Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lepší zítřky - 9. kapitola

VOLBA- 2


Lepší zítřky - 9. kapitolaKdo si hraje, nezlobí. Obyčejná hra, která přeroste v sázku. Sázka, která všechno odstartuje.

 

Konec minulé kapitoly:

„Ty někam jdeš?“ ptala jsem se, neboť jsem nemohla pochopit, kam by v tuhle pozdní hodinu chtěl jít. Vlastně mě napadlo pár pajzlů, které i po půlnoci neměly o zákazníky nouze, ale na muže pracháčova postavení mi tohle nesedělo. Už jen z té představy se mi odporem zježily všechny chloupky na těle. 

Neodpověděl, dočkala jsem se pouhého přikývnutí.

„A kam?“ nedalo mi to, zvědavost byla silnější.

„Ven,“ oznámil mi nezúčastněně, když si upravoval límec. Nad jeho sdílností jsem se trpce ušklíbla. Jestli takhle měly vypadat všechny následující dny, tak to mě poser.

„Po-počkej,“ vyhrkla jsem úpěnlivě, když otevřel dveře a mně došlo, že to není žádný jeho vtip, ale opravdu na noc někam odchází. Moc jsem nespoléhala na to, že by mě poslechl, o to víc jsem byla zaskočená, když se na prahu opravdu zastavil, aby si vyslechl, co mám na srdci. Největší problém byl ten, že jsem tam neměla nic. Řekla jsem to jen proto, abych ho zdržela. Nechtěla jsem, aby šel pryč.

„Tak potřebuješ něco, Bello?“ vzdychl netrpělivě pracháč otočený zády ke mně.

„Já… já,“ koktala jsem, jak jsem nahonem pokoušela něco vymyslet. Plácla jsem to první, co mi přišlo na rozum. Litovala jsem toho ještě dřív, než to ze mě vypadlo na hlas. „Jen jsem ti chtěla poděkovat, jak jsi mě vysekal od těch fízlů, tak… díky.“ Do prdele, opravdu jsem právě teď řekla pracháčovi díky? Štěstí, že nemohl vidět, jak jsem se následně plácla do čela.

„Fajn.“

9. kapitola

Myslela jsem si, že po noci strávené na lavičce a celodenním trmácením se po městě sebou plácnu do postele a budu spát jako zabitá, ale opak byl pravdou. Pokojem se rozléhaly mé zoufalé steny, jak jsem se neustále převracela z boku na bok a zaboha nemohla zabrat. Všechno to byla jeho vina. Ač jsem se snažila sebevíc, myšlenky my stejně utíkaly jeho směrem. Přemýšlela jsem, kde asi v tuhle chvíli je a co dělá, ale hlavním důvodem mé nespavosti bylo to nezvyklé chování ke mně.

Bylo asi zbytečné se ptát, proč tomu tak bylo, ale přesto jsem si tuhle otázku za noc položila nespočetněkrát. První hodinu jsem cítila uražená, druhou jsem byla naštvaná a kolem té třetí jsem se doslova vztekala. Sem tam jsem bouchla pěstí do matrace a představovala si, že je to jeho obličej. Ze začátku to k vypuštění páry fungovalo, ale později začal účinek slábnout. Nakonec jsem si ale řekla, že mi za to ten kretén nestojí a můžu se na něj hezky z vysoka. Jestli se mnou nechtěl mluvit, tak ať to nedělá, hlavní pro mě bylo, že s Emily bylo všechno v pohodě. Rozhodně jsem neměla v plánu lézt po kolenou a doprošovat se ho o odpuštění, moje poskytnutá omluva a poděkování mu muselo stačit.

Ačkoliv jsem kapitolu pracháč uzavřela, i tak jsem dál civěla do stropu. Abych se aspoň nějak zabavila a zkrátila si čas, šla jsem se podruhé vysprchovat. Třikrát jsem si pečlivě vydrhla každý kousek mé kůže a asi čtyřikrát umyla vlasy, když jsem se pak vracela zpátky do postele, zaslechla jsem bouchnutí vchodových dveří a následné kroky po schodech, jak se nejspíš pán vracel domů. Měla jsem nutkání vylézt na chodbu a pěkně si ho vychutnat, hned jsem to ale zase zavrhla a místo toho raději zamířila do postele.

Pak se konečně dostavil dlouho očekávaný spánek.

***

„Proč je tady takový ticho?“ neušla Emily ponurá nálada, která panovala ráno při snídani u jídelního stolu.  

Malá do sebe poslušně bagrovala cereálie zalité mlékem, pracháč bez přestání cvakal do počítače a já s podepřenou hlavou a naprosto znuděným výrazem míchala čaj v hrnku. Až ta nenásilná poznámka o tichu mě přiměla zvednout zrak a zaměřit se na něco jiného než horkou tekutinu, krouživý pohyb rukou jsem však automaticky vykonávala dál.

Ze všeho nejdřív jsem se podívala po pracháčovi, snad abych zjistila, jak na to zareaguje on. Evidentně mu to neušlo, neboť překvapeně sledoval Emily, která mu však nevěnovala pozornost a hlasitě srkala zbytek mléka z misky, to byl pravděpodobně hlavní důvod, proč se jeho zářivě zlatý zrak přesunul na mě. Tázavě jsem pozvedla obočí a ledabyle pokrčila rameny. Tím jsem ho nejspíš odradila.

„Zase jste se pohádali?“ vyčítala nám tam malá vševědka v otázce, zatímco si do rukávu sněhově bílého svetru utírala zašpiněnou pusu. Pracháč se nad tím nesouhlasně zamračil. Tiše jsem se uchechtla. „Tak pohádali?“ dožadovala se odpovědi a střídavě na nás upírala kukadla barvy oceánu.  

„Ne, princezno,“ ozval se jako první pracháč a s jemným úsměvem na rtech jí palcem setřel z brady kapku mléka, „já a Bella jsme se nepohádali.“ Schválně na to dál důraz, asi se mi tím snažil naznačit, abych to jeho tvrzení podpořila.

„Jak by taky jo, když se se mnou pán odmítá bavit,“ zamumlala jsem dostatečně nahlas, aby se to doneslo k jeho uším. Vysloužila jsem si za to tvrdý pohled, ten jsem náležitě ocenila nevinným uculením, jehož faleš se dala jen těžko přehlédnout. Jak mě bavilo ho provokovat, ale mělo by to lepší efekt, kdybych se dočkala nějaké odezvy a ta se bohužel nedostavila. Musela jsem přijít na jiný způsob, jak ho přimět se mnou komunikovat. Nemohl přece věčně předstírat, že neexistuju.

„Jdeš dneska do práce, Edwarde?“ ptala se dál Emily s hlavou nakloněnou ke straně a psím kukučem, kterému bylo nemožné odporovat, čehož si byla ta potvůrka vědoma a chystala se toho patřičně využít. Podezíravě jsem si ji prohlédla, měla jsem takový neblahý dojem, že za její otázkou se skrývá mnohem víc, než se na první pohled mohlo zdát. Nepovedlo se mi odhadnout co. Možná jsem jen začínala být paranoidní. 

Nenápadně jsem mrkla po pracháčovi, sama jsem byla zvědavá, co na to Emily poví. Sama jsem ale netušila, zda bych chtěla slyšet kladnou nebo zápornou odpověď. Včera večer, když odešel, vadilo mi to, ale když byl tady a pohyboval se v mé blízkosti, taky mi to vadilo a přivádělo k šílenství.

„Ne,“ pousmál se pracháč a zavrtěl hlavou, „dneska zůstanu tady.“ Aby Emily ukázal, že to myslí opravdu vážně, zaklapl svůj laptop a odsunul ho stranou. Nešťastně jsem si povzdychla, zato prckova tvář se rozzářila nadšením.

„Kvůli Belle?“ plácla blbost, která mi způsobila, že jsem se málem zadusila kouskem toustu, co jsem momentálně polykala. Rozkašlala jsem se a mrkáním se snažila zahnat slzy, co se mi natlačily do očí. Rychle jsem nahmatala skleničku s džusem a hltavě se z ní napila. „Abys ji pohlídal, aby zase neutekla?“ Teď jsem zase pro změnu prskala kolem sebe.

„Cože?“ vykuckala jsem. Byla jsem tak zaskočená, že jsem v ten moment vůbec nevzala v úvahu fakt, že to byl jen pouhý výmysl Emily a nic pravdivého na to nebylo. Možná za to mohla i skutečnost, že tohle prostě na pracháče sedělo. Věděla jsem, že on by byl schopný tohle udělat, jenže uznání z mé strany jsem mu poskytnout nemohla. Ovládána vztekem jsem vyskočila na nohy. „To jako vážně?“ vyštěkla jsem, když stále mlčel.

„Samozřejmě že ne,“ opáčil suše pracháč. Nepodíval se na mě. Jen na okamžik jsem zapřemýšlela, zda mu to mám uvěřit či nikoliv.

„Nedivila bych se,“ zavrčela jsem sotva slyšitelně a posadila se zpátky na místo. Uraženě jsem si založila ruce na prsou a opravdu se tak cítila. Člověk jednou uteče, vrátí se a pak to má dennodenně na talíři. Copak jsem byla nějaká malá holka, která potřebovala hlídat? A copak ten chlap neměl nic jinýho na práci, než se mi neustále pohybovat za zadkem?

„Snad jsem ti včera jasně řekl, že tě tady nedržím, můžeš si odejít, kdykoliv budeš chtít,“ poznamenal pracháč mým směrem a já se neubránila úžasu.

„A já jsem ti snad včera jasně řekla, že nikam odcházet nebudu. Nechápu, proč to pořád musíš vytahovat,“ odsekávala jsem poslední slova a zabodla do něj rozčílený pohled, který mi opětoval. Poposedla jsem si a naklonila se přes stůl víc k němu. „Omluvila jsem se ti, poděkovala ti, tak co chceš, do prdele, ještě slyšet? Že toho lituju? Fajn! Lituju toho. Mrzí mě, že jsem utekla.“ Byla to pravda, opravdu jsem svého rozhodnutí litovala, ale jen kvůli Emily. Kdyby šlo jen o něho, nezůstala bych tu ani vteřinu.

„Jedna omluva mi ale nezaručí, že už se to víckrát nestane,“ odvětil zlostně s pevně zatnutou čelistí. Pracháč ke mně vysílal pohled plný chladu, který doslova zaplnil celou místnost, až jsem se divila, že se veškeré tekutiny na stole nezměnily v kostku ledu. „Ta holčička po tvém neuváženém jednání probrečela celou noc, dovedeš si představit, jak by ji zranilo, kdyby se to opakovalo?“ Klid, kterým oplýval ze začátku, byl pryč a jeho hlas nabíral na síle. Dávno už ani neseděl na židli, nýbrž přecházel po místnosti jako lev v kleci. Vyčkávala jsem na chvíli, kdy se na mě vrhne, aby ze mě vytřásl duši. Po tom, co řekl, jsem musela připustit, že bych si to zasloužila. Zjištění, že Emily plakala, mi trhalo srdce. Zahanbeně jsem sklopila pohled.  

„To jsem ale nechtěla. Nenapadlo mě, že –“

„Tak tebe nenapadlo, že bys tím mohla ublížit lidem kolem sebe?“ podivoval se pracháč s pohrdavým smíchem nad mým podotknutím, které mě ani nenechal dokončit, za což jsem mu v závěru vlastně byla vděčná. Takhle jsem měla čas popřemýšlet nad tím, co jsem udělala. „Možná by nebylo na škodu, kdyby sis všechno nejprve rozmyslela, než zase něco budeš chtít udělat.“

„Mrzí mě to,“ hlesla jsem a s veškerou odvahou, kterou jsem v sobě našla, jsem se po něm ohlédla. Srdce mi párkrát poskočilo, když jsme se do sebe zasekli pohledy.

Neodvrátila jsem se, jak tomu u mě bylo obvykle zvykem. Nechtěla jsem náš oční kontakt přerušit zbytečně brzy, dívala jsem mu hluboce do očí, abych mu dokázala pravdivost svých slov. Předtím jsem nelitovala tolik jako teď. Bylo ohromující, že ačkoliv z jeho řeči čišel hněv, v jeho očích nic takového nebylo. Jako by nic neřekl, jako by to ani nebyl ten chlap, na kterého jsem měla vypěstovanou alergii. Přesto jsem tam ale něco našla. Smutek. Smutek, který mě dost zarazil.

Zničehonic jsem si vzpomněla na Emily, s jejím jménem na jazyku jsem se ohlédla přes rameno, abych se jí omluvila, ale její místo zelo prázdnotou.

„Kde je Emily?“ zeptala jsem se vystrašeně pracháče, který se tvářil stejně zmateně jako já. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale po Emily ani stopy, tak jsem pozornost vrátila zpátky k jediné osobě v místnosti, u níž jsem si myslela, že by mi mohla poskytnout odpověď. Pracháč na vteřinu vypadal duchem nepřítomně, pak se bez jediného slova otočil na podpatku a vyrazil pryč. Následovala jsem ho.

„Emily, princezno, copak to děláš?“ zaslechla jsem jeho sametový hlas z haly a přidala do kroku. Když jsem tam dorazila, našla jsem pracháče, jak klečí u té malé zlobilky, která si přes pyžamo natahovala růžový kabátek. Skoro to vypadalo, jako by se někam chystala. Došla jsem k nim a dřepla si z pravé strany vedle pracháče.

„Jdu pryč,“ oznámila nám, „už tady s vámi nechci být.“ Emily si dopnula poslední knoflík a otevřela dveře, které se mi povedlo zase chvatně zavřít. Přesunula jsem se před ně, opřela se o ně zády, abych tak zabránila Emily to zopakovat a znovu sjela do podřepu.

„Ale proč, broučku?“ nechápala jsem, co jí to zase náhle popadlo. Koukla jsem na pracháče a doufala, že mi nějak pomůže. Věděla jsem, že jemu poví všechno. Pod jeho úsměvem by roztál i ten největší ledovec a světě.

„Stalo se něco?“ nenechal mě na holičkách a pomalu si ji natočil čelem k sobě. „Nám to můžeš říct, nemusíš se bát,“ usmál se na ni hřejivě a pohladil po vlasech. Její malé dlaně schoval ve svých a víc se sehnul, aby Emily mohl pohlédnout do tváře, čemuž se ona bránila. Když se pak váhavě podívala na mě, přikývla jsem.

„Hádáte se,“ vyčetla nám. Tiše jsem zasténala. Byla jsem tak zaujatá a napružená na pracháče, že jsem dočista zapomněla, že tam nejsme sami. Bylo hrozné zjistit, že Emily byla svědkem naší hádky. Hned jsem tu slabou chvilku u stolu chtěla vzít zpátky, jenže to nešlo. Nebyla jsem ale sama, kdo toho litoval. I pracháč vypadal, že by si jednu nejraději fláknul. „Já už nechci, abyste se pořád hádali. Chováte se jak staří manželé,“ řekla najednou a protočila u toho očima. Šokovaně jsem zamrkala a málem z toho padla na zadek. Hlavou mi proběhla jediná myšlenka a to, že tomu dítěti nejspíš omezím přístup k televizi, měla jsem dojem, že se na ni dívala až příliš. „Proč spolu nemůžete mluvit normálně? Proč se nemůžete mít rádi? Nechci, aby to takhle bylo pořád, proto jdu pryč.“

Zatímco si Emily stěžovala na naše chování, dívali jsme se s pracháčem jeden na druhého. Toužila jsem mu nahlédnout do hlavy a zjistit na co právě myslí. Přemýšlel nad jejími vyřčenými otázkami a hledal na ně odpověď jako nyní já?

„Nebude tomu tak pořád,“ začal ji uklidňovat pracháč a posadil se na jediný schod, malou si pak stáhl k sobě do klína. Když se následně k mým uším donesl zvonivý dětský smích, věděla jsem, že je krize zažehnána.

„Že nebude?“ vyletělo ze mě nekontrolovatelně, když jsem víc zauvažovala nad tím, co pracháč poznamenal. Neuměla jsem si představit, jak bych v tomhle domě dokázala přežít, aniž bych nemohla ani jednou tomu chlapovi z plných plic říct, co si o něm myslím. To prostě nešlo. Na tenhle zásadní krok jsem ještě nebyla připravená!

„Ne, nebude,“ potvrdil důrazně, ale až v jeho pohledu jsem odhalila skrytý význam. S podstatným zaváháním jsem chápavě přikývla. Sice se mi moc nezamlouvalo, že musíme takhle Emily klamat, ale stejnak byla jen otázka času, kdy to prokoukne, chytrá na to byla dost. „Máš mé slovo, že už se to nikdy nebude opakovat, ano?“ Pracháčův hlas měl hypnotizující účinky. Když na konci věty sám zdlouhavě kýval hlavou, bezmyšlenkovitě to po něm Emily zopakovala. A nebyla sama. I moje hlava lítala nahoru a dolů jako totálnímu magorovi.

Vzpamatovala jsem se rychle.

„To je dobře, že už to nebudete dělat, protože kdybyste se hádali, nemohl bys pak Belle dát… tamto,“ zašeptala Emily do ucha pracháčovi. Alespoň jsem si myslela, že to měl být šepot, jen se jí to moc tiše nepovedlo a já slyšela úplně všechno a to úplně všechno mi nedávalo žádný smysl. To už se ale Emily hihňala na celé kolo a pracháč nebyl pozadu.

„Máš naprostou pravdu, Emily,“ pochechtával se stále pracháč, „jsi velmi chytrá holčička.“

Hranice mojí trpělivost přetekla.

„O čem to vy dva mluvíte?“ Zvedla jsem se a se založenýma rukama v bok se postavila přímo před ně. Zatímco se oni smáli čemusi, uvažovala jsem, o co tady jde. Bohužel pokud šlo tady o ty dva, mohlo to být prakticky cokoliv. Titěrný hlásek kdesi uvnitř mě mi našeptával – houby, přímo na mě řval -, abych se začala bát. „Co mi chceš dát?“ vybafla jsem na pracháče trochu víc nevrle, protože tohle se mi ani za mák nelíbilo.  

„To je tajemství,“ prozradila mi ta malá šibalka a znovu se z plných plic začala řehtat. Tentokrát byla naštěstí sama a pracháč zůstal klidný, jen sem tam mu zacukaly koutky. Žádostivě jsem podupávala nohou a čekala, kdy se konečně uráčí mi poskytnout vysvětlení. Dočkala jsem se ale jen pitomého pokrčení rameny.

Doutnalo to ve mně. Neměla jsem tušení, proč by mi měl pracháč něco dávat, nedávalo to smysl. Utekla jsem od něho, za což jsem si ani ne před půl hodinou vyslechla kázání a najedou mi chtěl něco dávat? Co to bylo za blbou hru? Tolik jsem to z něj chtěla dostat, jenže jsem věděla, že by to nejspíš vedlo k hádce. Proto jsem si jen rezignovaně si povzdechla a s tichým nadáváním se vydala do svého pokoje.

Na posledním schodě se ke mně donesl Emilyin hlásek.

„Možná jsme ji naštvali.“

***

Když jsem Emily odsouhlasila, že si s ní na chvíli půjdu hrát, neměla jsem ponětí, že nebudu jediná osoba, kterou o to požádá, proto když jsem se na prahu jejího dětského pokoje srazila s pracháčem, měla jsem nutkání se otočit na patě a vytratit se. Než jsem tak ale stačila učinit, objevila se Emily. To už nebylo cesty zpátky. Beze slov pak každého čapla za jednu ruku a vtáhla nás dovnitř.

„Co tady děláš?“ vyjela jsem šeptem na pracháče, zatímco Emily něco lovila pod postelí. Pracháč se na mě ohlédl a zvednul tázavě obočí. „Myslela jsem, že nemáš čas a musíš pracovat,“ odpapouškovala jsem jedovatě, co mi pověděla sama Emily, když přišla škemrat ke mně. Kontrolně jsem se podívala přes rameno, neboť se mi moc nedařilo udržet hlasitost svého hlasu na uzdě. „A pokud jsi sem teď přišel jen proto, že tě hryzalo svědomí, tak zase klidně můžeš hodit zpátečku.“

Musela jsem být naivní, protože jsem si opravdu myslela, že mě poslechne a přestane kazit vzduch svou přítomností. Ale místo odchodu kolem mě s pokřiveným úsměvem na rtech prošel a uvelebil se do křesla naproti. Nejhorší na tom bylo, že jsem mu na to nemohla nic říct a už vůbec jsem ho nemohla chytnout za tu nemožně šedou kravatu a násilím ho odtáhnout na chodbu. Nad tou lákavou, ale nesplnitelnou představou jsem v duchu zaplakala.

Děláš to pro Emily, děláš to pro Emily, opakovala jsem si v myšlenkách a s tím se i posadila na kraj postele. Nabručeně jsem si založila ruce na prsou a s vypětím všech sil se pokoušela veškerou pozornost upírat na to nadšeně si prozpěvující dítě na zemi. Možná by se mi to i podařilo, ale to by v místnosti nesměl být ten rušivý element, jehož upřený pohled jsem zřetelně cítila na své tváři, jen se mi ho nikdy nepodařilo nachytat na švestkách. Nedokázala jsem určit, zda mě to víc znervózňovalo nebo popudilo.

Děláš to pro Emily!

Měla jsem co dělat, abych udržela jazyk za zuby, neboť mě neuvěřitelně svrběl. Tolik nehezkých slov se toužilo dostat ven, dokonce i taková, o kterých jsem ani trochu netušila, že je znám a já nemohla vyhovět ani jednomu jedinému. Minutu co minutu jsem si neklidně poposedávala. Skoro jako bych se vrátila o několik let zpátky, kdy jsem den co den postávala před cukrárnou a s nosem nalepeným na skle slintala nad těmi dobrotami, co tam měli vystavené, ale které pro mě byly absolutně nedosažitelné. Chtěla jsem to, ale nemohla to mít. A tohle bylo přesně to samé, jen hodně, hodně lákavější.

„Tak jo, hotovo,“ zajásala Emily a skočila za mnou na postel. Uvolněně jsem se usmála. Konečně jsem mohla soustředit i na něco jiného, než na srovnávání pracháče s jistou částí těla. Emilyin nedočkavý výraz byl nakažlivý. Zvědavě jsem se rozhlédla kolem sebe, abych se podívala, co si pro nás připravila, ale jediné, co mé oko zaznamenalo, byla puntíkatá plachta.

„To… to je ono?“ zeptala jsem se nejistě s ukazováčkem namířeným na onu věc. Jakmile jsem spatřila ty dychtivé jiskřičky v očích Emily, chtěla jsem tu otázku vzít zpátky, protože teď už bylo nad míru jasné, že mou domněnku jen potvrdí.

„Jo, jmenuje se to Twister. Hrála jsem to včera s tetami, když pro tebe Edward jel a je to vážně sranda. Bude se vám to líbit,“ rozplývala se a dívala se u toho na pracháče, který však nevypadal tak vyvedeně z rovnováhy jako já.

Kriticky jsem si tu věc znovu prohlédla. Nedovedla jsem si představit, k čemu přesně to slouží a co s tím budeme jako dělat. Pocit, který se mě přitom zmocňoval, se mi vůbec nezamlouval. Něco uvnitř mě mi našeptávalo, že tohle se mi líbit nebude.

Jako by mi Emily viděla do hlavy, začala s vysvětlováním, jež doplnila i názornou ukázkou. Čím déle jsem ji poslouchala, tím víc jsem pociťovala záchvěv paniky. Snad si to bláznivý dítě nemyslelo, že budu lézt po zemi a k tomu všemu ještě s pracháčem. Tohle musel být jen další hloupý vtip z její strany, jinak jsem si to neuměla vysvětlit. Sama věděla, jaký k němu chovám odpor a připravila si pro mě tohle, kde bylo prakticky nemožné ho ignorovat a pokud jsem to dobře pochopila, snad jsem se ho musela i dotýkat! To už na mě šly mdloby.

Proč tohle? To nemohla vymyslet jinou stupidní věc? Smrdělo to tu zradou.

Zbytek jejího drmolení jsem už nevnímala, neboť jsem se zoufale pokoušela vymyslet, jak se z toho šikovně vyvléknout. Zahrát divadlo, jak se mi náhle udělalo hrozně špatně, mi přišlo dětinské, stejně tak jsem zavrhla i zběsilý útěk, takže nakonec zbyla poslední možnost.

„Hmm, takže si to shrneme,“ ozvala jsem se jako první, když Emily domluvila. „Jeden musí točit tou věcičkou a teprve podle toho, co padne, se musí ostatní řídit?“ Vyskočila jsem z postele a pomalu se přemístila k Emily. S hmatatelnou netrpělivostí jsem jí doslova visela na rtech. Byla jsem jako šelma vyčkávající na svou kořist.

„Přesně…“

„Fajn, tak já budu točit,“ vyhrkla jsem urychleně a čapla po té věci v její dlani, jenže jsem nebyla dost mrštná.

„Ne, točit budu já,“ vyplázla na mě jazyk ta zrádkyně a pro jistotu to schovala za záda a k tomu rovnou pod tričko. Přísně jsem si založila ruce v bok. „Ty to nemůžeš dělat, Bello, musíš hrát s Edwardem.“ Zrakem jsem automaticky vyhledala pracháče, nepočítala jsem s tím, že by se postavil na mou stranu, ale přesto jsem ve špetku podpory doufala.  

„Myslím, že by to opravdu měla dělat raději Emily,“ podrazil mě a vzápětí mým směrem vyslal omluvné pousmání, které mě pravděpodobně mělo uchlácholit.

„Sklapni, tebe se nikdo na nic neptal,“ zavrčela jsem. Zalitovala jsem, že jsem se na něho vůbec obtěžovala podívat. „Když jsi tak chytrej, tak mi pověz, jak mám lézt po čtyřech, když mi ta čtvrtá končetina chybí, hmm?“ utrousila jsem trpce a jen tak pro připomenutí zahýbala stále zafačovanou rukou ve vzduchu.

Do chvíle, než pracháč promluvil, jsem byla přesvědčená, že je to dobrý argument.

„Jsem si jistý, že najdeme nějaký způsob, jak to udělat, aniž bys ji musela použít, že, Emily?“ Spiklenecky mrknul na jmenovanou, která mu to s radostí vrátila. Kdybych ho neznala, kdybych věděla, že mě nezná, myslela bych si, že se na to snad těší, jenže jsem ho znala a on znal mě, takže buď musel být něčím sjetej, nebo mu prostě jen přeskočilo.

„Bello, prosím, aspoň to zkus,“ žadonila Emily a dlaněmi bez přestání třela o sebe. Bezradně jsem si povzdechla. Neměla jsem ponětí, co jsem si to vypěstovala za zkurvený zlozvyk, ale opět se můj úhel pohledu stočil k němu. Pracháč nepatrně pohodil hlavou k Emily a s prosbou vepsanou v očích kývl. Nemluvil nahlas, přesto jsem měla dojem, jako by stál vedle mě a šeptal mi do ucha. Dokázala jsem v jeho tváři číst jako v otevřené knize.

„No dobře,“ vzdala jsem to nakonec. Skoro jsem přišla o sluch, když se místností rozlehl její křik plný nadšení. Málem jsem se ani neudržela na nohách, když se ke mně přiřítila, aby se mi mohla vrhnout kolem krku, dokola pak neustále opakovala slova vděčnosti. Kdybych tušila, jakou jí to udělá radost, vůbec bych neváhala.

„Ani to nebolelo, že?“ poznamenal letmo pracháč, když kolem mě procházel, aby se postavil na své místo.

„Polib mi,“ zatrylkovala jsem nazpátek a nechala se odtáhnout Emily zase na své místo. Ještě jsme ani nezačali hrát a mně už se podstatně zvýšila hladina adrenalinu, který vyburcoval mé srdce k rychlejší činnosti. Koncentrovaně jsem se zhluboka nadechla a zase vydechla. „Připravenej na prohru?“

Stáli jsme s pracháčem naproti sobě a oba s přimhouřenýma očima skenovali jeden druhého. Když jsem se nad tím víc zamyslela, tohle nebyl zase tak špatný nápad. Byla jsem rozhodnutá z tohoto boje vzejít jako vítěz, už jsem se nemohla dočkat, až uvidím pracháče jako poraženého klečet na kolenou. Byla jsem zvráceně nedočkavá.  

„Uvidíme, kdo na konci bude ten poražený,“ usmál se na mě sebevědomě pracháč a prokřupl si klouby prstů na ruce ve snaze mě zastrašit. Pobaveně jsem našpulila pusu a sebejistě zavrtěla hlavou ze strany na stranu, abych mu ukázala, že jeho názor ani trochu nesdílím.

„Proč bych měla čekat až na konec, když se na tebe můžu podívat teď?“ prohodila jsem naoko nechápavě a zakončila to provokativně znuděným škubnutím rameny.

„Vsadíme se?“

Překvapení, které mě s jeho nečekanou otázkou zastihlo, vystřídalo potěšení. Vzrušeně jsem sledovala, jak ke mně pracháč naklání s napřaženou rukou. Nezaváhala jsem ani vteřinu a už dlaň přikládala k té jeho. Posměsně jsem se uchechtla, když mou ruku zmáčkl jen tak decentně, jako by se bál, aby mi neublížil. Nestála jsem o žádné šetrné zacházení a svým silným stiskem se mu to snažila naznačit. Se stále spojenýma rukama jsme si vzájemně hleděli do očí. Oba jsme tam měli vepsanou touhu po výhře, ale tu mohl zažít jen jeden z nás. Už jenom z principu jsem to musela být já. Aspoň pro jednou jsem chtěla mít nad pracháčem na vrch.

„Budete na sebe zírat věčně, nebo můžu už začít točit?“ vyrušila nás z očního souboje Emily netrpělivým tónem. Neuposlechli jsme ji hned a ještě notnou chvíli setrvávali ve stejné póze. Srdce se mi rozbouchalo rychleji, když pracháčův už tak opatrný dotek více zeslábl. Poprvé od té doby, jsem odtrhla zrak od jeho bezchybného obličeje a zastavila se na našich rukách. Krátce mnou projel osten zklamání, když se chladná paže začala oddalovat.

Opožděně jsem já stáhla tu svou.

Odkašlala jsem si, způsob, jak zamaskovat momentální rozpačitost a dát tak mozku pár vteřin na vzchopení.

„Ještě jsme si ale neřekli, co je v sázce…“ Zvědavě jsem mrkla na pracháče, který jen nezaujatě pokrčil rameny. Bylo sice hezký, že jsme uzavřeli sázku, ale to hlavní nám jaksi chybělo.

„Dáte si pusu,“ navrhla Emily rozjařeně a mně se náhle nedostávalo vzduchu. Otočku jsem vykonala tak rychle, že mi na té zatracené hrací ploše podjela noha a můj zadek se potkal s tvrdou zemí. Pracháč byl hned u mě a pomáhal se mi postavit na nohy. Bez zaváhání jsem jeho pracky odstrčila. Stejně za všechno mohl on.

Moje nálada na hovno byla zpátky.

„Tak to ani náhodou,“ zavrhla jsem to, mezitím co jsem si třela bolavou zadnici. Doklopýtala jsem se k posteli a svalila se na ni. „Nebudu se s tebou líbat, to už bych si raději nechala vyříznout jazyk.“ Oklepala jsem se zhnuseně. S nešťastným povzdechem jsem zavřela oči.

„Takhle to ale bylo v jednom filmu,“ obhajovala svůj návrh Emily.

„Ale my nejsme v žádným filmu.“ Vztekle jsem dupla. „S líbáním nesouhlasím, vymyslete něco jinýho.“

„Emily mluvila o puse, ne o líbání,“ poučoval pracháč a evidentně si to užíval. Vymrštila jsem se do sedu a zpražila ho pohledem.

„Vím o jedný části, kterou mi s radostí můžeš políbit.“ Mluvila jsem schválně pomalu a mezitím se pozvolna přesouvala k němu. Zastavila jsem těsně před ním. Vytáhla jsem se na špičky, aby naše tváře byly ve stejné úrovni. „Chceš prozradit, která to je, nebo na to přijdeš sám?“ ušklíbla jsem se sarkasticky a zase klesla dolů. Při tom jsem pohledem letmo zavadila o pracháčova ústa. Myslí mi projel záblesk, kdy byla má tvář nebezpečně blízko té jeho. Kousek, jenž scházel k tomu, aby se naše rty o sebe otřely, zmizel. Zajíkla jsem se, když jsem si uvědomila, že jsem si právě představovala, jaké by bylo se líbat s ním -  s mužem, ke kterému jsem ve skutečnosti chovala nenávist.

Znovu jsem málem padla na zadek, když jsem od něho zničehonic uskočila dozadu.

„Ne,“ vyjekla jsem, když udělal výpad mým směrem. Zabrzdila jsem ho zvednutou rukou. „Nepřibližuj se.“

„Děje se něco?“ optal se pracháč starostlivě.

„Ne,“ zahučela jsem a za každou cenu se snažila vyhnout očnímu kontaktu. „Jdeme hrát, už to chci mít za sebou,“ hlesla jsem si spíš pro sebe a vrátila se na své předcházející stanoviště.

„A ta sázka?“

„Zapomeň na ni.“

Upřeně jsem zírala na své modré ponožky, ale tím jsem nedokázala mysl zaujmout natolik, abych si neuvědomovala, jak strašlivě se mi klepala kolena. Skoro jako bych prožila něco, co mě vyděsilo k smrti a ani fakt, že ve skutečnosti se nic nestalo, to nemohl zachránit. Byla jsem tak zabraná do myšlenek, že jsem ani nepostřehla, kdy pracháč svým prvním přesunem započal hru, až vyslovení mého jména mě přimělo zčásti vnímat.

Zpočátku to nebylo tak strašné, jak jsem si původně myslela, do hry jsem zapojila pouze nohy, jen v případě, že mi padla pravá ruka, se točilo znovu. Po několika minutách se mi přesouvání podle barev začalo zamlouvat, aspoň na chvíli jsem tak měla možnost zapomenout na všechny starosti a vypustit. Bylo to už vážně dávno, kdy jsem se naposledy cítila tak šťastná, uvolněná a smála se – málem jsem zapomněla, že to vůbec umím. Musela jsem přiznat, že jsem si to užívala. Obzvlášť takové momenty jako třeba, když se pracháč dohadoval s Emily, která noha je pravá a která je levá anebo že červená není modrá a naopak. Každá jejich hádka nakonec ale skončila nekontrolovatelným výbuchem smíchu nás všech a ten, kdo měl vždy pravdu, byla jedině Emily.

Čím déle jsme ale hráli, tím více mi mrzl úsměv na rtech. Po pár minutách jsem se nemohla zbavit dojmu, že hrací plocha se zmenšovala a zmenšovala. Náhle jsem měla nedostatek osobního prostoru a pracháč byl na můj vkus až příliš blízko. K mé smůle jsem pak musela použít ruku a tak jsem byla nucena se ohnout, čímž jsem dostala parádní výhled na pracháčovy drahé boty. Jednu výhodu to ale přece jen mělo, teď už jsem se nemusela vyhýbat pohledu na něj.

Ale ani tahle radost mi nevydržela dlouho, neboť hned po mně se musel i pracháč sehnout a umístit ruku na zem. S každým dalším jeho pohybem jsem se neubránila zděšenému cuknutí. Tohle jsem nemohla vydržet dlouho, modlila jsem se, aby co nejdříve nastal konec hry. Jak vůbec vypadal konec hry? Nějak jsem si nemohla vzpomenout a tak jsem se spoléhala Emily. Doufala jsem, že se mi s její pomocí podaří od pracháče vzdálit, ale opak byl pravdou. Zdání, že tu něco hraje, bylo silnější než kdy dříve. Jako kdyby to ta holka dělala schválně, jako by chtěla, aby to takhle bylo. Chtěla jsem ji zkontrolovat, podívat se, jak to její točení vypadá doopravdy, ale… nemohla jsem.

V blízké době nás jistě čekal důležitý rozhovor.

Jestli jsem si myslela, že už to nemůže být horší, tak jsem se sekla.

Mohlo.

A bylo.

Hra se mi zcela přestala líbit, když jsem se horní končetinou musela dotýkat zelené barvy, která se k mé smůle nacházela za pracháčem. Abych tam dostala, musela bych se vrchní polovinou natisknout na jeho hrudník, což se samozřejmě setkalo s mým hlasitým nesouhlasem. O jiné alternativě, kterou jsem nadějně navrhovala, nechtěla Emily ani slyšet. Pravidla byla pravidla. Byla nekompromisní rozhodčí.

Skřípala jsem zuby. Marně jsem vzpomínala, kolikrát jsem si za posledních deset minut postěžovala, jak je tahle hra úchylná.

Jako by už tak nestačilo, že se už podstatnou dobu pracháčova paže otírala o vnitřní stranu mého stehna. Díky tomu jsem nebyla schopná racionálně uvažovat. Nedokázala jsem vnímat nic jiného, než místo, kde se naše těla dotýkala. Srdce mi při tom doteku pumpovalo jako vzteklé, žaludek jsem pro změnu měla jako na vodě a plíce ve svěráku. Pokud se mnou tohle dělalo tohle, nechtěla jsem ani pomyslet, co se mnou bude, až budu nucena se k němu přitisknout.

Nešťastně jsem přivřela oči, když jsem k tomu vzápětí byla opravdu požádána. Jen na vteřinu jsem zauvažovala nad tím, že bych to odpískala, spěšně jsem to ale zase zavrhla. Nebyla jsem žádnej srab, přece o nic nešlo. Proto jsem zatnula zuby a ten jeden pohyb vykonala.

Asi půl minuty se mi dařilo držet tak pěti centimetrový odstup, ale fakt, že jsem se opírala pouze o jednu paži, mi znemožňoval v tom nadále pokračovat a tak jsem se pracháčovi vyčerpaně zhroutila na prsa.

Neušlo mi, jak se v ten moment celý napjal. Mohla jsem odpřísáhnout, že i na nějakou dobu přestal dýchat. Já na tom nebyla jinak. Nikdy předtím jsem netoužila být neviditelná jako právě teď. 

Napětí, které mezi zavládlo, se dalo krájet. Zatímco já s pracháčem jsme si toho byli až moc dobře vědomi, Emily si ničeho nevšimla.

Aspoň jsem si do jisté chvíle naivně myslela…

„Musím na záchod,“ oznámila zbrkle Emily v ten nejnevhodnější okamžik. „Zůstaňte tak jak jste, pak budeme ještě pokračovat.“ Než jsem se dostatečně vzpamatovala, už byla pryč a ke mně se doneslo pouhé bouchnutí dveří od koupelny.

„Co to…? Emily, okamžitě se vrať!“ zavolala jsem za ní, jen to neznělo tak přísně, jak jsem původně zamýšlela, ale spíš jako zoufalá prosba. Nezamlouvalo se mi, že mě v místnosti nechala s pracháčem samotnou, zvlášť uprostřed hry, kdy jsem se sotva dokázala udržet nad zemí a především v takové ošemetné situaci.  

„Jistě se za chvíli vrátí zpátky,“ konejšil mě pracháč, přesto jsem ale v jeho hlase zachytila náznaky pochybností a obav, jako by se to snažil namluvit i sám sobě. Jeho hlas a celkově i to, že po dlouhé odmlce promluvil, mi vlilo novou vlnu vzteku do žil. Veškeré pocity – ať už dobré nebo špatné, které jsem držela celou dobu pod pokličkou, se najednou rvaly na povrch.  

„Stejně je to všechno tvoje vina,“ postěžovala jsem si neurvale a zapřela se na ruce, abych se od něho znovu vzdálila, pokud se tomu tak dalo říkat. Už jsem nechtěla být ani jednu jedinou vteřinu v jeho blízkosti. Už jsem pod sebou nechtěla cítit jeho vypracovanou postavu a vdechovat tu slovy nepopsatelnou vůni.

„Moje vina?“ podivoval se pracháč naštvaně. „Mohla bys mi laskavě prozradit, co jsem udělal tentokrát?!“

Zamračeně jsem stáhla obočí k sobě. Konečně jsem odtrhla zrak od jeho klíční kosti a střelila jím k jeho obličeji. Nenechala jsem se zmást tou dokonalostí a uhrančivýma očima, které mě ublíženě pozorovaly.

„Všechno,“ vyhrkla jsem bez zaváhání. Zarazila jsem se, když jsem zachytila pracháčův nechápavý výraz. Nedivila jsem se mu, samotnou mě to překvapilo, sama jsem nevěděla, co přesně jsem tím chtěla říct. Na sucho jsme polkla a musela se zasádrovanou rukou zapřít o jeho rameno, abych se udržela nad ním. „To, že jsme se ráno hádali, ten slib, že už to nikdy nebudeme dělat a… a…“

„A? No, povídej, Bello… Co ještě? Za co ještě můžu?!“ pobízel mě rozčíleně k tomu, abych mluvila dál, ale já jen naprázdno otvírala a zase zavírala pusu. Nic mě v tu chvíli nenapadalo. Podvědomě jsem věděla, že si jen hledám záminku, abych na něho mohla být hnusná, ve skutečnosti jsem se na něj nezlobila. A to mě štvalo nejvíc. Štvalo mě, jak na něj moje tělo reagovalo. Štvalo mě toho spoustu. Měla jsem být jeho přítomností zhnusená, ale nebyla.

Měla, ale nebyla.

Děsilo mě to.

„Dej mi…“

Nestihla jsem to doříct, neboť se mi podlomila ruka, kterou jsem se přidržovala ve vzduchu. Neměla jsem šanci pádu zabránit, tak jsem jen zavřela oči a čekala na chvíli, kdy tvrdě dopadnu rovnou na pracháče. Stalo se. Nebyla jsem ale jediná, kdo neudržel rovnováhu. Krátce jsem ještě polekaně vyjekla, než jsme se oba svalili na zem.

Tiše jsem zaúpěla bolestí.

S nevyslovenou stížností, že ten chlap snad musel být vytesaný z kamene, jsem opatrně otevřela oči. Zmateně jsem párkrát zamrkala. Dech mi uvízl v plicích a srdce málem vyletělo z hrudi, když jsem zaznamenala, jak blízko sebe naše tváře byly. Vyděšeně jsem mu zírala do očí, které se mi takhle zblízka zdály mnohem kouzelnější. Zlaté provazy se kolem mě silně omotávaly a já pomalu, ale jistě podléhala jejich kouzlu. Každá buňka v mém těle je cítila.

Nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem promluvit.

„Jsi v pořádku?“ šeptl pracháč ustaraně. Pralyzovaně jsem přikývla, jiné náročné příkazy můj pomatený mozek nedokázal vysílat. Tělem se mi rozlilo příjemné teplo, když mi dlaní opakovaně přejel po zádech nahoru a dolů.  

Pohled mi sám od sebe sjel na jeho pootevřená ústa. Rozpačitě jsem se kousla do spodního rtu, když jsem si vybavila představu, která mi ještě před několika minutami nebyla po chuti. Tentokrát se ale žádný nepříjemný pocit nedostavil, naopak u mě převládala zvědavost.

„Bello?“

„Ano?“ vydechla jsem nepřítomně.

„Co to tady děláte?“

Dětský hlásek, který se roznesl tichým pokojem, na nás oba zapůsobil jako studená sprcha. Oba jsme se podívali směrem ke koupelně. Ve dveřích stála Emily a s překvapeným úsměvem nás podezíravě pozorovala. Jistě na nás musel být zajímavý pohled.

Jako bychom si s pracháčem uměli číst myšlenky, ve stejnou chvíli jsme se začali zvedat ze země. Hanbou jsem se chtěla propadnout do země. Nervózně jsem si uhladila vlasy, upravila si oblečení a pak se vratkým krokem vydala k Emily. Přitáhla jsem si ji do náruče a sbírala odvahu podívat se na pracháče.

„Asi bych měl jít… Mám ještě nějakou práci,“ oznámil roztěkaně pracháč a váhavě se otočil k odchodu.

„Jo,“ zaskřehotala jsem, „to bude asi nejlepší.“

»Shrnutí«


Omlouvám se vám za to čekání, snad jsem vám to tou délkou alespoň trochu vynahradila. Bohužel se mi sem nepodařilo nacpat to hlavní, kvůli čemu jsem tuhle kapitolu vlastně psala, tak snad příště. I tak doufám, že se vám to líbilo a zanecháte mi nějaké ty dojmy.  [.ei.]smile27[./ei.]

Taky vám moc děkuju za komentáře u minulé kapitoly, každého si opravdu vážím. No a v neposlední řadě vám musím ještě poděkovat za hlasy v anketě o Nej povídku, kde si díky vám Lepší zítřky udržely svou pátou příčku. Každý váš komentář a hlas pro mě moc znamená.

Zbožňuju vás, holky! [.ei.]smile13[./ei.]

Největší dík patří GCullen a zuzce88! Děvčata, snad jsem vás nezklamala... [.ei.]smile16[./ei.]

 
 
 
 
 

« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lepší zítřky - 9. kapitola:

 1 2 3 4 5   Další »
31.12.2012 [17:25]

NeyimissA už to začíná... Emoticon Emoticon
Emily je prostě nejlepší. Ďábel převlečený za andílka, vlk v beránčí kůži. Emoticon Emoticon Jsem zvědavá, jak dlouho jí bude trvat, než je dá dohromady. Už se na to docela i těším... Emoticon To bude Itálie... Emoticon Emoticon

41. šomík
29.11.2012 [17:28]

úžasný si bezva
hezkýý vydím bellin výraz boží Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

40. morningstar
17.11.2012 [19:18]

tak jsem zlouskla vsech devet kapitol najednou a tesim se na pokracko Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17.11.2012 [14:00]

SundanceTak jsem se konečně dokopala k tomu, abys si tuhle kapitolu dočetla. Nějak jsem nemohla najít kousek času na to, abych to přelouskala a ještě ti sem napsala komentář, ale teď ho mám a chystám se napsat kilometrový. Emoticon Emoticon
Kapitola byla úplně úžasně napsaná. Líbí se mi, že z Belly neděláš dokonalou osobu, která nemá žádné chyby a nikdy se neztrapní. Tys nám mi podala v tvém vydání, které se mi moc zamlouvá. Je drzá a dokáže se o sebe postarat, ale taky má chvíle, kdy nemá pravdu a je kvůli tomu na sebe naštvaná. A každou chvíli se ztrapní, což se mi líbí ze všeho nejvíc. Emoticon
Ve skoro každé povídce - i v té mé Emoticon - jsou hlavní postavy bez jediné chybičky, nejspíš proto se mi ta tvoje tak líbí. Emoticon Emoticon
Doufám, že se Bell jen tak nevzdá a bude ještě proti té chuti po Edovi bojovat. Přeci není tak slabá, aby mu podlehla po pár týdnech, co jsou u něj doma. Emoticon
Snad bude další díl brzy, abych věděla, jak to bude pokračovat. Emoticon

P.S.: Dobře, není kilometrový, ale i přesto je to na mě výkon. Emoticon

38. nelly
17.11.2012 [13:24]

Naprosto ta nejlepší povídka, jakou jsem tady kdy četla!!! Přidej prosím rychle novej díl, už se nemůžu dočkat! Emoticon

37. Nuougil
14.11.2012 [15:00]

Emoticon Emoticon Emoticon

12.11.2012 [22:27]

GCullenNo, ja sa snáď zbláznim.
Toto bola úžasná kapitola, ale to sú všetky od teba.
To iskrenie, ktoré tam medzi nimi bolo, som cítila až tu u mňa doma. Bolo to tak perfektne napísané, že to až nie je možné.
Ja som vedela, že toto na nich zaberie. Na obidvoch. Minimálne im to dá priestor na premýšľanie. Obaja toho majú teda až príliš na premýšľanie o tom druhom.
Viem, že Bella ešte urobí veľa kravín, ale i tak sa teším, že sa toto stalo. Posunulo ich to veľmi dalej.
Bella ke stále tak zadubená a zahĺbená sama do seba, nechápem, prečo je taká trucovitá, ale ono to má svoje dôvody, že?
Inak by to bolo celé o ničom. Takto je to o to zaujímavejšie.
No a Edward? Tak to vôbec ani netuším, čo má asi po tomto dni v hlave. Musí sa mu to tak otáčať tak zbesilo, že si to ani neviem predstaviť. Škoda, že nie si na jeho pohľady, ale potom by sme do toho až príliš videli. Takto je to celé zahalené akýmsi rúškom tajomstva.
A som tomu v konečnom dôsledku aj rada.
No, myslím, že ty ani nedokážeš sklamať. Si to proste ty a to sa nedá poprieť.
Kapitola bola ako vždy dokonalosť sama a ja už sa neviem dočkať, čo bude dalej.
Samozrejme ti dakujem, za ten náznak venovania, ale vždy je to len na tebe, ako celá kapitola bude vyzerať. No pocta, ktorá sa mi dostala v podobe malého náznaku deja, je niečo, čo si ani nedokážeš predstaviť. Som hrdá na to, že si to použila. Aj keď si myslím, že by si prišla určite aj na niečo oveľa lepšie, keby si nechcela pomoc.
Si proste dokonalá a mne dochádzajú argumenty.
Milujem túto tvoju poviedku a milujem teba, ale to ty vieš.
Tak rýchlo píš a nenechaj nás dlho čakať.

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12.11.2012 [17:13]

ada1987 Emoticon Emoticon

12.11.2012 [12:47]

Dennniiiperfektní kapitolka
a ta sázka se mi moc líbí Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Moc se těším na pokračování
Emoticon Emoticon Emoticon

33. Kačies
12.11.2012 [11:53]

:D Padla mi brada :D
Není co dadat :D :DDDDD

 1 2 3 4 5   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!