Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Letní škola - 2. kapitola

25.06.2013 (07:00) • BellaNess • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2198×

Kapitola druhá:

Chicago

Dvacetiletý mladík seděl na barové židličce a pohrával si se sklenkou alkoholu medové barvy. Nechutnal mu, ale pil jej. S povzdechem do sebe kopl zbytek tekutiny ze skleničky a otřásl se. Zahnal slzy, které mu alkohol vháněl do očí, a snažil se popadnout dech.

„Další,“ zamumlal opileckým hlasem a podával sklenku barmanovi, který na něj hleděl zkoumavým pohledem. Barman chtěl něco namítnout, ale z mladíkova pohledu poznal, že si na svém stát bude. S povzdechem si od něj vzal sklenku a nalil mu do ní ten samý nápoj. Když mu sklenku podával, řekl mu, že to je poslední, co mu dnes už nalije. Mladík si sklenku vzal a napil se z ní. Poté si zamumlal cosi pod nos a vytáhl peněženku, do které hleděl jako husa do lahve. Nemohl najít správné bankovky, aby mohl zaplatit. Když správnou bankovku našel, vytáhl ji, ale tak nešikovně, že peněženku upustil. Z ní se mu vysypaly naprosto všechny peníze i doklady.

„Sakra,“ zabručel a rozesmál se. Z očí mu vyteklo několik slz od smíchu. Položil na stůl bankovku na zaplacení a už nevěděl, jestli se má smát nebo plakat. Barman nechápavě kroutil hlavou a převzal si peníze, které mladík položil na stůl. Potácivě se postavil a nešikovně se ohnul. Začal sbírat peníze, ale neudržel rovnováhu a spadl na zadní část těla. Znovu něco nesrozumitelného zamumlal a sbíral dál. Barman mu šel po chvíli pozorování pomoct, viděl totiž, že s tempem, kterým všechno sbíral, by tu seděl ještě za tři roky…

Když vše posbírali, barman mu pomohl na nohy a doprovodil ho ke dveřím. Mladík se vydal vstříc nočním ulicím Chicaga. Mumlal si pro sebe nadávky na ten hnusný a zlý svět. Nenáviděl všechno a všechny kolem sebe. A především nenáviděl sám sebe…
Důvody byly naprosto jednoznačné. Otec se na něj i na matku vysral, když mu byly čtyři roky, z matky se stala chodící troska. Začala být závislá na alkoholu a on jako malý chlapec všemu musel přihlížet, držet hubu a krok. Dalším důvodem bylo to, že jeho matka asi před půl rokem zemřela na selhání jater, z čehož se naprosto sesypal. Byla jeho poslední žijící příbuzný a její smrt pro něj byla rána pod pás. Nenáviděl se za to, že jí nedokázal pomoct. Ale matku nenáviděl víc, protože o jeho pomoc nestála…
Hlavou se mu motalo plno vzpomínek, ale jedna přebila všechny…

Stál u dveří, které byly přivřené, z místnosti se ozývaly dva hlasy. Jeden patřil jeho mamince a druhý jeho tatínkovi. Poznal, že maminka pláče. Ozvalo se plesknutí a hlasité vzlyky.

„Ty děvko!“ křičel tatínek a znovu se ozvala rána. Malý chlapec uskočil ode dveří a hleděl na ně vyděšeně. Rozklepaně couval dozadu, dokud nenarazil zády na zeď. Jak nejrychleji mohl, vypařil se do svého pokoje a schoval se pod peřinu.

Ušklíbl se. Byl tehdy tak zbabělý. Ze zamyšlení ho vytrhlo škobrtnutí o cosi tvrdého. Když pohlédl pod nohy, zjistil, že je to hrob. Nechápavě zvedl obočí a rozhlídl se. Všude, kam dohlédl, bylo plno hrobů. Zachichotal se a pokračoval dál, dokud nestál před matčiným hrobem. Sedl si do trávy a zahleděl se na fotku na náhrobku. Sice na ni skoro neviděl, ale i tak rozpoznal matčiny zelenomodré oči a tmavé vlasy. I její úsměv byl rozeznatelný. Poslední fotka, kde se smála… Ani nepamatoval, kdy naposledy ji viděl usmívat se upřímně. Od doby, co je otec opustil, se nesmála strašnou spoustu let, ale časem se donutila usmívat. Neměl rád její nucený úsměv, ale přijal ho.

„Tak tě znovu vidím,“ zašeptal. Najednou z něj byl ten samý chlapec, který ji před mnoha lety miloval. Po tvářích se mu rozkutálely slané kapky. „Proč?“ ptal se znovu stále na tu samou otázku. Nečekal odpověď, jen pohled smutně upíral na vytesané jméno na náhrobku. Elizabeth Masenová, milovaná dcera a matka. Co slovo, to větší díra v jeho srdci. „Myslíš, že ti dokážu odpustit?“ zamumlal a vzlykl. Jediný člověk, kterého miloval, ho tu nechal samotného napospas životu. „Nenávidím tě, maminko,“ znovu zamumlal a hlavu zabořil do dlaní. Ramena se mu nadzvedávala pod náporem vzlyků, kterým dal volný průběh. Přál si, aby viděla, jak trpí. Přál si to z celého srdce. Ale i přes všechnu tu bolest a nenávist v něm byl kousek lásky, který k ní zůstal a zůstane nadále. Zvedl uslzené oči k fotce a vzlykl.

„Doufám, že to vidíš,“ zamumlal a ulehl do trávy. „Trp, užírej se tím, jak jsi mě dostala na dno!“ křičel se stékajícími slzami po tvářích. Tvář si skryl v dlaních. „Kéž bych se neožral! Ožral jsem se jen kvůli tobě! Kvůli tý hnusný bolesti!“ brblal a dával důraz na jednotlivá slova, jako kdyby mohla vstát z mrtvých a uvědomit si, že udělala chybu. Pevně stiskl víčka k sobě a nechal hlavou proudit vzpomínky. Vzpomínky na chvíle, kdy mohl být šťastný…


Rockford

„Jak to, že ještě nespinkáte?“ ptala se a užívala si ten nádherný pocit, který se v ní probudil.

„A proč se ptáš, maminko,“ zeptala se malá holčička. „Ty neceš abysme byli vzhůru?“ ptala se dál smutně. Upírala svá velká hnědá očka na maminku. Ta se jen usmívala a pohladila ji se zakroucením hlavy po vláskách.

„Takhle to nemyslela,“ šeptl směrem k holčičce její starší bráška. I jeho pohladila po hnědých vláskách. Dřepla si k nim a přitáhla si je k sobě.

„Samozřejmě že chci, abyste byli ještě vzhůru,“ řekla a oba dva líbala na tvář. Holčička se jí pověsila okolo krku a drtila ji v pevném objetí.

„No ne, to je mi pořádné přivítání,“ mlaskl Emmett, který se opíral o futro mezi předsíní a obývacím pokojem. Isabella a obě děti ho zpražily naštvaným pohledem.

„Najdi si někoho jinýho na opruzování,“ zamručel Charlie a vyplázl na něj jazyk. Isabella se jen zasmála a postavila se s malou na rukách. Charlie se schoval za ni, věděl moc dobře, že ho jeho maminka nevydá strýčkovi Emmettovi.

„Pojď sem, ty malý smrade!“ zaburácel Emmett naoko naštvaně, ale to malý chlapec nemohl tušit. Vylekaně se přitiskl k Isabelle a nehodlal se jí pustit. Domem se ozval naštvaný křik:

„Emmette McCarty Cullene! Nech toho malého už na pokoji! Celé dny ho jen škádlíš!“ Emmett se přikrčil a něco si zabrblal pod nosem, což neměl možnost křičící slyšet. Isabella prošla okolo Emmetta, který na Charlieho zahlížel mrzutým pohledem. Moc rád by ho škádlil, ale měl smůlu. Alespoň pro dnešek. S povzdechem se přemístil do obývacího pokoje a pustil si televizi, kde běžel baseballový zápas.

„Ahoj, Issie,“ vítal ji otec a hodil naštvaný pohled k Emmettovi, který pokorně sklopil oči na podlahu. „Jak se ti daří?“ ptal se a usmíval se jako sluníčko. Isabella se usmívala také a pohladila svého otce po tváři. Pošoupla si dcerku na rukách a odpověděla:

„Ahoj, tati, daří se mi skvěle. A co vy, jak válčíte?“ Než stačil cokoliv odpovědět, do místnosti přišla Esmé, adoptivní matka Emmetta a Isabelly.

„Renée, broučku, nech maminku odpočnout, měla dlouhou cestu,“ řekla a brala hnědovlasou holčičku do náruče. Renée se nechtěla pustit a začala fňukat.

„To je dobrý, mami,“ řekla Issie s úsměvem, „já je půjdu uložit a za chvilku přijdu.“ Esmé se na ni usmála a malou Renée pustila. Isabella pohladila po vláskách Charlieho, který stál mlčky vedle ní.

„Pojď, zlatíčko,“ řekla a přitáhla si ho k sobě. Zvedl k ní čokoládové oči a usmál se. Šla s nimi nahoru do jejich pokoje. Posadila Renée na postel a sundala jí bačkorky.

„Fakt už musím spinkat?“ zakňourala Renée a protřela si pěstičkami unavené oči. Isabella nekompromisně přikývla na souhlas. Sice nechtěla, aby šli spát, ale věděla, že už dlouho nevydrží vzhůru. Renée se jí ještě pověsila okolo krku a mumlala přání na dobrou noc. Isabella si ji jemně přivinula k sobě a políbila ji do tmavých vlásků.

„Dobrou noc, miláčku,“ zašeptala a pokládala ji do postele. Přikryla ji dekou. Usmála se, protože na povlečení byl vlk z Červené Karkulky, na kterou Renée nedala dopustit. Její nejoblíbenější pohádka. Renée se zachumlala do peřiny. Isabella přešla k Charlieho posteli, aby uložila i jeho.

„Dobrou noc, miláčku,“ popřála mu také a políbila ho na čelo.

„Dobrou, mami,“ zašeptal a usmíval se. Byl šťastný, že ji má znovu u sebe. Potichu přešla ke dveřím, zhasla a chtěla odejít, když ji zastavil hlásek Renée:

„A povíš nám pohádku, prosím?“ Isabella se zastavila a pro sebe se usmála. Usadila se doprostřed pokoje a začala vyprávět:

„Žila jednou jedna holčička…“

* * *

Potichu zavřela dveře dětského pokoje. Přešla přes dlouhou chodbu, kde bylo plno fotek z rodinných výletů. Neprohlížela si je, chtěla ještě mluvit s ostatními členy její rodiny. Tiše seběhla schody a zamířila do obýváku, kde na ni už všichni čekali.

„On ti Charlie volal, Issie?“ ptal se hned Carlisle. Jen přikývla a usadila se do volného křesla. Potřebovala odpočívat, byla vyčerpaná z cesty autobusem. „Jak to tak vidím, zabavím mu telefon,“ zamumlal Carlisle a přemýšlivě svraštil obočí. Esmé ho chlácholivě pohladila po rameni.

„Největší průšvih je, že musím být ráno v práci,“ řekla Isabella a ušklíbla se. Carlisle si povzdechl a kroutil hlavou nad svým vnukem.

„A kde máš auto?“ zeptal se Jasper zamyšleně. Isabella k němu upřela pohled.

„Nechala jsem ho v Chicagu,“ zabručela a povzdechla si. „Hodně jsem se bála, protože Charlie zněl v telefonu zvláštně a naléhavě,“ dodala a posmutněla. „Chybím mu hodně.“ Všichni přikývli na souhlas. „Ale spíš než já mu chybí Jonathan,“ řekla a měla slzy na krajíčku. Esmé ji objala a snažila se ji utěšit. Carlisle si povzdechnul, věděl, že jeho vnuk to má těžké, ale musí to zvládnout. Hlavně tím přidělával starosti celé rodině. Rozhodl se, že si s ním promluví.

„Emmette, odvezeš ji, prosím?“ zeptal se svého syna Carlisle z ničeho nic a upíral na něj prosebný pohled. Emmett se usmál a přikývl na souhlas. Při úsměvu se mu v tvářích objevily ďolíčky.

„Díky, bráško,“ zamumlala Issie a zívla.

„Asi bychom měli vyrazit,“ zabručel Emmett, když zpozoroval, že se jeho sestře klíží oči. Carlisle s Esmé přitakali. Esmé ještě odběhla do kuchyně a nachystala své dceři večeři. Balíček mlčky vtiskla Isabelle do rukou a políbila ji na čelo. Usmívala se jako sluníčko, byla moc ráda, že ji i na několik minut měla zpět doma. Na druhou stranu ji mrzelo, že musí odjet, už jen kvůli dětem.

Věděla, že ráno budou smutné.

„Dobře dojeďte,“ přáli rodiče a objímali se s Isabellou. Oba dva přikývli na souhlas a odcházeli do auta.

„Měj se, bráško,“ zamumlala a dala Jasperovi pusu na tvář. Nasedla a připásala se. Emmett nastartoval a vyrazil. Cesta autem bude o půlku kratší než cesta autobusem. To brala jako výhodu, alespoň se bude moct trochu prospat.

* * *
Už půl hodiny Isabella spí na předním sedadle Emmettova auta. Emmett byl rád, protože vypadala opravdu unaveně a on chtěl, aby ráno nastoupila do práce vyspaná.

Těsně před tím, než usnula, se jí Emmett zeptal, kde přesně bydlí. Řekla mu přesnou adresu i s popisem domu.

„Ještě hodinu,“ zamručel si pod nosem a pohled upřel na spící Isabellu. Rty se mu zkroutily do úsměvu a poté se začal znovu věnovat řízení, aby nevrazil do protijedoucího auta nebo dokonce do stromu. Byl rád za upírství, které mu občas lezlo krkem, ale prozatím si nestěžoval. Možná jen na to, že nemá družku jako jeho otec.

Po několika dalších kilometrech byl nucen šlápnout na brzdy. Začal okamžitě nadávat jako špaček a pro sprosté slovo nešel daleko. Mačkal klakson jako zběsilý a vrčel vzteky.

„Si jedeš jak na vejletě, ty…“ nadával dál a pevně stiskl volant, který vydal nemilý zvuk. Vyděšeně hleděl na volant, který praskal pod jeho pevným stiskem, a kmitl pohledem na auto před ním. Znovu vztekle zavrčel a vzápětí zakňučel bezmocí. Kvůli jednomu výletníkovi si zničil auto, které pro něj mělo nevyčíslitelnou hodnotu. Nejraději by do všeho praštil svou nadlidskou silou, ale musel se ovládnout. Jednak proto, že nechtěl vzbudit svou sestru, a jednak proto, že se nechtěl vrátit ve vraku, který by mu zabavili hned při první policejní kontrole.

„No tak, jeď s tou kraksnou!“ prskal. Už takhle jel moc pomalu. Byl zvyklý jezdit mnohem rychleji. Zoufale si přejel volnou rukou po obličeji a něco si mumlal pod nos. Začínal lézt na nervy sám sobě, což ho naprosto frustrovalo. Pohledem popoháněl protijedoucí auta, aby auto před ním mohl předjet. Když se mu ho podařilo předjet, div si neťukal na čelo, protože za volantem seděl stařeček.

„Pán asi neví, kolik má správně jet!“ prskal potichu. Poté jen zakroutil nechápavě hlavou, šlápnul na plyn a rozjel se, jak nejrychleji mohl. Nechápal ty starší řidiče, kteří se bojí řídit.

„Když to nezvládám a bojím se jezdit, tak za ten posranej volant ani nelezu,“ mrmlal. Podíval se na svou sestru, aby se ujistil, že ji nevzbudil. Naštěstí spala dál.

Pustil si potichu rádio, aby mu cesta utíkala o něco rychleji. Prsty poklepával do volantu melodii písničky. V mysli si přezpívával slova. Jen co písnička skončila, vypnul rádio a potichu si ji zpíval.

* * *

Zastavil před domem, který mu popsala. Vytáhl klíčky ze zapalování a pohled upřel na stále spící sestru. Přemýšlel, jak to má nejlépe udělat. Nevěděl, jestli ji má přenést nahoru nebo jestli by ji měl vzbudit. Znovu se zahleděl z okénka auta na dům. Rozhodl se ji nebudit, ale přenést. Otevřel dveře a vystoupil. Přešel ke dveřím spolujezdce, otevřel je a začal dostávat svou sestru z pásu. Po několika minutách se mu to podařilo a konečně ji mohl odnést do bytu. Vzal ji do náruče, jenže se zavrtěla a něco zamručela, čemuž se zasmál. Aniž by se mu probudila, ji přemístil do ložnice. Vyzul jí boty a přikryl ji dekou. Při cestě nazpátek uklidil boty do botníku a odešel. Venku nastoupil do auta a jel zpět do Rockfordu.

* * *

Chicago, univerzita

„Dobré ráno,“ pozdravila, když vešla do učebny. Hned si všimla, že je něco jinak, než by mělo být. On chyběl… Nechápavě pozvedla obočí, ale zatím zachovala chladnou hlavu.

„Dobré ráno,“ odpověděli jí všichni přítomní a sledovali její počínání. Přešla ke stolu a zapisovala do třídní knihy.

„Kdo chybí?“ zeptala se a třídou se rozezněl šum. Zvedla své čokoládové oči a pohledem projela celou třídu.

„Chybí Masen,“ oznámil Mike. Přikývla a zapsala ho. Hlavou jí vrtala otázka, kde se může toulat. Neměla však možnost nad tím déle přemýšlet, rozhodla se vybrat zadané práce.

„Kdo má ten referát?“ zeptala se a odložila tužku. Opřela se do židle a s úsměvem sledovala hlásící se studenty. Přikývla. „Přineste je sem a začneme hodinu,“ řekla. Všichni odnesli referáty a Isabella pokračovala. „Jistě znáte historii vašeho města.“ Počkala na jejich reakci, poté se postavila a přešla k oknu. „Na tento den připadá památka zesnulých, víte, z jakého důvodu?“ pokračovala a pohled přesunula z parčíku před budovu školy. Stál tam mladík v tričku s krátkým rukávem a riflích. Nechápavě zvedla obočí a nevnímala odpovědi studentů.

„To snad není možný!“ zamumlala si pod nos, opřela se o parapet a co nejvíc se naklonila, aby viděla. Mladík si zapaloval cigaretu. Otevřela okno a vyklonila se z něj.

„Hej!“ křikla, a když mladík zvedl pohled nahoru, s jistotou věděla, že to je on.

Autor: BellaNess (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Letní škola - 2. kapitola :