Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lepší zítřky - 21. kapitola

Lepší zítřky - 21. kapitola

Ta druhá.

Jedna má vše, po čem touží, ta druhá nemá nic. Jedná má nadpřirozenou krásu, ta druhá bijící srdce. Jedna je nesmrtelná, ta druhá jen obyčejný člověk. Dvě odlišné ženy, které spojuje jedna spalující touha - Edward.

21. kapitola

„Holka, takhle by to nešlo,“ zamračila jsem se přísně s rukama v bok na svou tvrdohlavou soupeřku, „jestli my dvě máme být kamarádky a celkově to má mezi námi dvěma fungovat, musíme spolu komunikovat.“ Ale přesně tohle byl náš problém. Zatímco já jsem se ze všech sil zoufale snažila o navázání kontaktu, ona veškeré mé úsilí bojkotovala. Stále jen předstírala, že mě neslyší, odmítala mi věnovat jediný pohled, jako by mnou pohrdala. Prostě mě ignorovala.   

Dobrou chvíli jsem vyčkávala, zda se přece jen neumoudří a nevezme mě konečně na milost, ale drahá slečna nehnula ani brvou.

Zafuněla jsem jako býk.

Přestala jsem si hrát na hodnou a začala s vyhrožováním. „Hele, mně se tahle situace taky vůbec nelíbí, ale Edward s Emily to tak chtěj, takže koukej začít spolupracovat, nebo přísahám, že tě tu nechám!“

Znovu jsem zkusila zatahat červeným vodítkem, zda si to ten chlupáč náhodou nerozmyslel, ale Emiliin pes dál umanutě seděl na mokrém chodníku a odmítal se pohnout kupředu. „Neser mě, ty malá potvoro!“ Z obličeje jsem si odhrnula pramínky vlasů slepené deštěm, abych se mohla patřičně zamračit na tu mokrou kouli chlupů u mých nohou. Ta se opět dala do pohybu, ale opačným směrem, než jsem po ní požadovala já.

Zlostně jsem zavrčela a dupla u toho nohou – trefila jsem si přímo do kaluže. Paráda.

Venku lilo jako z konve, na sobě jsem neměla nit suchou a v botách mi stálo několik centimetrů vody. Skoro jsem drkotala zuby zimou a tomu zatracenému zvířeti bylo všechno pravděpodobně jedno. Vypadalo to, jako by raději dál mokla na dešti, než aby se vrátila zpátky dovnitř. Skoro jako kdyby se něčeho bála, jako kdyby tam číhalo nebezpečí. Nechápala jsem to, ovšem faktem bylo, že podobně vyváděla po každém venčení.

„Jak chceš, řekla sis o to sama.“ Pohár mé trpělivosti přetekl. Násilím jsem si ji přitáhla k sobě a zvedla ji do vzduchu. Překvapeně jsem zafuněla nad její váhou a dala se do běhu.  

„Vůbec nechápu, proč máš půlku jména po mně. Správně by ses měla jmenovat jen Edward. A víš, proč? Máš totiž stejně tvrdou palici jako on,“ stěžovala jsem si polohlasně, zatímco jsem se neúspěšně snažila odemknout dveře od domu se psem v podpaží. Možná by mi to šlo líp, kdyby se mi v té náruči tolik nevzpouzela a nesnažila se za každou cenu vzít roha. Přitom vydávala prapodivné zvuky, které mi rvaly uši.

„Ha, jsme tady,“ zajásala jsem vítězoslavně, když jsem překročila práh domu. „Tak, kdo je teď vítěz, co?“ vysmívala jsem se. Samou radostí jsem se doslova vznášela, dokud mi ale nedošlo, co to ve skutečnosti celou dobu provádím. Zhrozila jsem se. „Já už asi vážně magořím, bavím se se psem. “ vrtěla jsem nevěřícně hlavou sama nad sebou a s vidinou suchého oblečení jsem jí odepnula vodítko. Sotva jsem karabinu vyvlékla z kroužku na obojku, zakvičela jako podsvinče a utekla neznámo kam.

„Kurva, kam zase zdrháš?“  Zmateně jsem zamrkala. „Tohle mám fakt za trest,“ zabručela jsem sebelítostně a s neochotným povzdechem na celou halu se ji vydala hledat.

Samozřejmě že bych se na to nejraději vybodla, ale nechtěla jsem riskovat, že ten pes, celý mokrý a špinavý, vleze někomu z nás do postele. A nedej bože, aby zabloudil do jejího botníku, kde to měl velmi rád. Záhadou ale bylo, že k ostatním botám ani nepřičichl. Vždy to odskákaly ty její.

Teď jsem však neměla tušení, kam by se mohla zašít, a tak jsem pozorně následovala cestičkou, kterou vytvořily její mokré packy.

Zrovna jsem nahlížela pod pohovku, když jsem něco zaslechla. Za těch několik dní jsem ten zvuk uměla zařadit dokonale.

Podpatky.

Ohlédla jsem se dřív, než jsem si to stačila plně uvědomit. Srdce mi kleslo níž. Ačkoliv jsem si uvědomovala, kdo je to, přesto mě pohled na bezchybnou a věčně dokonalou Zion překvapil. Její zlaté oči postrádaly tu jistou ostrost, která pro ně byla typická, teď podivně zářily. A na rtech jí ke vší hrůze pohrával nepatrný úsměv. Ne falešný, ne nepřátelský. Ale docela přívětivý, upřímný.

Naskočila mi husí kůže. Tenhle nečekaný výjev mi bral pevnou půdu pod nohama, bral mi vše špatné, co jsem si o Zion myslela. Znervózňoval mě víc, než kdyby se mračila. Bylo to prostě na hovno.   

Teď už jsem pochopila, proč Edwella tolik vyváděla a já ji nemohla dostat dovnitř. Ona věděla, že tady je. Kdybych to jen tušila, klidně bych v tom slejváku obešla dalších deset bloků. Ta chlupatá koule byla chytřejší, než jsem si původně myslela. Až jí najdu, musím se jí hluboce omluvit.

Mimoděk jsem zrakem zatěkala po místnosti, zda ji přece jen někde nezahlédnu. A málem mi uniklo, že Zion vykonala krok ke mně. Ta vzdálenost mi přišla nedostačující, instinktivně jsem ucouvla.

Byla tu opět. Ta neviditelná síla, která mě nutila sklopit oči k zemi pokaždé, kdykoliv jsme se obě ocitly v jedné místnosti. Jako bych nebyla hodna pohledu na ni, jako bych neznamenala nic. Dneska to však bylo jiné. Dneska jsem se tomu nutkání vzepřela.

Mlčky jsme na sebe dobré dvě minuty hleděly. Měla jsem pocit, jako by se mi chystala něco říct, ale nahonem si to zase rozmyslela. S každou uplynulou vteřinou atmosféra kolem nás houstla a houstla, proto jsem se po chvilce nezdráhala vyklidit pole, taky jsem nechtěla riskovat, že by přece jen ten ztracený hlas našla.

Hravě jsem kolem ní protáhla, a když jsem pak kráčela chodbou pryč, v zádech jsem jasně cítila její upřený pohled, doslova mi tam vypaloval díru. Možná bych i zrychlila, ale oblečení nacucané vodou mi stěžovalo veškerý pohyb.

Už jsem si myslela, že mám vyhráno, ale pouhé dva kroky od schodiště se svět obrátil naruby.

„Počkej, Bello… Prosím.“

Celá jsem zkameněla, jen srdce mi užasle poskočilo. Možná proto, že mě poprvé oslovila jménem, nebo že z jejích úst vyplulo slůvko prosím. A možná prostě jen proto, že na mě vůbec promluvila. To byl jistě taky jeden z hlavních důvodů, proč jsem se po krátkém zaváhání nakonec otočila čelem k ní. Prostě mi to nedalo, naléhavě jsem prahla po zjištění, co zapříčinilo tu náhlou změnu. 

Obezřetně jsem sledovala, jak Zion zdrželivě vykonala několik nesmělých kroků mým směrem. Přitom si mě soustředěně měřila pohledem od hlavy k patě. Nepohnula jsem se, ani když se její nadpozemsky krásný obličej stáhl do zachmuřené grimasy.

„Musí ti být obrovská zima,“ pronesla tlumeně, skoro mateřsky. Málem mi spadla čelist. „Tady, osuš se.“ Než jsem se stačila vzpamatovat z toho šoku, už ke mně natahovala ruku s bílým ručníkem. Zrychleně jsem zamrkala, nevěřila jsem vlastním uším, natož očím.

Užuž jsem se připravovala na to, jak jí chytře odmítnu, ale teprve s jejími slovy jsem si uvědomila, že se po celém těle neuvěřitelně třesu.

Nejistě jsem si od ní tu osušku přebrala. „Díky,“ vypadlo ze mě zaraženě, zaskočená tou neobvyklou situací.

Nechápala jsem, co to do ní zničehonic vjelo. Za těch deset dní, kdy jsme se s Edwardem vrátili zpátky, jsme spolu prohodily dohromady tak deset vyčerpávajících vět, přičemž jsme se většinou pohybovaly jen ve sférách pozdravů. Dokonce i náš pobyt v jedné místnosti byl dost omezený, já se vyhýbala jí, ona se vyhýbala mně. Nestěžovala jsem si, tenhle náš vztah mi vyhovoval a myslela jsem si, že jí taky, ale evidentně jsem se spletla. Docela jsem se děsila toho, co přijde dál.

Možná se holka bouchla do hlavy, lepší vysvětlení mě momentálně nenapadalo.

A pokud to byl jen nějaký test z její strany, tak jsem ho právě na celé čáře projela.

Byl to jeho ručník. Uvědomila jsem si to teprve tehdy, když jsem si ho přitiskla na obličej – v tu samou chvíli mě obklopila jeho sladká vůně. Usadila se mi na jazyku a já se nevesele smiřovala s tím, že se jí pravděpodobně až do večera nezbavím.

Zdlouhavě jsem vydechla a pomalu se začala odstrojovat. Nešlo to tak hladce, jak jsem předpokládala, ale po nějaké době jsem svůj boj vyhrála a přede mnou ležela kupička mokrých hadrů – mikina, bunda, ponožky a boty. Schválně jsem koutkem oka pokukovala po Zion, jak se na tu spoušť bude tvářit. Překvapila mě: netvářila se nijak.

„Všimla jsem si, že hledáš to štěně,“ ozvala se opět po době mlčení Zion. Pokývala jsem hlavou, na víc jsem se nezmohla. „Myslím, že uteklo do garáže,“ upozornila mě snaživě.

Přestala jsem si sušit vlasy a zvedla hlavu.

„Do garáže,“ zopakovala jsem a přemítala, zda v mém hlase zaznamenala tu malou jiskřičku naděje stejně jako já.   

V ten moment jsem už nic neřešila. Těžký ručník jsem jí hodila zpátky a beze slova se vydala tam, kam mi poradila. Utíkala jsem před ní? Samozřejmě že ne. Já jsem utíkala jen před její dobrou a úslužnou náladou.

Nepopsatelně mi odlehlo, když jsem za sebou nezachytila žádné otravné klapání podpatků.

Celou cestu jsem se pak jen tápala, proč tohle všechno dělá, proč ten náhlý zájem.

Zion se trefila. Edwella se skutečně schovávala pod zaprášenou plachtou a neměla zrovna největší radost, když jsem ji odtamtud vytáhla, celá se třásla.

Měla jsem v plánu s ní zmizet do pokoje, tam se zamknout a nevylézt, dokud nebude vzduch čistý, nebo alespoň do doby, než se vrátí Edward z práce. Ale Zion na mě čekala za rohem, jako lovec na svou kořist.

„Poslyš, Bello,“ nadhodila rozvážně Zion a mě polila čirá hrůza – ona si snad chtěla povídat. Neslyšně jsem zaskučela. Moje teorie o úderu do hlavy se teď zdála o dost pravděpodobnější. Zion mě předběhla, aby mi zatarasila cestu. Omluvně se na mě usmála. „Dobře vím, že jsme spolu zrovna nezačaly nejlíp, proto bych to teď ráda napravila.“ Odhodlaně se nadechla a zadívala se na mě s očima plnýma provinění. „Ze všeho nejdřív by bylo správné se ti omluvit za to, jak jsem se k tobě chovala. Opravdu mě to mrzí. Byla jsem k tobě opravdu hodně nespravedlivá. Víš, zuřila jsem. Byla jsem naštvaná na Edwarda, že mi o tobě a té holčičce nic neřekl, ale to ti vlastně nemusím vykládat, tobě přece taky neřekl pravdu.“ Pokrčila rameny. „Nevím, proč to udělal, asi k tomu měl zvláštní důvod, každopádně ode mě nebylo vůbec fér, říct ti takovým neurvalým způsobem o našem zasnoubení. Nechtěla jsem na tebe být zlá a už vůbec jsem tě nechtěla vyhnat z domu, ale pravda je taková, že…“ krátce se zasmála, „asi to teď bude znít dost hloupě, ale… žárlila jsem. Totiž, já a Edward, jsme spolu už dlouho, opravdu dlouho, proto když jsem pak vrátila zpátky domů a našla tady tebe, dostala jsem strach. Bála jsem se, že jsem ho už možná omrzela, že si celou tu záležitost s naší svatbou rozmyslel a našel si… někoho jiného. Bála jsem se, že se do tebe zamiloval.“ Sklopila pohled k zemi, jako by se za to styděla.  

„Cože?“ Hlas mi údivem vyskočit o několik oktáv výš. „Ale Edward a já… Ne, to je směšný. On miluje tebe.“ Tohle byl nepopiratelný fakt. Denně jsem se o tom mohla přesvědčit na vlastní oči, jeho pohledy mluvily za vše. Zion byla pro Edwarda jako stvořená. Ale zato já… já jsem pro něj nebyla nic.

„Ano, já vím,“ přikývla spokojeně, ale myšlenkami se zdála být někde úplně jinde a její zasněně zkroucené rty jasně hovořily, u koho se to někde nachází. Tak aby to neviděla, jsem se ušklíbla. „Edward mi všechno vysvětlit. Chtěl ti pouze pomoct, zajistit, aby ses měla lépe. Řekl mi o tvém životě na ulici, o tom jak ses dobrovolně ujala Emily…. Prosím, nezlob se na něj, že mi to pověděl. Nemyslel to špatně,“ zastávala se ho urychleně, když si špatně vyložila můj šokovaný výraz. Edward jí všechno říct nemohl, protože ani on sám všechno nevěděl. A zapřísáhla jsem se, že ani nikdy nedoví. „Já… Dost jsem o tom přemýšlela a… taky bych ti chtěla nějak pomoct.“ Zion vztáhla ruku, jako když se mě chce dotknout, ale Edwella v mém náručí perfektně zafungovala jako nějaký odpuzovač. „Tak kdyby sis chtěla někdy popovídat čistě jen o ženských záležitostech, tak pamatuj, že jsem ti kdykoliv k dispozici,“ pokračovala v mém přetahování na její stranu. „Chápu, že Edward je asi v řešení problémů lepší než já, ale sama jistě uznáš, že jsou jisté věci, které je někdy lepší probírat se ženou.“

Zionina slova kolem mě kroužila v neuspořádaných shlucích, nedokázala jsem jim porozumět. Nedokázala jsem jim věnovat plnou pozornost, víc jsem se snažila přijít, kde se tohle všechno bere. Zda je to z její hlavy nebo jestli ji k tomuhle milosrdenství uvrtal Edward. Zněla jako on.  

„Bello, oběma nám na Edwardovi velmi záleží, pro něj je velmi důležité, abychom spolu my dvě vycházely. A já bych to ráda zkusila, moc ráda.“

Odmlčela se, aby mi poskytla čas na přemýšlení. Ale zase tak dlouho být trpělivá nevydržela.

„Možná bychom mohly společně někdy někam zajít. Popovídat si a trochu víc se poznat. Co ty na to?“ Co já na to? Ne! Absolutně ne! Ne, ne a ještě jednou ne! „Prosím, Bello,“ dodala Zion a znělo to opravdu zoufale.  

Mně se však vyrovnat nemohla. Já byla mnohem, mnohem zoufalejší než ona. Copak spolu nemůžeme vycházet i tak, aniž bychom se musely vidět? Mluvit spolu? Dýchat stejný vzduch v místnosti? Nemohla jsem si pomoct. Ta ženská si mohla od úsměvu roztrhnout hubu, omluvila se mi, nabízela mi tu pomoc a můj ochranný štít stále nepolevoval. Naopak, jevil se jasnější, aktivnější. Bránila jsem se, nechtěla jsem do svého života pustit dalšího člověka. Bohatě stačilo, že jsem to dovolila Edwardovi.

Hrobové ticho mezi námi se už nedalo vydržet. Rychle jsem musela vymyslet, jak se z toho šikovně vyvlíknout.

Jako blesk z čistého nebe mě zachránil právě Edward, který se objevil ve dveřích.  

Srdce se mi rozbušilo radostí a všemi napnutými svaly mi projela úleva. Moje spása přišla.

„Zion? Bello? Je všechno v pořádku?“ zajímal se okamžitě. Neušlo mi, jakým významným pohledem obdařil svou snoubenku. Důvod mi však zůstal skrytý, možná byl ohromený z téhle nezvyklé sestavy. Takže to nebyl jeho nápad, aby mě Zion pronásledovala na každém kroku. Aspoň něco pozitivního.  

„V tom nejlepším, lásko,“ zatrylkovala sladce Zion, když se mu pověsila na krk a drze si od něj vyžebrala polibek na rty. Edwardovu plnou pozornost si však urvat nedokázala, ta patřila pouze mně. Zlaté oči se nepoddajně zaklesly do těch mých, vyzývaly mě, abych taky něco řekla. Snad potvrdila Zionina slova?

Moje zaryté mlčení zapříčinilo, že se Edwardovo obočí zachmuřeně stáhlo k sobě. Zkoumavě mě sjel pohledem, jako by se sám chtěl přesvědčit, že mi nic není. Pochyboval snad o mně a Zion? Nevěřil, že bychom mohly být samy v jedné místnosti a nic si přitom neudělat? Možná jsem si to ale jen špatně vyložila a Edwarda spíš zaujal můj ubohý vzhled.

Byla to Zion, která přetrhla naši vzájemnou konverzaci očima. „Zrovna jsem Belle vysvětlovala, jak je pro tebe velice důležité, abychom my dvě spolu vycházely, proto…“ provedla dramatickou odmlku, „jsem jí navrhla, že bychom spolu mohly někam vyrazit.“ Pyšně se uculila, asi čekala nějakou pochvalu.

Edward se ale netvářil o nic víc nadšeně jako já. Nenápadně jsem pokrčila rameny, abych mu ukázala, že jsem stejně konsternovaná jako on.

„Bello?“

Trhla jsem sebou. Zion s pozvednutým obočím vyčkávala na požadovanou odpověď. Tu, kterou jsem ještě nebyla schopná sestavit.

„Ehm… No, já… Totiž… To by asi nebylo… To bude… Ráda,“ vykoktala jsem ze sebe nakonec, po celý čas jsem přitom pronikavě upírala zrak na Edwarda. Nevěděla jsem, co povídám. Nepřemýšlela jsem. Pak se náhle Edward odvrátil, moje mysl byla osvobozena a já si tak zhrozeně uvědomila, co jsem to provedla. Už jsem to ale vzít zpátky nemohla, bylo pozdě. Příliš pozdě. 

Zion zazářily oči. „Věděla jsem to! Věděla jsem, že budeš souhlasit,“ zatleskala horlivě a nadšeně u toho poskočila. „Děkuju, Bello. Jsi skvělá!“

Nuceně jsem se usmála, ale ona si toho nejspíš ani nevšimla, neboť už zase měla oči jen pro Edwarda.

Možná mu něco povídala, ale já se nedokázala soustředit na nic jiného než na tu drásavou paniku, co mě sžírala zevnitř. Představa, že s tou ženskou budu opět někde o samotě a to mnohem déle než teď a ještě si s ní budu muset povídat, mi naháněla husí kůži. No, holt asi budu těžce nemocná, až na to dojde. Pokud vůbec, třeba je to jen nějaké divadélko, i když se opravdu zdálo, že to s tím sbližováním Zion myslí smrtelně vážně. Zavřela jsem oči a doufala, že až je otevřu, budu ležet v posteli a celý tenhle podivný den bude teprve na svém začátku.

To, co jsem ale po rozlepení víček spatřila, bylo horší než všechny noční můry dohromady. Pozorovat líbající dvojice mi nikdy dvakrát nevadilo, ale tohle nebyl ledakdo. Tohle byl Edward a Zion!   

Cítila jsem se trapně, jako bych jim svou přítomností narušovala jejich soukromou bublinu. Ale asi jsem byla jediná, která to viděla jako zásadní problém. Oni dva si mě nevšímali, jako bych tady snad ani nebyla.

Otřásla jsem se a se zimou to nemělo absolutně žádnou spojitost. Zřetelně jsem si uvědomovala, jak ve mně vzrůstá vztek.

Ze začátku jsem tohle jejich cicmání respektovala, ale s postupem času mi to lezlo na nervy víc a víc. Jako by nemohli počkat, až vypadnu, jako by je snad zabilo čekat pár minut na víc.

Uhnula jsem pohledem s nadějí, že se mi podaří alespoň trochu zchladit krev, která se mi momentálně v žilách vařila. Dřepla jsem si a stále se vzpírající Edwellu položila na zem. Ta, jakmile ucítila pevnou půdu pod nohama, se začala pokoušet o útěk.

Asi jsem nebyla sama, kdo byl z toho jejich počínání zhnusený. Ani chudák Edwella se na to už nemohla dívat a chtěla vypadnout. Taky jsem to chtěla, víc než cokoliv na světě. Možná by si toho ani nevšimli, napadlo mě. Stejně teď měli na práci důležitější věci a prozkoumávání mandlí toho druhého byla jednou z nich.

Znovu jsem se na ty dva podívala. Zatnula jsem čelisti. A pravděpodobně i moje sevření kolem psího trupu zesílilo, neboť se po mně Edwella ohnala.

„Au!“ vyjekla jsem, když mi paží nečekaně projela tupá bolest. Automaticky jsem ucukla a tvrdě dopadla na zadek.

Vyděsila mě rychlost, jakou se Edward objevil u mě. Pomohl mi zpátky na nohy, aby si pozorně prohlédl mé zranění.

Pravé předloktí mi zdobilo několik malých šrámů od psích drápů a pár otisků zubů. Sem tam se někde zatřpytily drobounké kapičky krve, nebylo to nic strašného, jen to příšerně pálilo. Zažila jsem už horší věci.

Zkusila jsem paži stáhnout zpátky, ale Edwardův stisk byl až moc silný, naléhavý. Konečky prstů mi zlehka přejel po postiženém místě. Nádherně to chladilo, z úst mi vyklouzlo spokojené zamručení. Nechtěla jsem, aby s tím v nejbližší době přestal. Zatraceně moc se mi to líbilo.

„Zvládneš to?“ optal se s dojemnou starostlivostí, která mi na rtech vyčarovala potěšený úsměv.

„Jo, v pohodě, je to jen škrábnutí.“

Teprve když jsem vzhlédla, zjistila jsem, že Edwardova předchozí starostlivá otázka nepatřila vůbec mně, nýbrž Zion. Ta se krčila namáčknutá v rohu daleko od nás a celá se třásla. Obě dlaně si tiskla na tvář, jako by si ji chránila před něčím, co jí nevonělo. Její křídově bílý obličej byl bledší než normálně a z temných očí jí sršela úzkost se stopou strachu. Vypadalo to, že se brzy rozpláče. Ta tam byla ta sebevědomá žena, teď tu po ní zůstala jen malá ustrašená holka. Bylo mi jí… líto.

Ta nenadálá záplava soucitu způsobila, že jsem mechanicky vykročila k ní. Netušila jsem, co se jí stalo. Polekala ji snad Edwella tím, co mi udělala? Bála se Zion psů? Ne, za tím bylo něco jiného, něco mnohem komplikovanějšího, tím jsem si byla jistá. Tohle spíš vypadalo, že prodělává nějaký záchvat. Chtěla jsem jí pomoc. Pomalu jsem natáhla ruku, chyběl jen kousek. Zvládla jsem udělat ještě jeden krok, než mě Edward hrubě strhl zpátky. Němě jsem vyjekla. 

Edward už nestál vedle mě, teď se tyčil přede mnou. Nepouštěl mě, jeho ocelové sevření začínalo být nepříjemné. Nedařilo se mi nahlédnut mu do tváře, stejně jako se mi nedařilo nahlédnout tam Zion. Edward mi svým postavením bránil ve výhledu jako nějaká stěna, skoro jako by to byl jeho záměr.

Marně jsem se tomu všemu pokoušela porozumět. Skoro jsem měla neodbytný pocit, jako bych propásla něco velmi důležitého, jako by mi unikaly některé souvislosti, jako by mi chyběl poslední kousek do této zapeklité skládačky.

Byla jsem zmatená a částečně i vystrašená. Srdce mi bolestivě naráželo do hrudi z nevědomosti.  

Ponořená v tom vnitřním zmatku jsem nepostřehla, kdy mě Edward pustil. Teď spěchal k ní. Objal ji a pevně přitiskl k sobě.

„Edwarde, já nemůžu,“ zašeptala plačtivě Zion, v prstech křečovitě svírala látku rukávů jeho košile. Bez přestání vrtěla hlavou ze strany na stranu. „Nechci nikomu ublížit. Musím okamžitě pryč,“ slyšela jsem, jak mu mumlá zničeně do ramene.

Edward se k ní sklonil a něco jí velmi tiše pronesl do ucha. Nezachytila jsem ani jediné slůvko, frustrovalo mě to.

Napřímila jsem se v zádech, když se oba najednou pohnuli. Edward doprovodil Zion ke vchodu. Její chůze byla nejistá, vratká.

Když už jsem se chtěla vydat za nimi, dveře se znovu otevřely. Edward za sebou pečlivě zavřel. Několik málo vteřin pak strnule stál otočený zády ke mně, ruce zaťaté v pěst. Nehýbal se. A snad ani nedýchal.

Otevřela jsem pusu, ale hned ji zase sklapla. Vycítila jsem, že není ten správný čas na hovor. Ještě ne.

Čekala jsem. Čekala jsem dlouho, než se Edward odhodlal a přesunul se ke mně. Pohledem jsem visela na jeho nečitelné masce, která mě víc znervózňovala, než uklidňovala.

Edward zvedl mou poškozenou ruku do vzduchu.

„Co jí je?“ Už jsem nevydržela mlčet.

„Co tvá ruka?“ zeptal se místo toho a předstíral, že mou otázku neslyšel. Nepodíval se na mě, skoro jako by se záměrně vyhýbal pohledu do mých zmatených očí. Štvalo mě to.

Vykroutila jsem se mu a paži umanutě schovala za záda. „Tý nic není, ale Zion –“

„Tohle jsem neplánoval,“ uťal mě s nešťastně nakrčeným čelem a odstoupil ode mě. Nechápala jsem, žaludek se mi nervózně sevřel. „Bello, budeme teď muset se Zion na chvíli odjet. Nerad tě tu nechám samotnou, proto zavolám Alice, aby sem přijela a… postarala se o tebe.“ Bradou kývl k mé ruce. Nadechla jsem se, abych se proti tomu ohradila, ale Edward mluvil dál. „Taky jí požádám, aby pak zajela pro Emily do školy a dohlédla na ni s úkoly.“

„Kdy se vrátíš?“ šeptla jsem ztuhlými rty.

„Brzy, slibuju.“ Edwardův obličej zněžněl. Byl blízko. „Dávej na sebe pozor, prosím,“ požádal mě prosebným tónem a hřbetem dlaně mi přejel po tváři. Neubránila jsem se a s jemným pousmáním pod jeho hebkým dotekem přivřela oči. Když jsem je posléze zase otevřela, Edward už tam nebyl.

Trhaně jsem zalapala po dechu.

„Edwarde!“ uniklo mi z úst nezadržitelně, jako bych ho volala zpátky. Nohy se mi samy od sebe daly do pohybu. Vyběhla jsem na verandu.

Stále hodně pršelo, ale Edwarda a Zion jsem nikde nezahlédla. Nerozuměla jsem tomu. Uplynulo sotva deset vteřin a po Edwardovi jakoby se slehla zem. Jak se mu povedlo tak rychle zmizet? A kam vůbec zmizel? A kam zmizela Zion?

Běžela jsem zpátky do garáže. Ve snaze, že si ulevím od všech otázek, jsem rozrazila dveře.

Zmateně jsem se zamračila na obě auta před sebou. Neříkal Edward náhodou, že musí odjet? Jak ale mohli odjet, když obě jejich auta zůstala tady?


Krize, krize, krize. A myslím, že to je na kapitole vidět a ani to, že jsem ji skoro o polovinu zkrátila, tomu moc nepomohlo. Ale i tak doufám, že tam najdete něco málo, co bude stát alespoň za malý komentář. Na další kapitole už intenzivně pracuju, takže si troufnu říct, že by se tu tentokrát mohla objevit i dřív, ale nechci nic zakřiknout - znám se, hehe.Těště se na to, že Edward s Bellou si budou blíž než kdykoliv předtím. Je na čase, abych ty dva ztroskotance trochu popostrčila. A existuje jeden zaručený způsob. [.ei.]smile22[./ei.]

 Děkuju, že povídku čtete, i když mi to v poslední době už nepíše tolik jako předtím! Miluju vás.[.ei.]smile13[./ei.]

Poslední otázka na závěr: Pořád si ještě myslíte, že Zion je ta zlá? [.ei.]smile23[./ei.]  


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lepší zítřky - 21. kapitola :

 1 2 3 4   Další »
34. Alis
14.02.2017 [13:13]

super pribeh moc krasny a dojenmny skoda jen ze nenoi pokracovani Emoticon

33. gill
08.02.2014 [20:42]

aby nevznikla nějaká mýlka - tvoje povídka se mi líbí, teď po delší době dočítám nové díly a super Emoticon
ale upřímně, postava belly je mi díl od díl víc nesympatická - připadá mi jako sebelítostivá a sebestředná, a upřímně nechápu, co na ní edward vidí Emoticon

32. zuzka
21.08.2013 [21:14]

kedy bude dalsia kapitola?????? strasne sa tesim Emoticon

06.08.2013 [10:34]

DennniiiAbsolutně dokonalá kapitolka!!!!!!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Se Zion to sice může na první pohled vypadat, že se změnila nebo že je jiná, ale já jí tu přeměnu nevěřím ani za mák. A jak se zdá tak má pořádný problémy s "vegetariánstvím". Nevím možná, že se pletu, ale zatím mě Zion nepřesvědčila o tom že by byla ta hodná. Možná, že nechce nikomu ublížit jako upír, ale to že má Edwarda je neodpustitelný. EmoticonNo jediný možný vysvětlení, že je s Edwardem je to že ho musela ale dokonale zblbnout, jinak to nevidím Emoticon . No a jinak nám Bella začíná nějak žárlit. Kdypak si holka uvědomí že Edward pro ní není jen zachránce Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Ohh a čeká nás velké sbližování, už se nemůžu dočkat!!!!!!!!!!! Ty dva to už ale opravdu potřebujou Emoticon

Moc se těším na pokračování a doufám, že brzo přibude!
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30. DoEmm
03.08.2013 [18:12]

DoEmm Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

29. Adus15
02.08.2013 [21:50]

Adus15Pani. Tak ten zacatek nemel chybu. Nějak jsem tušila, že Bella by jen těžko mluvila se Zion. Emoticon
Pořád mám o Zion jisté pochybnosti Emoticon Zdá se mi nějaká průhledná. Po tom co řekla nemám páru, jak chceš dát E+B dohromady. I když ta scéna mezi nima byla NÁDHERNÁ. Strašně se těším až je konečně postrčíš k sobě Emoticon Ovšem nevím, jak na to pak bude reagovat Zion. No to nebudu řešit, času ještě dost Emoticon Jediná výtka: kapitola byla krátká, ale byla krize
, takže e to pochopitelné. Může Tě ale uklidnit, že na kvalitě se to absolutně neprojevilo. Emoticon Emoticon Tak, budeme čekat na novou kapitolku. Bude tam troška tý romantiky?? Emoticon

28. 1ajjka1
02.08.2013 [13:14]

skvelá kapitola Emoticon Emoticon teším sa na ďalšiu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

27. LuLuu
01.08.2013 [18:33]

LuLuusom zmetená, čo Edward cíti nechápem, čo si myslís... a čo si myslí Zion, a ako je to medzi nimi... ooh.. neviem sa dočkať ďalšej kapitoly Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.08.2013 [14:11]

anncullen65prosím prosím moc prosím rychle další kapitolku Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25. Pegi
01.08.2013 [0:36]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3 4   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!