Protože s takovýmhle osudem snad ani být nemůže. Ale musíme pevně věřit, že všechno se jednou v dobré obrátí. A to jak v reálném životě, tak i v tom na papíře. :-)

A protože poslední díl včetně epilogu bude vydávat má skvělá spoluautorka, které tímto děkuji za krásné chvilky, které jsme spou strávily, chtěla bych Vám moc poděkovat, za Vaše krásné a povzbudivé komentáře a za Vaši přízeň. Snad se zase shledáme u nějaké té další povídky. :-)

Krásné léto Vám přejí Mmoník a TorencCullen.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Life with the taste of blood - 9. kapitola:

 1
10. Jana S
26.12.2014 [16:49]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

20.08.2013 [21:06]

kiki11Jo, vlkodlak. Čekala jsem, že se tam někdy objeví. Šmejd. Emoticon Jinak parádní kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. Seb
03.08.2013 [10:44]

Zase super kapitola ,moc se těším, jak se všechno vyřeší. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

02.08.2013 [21:24]

mokasina Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. Lucka
02.08.2013 [18:20]

no tak to jsem zvědavá, jak to celé vyřešíte a zde bude vyhlášena válka s vlky nebo toho jednoho vlka nakonec postaví nějak před soud, ale o tom pochybuji. Měl by trpět tak jak Bella. Naprosto úžasně zpracované. Moc se těším na další díl, jen je velká škoda, že už bude poslední
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. misacek
02.08.2013 [14:37]

Hezký! Já tušila, že to byl nějakej pes! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Simluiq
02.08.2013 [12:10]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

02.08.2013 [12:00]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

02.08.2013 [10:30]

KristenPattinsonTwilightPanebože! Emoticon To už bude konec? No to snad ne! Emoticon Tuhle povídku jsem si zamilovala, jste vážně šikovné! Emoticon Bude se mi po ní hodně stýskat Emoticon , takže doufám, že poslední kapitola a epilog budou hodně dlouhý. Emoticon Moc se mi kapitola líbila a jsem zvědavá, jak to celé bude. Emoticon A tenhle příběh mě ještě víc utvrdil v tom, že vlkodlaci jsou hnusný zmetci! Fakt. Emoticon Kapitola vážně úžasná a skvělá a bombastická a nádherná a já nevím, co ještě. Výborné autorky = fantastická povídka. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. BabčaS
02.08.2013 [0:16]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!