Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Life after death - 3. kapitola

25.09.2011 (21:45) • patulka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1172×

Demetri

Sledoval jsem ji dnem i nocí, v dešti i při slunci, v bouřce, prostě kdykoliv to jen šlo. Od té chvíle, co ten neznámý upír, podle všeho nomád, zabil jejího otce a málem i matku, jsem blízko jejího domu byl pořád. Nemohl jsem dopustit, aby zabil i ji, protože to už by její matka asi neunesla. První smrt jejího milovaného manžela a následně dcery? To by nepřežila ani ona sama...

Nechám to až na chvíli, kdy už se sebere a bude dál žít svůj lidský život. Nevím, co mi na to najednou tak vadí, že by jiný člověk trpěl kvůli smrti svého blízkého. Dřív bych ji prostě nemilosrdně zabil a vydal se zase zpátky do Itálie, do Volterry, kde bych Arovi předal informace a hlavně... Bych se vrátil s vyplněným úkolem.

Jenže se se mnou něco děje a ta lidskost, která už ze mě dávno vymizela, se zase začala zničehonic objevovat. A nejvíce mě na tom děsilo to, že mi té lidské dívky začalo být líto. Časem jsem se i přistihl, že mé myšlenky se ubíraly nebezpečným směrem... Směrem, kdy bych tu dívku nechal žít ten její lidský život až do pravé smrti, kdy mi zemřela na stáří.

Jenže tohle by mi Aro nikdy neodpustil, krutě by mě potrestal... A to jsem nemohl dopustit. Musel jsem ji zabít, ať jsem chtěl, nebo ne. Je to můj úkol a já to prostě splnit... Musím.

Neochotně jsem se zvedl z pohodlné mokré trávy, kde jsem se opíral zády o strom, a přešel na okraj lesa, abych se podíval, jestli je lidská dívka v pořádku. Byla hluboká noc, takže spokojeně spala v posteli a mělce oddechovala. Něco mě k ní táhlo, to přiznávám, ale nemohl jsem nechat zbytek svého lidství, aby mě celého ovládlo. Zrůda byla silnější... Naštěstí snad? To je opravdu dobrá otázka...

Ale hlavně mě zajímalo, jak se tato mladá dívka mohla tak rychle dozvědět o upírech. Určitě pochopila, že jejího otce zavraždil... Vysál upír, ale kde zjistila všechny ty informace, které se nás týkají? Někdo jí to musel říct... Nebo na to snad přišla sama? Je opravdu tak dobrá, nebo ne?

Tak mladá a za chvíli její život už jednou provždy skončí. Může mít přinejmenším šestnáct let, maximálně osmnáct, ale už to je na ni asi moc. Když vezmu v potaz, že lidé umírají v osmdesáti nebo devadesáti letech... Vůbec se mi nechce do toho ji zabíjet. Vždyť nemůže být nebezpečná, už o nás všechno ví celý rok a nikomu neřekla a ni slovíčko... Ani své matce.

Již půl roku ji tu sleduji, kdyby někomu prozradila to naše tajemství, neměl bych už na výběr a musel ji zabít hned. Stejně je to nevyhnutelné a jednou o ten svůj šťastný život přijde. Ať už vinou mou nebo něčí jinou.

Začalo svítat a já se musel znovu schovat mezi stromy, aby se mě nedotklo žádné světlo, nebo aby mě náhodou nezahlédla. Nerad jsem se před ní schovával, rád bych byl vedle ní a sledoval každý její krok. Jenže to jsem opravdu nemohl, nemohla o mně vědět, nemohla vědět o tom, že mě až nebezpečně přitahuje... Avšak ne svou vábivou nádhernou vůní... Ale citově.

Proč se tohle musí stát jen mně? Jak je možné, že mě přitahuje lidská dívka? Navíc ta, kterou mám za úkol zabít... To je jen hodně špatný sen... Stačí se probudit a vše bude pryč, budu zase zpátky v Itálii, ve Volteře a budu mít klid... Raději chci ty zpropadené úkoly, kde musím zabít nějaké upíry, co se jen tak potulují a napůl nás prozrazují... Cokoliv, kromě tohohle... Kromě toho, zabít ji... Tuhle nádhernou dívku, kdo které jsem se právě bohužel zamiloval.

„Mami?“ ozval se hlas té dívky z pokoje, a jak jsem to nečekal, tak jsem sebou škubnul.

„Ano, Gracie? Potřebuješ něco?“ odpověděla její matka zespoda, zřejmě z kuchyně. Podle čichu jsem poznal, že jí dělala asi snídani. Jak to někdo vůbec může jíst? Takové blafy...

„No... možná jo. Můžeš nahoru?“ Nesměle se zavrtěla na posteli a čekala, až její matka přijde nahoru. Mezitím si prohlížela své prsty a všelijak si s nimi hrála.

Lehce jsem si prohrábl vlasy, jako bych to potřeboval... Pitomý lidský zvyk. Na to, že jsem už dlouho nebyl mezi lidmi, jsem stále věděl, co lidé dělají, jaké mají zvyky a zlozvyky... Například stálé klepání nohou nebo okusování nehtů na rukách při nervozitě, pročesávání vlasů, dávání nohu přes nohu a ostatní... To vše jsem zpozoroval za několik těch stovek let, které jsem stejně strávil většinou někde mimo Volterru.

Její matka vešla do pokoje oné Grace a sednula si vedle ní na postel. Musel jsem se posunout víc k jejímu domu, abych na ně viděl, a čekal, co se teď bude dít.

„Víš… Asi bych ti něco měla říct,“ začala opatrně Grace a nenápadně pokukovala po dveřích, které byly momentálně prázdné.

„Ano? Víš, že mě můžeš říct cokoliv,“ upozornila ji a očekávala, že začne povídat.

„Asi jsem se zamilovala,“ přiznala po chvíli a ve mně by se krve nedořezalo. Jaká ironie... Ale stejně... V tu chvíli jsem myslel, že se mi zastavilo mé už mrtvé srdce. Netušil jsem, proč se tohle děje, ale věděl jsem jistě, že to ve mně vzbudila ta slova.

„Do koho?“ Opatrně jsem se posunul zase zpátky mezi stromy... Tohle slyšet nepotřebuji.

Ano, jasně jsem si uvědomoval, že mé city k ní rostou čím dál víc. A čas, kdy se budu muset vrátit do Volterry, se hodně blížil a já se obával toho dne, kdy Aro někoho pošle, aby mě zkontroloval. A ten den se neúprosně blížil...

Po chvilce jsem uslyšel bouchnout domovní dveře a můj zrak se okamžitě přemístil do jejího pokoje. Stále ještě nehybně seděla na posteli a dívala se na zavřené dveře svého pokoje. Její matka mezitím nasedla do auta a vyjela po silnici pryč od domu.

Asi po pěti minutách se Grace zvedla a přešla k oknu. Okamžitě jsem se více schoval mezi stromy, aby mě náhodou nezahlédla, ale i přesto jsem si všiml, jak to tu kolem mě zkoumá. Jako by mě opravdu zahlédla. Zakroutila hlavou, otočila se zpátky do pokoje a odešla od okna pryč, do obýváku.

Opatrně jsem se přesunul tak, abych na ni viděl. Něco dělala v kuchyni, podle pravidelného hýbání rukou bych řekl, že něco strouhala. Teď, říkal jsem si. Teď bych ji mohl zabít. Nikdo tam není, její matka odjela, je tam sama. Nikdo by nikoho neobvinil, měl bych úkol hotový a mohl bych se vrátit zase zpátky. Jenže mé druhé já, to lidské, se znovu přihlásilo o slovo.

To nemůžeš udělat. Víš, že ji máš rád, tak proč ji chceš zabít?

Protože je to můj úkol! Prostě to udělat musím! ozvalo se uvnitř mě to monstrum. Je to prachobyčejný člověk, který musí zemřít.

Něco je na tom pravdy... Přeci je to člověk a jednou její život navždy skončí, tak proč ji nezabít o něco dřív? Naposledy jsem se rozhlédl, jestli nevidím někoho v okolí a hned vzápětí nato jsem byl těsně za ní. Její tepna na krku pulsovala a lákala mě k sobě, upír uvnitř mě už se radoval, vyhrával. Nemohl jsem to zastavit, naklonil jsem se nad ní a připravil se...

„Je mi to líto,“ zašeptal jsem do ticha domu, ona se prudce otočila a...

Takže, pokud jste došli až sem, jsem ráda. A ráda budu hlavně za nějaké komentáře, pokud si ještě někdo na tuto povídku vzpomene. A hlavně... Už to není spoluautorská povídka, ale píšu ji sama... Petra už nemá čas, zkusím tuhle povídku trochu rozjet. Snad bude pár lidí, co budou tak hodní a okomentují to... patulka3 :)

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Life after death - 3. kapitola: