Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásko, jsem vlkodlak - 9. kapitola

16.11.2011 (12:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2247×

Bella

„Paul je do tebe zamilovaný,“ řekl Edward a já zalapal po dechu. Paul, věčně rozzlobený a agresivní kamarád mého přítele? Ach, mého přítele. Už jsem neměla právo mu takhle říkat.

„To není možné, toho bych si všimla,“ zašeptala jsem a musela se posadit, protože toho na mě bylo nějak moc. Edward si sedl vedle mě a podíval se mi do očí.

„Vím, že tě to bolí, ale ty a Jacob jste si celé dny všímali jen sebe. Nevnímali jste okolí. Existoval pro vás dva jen ten druhý,“ pověděl mi a já věděla, že má pravdu. Měla jsem oči jen pro něj a on pro mě. Paul z toho musel být opravdu nešťastný.

„Když tak nad tím přemýšlím, tak po jedné hádce s Jacobem mi hodně pomohl a choval se ke mně opravdu hezky. Možná že už v té době ke mně něco cítil,“ řekla jsem mu a on jen kývl hlavou. Milovala jsem jeho kamaráda a on se musel trápit při každém pohledu na nás.

„Nemůžu po něm chtít, aby to udělal,“ pronesla jsem tvrdě k celé rodině. Nebudu někoho zneužívat k tomu, aby zachránil svého úhlavního nepřítele.

„Bello, bez urážky, ale když už si zradila kmen a přišla si o všechno, můžeš si to dovolit,“ řekla mi Alice a já se na ni podívala. Měla pravdu. Když už jsem do toho spadla, tak ať to stojí za to.

„Půjdu za ním,“ zvedla jsem se, ale Jasper mě zastavil.

„Teď ne, je doma. Chvilku počkej a Alice ti řekne, až bude mimo rezervaci,“ zašeptal a já si znovu sedla.

„Doufám, že to vyjde,“ řekla Carmen, která se objevila na schodech a se svým manželem přišla k nám. Dívala se na mě prosebným pohledem a její manžel měl ve tváři vepsanou naději. Nemůžu je zklamat.

„Bello, jdi zatím nahoru. Zavolám tě, až bude čas,“ slyšela jsem zakřičet Alici z kuchyně a poslechla ji. Prošla jsem kolem celé upíří rodinky a šla do patra. Pamatovala jsem si, které dveře to jsou, takže jsem sebevědomě kráčela k předposledním dveřím. Položila jsem ruku na kliku a zaváhala. Jsou to opravdu ty dveře? Co jsem si pamatovala, tak byly bílé. Lehce jsem stlačila kliku a vešla do provizorního nemocničního pokoje. Malá Anna ležela stejně jako před pár hodinami a přístroje vydávaly pořád stejné zvuky. Ležela tam, uvnitř plná života a radosti, ale byla uvězněna ve zraněném těle. Její víčka se lehce chvěla a hrudník se pravidelně pohyboval. Raději jsem odešla a vkročila do pokoje, který byl na druhém konci chodby. Plácla jsem sebou na postel a po několika vteřinách usnula.

Slyšela jsem tichý dech a lehký tlak na mém obličeji. Rozlepila jsem víčka a setkala se s obličejem Edwardovy manželky, Tanyi.

„Alice ti vyřizuje, že se máš převléknout a za deset minut jít,“ zašeptala a já se zvedla. Celé tělo mě bolelo, protože jsem usnula v nepřirozené poloze. Protáhla jsem ztuhlé svaly a vzala hromádku oblečení, která ležela vedle mě. Během minuty jsem byla oblečená a připravená odejít. Sešla jsem po schodech dolů a setkala se s pěti tvářemi plnými naděje. Edward mi dal do ruky injekční stříkačku a popřál mi hodně štěstí. Jasper si mě vysadil na záda a rozběhl se se mnou do lesa. Motala se mi hlava, chtělo se mi zvracet, ale musela jsem to vydržet.

„Budu čekat pár kilometrů odsud. Neucítí mě, ale kdyby se něco zvrtlo, hned tu budu,“ slíbil mi a já šla hlouběji do lesa. Bála jsem se, že ho nenajdu, ale po pár okamžicích jsem uviděla jeho siluetu a oddechla si. Stál ke mně zády a lehce se třásl. Slyšela jsem jeho tiché vzlyky a zhluboka se nadechla. Pohledem jsem vyhledala větvičku, která by se dala rozlomit, a když jsem ji našla, stoupla jsem si na ni celou svou vahou, až zakřupala. Paul se ihned otočil a překvapeně na mě hleděl. Přišla jsem k němu blíž a natáhla ruce před sebe. Okamžitě byl u mě a objímal mě. Ta teplota a vůně lesa mi připomínala Jacoba.

„Co tu děláš? Ucítí tě,“ řekl roztřeseným hlasem a pohladil mě po tváři.

„Paule, vím, co ke mně cítíš. Je mi to trapné, ale potřebuju pomoc,“ zašeptala jsem a on se na mě zkoumavě podíval.

„Pokud víš, co k tobě cítím, tak je ti doufám jasné, že pro tebe udělám cokoliv,“ svěřil se mi a znovu mě pohladil po tváři.

„Paule, slib mi, že se nebudeš zlobit,“ odmlčela jsem se a čekala, až něco udělá. Kývl hlavou na znamení, že slibuje a pokračovala.

„Utekla jsem ke Cullenovým, protože mají v domě raněnou malou holčičku, která potřebuje pomoc. Je to poloupírka a je těžce raněná. Chtěli ji přeměnit na opravdového upíra, ale nešlo to. Její poloupíří geny nepomáhají, protože nejsou aktivní a ta malá umírá. Potřebuju trochu tvojí krve, aby se z toho dostala,“ svěřila jsem se mu a on na mě překvapeně hleděl. Stisk kolem mého pasu, který pořád jednou rukou objímal, zesílil a já bolestně sykla. Okamžitě mě pustil a začal se lehce třást.

„To nemůžu,“ zašeptal a raději se podíval jinam.

„Paule, ta malá umře, jestli jí nepomůžu,“ vzlykla jsem a podívala se na něj prosícím pohledem. Pár vteřin na mě hleděl a já jasně vnímala, jak se sebou uvnitř bojuje. Výrazy v jeho tváři se rychle měnily, ale nakonec nasadil odhodlanou masku, vytáhl si rukáv košile a natáhl ke mně ruku. Usmála jsem se, vyndala injekční stříkačku a bodla mu ji do loketní jamky. Když byla stříkačka plná, vložila jsem ji opatrně do kapsy a podívala se na něj.

„Paule, moc ti děkuju. Zachránil si tu malou holčičku i mě,“ zašeptala jsem a pohladila ho po tváři.

„Miluju tě, Bello,“ řekl a sklonil se ke mně. Věnoval mi polibek na tvář a odešel. Třikrát jsem se zhluboka nadechla a poté se otočila a vrátila se na místo, odkud jsem přišla. Jasper přiběhl během několika vteřin a usmál se. Znovu si mě vytáhl na záda a běžel snad ještě rychleji. Když jsme zastavili u domu, všechny tváře se otočily na mě. Vyndala jsem z kapsy injekční stříkačku a viděla jejich šťastné tváře.

„Bello, si vážně úžasná,“ objala mě Alice a pospíchala nahoru do patra. Běžela jsem za ní, ale na upíří rychlost jsem neměla, takže jsem do místnosti doběhla jako poslední.

„Tati, máme to,“ řekl pyšně Edward a blonďatý doktor se na mě vděčně usmál. Vzal injekci, trochu s ní zatřepal a poté Anně vytáhl rukáv noční košilky. Jehla pronikla do její loketní jamky a během pár vteřin byl celý její obsah vpíchnut do jejího těla.

„Nebude to hned, ale počítám, že zítra už by měly být viditelné výsledky,“ zašeptal a Carmen s Mattem mě objali.

Jacob

Seděl jsem na velkém kameni a tlapou ryl do mokré půdy. Pořád jsem měl v hlavě její slova, která zabila náš vztah. Dala se na stranu pijavic a mě tu nechala samotného. Miloval jsem ji a těch pár hodin bez ní mi přišlo jako několik let. Neměl jsem sílu se vrátit do rezervace. Všichni by se na mě dívali se soucitnými výrazy ve tváři a to já nechci. Myslel jsem na to, co asi teď dělá Bella. Trápí se stejně jako já? Při představě, že ji utěšuje jedna z těch pijavic, se mi dělalo špatně. Zrovna jsem vzpomínal na její dokonalé tělo a slova lásky, když ke mně někdo přišel.

Jacobe, musím s tebou mluvit, pomyslel si Paul a já se na něj překvapeně podíval.

Paul

„Potřebuju trochu tvojí krve,“ poprosila mě a já se na ni vyděšeně podíval. Moje krev měla zachránit nějakou malou upíří holku? Chtěl jsem jí říct ne, ale ten její pohled mě naprosto odzbrojil. Smutek jí vzal všechnu krásu a přede mnou stála jen chabá napodobenina Belly, kterou jsem miloval. Po tvářích jí tekly slzy a lehce se třásla. Když jí tu krev dám, smečka na to přijde a budu zrádce. Když jí tu krev nedám, bude mě nenávidět a navíc budu mít na svědomí smrt člověka. Sice s půlkou upířích genů, ale pořád člověka. Povzdychl jsem si a vytáhl rukáv košile. Bella z kapsy vyndala stříkačku a přešla blíž ke mně. Vpíchla mi ji do jamky a naplnila celou zkumavku mou krví. Když byla hotová, dala si ji zpátky do kapsy a podívala se na mě.

„Miluju tě, Bello,“ zašeptal jsem a věnoval jí polibek na tvář. Poté jsem se otočil a šel zpátky do rezervace. Necítil jsem tu dokonalou vůni, takže už asi odešla. Otočil jsem se a viděl jen prázdný les. Rozběhl jsem se a během skoku přes spadlý kmen jsem se proměnil ve vlka. Běžel jsem, jak nejrychleji to bylo možné, a nevnímal nic kolem sebe. Byl jsem skoro u hranic s Cullenovými, když jsem to ucítil. Jacob. Rozhlédl jsem se kolem sebe a uviděl ho sedět na velkém kameni. Zpomalil jsem a potichu k němu přešel. Nevšiml si mě. Nepřítomně hrabal v mokré půdě a lehce se třásl. Nejspíš brečel, protože potichu vzlykal. Neviděl jsem toho namyšleného Jacoba, který se stará jen o Bellu, ale nešťastného kluka, který přišel o přítelkyni.

Jacobe, musím s tebou mluvit, pomyslel jsem a on se na mě otočil. Jeho oči byly plné smutku a lásky. Kývl hlavou na místo vedle sebe a o kousek se posunul. Sedl jsem si vedle něj a nešťastně si povzdychl.

Miluju Bellu, poslal jsem mu v myšlenkách a raději zavřel oči.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásko, jsem vlkodlak - 9. kapitola: