Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Letní škola - 1. kapitola

20.06.2013 (07:00) • BellaNess • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2117×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Letní škola - 1. kapitola 

Hnědovlasá žena seděla v autobuse a v rukou držela svůj mobilní telefon. Byla nervózní, telefon otáčela ze strany na stranu a přemýšlela. Očima bloudila po ubíhající krajině, ale co chvíli ho upřela na displej telefonu, jako kdyby se bála, že bude jen blikat, přitom věděla, že má zapnuté vyzvánění. Třesoucími se prsty zmáčkla zelené tlačítko a na displeji se jí objevil seznam volaných čísel. Hned na prvním místě byl Taťka, pod ním byl Emmett a třetí číslo patřilo mamce. Další volané číslo bylo jejího mladšího bratra Jaspera.  Ani jeden člen rodiny jí to nebral. Pokládala si plno otázek, ale ani na jedinou neznala odpověď. Bála se odpovědí, ale potřebovala zjistit, co se stalo. Nechápala, proč jí Charlie volal. Snad po milionté vytočila číslo na svou mamku, ale telefon jen vyzváněl a vyzváněl a nikdo jej nebral. S tichým brbláním červeným tlačítkem zavěsila a zadumaným pohledem zkoumala fólii na displeji. Začala si podupkávat nohou, aniž by si to uvědomovala. Chvíli nato se přistihla, jak si okusuje nehet na ukazováčku, a začala si tiše nadávat.

„Co se to kruci děje?“ zamumlala si pro sebe. Byla na pokraji zoufalství z nevědomosti. Byť byla jen poloupír, vnímala vše stejně jako upír. Bála se toho, co se mu mohlo stát, ba co víc, bála se nečekané návštěvy, které se obával celý život i její otec s matkou. Vše o nich věděla, ale prozatím neměla tu čest je poznat… A ani by zřejmě o seznámení nestála.

Znovu po paměti vytočila maminčino číslo a mobil přiložila k uchu. Ozval se vyzváněcí tón, ale po několika minutách se ozvala hlasová schránka. S povzdechem zavěsila.

„Stalo se něco?“ zeptal se muž, který seděl za ní a po celou dobu ji pozoroval. Otočila se k němu a střetla se s jeho pronikavým pohledem. V jeho očích byla starost, kterou vystřídalo překvapení. Když ji uviděl zblízka, připadala mu ještě krásnější, než když ji viděl jen vcházet do autobusu.

Chvíli na něj jen hleděla, nebyla schopná si uvědomit, na co se jí ptal. Poté jí svitlo a ona záporně zakroutila hlavou. Muž zvednul tázavě obočí, ale prozatím nic neřekl.

„Ale děkuju,“ šeptla a pousmála se. Pousmál se také a poté se začal věnovat rozečtené knize. Mladá žena se otočila zpět a zahleděla se na telefon, který svírala v alabastrové dlani. Stále nic. Stále žádná odezva na její volání… Ubíjelo ji to. Zahleděla se z okénka autobusu, ale viděla rozmazaně, protože se jí z očí spustily slzy. Přitáhla si nohy nahoru na sedačku a přitiskla si je pod bradu. Snažila se v sobě dusit vzlyky, ale sem tam jí z úst vyšel podivný zvuk připomínající štěknutí.

* * *

Autobus prudčeji zastavil. Hnědovlasá žena se s trhnutím probudila. Zmateně se rozhlížela a nechápavě se zahleděla na ceduli, kde nestál název Rockford, ale název jiného města. Město bylo mnohem dál než Rockford. Rychle si pobrala své věci a snažila se co nejrychleji opustit autobus. Když stála na nádraží, přemýšlela, co by měla udělat. Pohlédla na hodinky. Právě nastal čas oběda. Zamračila se a rozhlédla se. Vydala se do budovy, aby se zeptala, zda jede nějaký autobus. Chtěla do Rockfordu dojet ještě před setměním.

„Dobrý den, smím se zeptat?“ zeptala se a upřela pohled na paní, které mohlo být tak čtyřicet let. Paní přikývla. „Kdy jede, prosím, autobus do Rockfordu?“ položila dotaz a přála si, aby mohla jet co nejdřív.

„Mmm,“ zamumlala paní a projížděla seznam v počítači, „je mi líto, ale až za dvě hodiny.“ Povzdechla si. Zamotala se jí hlava a přidržela se pultu. Myšlenkami byla u rozhovoru s Charliem, tak jako už několikrát v autobuse.

„Jste v pořádku?“ ptala se jí starší paní. „Zbledla jste snad ještě víc,“ vysvětlila původ svého strachu. Přikývla a potácivě se rozešla ke vstupním dveřím do budovy nádraží. Přešla přes celé nádraží a namířila si to někam do města. Potřebovala si dát kávu, aby se trošku vzpamatovala.

Prohlížela si jednotlivé výlohy na náměstí. Byly plné oblečení, hraček a také šperků. U ničeho se nezastavovala. Snažila se vyhýbat lidem, aby do nich nevrážela. Zahnula doprava a první nápis ji praštil přímo do očí. Coffee bar. Uvnitř sebe se maličko zaradovala. Vešla dovnitř, její příchod oznámila rolnička. Usadila se k volnému stolu a vyčkala na příchod číšníka, který přišel asi po pěti minutách.

„Máte přání?“ zeptal se zdvořile. Zahleděla se na lístek, kde byly vypsané všechny druhy kávy, které dělají. Zamyšleně vrátila pohled na číšníka.

„Dala bych si turka bez mlíka a bez cukru,“ odpověděla mu. Potřebovala silné kafe. Číšník přikývnul a zapsal si objednávku. Odešel. Vrátila se ke svým myšlenkám.

Nečekanou návštěvu z Volterry by jí snad vědět dali. Nebo snad ne? I když jí otec říkával, že se nemají čeho bát, nevěřila tomu. Tušila, že to může být jen balamutění smyslů, jen pro uklidnění obav. Z otcových zlatých očí pokaždé vyčetla tu bolest a strach ze ztráty rodiny, kterou si tak dlouho budoval.

„Vaše káva,“ řekl číšník, čímž ji vyrušil z přemýšlení, a postavil před ni hrnek s kávou.

„Děkuju,“ odpověděla naprosto automaticky a znovu byla zahrabaná mezi kupou svých myšlenek. Doufám, že se mu jen stýská, pomyslela si a bezradně usrkla z hrnečku. Své myšlence moc nadějí nedávala. Jen se chlácholila, aby se tam nerozeběhla po svých.

* * *

Už dobrých dvacet minut čekala na příjezd autobusu, který ji snad konečně dopraví do Rockfordu, aniž by usnula. Na cestu si koupila nějaké sladké jídlo, aby se něčím zaměstnala. Ještě naposledy zkusila vytočit číslo domů, ale opět nic. Bezmocně zakňučela. Věděla, že s tím nehne, protože cesta bude trvat ještě dlouho…

Pohledem popoháněla přijíždějící autobus, ale bezvýznamně. Nedokázala ho přimět, aby jel o něco rychleji. O to to bylo horší, protože věděla, že když je vystresovaná, nedokáže se soustředit na řízení. Dveře autobusu se otevřely, dovnitř se postupně hrnulo plno lidí. Podupkávala si nohou a čekala, až na ni přijde řada.

„Do Rockfordu,“ oznámila řidiči místo, kam má namířeno. Ten něco naťukal na kasičce a poté jí řekl cenu. Dala mu požadovanou částku a vzala si lístek. Usadila se dozadu, kde mohla být relativně dlouhou dobu sama. Její myšlenky stále tíhly k rodině. Nedokázala si představit život bez nich…

* * *

Nejrychleji, jak byla schopná, vystoupila z autobusu, který byl na její vkus příliš přeplněný. Začala se zběsile rozhlížet, takže jen tak tak stačila postřehnout obrovský nápis Hlavní nádraží Rockford. Rozeběhla se směrem k východu. Srdce, které jí většinou bilo o něco pomaleji, než lidem, jí tlouklo neuvěřitelnou rychlostí.

Přišlo jí, že cesta trvala příliš dlouho, bála se, že přijde pozdě. Hrdlo se jí nepříjemně stáhlo při pomyšlení, že už by je nikdy neměla vidět. Snažila se ještě trošku přidat, ale jen o něco, aby nevyděsila lidi.

Minuty ubíhaly a jí se zmocňoval ještě větší strach, než by si dokázala představit. Probíhala městečkem a hledala správnou ulici, kterou by se dostala ke své rodině co nejrychleji, ale neznala tam ani jediný dům. Zmateně se rozhlížela, hluboké nádechy jí dělaly problémy, protože ji pálily plíce od nedostatku kyslíku a chladného vzduchu. V jednom kuse zaháněla slzy v očích, které se pokoušely dostat na povrch. Znovu se rozeběhla.

Proběhla temnou uličkou a vydala se ulicí doprava, kudy se dostala až do samotného středu města. Už jí po tvářích stékaly slzy. Nedokázala je už udržet. Slzy utřela a snažila se, aby už nepřekonaly hráz.

Začala se po náměstí rozhlížet, ale jediné, co viděla, bylo plno nočních klubů, zavřených obchodů a hospod. Z jednoho nočního klubu se vyhrnulo několik lidí, mezi kterými byli i její dva bratři. Jakmile ji vysoký svalovec ucítil, táhl svého bratra za ruku jako malého chlapce směrem k ní.

„Nazdar,ségra,“ vysypal ze sebe černovlasý upír. Polekaně nadskočila a upřela na něj své čokoládové oči. Když si byla jistá, že je to on, pověsila se mu na krk a rozvzlykala se.

„Co tu děláš?“ ptal se jejich nejmladší bratr Jasper. Jeho schopnost mu prozradila, že se jeho sestra bojí. Nechápal proč, žádný důvod k tomu nemá. Nechápavě si ji měřil pohledem.

„J-Já…“ zakoktala se. Oba dva vytřeštili oči, protože ji roztěkanou nikdy v životě neviděli. A to ani v případě, když jim oznamovala, že je těhotná… „Charlie mi volal, nikdo mi nebral mobil…“ pokračovala už klidněji, ale pro ně celkem nesrozumitelně. Její bratři znovu vykulili oči a nechápavě na sebe pohlédli.

„Pojď, pojedeme domů, Charlie je v pořádku, neboj se,“ ujišťoval ji Emmett. Tentokrát to byla ona, kdo vykulil oči.

„He?“ vyšlo z jejích úst. Chvíli hleděla na Jaspera a chvíli zase na Emmetta. Myslela si, že si z ní střílí, ale jejich výrazy nic takového neříkaly. Něco si zabrblala pod nos a nechala to být. Teď byla ráda, že je na několik hodin doma. Už se nemusela bát… Došli k černému autu a nasedli.

Emmett celou cestu drmolil o tom, jak je to tady úžasné, až na plno slunných dní, které nemá rád, protože on jako upír musí být zavřený doma, čemuž se Isabella jen zasmála a kroutila hlavou. Opravdu se choval jako přerostlé dítě…

Auto zprudka zabrzdilo na štěrkové cestě, ozýval se skřípot brzd a hluk štěrku. Isabella kroutila nechápavě hlavou.

„Opravdu se nezměníš, Jazzi,“ zavamručela naštvaně a našpulila rty, načež Emmett vyprskl smíchy. Přestal se smát tehdy, když mu od ní přiletěl pohlavek. Hleděl na ni ublíženým pohledem. Isabella dělala, že jeho uražený a ublížený pohled nevidí. Jasper odemkl vchodové dveře, dovnitř se hned nahrnul Emmett a začal řvát na celý dům:

„Přivezli jsme vám návštěvu! Vstávat, smradi!“ A za toto si vysloužil pohlavky dva, jeden od bratra a druhý od sestry. Hnědovláska se zhluboka nadechla, do nosu ji udeřila příjemná vůně. Vůně domova. Až nyní si uvědomila, jak moc se jí stýskalo… Sundala si boty a vzápětí slyšela cupitání dětských nožiček a v okamžiku se jí omotaly dvě drobné ručičky okolo nohou a dvě o něco větší okolo pasu.

Těším se na vaše komentáře k tomuto dílku a děkuji za komentáře u prologu. Doufám, že se i tento dílek líbil, a že budete chtít číst i další kapitolky. 

Vaše BellaNess :-)

Autor: BellaNess (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Letní škola - 1. kapitola :