Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska naruby - 15. kapitola

30.07.2010 (20:30) • Samaneta • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1782×

15. kapitola

Vylezli jsme z auta a vydali se do školy.

„Doufám, že ti ten rentgen dopadne dobře. Tak si dneska ty berle pořádně užij,“ řekla jsem mu při cestě do třídy.

„No, myslím, že jsem si jich užil až až. Chybět mi určitě nebudou. Už se nemůžu dočkat, až se jich zbavím,“ zasmál se.

„Tak dobře.“

„Tak zatím na obědě,“ rozloučil se a vešel do své třídy.

Myslím, že já jsem snad byla šťastná i za něho, ale za chvíli mi došlo, že už bude moct jezdit svým autem a já ho nebudu moct vozit do školy. To mi trochu zkazilo náladu, ale ne zase tak úplně.

Do oběda se to strašně vleklo. Jako vždy. Už jsem si na to celkem zvykla. Konečně se ozvalo zvonění a já se vydala společně s Rosalií a Emmettem na oběd. Jako vždy jsme po sobě s Edwardem pokukovali a smáli se na sebe. Ostatním už to ani nepřišlo divné.

Zmerčila jsem, že Edward už dojedl, tak jsem se zvedla a šla odnést svůj tác s jídlem a šla na něj počkat před jídelnu. Za chvíli tam za mnou s úsměvem přiskákal s berlemi.

„Jdeme?“ zeptal se.

„Jasně,“ usmála jsem se a šli jsme do třídy.

Po hodině jsme se vydali k autu. Nasedli jsme a rozjeli jsme se do nemocnice.

„Tak co? Těšíš se?“ zeptala jsem se ho.

„Kdo by se netěšil. Hlavně jsem zvědavý, jak dopadnu.“

Zaparkovala jsem před nemocnicí a vešli jsme dovnitř.

„Carlisle by měl být v ambulanci, takže musíme počkat,“ konstatovala jsem. Sedli jsme si do čekárny, kde byla spousta lidí.

„To si tady asi hezky počkáme,“ řekl znuděně a zavrtěl se na nepohodlné sedačce.

„Nějakou budu určitě. Kdybych mohla, zajdu za ním, že si na rentgen zajdeme sami, ale nechci ho rušit při práci. Stejně si myslím, že nás tam sám za chvíli pošle.“ Přikývnul.

„Bello?“ oslovil mě po chvíli

„Hm?“ otočila jsem se na něj a usmála.

„Jestli mi to doktor dovolí, chtěl bych jet o víkendu do Saettlu vybrat si nějaký oblek. Problém je v tom, že já nemám v tomhle ohledu žádný vkus a můj otec už vůbec ne. Nechtěla bys tam jet se mnou a trochu mi s tím poradit? Určitě máš lepší vkus než já,“ navrhl mi nesměle a roztomile se při tom červenal.

„No… Myslím, že s tím nebude problém. Pojedu ráda, ale budeš to muset během těch dvou dnů rozchodit. Musíš zvládnout chodit po obchodech.“ Nenechala bych si ujít žádnou příležitost strávit s ním čas.

„Jasně. Maximálně se to o týden odloží. Hlavní je, že pojedeš,“ věnoval mi jeho nejzářivější úsměv.

„Tak dobře. Takže v sobotu?“

„Asi jo. Ještě se zítra ve škole domluvíme.“

Seděli jsme jen pár centimetrů od sebe. Mohla bych u něj takhle sedět věčnost. I když nejraději bych zdolala těch pár centimetrů, které nás od sebe dělily, a přitulila se k němu. Už mi nevadila jeho vůně. Za ty necelé dva měsíce jsem si na ni zvykla. To pálení v hrdle bylo mou součástí a ani jsem ho nevnímala.

Asi za hodinu přišel do ambulance jiný doktor, aby vystřídal Carlislea. Měla mu už končit směna, ale on tam vždycky zůstával mnohem déle. Když vycházel z ordinace do své kanceláře, věnoval nám milý pohled a v myšlenkách mi řekl, ať vezmu Edwarda k němu.

Vstala jsem a podala Edwardovi berle. Ten mi věnoval nechápavý pohled.

„Jdeme za Carlislem,“ vysvětlila jsem.

„Aha.“

Šel za mnou a já ho vedla chodbami nemocnice ke Carlisleovi. U sebe ho Carlisle vyšetřil a potom jsme se přesunuli na rentgen. Zatím se zdálo všechno dobré. Já jsem dovnitř nesměla, takže jsem se na něj povzbudivě smála krs sklo, kterým jsem viděla dovnitř. Já vím, pořád se na něj směju. Možná vám to přijde divné, ale on je svým způsobem tak roztomilý, že si to nemůžu odpustit. Sundali mu sádru a udělali mu rentgen. Pro jistotu mu nohu zafixovali v ortéze a potom jsme se i se snímky vydali za Carlislem.

Při cestě jsem zvedla jeden snímek proti světlu a prohlédla si ho.

„No, vypadá to srostlé,“ konstatovala jsem.

Edward na mě vytřeštil oči.

„Ty se v těch šmouhách vyznáš?“ zeptal se udiveně.

„Něco jsem se naučila od Carlislea. Občas mu doma pomáhám, takže ano, trochu se v tom vyznám,“ zasmála jsem se. Jen zakroutil hlavou. Ve skutečnosti jsem před pár lety studovala medicínu, ale jen bakaláře.

Carlisle porovnal snímky s těmi starými a naprosto se mnou souhlasil. Zhojilo se to dobře. I žebra jsou v pohodě.

„Tak, Edwarde. Ty zlomeniny jsou celkem dobře zhojené, ale to neznamená, že se nebudeš šetřit. Musíš být v klidu, ale zase ne, abys pořád seděl. Musíš s tou nohou chodit, ale žádné běhání. Kdyby se ti to nějak ozývalo, ať noha nebo žebra, hned sem za mnou přijď a něco s tím uděláme, ale myslím, že je to v pořádku. Teď tě vezme Bella na rehabilitační oddělení a tam tu nohu zkusíš rozchodit.“

„Díky, pane Cullene,“ poděkoval a šli jsme rehabilitovat.

Edward nohu poctivě rozcvičil a docela rychle už celkem dobře chodil. Sice pokulhával, ale to je jen detail a časem se to spraví. Byla jsem na něj pyšná. Berle už nadobro odložil a ortézu taky.

„Tak… jaký máš pocit?“ zeptala jsem se, když jsme odtamtud po dvou hodinách odcházeli.

„Cítím se dobře. Už jdu zase po svých,“ zasmál se.

„Zítra se chceš asi svést vlastním autem co?“ zeptala jsem se trochu posmutněle.

„Asi jo, ale moc se mi nechce,“ pousmál se.

„Ale v sobotu tě do Seattlu vezu já, protože pochybuji, že tam ta tvoje plechovka dojede.“

„Tak dobře. Já každé ráno pochybuji, že s ní vůbec dojedu do školy, ale zvládá to famózně.“ Zasmála jsme se.

Odvezla jsem ho domů a rozloučili jsme se.

Zaparkovala jsem u nás v garáži. Sotva jsem otevřela dveře domu, skočila na mě Alice.

„Jedu s vámi!“ vykřikla.

„Kam?“ zvedla jsem zmateně obočí.

„Kam? No, přece v sobotu do Seattlu!“ Zasténala jsem. Jasně jakmile mě uviděla, že jedu s Edwardem nakupovat nesmí u toho chybět.

„Přece mě nevynecháš z nákupů.“ Dělala na mě psí oči.

„Alice, ale to nejsou moje nákupy. Já si nic kupovat nebudu. Jedu tam jenom jako doprovod Edwarda. Budeš se muset v tom případě zeptat jeho,“ vysvětlovala jsem. Ach jo. Myslela jsem, že si to užijeme sami a pochybuji, že Edward odolá Aliciným psím očím.

„Tak dobře. Dej mi jeho číslo. Já mu zavolám.“

„Na to zapomeň. Budu se s ním domlouvat zítra ve škole, takže za ním půjdeš se mnou. Zítra už jede svým autem. Hned jak přijedeme do školy, zeptáme se ho.“

„Tak domluveno. Stejně už je to jasné,“ zatleskala, protože hned viděla, že jí její psí pohled napomůže a jak jsem předpokládala, Edward ani nebude mít jinou možnost než souhlasit. Bože. Alespoň bude mít pořádný oblek.

Vzdychla jsem a šla do svého pokoje.

Druhý den jela Alice do školy se mnou v autě. Zaparkovaly jsme a čekaly, až se objeví Edward. Asi za pět minut parkoval kousek od nás, takže jsme vylezly a šly mu naproti. Hned jak vyskočil z auta, vyhledal nás pohledem a začal na nás vesele mávat. Měl dobou náladu. To se hodí. Pozdravili jsme se.

„Ahoj Edwarde!“ přiskočila k němu Alice.

„Ahoj Alice.“

„Můžu se tě na něco zeptat?“ začala. Jen jsem zvedla oči v sloup. Ona se dokáže vetřít všude.

„Jo. Klidně.“

„Víš… jak zítra jedete s Bellou nakupovat. Mohla bych jet s vámi a poradit vám?“ psí pohled. „Prosíííím.“ Zmateně se na ni podívat.

„Alice je takový nákupní maniak. Ona musí být u každého nakupování a je spíš takovým stylistou celé naší rodiny, takže by nám mohla docela pomoct s výběrem,“ vysvětlila jsem, ale moc se mu to taky nezdálo.

„Tak dobře,“ připustil.

„Jo! Díky, díky, díky,“ skákala dva metry vysoko. Vyvaleně se na ni díval.

„To je v pohodě. Pojď,“ řekla jsem.

„Nechápu, jak může mít takovou radost z nákupů,“ konstatoval a šel za mnou. Alici jsme tam nechali, ať si tam klidně jásá až do zítřka.

„To jsi jí ještě neviděl v akci. Musím tě varovat. Díky ní celá rodina nákupy nesnáší.“

„To jsem asi v háji, co?“

„Nepochybně,“ zasmála jsem se. „Takže… zítra v jednu jsme u tebe?“

„To už?“ divil se.

„S Alicí jsou to nákupy na celé odpoledne.“

„ Tak domluveno.“

Šli jsme s Alicí do garáže, abychom jeli pro Edwarda.

„Můžu řídit?“ zeptala se mě Alice.

„Proč jako?“ zeptala jsem se.

„Jen tak,“ usmála se. Začala jsem se soustředit na její myšlenky, ale zase myslela na úplné kraviny, které vůbec nesouvisí s touhle situací. Zase přede mnou něco tají.

„Co máš v plánu?“ zeptala jsem se podezíravě.

„Nech se překvapit. Tak můžu teda řídit?“

„Klidně, ale jeď si svým autem,“ řekla jsem naštvaně. Nehodlám riskovat, že mi ho někde nabourá. Každý má svoje auto a moje jí rozhodně svěřit nehodlám.

„Do mého žluťáska se nevejdou tři lidi,“ dostala mě.

„Tak chytej,“ vzdychla jsem a hodila jsem jí klíčky od mého Volva.

„Ber to z té lepší stránky, Bello,“ řekla, když startovala. „Můžeš sedět s Edwardem na zadní sedačce.“

„Tak to jo,“ odpověděla jsem sarkasticky.

Zatroubily jsme před domem Edwarda a já jsem si sedla s ním do zadu. Když viděl, že si přesedám, zářivě se na mě usmál. Alice se rozjela směrem na dálnici. Celou dobu jsem se snažila přijít na to, co má za lubem.

Když přejela odbočku do Seattlu, Edward se podivil.

„Alice, my nejedeme do Seattlu?“ zeptal se a podíval se na mě.

„No, na mě nekoukej. Já o tom nemám žádné ponětí jako ty. Alice?“

„Jedeme do Olympie,“ odpověděla prostě. V Olympii mají prestižní obchod se společenským oblečením.  Tam jsme nakupovali nedávno všichni. Tak to měla v plánu. Teď už mi dovolila si to přečíst. Chtěla mu koupit kvalitní oblek. Tak to beru.

Když jsme Edwarda táhli obrovským nákupním centrem k našemu cíli, byl celý nesvůj. Zastavili jsme před naším obchodem.

„Holky, řekněte mi, že si ze mě děláte srandu,“ prosil nás vystrašeně.

„Já tě varovala,“ smála jsem se.

„V žádném případě,“ přidala se Alice.

„V tomhle obchodě nebudu mít ani na košili, natož na celý oblek,“ vyšiloval.

„Ale my jo,“ řekly jsme uličnicky unisono.

„To vám nemůžu dovolit.“

„My se tě ptát nebudeme,“ řekly jsme a už jsme ho táhly dovnitř. „Pořídíme ti pořádný oblek, ať se ti to líbí nebo ne.“ Zasténal.

14. kapitola - 16. kapitola

Příště se konečně dočkáte plesu. Doufám :). V sobotu odjíždím na čtrnáct dní pryč, takže nevím, jestli stihnu něco napsat než odjedu, ale nejspíš se další kapči dočkáte až přijedu. Napište komentík.

Vaša Samaneta :)

Autor: Samaneta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska naruby - 15. kapitola: