Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska, nebo přátelství? - 21. kapitola

08.05.2013 (07:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1735×

21. kapitola – Rozhovor

(pohled Viky)

Pomalu jsem i s Mel běžela po lese a větřila kořist. Nedaleko od nás se páslo stádo srnek, ale na ty jsem dneska zrovna moc chuť neměla. Kvůli Belle jsem i já změnila svůj jídelníček, což bylo zpočátku dost těžké, ale nakonec jsem ze sebe měla dobrý pocit. Mel s tím také měla potíže, ale ona nejspíš proto, že nebyla tak dlouho upírkou a měla problémy zvládat svoji žízeň obecně.

Teď jsme ale téměř jako sestry běžely lesem a neměly nejmenší problém vyhnout se oblasti, kde bychom mohly narazit na nějaké lidi.

„Rozdělíme se?“ navrhla Mel.

„Bude to rozumnější,“ přikývla jsem a skočila do výšky. V koruně stromu jsem se rozhlédla a asi sto metrů od nás uviděla pumu plížit se za kořistí. To už se ale Mel vytratila a soudě podle hluku, úplně na opačnou stranu, odkud jsem cítila i na dálku pach medvěda. Holt jsme měly každá jiné chutě.

Ladně jsem seskočila ze stromu a rozběhla se za pumou, když se vedle mě z druhé strany objevil Chris.

„Ta je moje!“ křikl přesvědčeně a ještě přidal.

„To se uvidí!“ zaječela jsem zpět a taky přidala. Pár metrů od pumy jsme po ní oba skočili, ale Chris neodhadl vzdálenost, dopadl, ztratil rovnováhu a mě stáhnul k zemi sebou. Puma utekla.

„Výborně, Chrisy,“ zavrčela jsem a zatlačila do něj, aby se ze mě zvedl.

„Au,“ dostal ze sebe pouze.

„Neříkej, že sis něco zlomil,“ protočila jsem oči a pokoušela se zpod něj vyprostit. Nechtěla jsem mu ublížit, ale setrvávat déle v téhle poloze, kdy byl jeho obličej zabořen do mého výstřihu, se mi taky nechtělo. Když byl dítě, brala jsem to s humorem, teď už to ale bylo jiné.

„Viky, trochu soucitu, jsem jen poloupír,“ zabručel pobouřeně, když jsem ho konečně zpacifikovala. Na tváři mu ovšem hrál drzý výraz a mě začínalo být jasné, že to zinscenoval schválně.

„Tvoje matka sice měla potíže s rovnováhou, ale nepředpokládám, že je to dědičné,“ odsekla jsem naštvaně a vyhoupla se na nohy. Chrisovi zacukaly koutky.

„Slyšel jsem, že máma byla jako člověk dost hustá,“ usmál se přidrzle.

„Měla odvahu,“ pokrčila jsem rameny a znovu zavětřila rozhodnutá tu jeho klukovinu prostě přejít bez poznámek nebo kázání.

„Jak se vlastně seznámila s tátou? On byl upír, ne?“ vyptával se dál. Přimhouřila jsem oči. Směr, kterým se tento rozhovor ubíral, se mi přestával líbit.

„Jasně, že to on byl upír, jinak by vás nikdy nemohla mít. Proč jsi tak zvědavý?“ zeptala jsem se podezřívavě.

„Jenom mě to zajímá…“ trhl rameny a zadíval se do dálky. „Nebylo to pro mámu nebezpečné? Víš, já jsem jenom poloupír a už tak mám občas problémy se ovládnout.“

„Bylo to nebezpečné,“ přitakala jsem a pozorně ho sledovala.

„Proč to teda riskovala?“ nedal se.

„Možná proto, že tvého otce milovala.“

„Nikdy o něm nemluví.“

„Ublížil jí.“

„Ty víš, kdo to je?“ zeptal se náhle.

„Ne. A i kdyby, tohle si s vámi musí vyřešit ona sama. Nejsem ten nejlepší upír na rozebírání těchhle problémů,“ zavrtěla jsem hlavou, snažíc se nedat na sobě nic znát. Nechtěla jsem si ani domýšlet, co by Chris s Nessie podnikli, kdyby věděli, že jejich otec chodí na stejnou střední školu jako oni.

„Ale kdybys to věděla, řekla bys mi to?“ zadíval se mi do očí. Nejzvláštnější zjištění pro mě bylo, jak jsou ty jeho smutné a vážné. A zároveň téměř hypnotické. Nepatřily téměř patnáctiletému klukovi, kterým byl, ale někomu o hodně staršímu a zkušenějšímu. Měla jsem nutkání sklopit zrak, ale vydržela jsem.

„To je mezi vámi,“ řekla jsem přísně.

„Viky…“

„Já…“

„Prosím… máma nám to nikdy neřekne. Copak nemáme právo znát svého vlastního otce?“ prosil mě a přišel blíž. Jeho oči byly čím dál naléhavější.

„To záleží jenom na Belle,“ stála jsem si na svém, ale jeho štěněčímu pohledu se nedalo odporovat.

„Fajn, řekla bych vám to,“ rezignovala jsem a cítila se mírně provinile, protože jsem to už věděla.

„Díky,“ usmál se vítězně a mírně samolibě. Potom mi jako poděkování vlepil pusu na tvář. To naposledy udělal, asi když mu bylo sedm.

„Není zač,“ zamumlala jsem rozpačitě a sledovala ho, jak vyráží po nové stopě pryč.

(pohled nikoho)

Zatímco se upírka a poloupír dohadovali o minulosti, neměli šanci zaregistrovat, že v dané části lesa již nejsou sami. Byla to náhoda, která hnala další upírku do stejného kouta lesa. Měla žízeň a cítila sladkou krev pumy. To, co ovšem dostala místo ní, se jí zdálo mnohem zajímavější.

Rosalie byla zvědavá od narození a obzvlášť tahle podivná smečka ji zaujala. Navíc, možná si to nechtěla přiznat, ale mírně žárlila na bývalou družku svého bratra, která byla snad ještě krásnější, než ona. Chtěla znát její příběh. Chtěla vědět, co je zač.

Pomalu se přibližovala k rusovlasé upírce a tomu zvláštnímu chlapci, který voněl skoro jako člověk, ale který byl krásnější než jakýkoliv upír, kterého kdy viděla, a jehož srdce tlouklo mnohem rychleji než srdce ostatních lidí. Byl jako ona a proto ji zajímal. Doufala, že pokud by se snad něco konkrétního dozvěděla o něm, mohla by zjistit, jak to bylo s ní.

„… seznámila s tátou? On byl upír, ne?“ slyšela vyptávat se toho zvláštního hocha rusovlasé upírky.

„Jasně, že to on byl upír, jinak by vás nikdy nemohla mít. Proč jsi tak zvědavý?“ ztrácela trpělivost upírka.

„Jenom mě to zajímá… Nebylo to pro mámu nebezpečné? Víš, já jsem jenom poloupír a už tak mám občas problémy se ovládnout.“

Rosalie zbystřila. Rozhovor se ubíral přesně tím směrem, který si představovala. Ten chlapec je tedy poloupír, co to ale vlastně znamená? To Rosalie nevěděla.

„Bylo to nebezpečné,“ odvětila upírka po chvilce.

„Proč to teda riskovala?“

„Možná proto, že tvého otce milovala.“

„Nikdy o něm nemluví.“

„Ublížil jí.“

„Ty víš, kdo to je?“ zeptal se náhle hoch. Rosalii to také zajímalo, a to velice. Stála v pozoru, ani nedýchala, aby jí něco neuteklo.

„Ne. A i kdyby, tohle si s vámi musí vyřešit ona sama. Nejsem ten nejlepší upír na rozebírání těchhle problémů.“

Odpověď upírky Rosalii moc nepotěšila. Chtěla vědět víc. Začínala totiž už tušit, kdo by mohl být otcem onoho hocha, a mohla by přísahat, že ji z toho mrazilo, přestože upíři mráz necítí.

„Ale kdybys to věděla, řekla bys mi to?“ naléhal dál.

„To je mezi vámi,“ řekla přísně.

„Viky…“

„Já…“

„Prosím… máma nám to nikdy neřekne. Copak nemáme právo znát svého vlastního otce?“ Rosalie s chlapcem souhlasila. Každý má právo znát svoji rodinu. Jestli se s ní bude vídat, to už na něm, ale neznat svého otce... Začínala s chlapcem soucítit. Potom ale přišla odpověď, na kterou celou tu dobu čekala.

„To záleží jenom na Belle.“

„Fajn, řekla bych vám to,“ dodala upírka nakonec. Rosalie se třásla. Byla sice upírka a po tomhle světě už chodila pár desetiletí, ale o něčem takovém ještě neslyšela. Nesmrtelní mohli mít děti? A navíc, tenhle kluk… tenhle chlapec, no, mohl by to snad být její synovec? Všechno tomu napovídalo až na jeho věk.

 Naslouchala dál doufajíc, že se dozví ještě něco zajímavého.

„Díky,“ řekl nakonec chlapec a pak už jenom slyšela jeho kroky, jak se vzdaluje. Upírka si pro sebe ještě něco zamumlala, ale to už Rosalie nevnímala. Byla jakoby duchem nepřítomna. To, co právě slyšela, jí vyráželo dech. Mohla to snad být všechno pravda? Mohl se její bratr celá ta léta trápit zbytečně? A má snad ona ještě naději, že si užije svého synovce?

Rosalie strávila v lese ještě několik hodin. Přemýšlela o té jedné věci neustále dokola a nakonec dospěla k rozhodnutí. Za prvé, nikomu nic neřekne, než se sama dozví, jak to opravdu je – i kdyby si měla začít chránit myšlenky. A za druhé, bude si muset dřív nebo později promluvit s Bellou.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska, nebo přátelství? - 21. kapitola: