Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska naruby - 16. kapitola

23.08.2010 (18:15) • Samaneta • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2304×

16. kapitola

(Edward)

Kouknul jsem se na budík. Dvě hodiny ráno a já pořád ne a ne usnout. Stále jsem musel přemýšlet. V hlavě se mi točilo tolik věcí: zítřejší ples, Bella. No, tak moc věcí to zase nebylo, ale kolem Belly jsem měl stále více otázek. Známe se už přes dva měsíce a vůbec se v ní nevyznám. Samozřejmě ji miluji nade vše na světě, ona je tak milá a někdy mám pocit, že ke mně také cítí něco víc, ale je vždy tak odtažitá, jako by si dávala moc velký pozor, co právě udělá. Jsem rád, že jsme alespoň velmi dobrými přáteli, alespoň něco. Lepší, než kdyby se mi vyhýbala stejně jako všem ostatním lidem.

To je jen malá část z toho, co vše mi nejen dnes večer vrtalo hlavou. Na celé té rodině je něco podivného. Ve škole mi hned řekli, že jsou zvláštní, ale mně tohle vysvětlení stejně nějak nesedělo. Všichni jsou krásní, jakoby právě nafotili reklamu do časopisu, jsou bledí jako stěna, že i albín by vedle nich vypadal tmavý. Nevím, jestli i ostatní, ale Bella a dr. Cullen mají kůži chladnou, jakoby ji právě vyndali z mrazáku a to ani nemluvím o jejich očích. Úplně na začátku, když jsem Bellu poznal, se jí barva očí měnila den ode dne ze žluté až do černa. Teď, jakoby se to zastavilo. Oči má pořád žluté nebo karamelové, ale když sleduji zbytek její rodiny, tak se jim oči mění. Nevím čím to je, ale stoprocentně je to zvláštní.

Radši to nechávám být a těch věcí si snažím nevšímat. Co na tom záleží. Bella je ta nejskvělejší dívka, jakou jsem kdy poznal a doufám, že mi svoje tajemství jednoho dne poví sama.

Doufám, že zítřejší ples bude zlomový. I když mě to bude stát hodně úsilí, řeknu Belle po pravdě, co k ní cítím. Buď ji tím ztratím, nebo se pohneme dál. To se uvidí. Už dál nemůžu dělat jakoby nic. Když jsme spolu, chtěl bych ji držet za ruku, kolem pasu, nebo ji políbit. Když se drží takhle zpátky a nedovolí mi to, tak se nedá nic dělat. Když už jsem se odhodlal ji někam vzít a souhlasila, vetřela se k nám její sestra. Sice jsme si to užili tak jako tak, teda spíš si to užily ony, ale měli jsme tam být jen my dva.

Další věc. Když ji někam pozvu, je šťastná a nadšená a já jsem taky nadšený, že přijala, ale buď se to zvrtne, nebo za chvíli zase vychladne. Prostě se v tom nevyznám.

A už dost přemýšlení, nebo se tady budu takhle převalovat až do rána a zítra půjdu na ples s kruhy pod očima a při tanci usnu. Na zítra se musím pořádně vyspat. Usoudil jsem, že si půjdu do kuchyně pro prášek na spaní a radši jsem si ještě ohřál mléko, abych pořádně zabral. Za pár minut už jsem o sobě nevěděl.

Ráno jsem se trhnutím probudil. Nevěděl jsem, která bije. Cože? Jedna hodina odpoledne? A kruci. Ty prášky ale zabraly. Ještěže je víkend. Vyskočil jsem z postele a šel do koupelny. Provedl jsem ranní hygienu a pak šel rozespale dolů do kuchyně.

„Dobré ráno, ospalče. Spíš teda odpoledne,“ zasmál se táta.

„Dobré,“ zívl jsem.

„Co jsi v noci dělal, prosím tebe?“

„Nemohl jsem usnout, tak jsem si vzal prášek. Zabral až moc.“

„Taky bych nemohl dospat být na tvém místě. Určitě máš hlad. Objednal jsem pizzu.“

„Díky.“ Sedl jsem si ke stolu a zakousl se do mé oblíbené pizzy.

„Tak co?“ zeptal se, když jsem dojedl. „Těšíš se?“

„Spíš jsem šíleně nervózní,“ přiznal jsem.

„To se ti ani nedivím. Už jste s Bellou někam pokročili?“ zeptal se zvědavě. Charlie byl odjakživa jako stará drbna.

„Tati,“ otočil jsem oči v sloup.

„Takže ne. Myslíš, že dneska?“

„Možná. Já nevím, ale chtěl bych to rozhoupat.“

„To je můj kluk.“ Poplácal mě po rameni, jak se zvedal a šel si sednout k televizi. Jednou mě ty jeho moudrosti zabijí. On starý mládenec mi do toho bude pořád remcat.

Šel jsem se převléct do pokoje. Hodil jsem na sebe jen starou flanelovou košili a roztrhané tepláky, prozatím. Za pár hodin ze mě bude pan dokonalý. I když se stěží vyrovnám Jasperovi nebo statnému Emmettovi.

Za úchyt skříně jsem měl pověšený můj nový oblek ještě zabalený a s cenovkou. Sundal jsem ho a vyndal z igelitového pytle. Odstříhal jsem všechny cenovky a celý ho rozložil na postel. To samé jsem udělal s čistě bílou košilí. Všechno jsem si připravil. Na našem nákupním výletě mi holky pořídily úplně všechno. Myslel jsem, že mě trefí šlak, když jsem viděl, kolik to všechno stálo a ony se nedaly odbýt. Koupily mi i nové lakovky a motýlka dokonce i ponožky! Divím se, že mi nekoupily i trenky. Spíš to teda vedla Alice, ale Bella se ji ani nesnažila zastavit.

Byly tři hodiny, takže jsem měl ještě čas. Šel jsem si sednout k Charliemu do obýváku.

Bella měla přijít v půl osmé. Chtěl jsem pro ni zajet, jak to má správně být. Kluk vyzvedává holku, ale ona ne.

„Proč tě nemůžu vyzvednout?“ nedal jsem se odbýt.

„Protože bydlím na druhé straně města, a i kdybych ti popsala, kde bydlím, stejně bys to těžko našel a s tvým náklaďáčkem by nám trvalo hodinu dostat se do školy.“

„To je jedno,“ namítal jsem.

„Víš co? Uděláme kompromis. Já se svezu s mou rodinou a cestou mě tady vyhodí. Pak můžeme jet od tebe tvým náklaďáčkem. Souhlasíš?“

„Když jinak nedáš.“

Takže tady Bellu v půl osmé vysadí její sourozenci a na ples pojedeme spolu.

Charlie se díval na basebalový zápas. Nebylo to zrovna moc záživné, takže jsem si začal číst knížku, abych nějak zabil čas. Nedokázal jsem se pořádně do knížky začíst, protože mi myšlenky každou chvíli zapluly k plesu a Belle. V tu chvíli mě něco napadlo.

„Tati?“

„Copak?“

„Nevíš, jestli je tu někde nějaké květinářství, které by bylo teď otevřené?“

„No květinářství jako takové tu je, ale je sobota pět odpoledne. Otevřeno budou mít asi těžko, ale můžeme zaskočit k paní Grayové. Její manžel je můj kolega na stanici a paní Grayová má na zahradě speciálně upravený skleník, kde pěstuje květiny. Určitě by nám nějaké dala. Je to milá paní.“

„Skvělé a kde bydlí?“ zeptal jsem se.

„Na konci ulice. Je to ten žlutý dům.“

„Díky, tati. Zajdu tam.“

„Pozdravuj.“

Šel jsem do pokoje pro nějaké peníze, a abych na sebe hodil džíny a bavlněný svetr. Musím vypadat k světu, když jdu za sousedkou pro kytky na ples.

Paní Grayová byla moc příjemná paní asi okolo čtyřicítky. Když jsem zmínil, že jsem syn Charlieho Swana, dala mi bez problémů kytici růží a k tomu přidala jablečný koláč pro tátu a nic za to nechtěla. Poděkoval jsem, vyřídil pozdravy a odkráčel zase domů.

„Jsem zpátky,“ zvolal jsem, když jsem otevřel dveře domu.

„Tak co? Jak jsi pořídil?“ Ukázal jsem mu kytici a postavil jsem koláč na stůl.

„Tohle ti posílá paní Grayová,“ vysvětlil jsem.

„Páni, její slavný jablečný koláč, mhm,“ liboval si a hnedka se do něj pustil.

Dal jsem kytici do vázy a postavil ji k sobě do pokoje na psací stůl. Měl jsem ještě chvíli času, tak jsem šel dojíst zbytek pizzy z oběda a pak se připravovat.

Navlíkl jsem na sebe všechno, co jsem si připravil. Měl jsem trochu problém s motýlkem, ale nakonec se mi povedlo ho správně zavázat. Šel jsem do ložnice a tam si sloupnul před velkou zrcadlovou skříň, abych se viděl. Upravil jsem všechny nedostatky. Docela to ušlo, jenom něco udělat s vlasy. V koupelně jsem popadl hřeben a lak a něco jsem sesmolil. Snažil jsem se upravit běžný rozcuch. Pár vlasů jsem načesal dopředu, jakoby na patku. Lepší už to nebude.

Bylo asi čtvrt na osm, tak jsem vzal kytku a šel si sednout do obýváku.

„Páni. To je úplně jiný člověk,“ řekl Charlie, když mě uviděl. Obrátil jsem oči v sloup.

Charlie vytáhl z kapsy foťák a namířil ho na mě.

„Nefoť mě. Dej to pryč, tati, prosím.“

„Musíme mít památku,“ namítal.

„Už jsi jako máma.“ Mamka vždycky všechno fotila. Měla foťák u sebe skoro pořád. Taky máme stovky fotek. Ušklíbl jsem se do objektivu a pak jsem si šel sednout do křesla.

Zanedlouho se ozval zvonek. Upaloval jsem ke dveřím s kytkou v ruce.

„Ahoj,“ usmála se. Byla nádherná. Měla na sobě dlouhé, tmavě modré šaty s korzetem, prošívané stříbrnou nití a na rukou dlouhé saténové rukavičky a přes ramena hozený černý svetr. Vlasy měla vysoko vyčesané do složitého drdolu, ze kterého se spouštěly dlouhé prameny loken.

„A-Ahoj. Jsi nádherná.“ Byl jsem ohromen. Může být někdo krásnější?

„Děkuji. Tobě to taky moc sluší,“ odvětila.

„Ehm… tohle je pro tebe.“ Podal jsem jí kytici. Vykulila na ni oči.

„Ty jsou nádherné, moc ti děkuji,“ obdarovala mě tím nejmilejším úsměvem a k mému údivu mě objala. Bylo to jen takové symbolické slabé objetí a dlouho se před tím rozmýšlela, ale byl jsem za to vděčný.

„Jsem rád, že se ti líbí,“ oplatil jsem jí úsměv. V tu chvíli se z obýváku vynořil Charlie s foťákem. Ach jo.

„Rád tě vidím, Bello. Moc ti to sluší,“ přivítal ji.

„Dobrý večer, Charlie. Děkuji,“ odvětila s úsměvem.

Charlie nás vyfotil a pak jsme se vydali k mé pojízdné popelnici.

Otevřel jsem jí dveře a pomohl jí nastoupit. Sedl jsem si za volant a začal startovat. Motor s rachotem zabublal, ale nenastartoval a Bella se na mě se zdviženým obočím smála.

„Občas to nechytá, no,“ bránil jsem se. Smála se ještě víc.

Zkusil jsem to znovu a auto naštěstí nastartovalo. Vycouvali jsme z příjezdové cesty a rozjeli se ke škole. Ples se konal v tělocvičně. Celou cestu se mohla potrhat smíchy nad tím rachotem.

„Nesměj se,“ napomenul jsem ji.

„Promiň,“ omlouvala se a snažila se uklidnit.

Zaparkoval jsem před školou na teď už plném parkovišti. Když jsem došel k Belle, držela něco v ruce. Byla to růže z její kytice. Přistoupila ke mně a růži mi zasunula do náprsní kapsy saka.

„Takhle je to lepší,“ usmála se.

„Díky.“ Sáhl jsem do auta pro pugét a vzal z něj jedno poupě. „Můžu?“ zeptal jsem se. Přikývla a já jsem jí malou růži zapíchl do drdolu na temeni hlavy.

„Teď k sobě dokonale ladíme,“ usmála se a vzala mě za ruku.

Šli jsme dovnitř. U vchodu jsem nám koupil lístky a měli jsme celý večer před sebou. Tělocvična byla slavnostně vyzdobená. Uprostřed disco koule a kolem dokola byly stoly s občerstvením a posezením. Na parketě se vlnily páry do rytmu rychlé písničky.

Bella mě táhla ke stolu, kde seděl zbytek jejích sourozenců.

„Nevadí, když si sedneme k nim?“ zeptala se mě.

„Ne, to je v pohodě. Hlavně, že si máme kam sednout.“ Její sourozenci byli moc milí. Všichni se na mě přátelsky usmívali a skvěle se bavili. Nevadilo mi, být s nimi. Byla to dobrá společnost.

„Vy netancujete?“ zeptal jsem se po chvíli sezení.

„Jistěže, ale tohle není zrovna naše parketa,“ odvětila Rosalie a pohlédla na bezduše se vlnící páry do rytmu Urban.

„Já na tohle taky zrovna nejsem,“ přiznal jsem. Ta muzika mi nevadí, ale neumím na to moc dobře tancovat. Lepší se nezmiňovat. „Dojdu pro pití. Dáte si taky?“ zeptal jsem se.

„Možná později,“ odmítli. Ve skutečnosti jsem je nikdy neviděl jíst ani pít. Další podezřelá zvláštnost. Další věc, která mi nedá spát.

„Půjdu s tebou,“ nabídla se Bella.

„To je v pohodě. Hned jsem zpátky.“

„Jak myslíš. Nikam se mi neztrať,“ usmála se.

„Neboj.“

Zaplul jsem k nejbližšímu stolu s limonádou a vzal si plastový kelímek. Cestou zpátky jsem potkal Mika.

„Nazdárek, Ede!“ přihopkal ke mně.

„Ahoj, Miku.“

„Kde máš Bellu? Jsi tu s ní, že ano.“

„Ano. Sedí u stolu s ostatními, právě jsem byl pro pití.“ Nadzvedl jsem kelímek na důkaz. „A co ty? S kým jsi tu?“ zeptal jsem se. Od té nehody jsem se s ním moc nebavil, takže nevím, koho pozval.

„S Jessikou,“ odpověděl. Alespoň, že už mi Jessika dala pokoj. Zaměřila se na někoho, kdo o to alespoň stojí.

„Tak to je super. Už budu muset jít. Určitě už se po mně shánějí. Tak zatím čau,“ rozloučil jsem se a spěchal zase zpátky k Belle.

„Kde jsi byl takovou dobu?“ ptala se.

„Cestou jsem narazil na Mika a trochu se vyptával.“

„Aha.“

Sedl jsem si vedle ní a napil se limonády. „Vážně si nedáš?“ nabídl jsem.

„Ne, díky. Dojdu si později.“

„Jak chceš.“

Z mikrofonu od djského pultu se ozval hlas ředitelky. Zahajovala dnešní ples a zvala nás všechny ke společnému valčíku. Všichni jsme si stoupli do kruhu a s hudbou jsme se začali vířit do rytmu. Valčík byl můj oblíbený. Nemusel jsem myslet na kroky. Prostě jsem se nechal unášet hudbou.

„Jsi skvělý tanečník,“ pochválila mě Bella.

„Zas tak dobrý ne. Společenské tance mě učila máma už od mala, takže to pro mě není velká překážka, ale jinak tančit absolutně neumím,“ přiznal jsem.

„Ty máš na mysli ten tanec, kdy sebou člověk bezduše kývá do rytmu popu, nebo co to vlastně hrají za styl?“ Zdvihla obočí.

„Něco podobného,“ připustil jsem.

„Tak to jsme na tom stejně. Tedy, řekla bych, že to dokáže každý, jde jen o to, jestli se ti ta hudba líbí nebo ne.“

„Asi tak nějak.“

Přišlo mi to jako bychom se ocitli v soukromé bublině a vnímal jsem jen nás dva. Nic okolo nebylo důležité. Jen my dva. Píseň skončila a z reproduktorů se začal ozývat klasický ploužák od Metallica – Nothing Else Matters. Všechny páry se do sebe zavěsily v milostném objetí a začaly se pohupovat ze strany na stranu. Klasický ploužák. Napodobili jsme je a přidali se k nim. Chytil jsem Bellu kolem pasu, ona mě kolem krku a zabořila mi hlavu do ramene. Její kůže byla tvrdá jako kámen a chladná, ale ne tolik jako jindy. Nejspíš tomu napomohly saténové rukavice na jejích rukou.

Tančili jsme ještě dlouho. Byli jsme si dvakrát sednout, protože hráli písně ne zrovna podle našeho gusta. Jasper a Emmett se svými polovičkami si ani jednou nesedli. Na parketě doslova perlili. Jakoby ani nepotřebovali odpočinek. Jen jsem na ně nechápavě zíral.

Bylo něco po jedenácté, když jsem Belle navrhl, abychom se šli projít ven. Šli jsme ruku v ruce areálem školy směrem k lavičkám na odpočívadlech kousek za tělocvičnou. Musel jsem se odhodlat.

„Bello, já… rád bych si s tebou promluvil,“ začal jsem diplomaticky.

„Jen mluv. Co máš na srdci?“ Posadila se na lavičku. Sedl jsem si vedle ní.

„Už to dál nedokážu skrývat a potlačovat, Bello. Já prostě potřebuju vědět, jak si stojím a na čem jsem,“ chrlil jsem ze sebe. „Ty už to nejspíš stejně víš, ale musím ti to říct. Už se dál nemůžu pohybovat na tenkém ledě. Bello, já jsem do tede zamilovaný a to až po uši. Chci být s tebou. Jsi ta nejúžasnější dívka, kterou znám, nehledě na to, že jsi mi zachránila život a co jsi pro mě všechno udělala. Už od první chvíle, co jsem tě viděl, Bello, miluji tě,“ dokončil jsem proslov. Díval jsem se na naše spojené ruce a čekal na rozsudek. Buď teď, nebo nikdy.

Něco hladkého mě pohladilo po tváři a zvedlo mi bradu, abych se jí podíval do obličeje – její ruka. Zvedl jsem oči k ní a ona se usmívala. Ne výsměšně, ale vděčně.

„Ach, Edwarde, copak bych tady s tebou teď seděla, kdybych k tobě necítila to samé? Copak bych tohle všechno pro tebe dělala, kdybych tě nemilovala? Nevím jak dlouho, ale po té nehodě do sebe všechno zapadlo a já si vše uvědomila. Od té doby jsem bez tebe nemohla být. Bylo pro mě strašně těžké se od tebe jen na chvíli vzdálit, ale jinak to nešlo.“

„Vážně?“ Nebyl jsem si zcela jistý, jestli neblufuje, ale její tvář byla naprosto vážná. „Tak proč jsme celé dva měsíce jen chodili okolo horké kaše, pro boha?“

„Ani jeden z nás nevěděl na čem je,“ konstatovala.

„Hlavně jsem to nepoznal, protože vždy, když se k tobě trochu přiblížím, odtáhneš se,“ vylíčil jsem.

„Promiň, ale je to tak lepší.“ Smutně se na mě podívala, jakoby ji něco tížilo. Vůbec jsem nechápal, o čem to mluví. Zvedl jsem obočí. „Brzy pochopíš.“

Objal jsem ji okolo pasu a přitáhl si ji blíž k sobě. Malinko se napjala, ale neodtáhla se. Něco je v nepořádku. Něco mi tají, a dokud mi to neprozradí, budeme pořád na tenkém ledě.

„Miluji tě,“ zašeptal jsem.

„Já tebe taky. To mi věř.“ Otočila se ke mně a naše tváře byly od sebe jen několik centimetrů. Za zkoušku nic nedám. Nejistě jsem se k ní naklonil. Buď se odtáhne, nebo překoná vzdálenost. Cítil jsem na tváři její dech. Připadalo mi, že se rozhoduje. Naše rty se téměř dotkly, ale pak se náhle odtáhla.

„Omlouvám se, Edwarde, ale já prostě nemůžu.“ Vymanila se mi z objetí a se vzlyky utíkala směrem k parkovišti. Zůstal jsem sedět jako opařený. Snažil jsem se vzpamatovat a utíkal jsem za ní.

„Bello!“

Doběhl jsem na parkoviště, ale byla pryč. Jako by se po ní slehla zem. Cítil jsem se, jakoby mě někdo polil studenou vodou. Jen jsem tam stál a zíral do prázdna. Takhle jsem to nechtěl.

Nevím, jak dlouho jsem tam stál, ale někdo mi stiskl rameno. Otočil jsem se. Emmett.

„Dej jí ještě šanci,“ prosil. „S Bellou je to někdy těžké. Obzvlášť v poslední době. Bella je jako moje pravá sestra. Máme k sobě dobrý vztah. Musíš tomu dát čas. Ona je na tyhle věci trochu přecitlivělá, to mi věř,“ zasmál se. „Brzy se ti ozve. Uvidíš. Zanedlouho tohle všechno pochopíš a pak bude vše, jak má být. Jen tomu musíš dát čas. To si pamatuj.“

„Budu. Díky,“ snažil jsem se vykouzlit úsměv. Chlapácky mě praštil do ramene a usmál se.

„A buď na moji sestru hodný. Máš kliku, že si tě vybrala.“ Usmál se na mě a pak odkráčel pryč.

Odplazil jsem se s hlavou sklopenou k náklaďáčku a s rachotem motoru jsem si to namířil domů.

15. kapitola - 17. kapitola

Doufám, že vám nevadí, že to bylo takhle dlouhé, a že se vám kapitolka líbila. Konečně jste se dočkali. Tak honem, komentujte. Co vy na to?

Autor: Samaneta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska naruby - 16. kapitola: