Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lepší zítřky - 19. kapitola

02.06.2013 (18:45) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 4280×

19. kapitola

Bála jsem se. Hrozně jsem se bála.

Nemocnice v Olympii mi připadala o tolik děsivější než ta v Seattlu. Snad proto, že bylo půl třetí v noci a důvodem téhle nechtěné návštěvy byla nejvýznamnější osoba v mém životě. A možná to taky bylo tím, že jsem se s nelítostným strachem musela popasovat sama. Nebyl tu nikdo, kdo by mě objal kolem ramen a kdo by mi bezustání šeptal uklidňující slůvka, v tuhle chvíli jsem totiž po ničem jiném netoužila. Vždy vítaná samota mi právě byla na obtíž, náhlá touha po silném objetí byla neúnosná. A především nesplnitelná.

S každou další vteřinou mě nemilosrdně obklopovalo hrůzostrašné ticho, jehož hlavním posláním pravděpodobně bylo připravit mě o rozum. Moc z něj už nezbývalo. Najednou byl totiž čas přemýšlet – utápět se ve výčitkách. O tom, co se přihodilo. O tom, co se děje právě teď. A i o tom, co se dít bude v následujících chvílích.

Třásla jsem se. Stále mi v uších zněl její pláč a stále jsem měla před očima její obličej zkřivený bolestivou grimasou. To vědomí, že jí nemůžu nijak pomoci, jen sledovat, jak naříká, mě zabíjelo. A ten pocit bezmoci, který mě doprovázel celou cestu taxíkem do nemocnice, byl nepopsatelný. Nechtěla jsem o ni přijít. Zhroutila bych se.

Už teď jsem k tomu neměla daleko.

Nikdo mi nechtěl nic říct. Nikdo si mě nevšímal. Jako bych byla vzduch.

Jediné pozornosti, které jsem se dočkala, bylo ze strany vrchní sestry, jež mi do ruky strčila nějaké tvrdé desky s papíry a s přísným výrazem mi sdělila, že je mám co nejdříve vyplnit. A ty teď bez povšimnutí ležely na vedlejší židli. Ani jsem se nesnažila zjistit jejich obsah. Nemohla jsem.

Jen jsem se jako hromádka neštěstí choulila na židli, houpala se dopředu a dozadu a v duchu volala o pomoc.

Nedokázala jsem přesně odhadnout, jak dlouho uběhlo od okamžiku, kdy jsem upadla do téhle deprimující agónie. Možná to byly minuty a snad šlo o hodiny, ať už to bylo tak či tak, přišlo mi jako celá věčnost. Proti těm vlnám děsu, co se mi převalovaly přes hlavu, se nedalo bojovat. Bylo to jako noční můra bez konce. A jen výjimečně jsem se probrala z letargie, abych s posledními zbytky naděje zkontrolovala zavřené dveře, za kterými zmizela Emily v obležení lidí v bílých hábitech. Jako bych snad doufala, že se zprudka otevřou a z nich vyběhne rozesmátá právě ona. Moje Emily.  

O to větší pak bylo zklamání, když se nic takové nestalo.

Zoufale jsem zasténala a opřela se čelem o kolena. Takhle to už nešlo, musela jsem zakročit. Neměla jsem žádný určitý plán, jen jsem pouze chtěla vědět, co je s mojí holčičkou. Bylo to snad trestné?

Pevně rozhodnutá jsem vzhlédla a s rozostřeným zrakem zamžourala před sebe. Strnula jsem, jakmile jsem si uvědomila, že na úplném konci chodby stojí nějaká postava. Rozmazané vidění mi však znemožňovalo s přesností určit, o koho by se mohlo jednat. Možná to byl nějaký lékař a možná šlo o pouhého pacienta, ale ani jedné z těch dvou domněnek jsem nedokázala uvěřit. Snad za to mohlo mé srdce, které mi už dost dlouhou dobu zběsile naráželo do hrudi. Jako by se mi bezútěšně snažilo něco naznačit. Jako kdyby chtělo, abych konečně něco udělala.

Automaticky jsem se na židli napřímila a zadržela dech. Zamrkala jsem, abych se zbavila přebytečných slz a mohla alespoň z části zaostřit na toho dotyčného, který se doposud ani nepohnul. Skoro jako by na něco trpělivě vyčkával. Nervózně jsem se ošila, pak jsem se podívala podruhé…

Napadlo mě, jestli jsem náhodou neusnula a tohle není jen výsledek prožitek šoku. Ale nespala jsem. Nezdálo se mi to. Byl to on.

Prudce jsem vydechla, než se mi hrdlo sevřelo z návalu nečekaného štěstí. 

Edwarde…

Nebyla jsem si úplně jistá, zda jsem jeho jméno vyslovila nahlas nebo se jen ozývalo v mé hlavě. Nezáleželo na tom, protože on tam vážně stál. Tolikrát jsem si představovala, jak by naše setkání mohlo vypadat, ale skutečnost byla jiná. Nezamlouvala se mi. Okolnosti, které nás opět svedly dohromady, se mi ani trochu nelíbily. Přesto jsem byla neuvěřitelně ráda, že je tady. Moje zoufalé volání o pomoc bylo vyslyšeno. Mezi černými mraky konečně začalo prosvítat slunce. Vyjasňovalo se.

S upřeným pohledem jen na něj jsem se vyškrábala na ochablé nohy. Pomalu, ostražitě, jako by ho snad jeden neuvážený pohyb mohl vyděsit, odehnat. Tohle už jsem riskovat nemohla. Ne když jsem ho měla skoro na dosah ruky. On mi mohl pomoct.  

Edward nevypadal, že by byl mou přítomností zvlášť dvakrát překvapený. Jako by už předem věděl, že mě tu najde, jako by přesně tohle byl ten hlavní důvod jeho nečekaného příchodu. Přišel mi spíš ustaraný, teprve po nějaké chvíli z něj viditelně napětí opadlo. I na tu vzdálenost jsem viděla, jak se mu úlevou rty nepatrně vytáhly vzhůru. Taky se mi ulevilo. Pomalu, ale jistě jsem cítila, jak se zase dávám dohromady. Opět jsem se mohla nadechnout.      

Pohnula jsem se ve stejnou chvíli jako on. Ve filmu by takhle scéna probíhala zpomaleně. Kráčeli jsme naproti sobě, zaklesnuti pohledy. Už jsem nemohla víc čekat. Potřebovala jsem ho tady, u sebe. Rozeběhla jsem se. V jedné vteřině se nacházel na opačné straně chodby, v té druhé už jsem mu visela kolem krku. Šeptem vyslovil mé jméno. Pláč se dostavil o vteřinu později.

Už žádné skrývání, dala jsem volný průchod svým citům. Brečela jsem radostí, brečela jsem beznadějí, hrůzou a strachem o Emily. Jakmile jsem začala, bylo skoro nemožné přestat. Nevadilo mu to a klidně si ode mě nechal bleděmodrou košili smáčet slzami.

„Šš, už je dobře,“ mumlal mi chlácholivě do ucha. „Jsem tady.“

Edward si mě pevně tiskl k sobě. Křečovitě jsem v prstech svírala klopy jeho saka a nedovolila se mu ani o centimetr pohnout. Dlaněmi mi zlehka přejížděl po zádech, hladil mě po vlasech. Nechtěla jsem, aby ani na vteřinu přestal. Poslechl mě.

„Pojď, Bello,“ promluvil znenadání, až jsem sebou vylekaně trhla, „posaď se tady.“ Opatrně mě zkusil přimět k pohybu, ale protestovala jsem. Rezolutně jsem zavrtěla hlavou, sevřela ho pevněji a obličejem se zabořila do jeho ramena.     

Nakonec mě však přemohl a usadil mě na nejbližší židli.

„Tak, šikovná holka,“ pochválil mě jako malé dítě se shovívavým úsměvem, „a teď mi pověz, co se stalo,“ vybízel mě k nějaké reakci. „Kde je Emily?“ Při zmínce jejího jména jsem se nekontrolovatelně roztřásla. Edward si pohotově sundal sako a přehodil mi ho přes ramena.

„Ona je… Ona… Já nevím,“ zaskučela jsem v dalším návalu pláče. Edward odněkud vytáhl úhledně složený kapesník a sám mi rovnou začal jemně osušovat slané tváře. Stačilo, abych si to všechno znovu začala přehrávat a měla jsem co dělat, abych opět nedostala záchvat. „Brečela, měla bolesti… Zavolala jsem taxíka a… odvezla ji sem… do nemocnice,“ spustila jsem trhavě. A pak jsem si uvědomila jednu nemilou věc. „Sakra, já zapomněla zaplatit tomu taxikáři.“  Složila jsem hlavu do dlaní. Tolik jsem spěchala, že jsem si na nějaké placení ani nevzdechla, druhá věc ovšem byla, že jsem stejně už žádné peníze neměla.

Zahanbeně jsem sklopila hlavu, ale Edward mě ihned nato něžně uchopil za bradu a přinutil mě pohlédnout mu zpříma do očí. Až teprve teď jsem si připustila, jak moc mi ten pohled do toho roztaveného zlata scházel.

„S tím si nedělej starosti, vyřídím to.“

Jindy bych ho odmítla a poslala někam, kde slunce nesvítí, ale pro tuhle chvíli jsem se zmohla jen na sotva slyšitelné děkuju. Ale to už jsem raději propalovala zem pod svýma nohama. Tentokrát už se nesnažil udržet si mou pozornost. Přesto jsem si byla jistá, že jeho oči stále mou tvář tak úplně neopustily. Znervózňovalo mě to, ale jen do okamžiku, než jsem si vzpomněla, na co se mě to vlastně ptal.

„Oni ji někam odvezli, Edwarde…“ Zbrkle jsem vyskočila na nohy, jako kdyby mě píchla vosa. Ale než jsem se nadála, Edward omotal své ledové prsty kolem mého zápěstí a stáhl mě zpátky na místo. Zmateně jsem nakrčila obočí. „Už je to dlouho a já netuším, co tam s ní prováděj. Nikdo mi nechtěl nic říct. Musíme něco udělat,“ prosila jsem ho s nově vzrůstající hysterií. 

„Nech to na mě, Bello. Já se o všechno postarám.“

Edward celou dobu klečel na zemi a zřejmě mu bylo jedno, jestli si přitom pomačká a zašpiní oblečení. 

„Je to moje vina,“ hlesla jsem sklíčeně. „Jestli se Emily něco stane, tak si to neodpustím.“ Oči se mi opětovně zalily slzami. Edward byl hned připravený je setřít.

„Není to tvoje vina. Ty za nic nemůžeš, Bello.“ Jeho hlas působil konejšivě a vyrovnaně v kontrastu s mým hysterickým škytáním.

Edward mi povzbudivě stiskl ruku, kterou si stále nárokoval. Palcem mi slabě přejel po zápěstí, a pak ho ještě bezmeznou dobu zahloubaně pozoroval. Snad jako by tam něco hledal. Něco, co už tam sice není, ale správně by být mělo.  

Tohle nebylo dobrý. Necítila jsem se úplně příjemně. Vykroutila jsem se mu. Edward na sobě nedal znát, že by ho to nijak zaskočilo. Zvedl se ze země a já automaticky střelila zrakem k volné židli vedle sebe. Neposadil se.

Teplota kolem nás rapidně klesla. Předstírala jsem, že jsem si toho nevšimla a Edward byl na tom totožně. Koutkem oka jsem zachytila, jak si povoluje tmavou kravatu a rozepíná první tři knoflíky na košili. Když se jeho pozornost stočila ke mně, rychle jsem zaklonila hlavu a zírala na strop jako idiot.

Vtom se odněkud vynořil nějaký muž. Doktor. Poznala jsem ho. 

„To je on,“ vyhrkla jsem dychtivě a už zatínala nehty do Edwardova ramene. Respektive jsem si je o něj lámala. „Jeden z doktorů, co se ujal Emily, když jsme sem dorazily,“ upřesňovala jsem, když jsem si od Edwarda vysloužila nechápavý pohled.

„Určitě?“ Dvakrát jsem zřetelně přikývla, naprosto přesvědčená o své pravdě. „Dobře, půjdu za ním.“

Ignorovala jsem tu zmínku o jednotném čísle a téměř okamžitě Edwarda následovala. Nespokojeně se na mě zadíval, ale s jakoukoliv domluvou se ani neunavoval, asi tušil, že by to byl předem prohraný boj. Měl pravdu, chlapec.  

Neměla jsem ponětí, jak to Edward dělal, ale lékař ho nepřešel, jako to všichni doposud prováděli se mnou. Zastavil, když na něj zavolal, dokonce se i otočil a věnoval mu celou svou pozornost, když se ho zeptal na Emily. Edward všechno zvládl obstarat sám, přesně jak slíbil, já nemusela ani pípnout. V jednu chvíli jsem se přistihla, jak fascinovaně hypnotizuju jeho pohybující se rty a naslouchám líbeznému zvuku jeho hlasu. Naštěstí si toho nevšiml.     

„Jste příbuzní?“ zeptal se unaveně ten dědula s prošedivělými vousy a pátravě se na nás oba zahleděl přes obroučky brýlí. Tak trochu podezřívavě.

A je to v prdeli, problesklo mi hlavou, jakmile to vyslovil. Doposud klidně bijící srdce se mi probralo k životu. Na sucho jsem polkla a vrhla vyděšený pohled na Edwarda, se kterým ta otázka ale ani trochu nehnula. V kamenné tváři jsem nepostřehla jediný neklidný záchvěv. Jako by si byl sám sebou jistý. Jako by byl nad věcí.

„Je to má dcera,“ pronesl Edward autoritativním hlasem, kterému by byla sebevražda odporovat.

Překvapeně jsem vykulila oči. Stálo mě to hodně sebezapření, abych odolala nutkání vyhledat jeho pohled. Edward mi nenápadně položil ruku mezi lopatky a prsty mi tam kreslil uklidňující kolečka. Moc to nepomáhalo. Stále jsem byla zaskočená. Tímhle mě odrovnal, nečekala jsem to. Byla to ta nejlepší, nejlaskavější a nejšlechetnější věc, co kdy kdo pro mě a Emily udělal.

Vyhýbavě jsem sklopila zrak k zemi, když se ten chlap zahleděl na mě. Schovala jsem se Edwardovi za záda. Najednou mi nevadilo být neviditelná. Teď jsem jí být chtěla. Strachovala jsem se, abych něco nepokazila. Neprozradila.  

Doktor to ale Edwardovi sežral i s navijákem.

„Dobrá tedy, pojďte se mnou do kanceláře, promluvíme si,“ souhlasil a rukou nám pokynul, abychom ho následovali.

Ten balvan, který mi v tu chvíli spadl ze srdce, jistě musel v některých částech světa způsobit ničivé tsunami. Konečně se svět zase začal točit tím správným směrem. Na jednu stranu jsem byla celá netrpělivá, až se konečně dozvím, jak na tom Emily je, na druhou stranu jsem se toho bála. Možná to nebudou dobré zprávy… Ne, nic takového. Nevěřila jsem tomu. Odmítala jsem tomu věřit.

Zvědavě jsem úkosem mrkla na Edwarda. Naivně jsem se domnívala, že teda jako hned půjdeme s tím chlapem, ale Edward ho místo toho požádal o chvilku strpení. Když se doktor dostatečně vzdálil, obrátil se na mě se zvláštním výrazem ve tváři, který jasně naznačoval, že to, co vzápětí uslyším, se mi nebude ani trochu líbit. Zase ten divný pocit v žaludku.

A měla jsem pravdu.  

„Bello, asi bude lepší, když tam půjdu sám a ty na mě mezitím počkáš tady.“ Netvářil se, že by byl nějak ochotný se mnou o tom smlouvat. Víceméně mě postavil před hotovou věc. Nechtěl mě tam. Proč?  

Udělalo se mi špatně.

„Ne, chci jít s tebou,“ přemlouvala jsem ho rozrušeně. „Chci to taky slyšet. Zvládnu to,“ slíbila jsem statečně a svižně si do rukávu otřela slané tváře. Vymýšlela jsem si. Už zase jsem se třásla po celém těle, až jsem se sotva udržela ve vzpřímené poloze.

Edward neochvějně zavrtěl hlavou.  

„Bello, prosím, poslechni mě aspoň jednou. Posaď se tady a počkej. Slibuju, že ti pak sám všechno povím,“ přesvědčoval mě.  

Ještě dlouhé dvě minuty jsme se přeli pohledy, než jsem to vzdala.  

„Fajn,“ kapitulovala jsem, neboť jsem neměla už skoro žádnou sílu odporovat. Možná jsem doufala, že se mezitím při tom čekání dokážu připravit na nejhorší. Líp to pak snesu. Hloupost největší.

Potichu jsem zasténala.

„Neboj se,“ pověděl tlumeně Edward. „Emily se nic nestane. Všechno bude v pořádku.“ Pohladil mě po vlasech. „A už žádné slzy,“ zakázal mi naoko přísně, když zpozoroval, že mám zas a znovu na krajíčku. Do ruky mi vtiskl svůj kapesník, pak mě něžně uchopil za ramena a spoutal mě svým uhrančivým pohledem. Musela jsem vypadat příšerně. Cítila jsem se tak. „Velké holky přece nepláčou.“

Edward posléze zamířil chodbou pryč. Pozorovala jsem ho, dokud mi nezmizel z dohledu.  

„Já ale nejsem velká,“ zašeptala jsem zlomeně a z oka mi vyklouzla první slza. Sesunula jsem se zpátky na své předchozí místo. Přitáhla jsem si kolena k tělu a zavřela oči.

V uších mi zněla Edwardova slova. Všechno bude v pořádku.

Ano, všechno bude v pořádku. Ale ne dnes. A ani zítra.

░░░░░

Zánět slepého střeva. Nebo jak mi Edward vzdělaně vysvětlil – apendicitida. Nevěděla jsem, co přesně si pod tím termínem mám představit, ale asi to bylo něco závažného, když museli Emily hned operovat. Málem jsem vyletěla z kůže, když mi to Edward oznámil. Ještěže měl u sebe další dva čisté kapesníky.

On ale na rozdíl ode mě zachoval chladnou hlavu. Nic to není, jen rutina, opakoval neustále. Dokonce se mi snažil namluvit, že i on sám kdysi podobný zákrok prodělal. Poznala jsem na něm, že mi lže. A byla mu za to nevýslovně vděčná.

Edward si dokázal poradit s každou krizovou situací. Po promluvě s tím doktorem se už ode mě nehnul na krok. Vždy připravený zakročit a nějak mě utišit. Nedovedla jsem si představit, jak bych to všechno zvládla, kdyby se tu neobjevil. Asi už by ze mě byla jen hromádka neštěstí. Troska.

Ale i přestože jsem v ruce žmoulala jeho kapesník, na ramenou měla jeho sako, stále mi dělalo problémy uvěřit, že je opravdu tady se mnou. Jistý čas jsem se bála jen mrknout, abych náhodou nezavinila, že se Edward rozplyne a já zjistím, že dál sedím na té nepohodlné židli a celá jeho přítomnost byla jen výplod mé fantazie. Teprve až někdy po hodině plné Edwardových chlácholících pohledů, úsměvů a dotyků jsem uvěřila. Začala jsem normálně fungovat.

Zrovna jsem se ploužila ze záchodu, naprosto zděšená svých tragickým vzhledem, když se ke mně donesl Edwardův hlas poznamenaný vztekem. Telefonoval. Se ženou. Nebylo těžké odhadnout, kdo je ta osoba na druhém konci. Zpomalila jsem a obezřetně se plížila podél stěny. Ani jsem nedýchala.

Zachytila jsem něco o rozbitém telefonu, o tom, že nebyl čas a že něco ještě potrvá. Pak si hlasitě povzdechl. Jeho hlas ubral na síle, zjemnil se. Omluvil se jí. Slíbil jí, že zavolá později. Řekl jí, že ji miluje.

Ohluchla jsem. Neslyšela jsem nic jiného, než svůj zběsilý tep. Za poslední měsíc se nezměnilo vůbec nic. Pořád s ní byl, pořád to byla jeho přítelkyně, pořád to byla jeho snoubenka. Pořád ji miloval. Nedocházelo mi to. Pokud ji tak zbožňoval, proč ji nechal v Seattlu a vydal se do Olympie? Nedávalo to vůbec žádný smysl. Nějaká neviditelná síla mi stlačila plíce.

Nestihla jsem se vzpamatovat dostatečně rychle, tudíž mě Edward mále srazil k zemi, když se zpoza rohu vyřítil jako neřízená střela. Když se ujistil, že stojím nohama na zemi a nemám nic zlomeného, zavládly mezi námi tři minuty ticha. 

Věděl, že jsem poslouchala. Nemělo žádný význam zapírat. Stejnak bych to ani nezvládla, na to jsem byla až moc zvědavá. Musela jsem se zeptat.

„Ví to?“ Na víc jsem se nezmohla. Snad pochopil, co jsem tím chtěla naznačit. Ví, kde jsi, proč tu jsi a především s kým tu jsi?

Edwardův výraz byl nečitelný. „Ano,“ odvětil prostě a energickým krokem pokračoval v cestě, čímž nejspíš rozhovor o jeho osobním životě bral za uzavřený. Ale to jen v případě, že by ho nevedl se mnou.   

„A zlobí se, co?“ vyzvídala jsem dál vtíravě, když jsem ho doběhla. Sama jsem nevěděla, proč se na něco takového ptám. Podle toho, co jsem zaslechla, to bylo víc než zřejmé. Bylo mi ho líto. Tohle jsem nechtěla.

„Ne,“ dočkala jsem se další jednoslovné odpovědi z jeho strany.  

„Kecáš,“ ušklíbla jsem se skepticky.  

Nezpomalil, neodpověděl, nepodíval se na mě.

V tichosti jsme došli do čekárny.

„Možná by ses měl vrátit,“ broukla jsem nejistě a zaplula na jednu ze čtyř židlí. Vrátit se jako domů, za ní.

Edward se o své nastávající manželce nejspíš bavit netoužil.

„Přinesl jsem ti něco k jídlu.“ Edward obratně změnil téma a na stůl položil igelitovou tašku s logem známé kavárny. „Jistě musíš mít hlad.“ Na nějaký moment mě to vykolejilo.

„Nemám,“ zalhala jsem, už plně soustředěná.  

Edward šikovně předstíral, že mě neslyšel, a postupně přede mě pokládal různé plastové misky, papírové sáčky a kelímky. Každé zaštrachání v tašce doprovázel letmý pohled a úsměv věnovaný jen a jen mně.

„Já fakt nemám hlad,“ zopakovala jsem nezúčastněně s pozorností zaměřenou na to hojné množství dobrot, nebylo divu, že mi hned nato nehorázně zakručelo v břiše. Tak dlouho jsem nic nejedla, nic teplého. Nenápadně jsem se skrčila a silně si u toho tiskla ruce na břicho ve snaze ten trapný zvuk ztišit. Marně. Edward všechno slyšel a bylo by fakt podezřelé, kdyby to přešel mávnutím ruky a nechal to plavat.

S neústupným výrazem se posadil naproti mně a přistrčil ke mně papírový ubrousek, na kterém si hověla kobliha s čokoládovou polevou. Edward za celou dobu ani na chvíli neuhnul očima jinam.

„Dobře, zkusím to znovu,“ pronesl důrazně a nekompromisně se u toho mračil. „Přinesl jsem ti něco k jídlu.“

Dlouho jsme si vzájemně jen tak mlčky vyměňovali pohledy. Ta hluboká vráska uprostřed jeho obočí mě z nevysvětlitelného důvodu fascinovala, přitahovala.

„Jsi příšerně namyšlenej a panovačnej,“ postěžovala jsem si nahlas vyčítavě.

„Já vím,“ usmál se uvolněně Edward a se založenýma rukama na prsou se opřel do židle.

Nejistě jsem se kousla do rtu a zavrtěla se na místě. Pomalu jsem se přes stůl nahnula k blíž k němu. Překvapení v Edwardově tváři se změnilo ve skutečný zájem. Vmžiku oka se i on nahýbal ke mně. Nás dva dělilo jen několik ubohých centimetrů. Dychtivě mi doslova visel na rtech. Naklonila jsem hlavu na stranu, přimhouřila oči a potichu pevným tónem pronesla: „Nenávidím to.“

Zvědavě jsem vyhlížela jeho reakci, především tu špatnou. Edward se ale nezdál rozzlobený, spíš nepřítomný. Možná mě ani neslyšel, celkově vypadal, že mě vůbec nevnímá. Že moje slova nevnímá.

Teprve když jsem se zase spěšně odtáhla a decentně si odkašlala, jako kdyby se vrátil zpátky na zem. Chabě se na mě usmál.

„Raději se najez, ano?“ doporučil mi rozladěně. Jeho vždy záviděníhodný klid byl ten tam. Vypadal zaskočeně, nervózně, nešlo mi to k němu. Víc než kdy dřív jsem mu toužila nahlédnout do hlavy. Zjistit, co si myslí.

Postavil se.

Zpanikařila jsem. Provedla jsem snad něco? Urazila jsem ho? Pokazila jsem to? Myslela jsem si, že ví, jak to se mnou a mým neustálým rýpáním do jeho osoby je. Myslela jsem, že mě zná. Už jsem se připravovala na to, jak odejde a nechá mě tu samotnou, ale ukázalo se, že jsem plašila zbytečně. Edward se nechystal nikam jít, jen se dal do přebírání té hromady jídla. Ulevilo se mi. Nechtěla jsem, aby šel pryč. Jen on dokázal mé myšlenky zaměstnat. Jen díky němu jsem vydržela poslední půlhodinu nebrečet.

„Na co máš chuť?“ vyzvídal. Místo odpovědi jsem jen sotva postřehnutelně pokrčila rameny, na to jsem byla až moc zaujatá jeho zachmuřenou maskou. Nevšiml si toho. Nebo to jen okatě přehlížel. „Dala by sis raději salát nebo spíš nějaký ze sendvičů? Je tady s tuňákem, s vejci, taky se šunkou. Možná bys měla sníst něco sladkého,“ navrhl. „Potřebuješ do sebe dostat cukr.“  

„Jsi neuvěřitelnej, víš to?“ zamumlala jsem a obdivně u toho vrtěla hlavou. Bylo těžké uvěřit, že tohle všechno podstupoval jen kvůli mně. A Emily, přirozeně. Byl na mě až moc hodný. Nezasloužila jsem si to.

„Taky to nenávidíš?“ prohodil veselým tónem a znovu zaujal místo, tentokrát přímo vedle mě. Zneklidnilo mě to.

„Ne, to…“ Zaváhala jsem. Odvrátila jsem se a přespříliš se zabývala narovnáváním jeho půjčeného saka, které mi spadlo z ramene. Jen jsem zbaběle oddalovala to, co zákonitě stejně přijít muselo. „Líbí se mi to,“ řekla jsem pravdivě s tvářemi zbarvenými dorůžova. Pohlédnout mu znovu do očí jsem odmítala.

Vzduch kolem nás zhoustnul. Příjemně. Edward nic neřekl, přesto jsem byla přesvědčená, že se právě usmívá. Skoro jako bych to teplo jeho úsměvu cítila ve svém nitru. Jako by mi obalovalo srdce. Roztávalo. Byl to nezaměnitelný pocit. A taky skvělá změna po všech těch večerech strávených ve strachu a nevědomosti.  

Taky jsem se usmívala.

Nepostřehla jsem, kdy se stalo, že se Edward zvedl na nohy.

„Někam jdeš?“ zmatkovala jsem. 

„Jen musím nutně vyřídit pár věcí a vyplnit nějaké papíry,“ osvětlil. „Nebude to trvat dlouho. Brzo se vrátím.“  

Nebyla jsem dvakrát nadšená, že musí Edward odejít. Vadilo mi to. Bez něj jsem si připadala ztracená a zranitelná, pohlcená hustou tmou. S ním jsem byla v bezpečí. Jeho přítomnost mi poskytovala potřebný úkryt před tou hrůzou, která tu na mě číhala na každém rohu. Ochránil by mě. Uklidňovalo mě vědomí, že stačí natáhnout ruku a můžu se ho dotknout. On by mě chytil, kdybych padala. Uklidňovalo mě, když byl blízko. A teď chtěl najednou odejít.

Děsila jsem sama sebe. Nebylo správné o něm takhle uvažovat. Nebylo správné k němu takhle přilnout. Upínat se k němu. Musela jsem si uvědomit, že tohle je jen na přechodnou dobu, dokud celá takhle nemocniční věc neskončí. On pak opět odejde. Možná navždy. A já zase zůstanu sama, opuštěná. Nechráněná. Už zase jsem se dusila.

Zoufale jsem pozorovala jeho mizející záda. Nemuselo to takhle být. Mohla jsem něco udělat. Zastavit ho. Musela jsem něco udělat.

Srdce se mi prudce rozbušilo. Už dávno jsem neseděla na zadku. Bezmyšlenkovitě jsem vykročila za ním.

„Edwarde!“ vykřikla jsem naléhavě. Touha zadržet ho byla zničehonic zdrcující. Převzala nad mým tělem nadvládu. Nebránila jsem se. Musela jsem něco říct. Jako by snad slova mohla změnit budoucnost, které se stejně nedalo vyhnout. Jako bychom mohli uprchnout času, který nezadržitelně krátil naše společné chvíle.  

„Ano?“ Překvapilo mě, jak rychle zareagoval. Nezvykle rychle byl u mě. Pohlédla jsem mu zpříma do očí. A jeho starostlivý výraz mi připomněl, proč tohle všechno. Proč jsem se chovala jako blázen. Šílenec. Protože on byl ten nejlepší člověk na světě. Možná namyšlený, možná panovačný. Ale neuvěřitelný.

Dívali jsme se jeden na druhého. Nedočkavě. Slova jakoby se vytratila.

„Jsem ráda, že jsi tady,“ vydechla jsem upřímně.

Napětí opadlo. Edwardova tvář se rozjasnila čistou radostí.

„Taky jsem rád.“

Vděčně jsem se uculila a s jistým uspokojením si nechala od Edwarda úsměv vrátit. Potěšilo mě to.

Edward se opět po dvou minutách zjevného otálení rozešel pryč, taky jsem se otočila, abych se vrátila zpátky ke stolku., k jídlu. Vydrželo mi to nanejvýš deset vteřin. Deset dlouhých vteřin, než jsem na něj zavolala podruhé, stejně naléhavě. Snad i víc.

„Edwarde!“

„Ano, Bello?“

„Děkuju.“

Nesnědla jsem všechno, co mi Edward přinesl. Popravdě jsem nesnědla skoro nic - a to bych ještě včera za něco k jídlu rovnou vraždila. Nemohla jsem. Nejen že jsem měla žaludek stažený nervozitou, ale především jsem měla takové neblahé tušení, že to, co bych pozřela, by stejně uvnitř mě nijak závratnou dobu nevydrželo. Pouze jednou jsem si kousla do bagelu a to jediné sousto se mi tam ihned proměnilo v kamení.

Ne, na jídlo jsem vážně neměla pomyšlení, ačkoliv jsem hlady přímo umírala.

Edward se však nevzdával a při každé možné příležitosti se do mě snažil něco dostat. Neúspěšně. Občas to dokonce vypadalo, že nemá moc k tomu, aby mě chytil a sám mi něco do té pusy nenacpal násilím. Tak daleko to ale nedospělo. Zatím.

S ubíhající dobou jsem byla podrážděnější a podrážděnější, ufňukanější a ufňukanější, hysteričtější a hysteričtější. Edward mě trpělivě utěšoval, dokola a dokola. Už jsem si přesně nepamatovala, kolikrát jsem ho za poslední hodinu poslala do prdele. Byla to názorná ukázka toho, jak má nejlepší člověk na světě blízko k největšímu kreténovi na světě. Divila jsem se, že se ještě nesbalil a nezmizel někam hodně daleko. Divila jsem se, že mě taky neposlal do prdele. Stále seriózní Edward mě vytáčel a ohromoval zároveň. Nechápala jsem ho. Záviděla mu. Usoudila jsem, že musí mít Emily opravdu strašně rád.

Neprotestoval. Nekomentoval to. Vyšel mi vstříc. Bral mě takovou, jaká jsem. Podrážděnou, ufňukanou, hysterickou Nechal mě mu nadávat, protože se domníval, že se mi tak uleví. Takže jsem nakonec skončila v slzách kvůli tomu, že jsem byla na Edwarda hnusná, ačkoliv si to vůbec nezasloužil. Možná jsem ho taky někdy uprostřed jednoho z mých psychotických záchvatů poprosila, aby mě hned teď na místě zastřelil. Zasmál se tomu. Vážně byl neuvěřitelný.

„Já už tohle nevydržím,“ zasténala jsem, když kolem nás prošla asi skupina doktorů a já jim v naději, že se konečně dozvím něco novýho, vyběhla naproti. Nic jsem se však nedozvěděla, protože oni o žádné holčičce jménem Emily neměli ani ponětí, takže jsem se akorát opětovně prohlásila za blázna. „Viděl jsi, jak se na mě ten jeden chlap díval? Určitě už teď volá nějakýmu svýmu známýmu, aby si přepočítal všechny svoje trhlouše, protože má dojem, že mu jedna šáhlá holka musela pravděpodobně zdrhnout a teď lítá po chirurgii a obtěžuje lidi,“ přednášela jsem Edwardovi svou živou představu. „Vsaď se, že se tu brzo objeví někdo s tím divným hadrem. Tím, jak má na sobě ty různý pásky… Jak se to vůbec jmenuje?“

„Svěrací kazajka,“ napověděl mi Edward pobaveně. Koutky rtů mu cukaly, jako by dostával nějaký záchvat. Asi si mě v tom pokoušel představit. Moc práce mu to zřejmě nedalo.

„Jo, to je ono,“ vyjekla jsem za hlasitého lusknutí prstů. „A víš, co? Možná by to bylo nejlepší. Možná to u mě dokonce najde uplatnění, protože já se zblázním. Do prdele, fakt se tady z toho brzo zcvoknu.“  Zajela jsem si prsty do mastných vlasů, zatímco jsem neklidně přecházela sem a tam. Otřásla jsem se odporem.

„Můžeme se jít projít,“ nabídl snaživě Edward a plný naděje přistoupil ke mně. „Trocha čerstvého vzduchu by ti určitě prospěla.“ Zauvažovala jsem nad tím. Všiml si mého zaváhání a přemlouval mě dál. „Přijdeš na jiné myšlenky.“

Myslet na něco jiného, zatímco je Emily někde na sále a někdo jí hloubí díru do břicha? Ne, ani náhodou.

„Nechci nikam jít,“ zametla jsem jeho nabídku pod koberec, plně odhodlaná zůstat tady. Edwarda jsem následně obešla a zakotvila to u okna s výhledem do nějaké zahrady. Pomalu začínalo svítat. Představovala jsem, jaké by to bylo, kdyby se dnešní noc neodehrála. Emily by byla zdravá.

„V tom případě nám nezbývá nic jiného, než nadále setrvat tady a trpělivě čekat.“ Poznala jsem v tom snahu, jak mě přimět se nad tím ještě jednou rozmyslet. Nabídka stále platila…

„Celou dobu nedělám nic jinýho, jenom čekám. Nesnáším čekání. Čekání je na hovno,“ zavrčela jsem a kopla do zdi. Sykla jsem bolestí, která byla však jen zlomkem té, které se mi usídlila v srdci. Do očí se mi natlačila slaná voda. Vztek vyprchal. Nebylo po něm stopy. Chtěla jsem brečet, nic víc, nic míň. „Proč to jim to tak dlouho trvá?“ Bezmocně jsem rozhodila rukama do strany a upřela na Edwarda nešťastný pohled. Prosila jsem ho, aby nějak zařídil, aby tohle moje trápení už skončilo. Mít tu moc, udělal by to. Poznala jsem to na něm. 

Odpovědět mi ale nedokázal. Vzdychla jsem. A pak se mi v žaludku nečekaně rozlilo něco studeného. Zatrnulo mi. „ Co když se něco posralo? Co když –“

„Ne, nic takového,“ utnul mě okamžitě Edward.

„Jak to můžeš vědět, když tu není nikdo schopný nám cokoliv povědět?“ štěkla jsem na něj, ale ani trocha té zloby Edwardovi nenáležela. Zlobila jsem se na celou nemocnici, na lékaře, taky na sebe.

„Právě proto, kdyby se vyskytly nějaké komplikace, už dávno by nám to přišli říct. Klid, Bello. Nic se neděje. Všechno je dobré. Dýchej. Zhluboka.“

„Bojím se, Edwarde,“ hlesla jsem plačtivě.

„Nemáš čeho,“ zakroutil razantně hlavou. Všimla jsem si, jak zvažuje, zda se mě smí dotknout. Neudělal to. „Emily se uzdraví a všechno bude zase jako dřív.“

Nedokázala jsem souhlasně přikývnout. Nic nebude jako dřív. Věděla jsem to já. A věděl to i Edward. Ani jeden z nás to však nahlas nevyslovil.

Na pokraji sil jsem se zhroutila do křesla. Padla na mě únava. Řádně jsem zazívala a to rovnou dvakrát za sebou, až mi z toho opět vytryskly slzy.

Cítila jsem se pod psa.

„Měla by sis odpočinout. Vyspat se,“ začal mi domlouvat Edward, když se mi pusa otevřela potřetí. Uchechtla jsem se, neboť jsem odhalila jeho záměr. Když usnu, zbaví se mě a bude mít na několik následujících hodin klid. Nezazlívala jsem mu to.

„Nechce se mi spát,“ zalhala jsem. Chvatně jsem si přitiskla ruku na pusu, abych zachytila další blížící se zívnutí, ale stejně se mi svou únavu zamaskovat nepodařilo. Ano, byla jsem utahaná a dala bych všechno za pět minu spánku, ale já si nemohla dovolit usnout. Musela jsem být při vědomí, kdyby se náhodou objevilo něco nového ohledně Emily. Jednou ta operace přece skončit musela.

Chtěla jsem být u ní, hned jak to bude možné. Chtěla jsem být u ní, až se vzbudí. Chtěla jsem ji obejmout. Chtěla jsem se jí omluvit. Říct jí, jak moc mě to všechno mrzí. Požádat o odpuštění. Chtěla jsem ji mít u sebe. Zase ty zpropadené slzy. Naštěstí bylo jednoduché to svést na další zívnutí. 

„Ano, to vidím,“ ušklíbl se Edward. Umíněně jsem hlavu otočila na opačnou stranu, aby na mě neviděl. Edward si nade mnou povzdychl, ale přesto v mém domlouvání tvrdošíjně pokračoval. Posadil se vedle mě, jako by usuzoval, že to na mě bude mít nějaký větší vliv. Položil mi ruku na rameno. Ucukla jsem. Další povzdech. „Vážně, Bello, měla by ses prospat. Kdyby se něco stalo, okamžitě tě vzbudím.“  

Nevěřila jsem mu ani slovo.

„Neříkej mi, co mám dělat, pracháči.“ Odbyla jsem ho vyřízeným mávnutím ruky. Edward si něco nesrozumitelného zamumlal pod nos. Nevnímala jsem ho. Opřela jsem si hlavu o opěradlo a na vteřinu zavřela oči.

Usínala jsem obklopená Edwardovou vůní.

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lepší zítřky - 19. kapitola: