Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska jako nepřítel - 9. kapitola

Láska jako nepřítel - 9. kapitolaV dnešní kapitole se Volturiovi vydali na cestu do Rumunska, aby definitivně zlikvidovali Stefana s Vladimirem. Cestou Caius přemýšlí nad zákony, které během své vlády vytvořili, aby tak chrálini upíří existenci před lidmi - s vývojem lidské rasy vcelku rychle odhalili jaké potencionální nebezpečí pro ně může v budoucnu představovat.

P.S. Přikládám omezení hlavně kvůli nevybíravému slovníku několika hrdinů.

9. kapitola

Postupovali jsme mlčky ostrým tempem bez zastávky. Nikdo jsme odpočinek nepotřebovali a všichni jsme cítili tu netrpělivost z boje, která se nám začala rozprostírat v oblasti žaludku. Měl jsem dojem, jako bychom se se zkracující se vzdáleností k nepříteli pohybovali rychleji a dychtivěji.

Přes Karantánii *) jsme prošli v době, kdy i lidé si bojovali ty svoje malé války o území a moc. Už přes patnáct set let byly ty boje velmi krvavé. Od okamžiku, kdy se ti malí človíčkové seznámili s železem a začali ho využívat na výrobu zbraní, nikdo pro nim neměl šanci. To jsem však neměl na mysli upíry. My pro ně byli stále neporazitelnými nepřáteli, ale to by o nás museli vědět.

Postupem času jsme s Arem, Marcusem a Athenodorou zformovali několik pravidel – zákonů, které jsme při své vládě prosazovali. Na rozdíl od lidí jsme však neměli tendenci nic zapisovat. Všechno jsme předávali ústně, jelikož i zápis těchto zákonů jsme považovali za přestupek. Nikdo se nikdy o nás nesměl dozvědět, a pokud by někdy narazili na naše zákony?

Bylo jedno, k jaké sektě by si nás tím objevem přiřadili. Možná by dokonce odhalili i pravdu, ale bylo by jim to vůbec něco platného? Cestou k Stefanovi a Vladimirovi jsem nad našimi zákony musel neustále přemýšlet. Od jejich vlády, která se kochala ve strachu obyvatel, jsme se lišili. Naše lovy musely být nenápadné s obětmi, které nebudou nikomu chybět a zbytky po našich hostinách musely být zlikvidovány. Navíc jsme trvali na tom, aby se upíři dlouho nezdržovali na jednom místě – lidská fantazie někdy přesahovala hranice i té upíří a proto nebylo radno ji nějak provokovat.

Před pár stoletími jsme vydali zákon o nesmrtelných dětech, které byly neschopné sebeovládání, a vystavovali naši společnost odhalení. Tehdy jsme svým způsobem porušili vlastní zákon, když jsme si nechali Jane s Alecem. Naplnili jsme pouze polovinu zákonu, když jsme potrestali jejich stvořitelku. Děti však měly zemřít spolu s ní. Jejich dar však Ara natolik učaroval, že jsme udělili výjimku – jak Aro rád tvrdil, myšlenky Jane a Aleca byly velmi lítostivé a tak jsme jim museli prominout. Mě však stačil jeden pohled na Jane a věděl jsem, že lítost byla to poslední, co kdy mohla pocítit. Ta malá holčička, která vypadala jako porcelánová panenka, bylo stvoření, které kladnými city neoplývala.

V posledních letech jsme pak přidali zákon ohlední dětí Měsíce. Jakékoliv obchodování a jednání s nimi nepřicházelo v úvahu. Jediný přípustný kontakt byl jejich vyhlazení.

Za ta staletí, co jsme se ujali vlády nad upířím světem, jsme se nejednou setkali s bojem o moc mezi jednotlivými upírskými klany. Většinou si to všichni vyřizovali sami, dokud nepřekročili hranice a my je nemuseli brzdit, ale potom tu byli ti, co rádi kuli pikle a následně sázeli na naše dodržování zákonů. Takový falešní svědkové však byli trestání smrtí, ať byly jejich původní záměry jakékoliv.

Poté, co jsme se taky před dlouhou dobou usadili ve Volaterrai, jsme zakázali lov v jejím bezprostředním okolí. V tomhle jsme se dost podobali na Stefana, Vladimira a jejich klan.

I oni si okolí svých hradů střežili, přestože o nich lidé znali pravdu. Rumuni si své otroky a svačiny dováželi z ciziny. Jako takové otroky, kterým prokáží laskavost, když je promění v jedny z nás a dovolí jim žít v tom neustálém krvavém blahobytu, který si ve svých domech vytvořili. Museli si je však hlídat, aby se nevymkli kontrole a nezdecimovali kompletní lidské obyvatelstvo v okolí jejich hradů. Z toho vlastně vyplynul další náš zákon – každý tvůrce nového upíra je za jeho chování a informovanost co se zákonů týká zodpovědný. Pokud ze strany novorozence dojde k porušení zákonu, nezemře jenom on, ale i je ho tvůrce.

 

Neměli jsme velké množství zákonů. V konečném výsledku se jednalo především o bezpečí upírů jako takových – alespoň tak jsme to všem prezentovali. Nikdo nemusel vědět, jak to doopravdy je. Ty zákony vlastně nikdy nebyly tak úplně potřebné. Lidé by se nás báli a stačilo by je udržovat v tom neustálém strachu a mohli bychom nadále žít jako Stefan s Vladimirem. Ale podobné vládnutí jsme s Arem, Marcusem a mou sestrou nechtěli.

Naše vláda měla být opakem té Rumunské a zatím se nám to docela dařilo. Proto jsem taky odmítal přijmout možnost, že by se Stefanovi a Vladimirovi podařilo najít dostatečné množství upírů k tomu, aby nás porazili.

Přes Pannonii *) jsme přešli během jednoho dne a těsně s hranicemi Dacie se k nám připojil Demetri s další padesátkou našich věrných. Bylo nás tedy sedmdesát šest a byli jsme tedy v značném početním deficitu, pokud byly Santiagovy informace správné a Stefan s Vladimirem proti nám sestavili stohlavou armádu.

Ani tak však nikdo z nás nezaváhal. Bylo by to hanebné a nedůstojné. Takže jsme jako jeden muž přešli hranice Transylvánie. Tohle území za posledních několik let změnilo svůj název tolikrát, že jsme měli co dělat, abychom to sledovali. Válčící lidé si neustále upravují názvy svých říší. To my byli jiní, pojmenovali jsme svou rodinu podle města, ve kterém jsme se usídlili… Ale zřejmě to mělo hodně společného s tím, že v době, kdy jsme se ve Volaterrai usadili, jsme žádné příjmení neměli. Stejně jako si Stefan s Vladimirem neříkali jinak než jmény. Tehdy bylo tak málo lidí, že příjmení nebyla potřeba. Ten přívlastek Rumuni jsme jim vlastně dali my sami. V době našeho prvního útoku na jejich hrady se tomu území říkala Dácie, teď to byla Transylvánie nebo Sedmihradsko a kdo ví, jak si budou říkat o století později. My jim říkali Rumuni kvůli obyvatelstvu, které zde žilo. Byli to vlastně potomci Římanů, mých vlastních lidí a jenom ten jejich podivný jazyk zkomolil pojem România na něco tak odporného jako jo Rumunia… A Stefan s Vladimirem si nezasloužili, aby byli spojováni s tak hrdým národem jako byli Římané. S nějakým jako jsem byl já nebo má sestra.

Celá země, kterou si Stefan s Vladimirem přivlastnili, byla ohraničena horskými hřebeny a dobře kryta před nepřáteli, kteří měli problémy s překonáváním těchto krajinných nerovností. To však neplatilo pro nás a všichni novorození, které si Stefan s Vladimirem vytvořili, tak byli v pasti. Už od hranic jsme postupovali v široké rojnici, abychom pokryli široké území.

Potom už to netrvalo dlouho a my narazili na první z hradů, který jsme před třemi staletími proměnili v ruinu. Hrad byl opravený a ve vesnici pod ním panoval čilý ruch, proto jsme se mu tedy vyhnuli. Nechtěli jsme Stefana s Vladimirem zbytečně plašit. Možná už o našem postupu proti nic věděli, ale pokud ne… Tenhle utajený postup byl jedním z několika dalších výhod téhle války.

 

Postupovali jsme lesy a vyhýbali jsme se osídleným oblastem, dokud jsme nedorazili takřka na druhou stranu téhle země, která byla plná vlků, kteří s vlkodlaky a děti Měsíce měli jenom pramálo společného. I tak si však lidé do své vlajky vyšili tohle zvíře. Ale na druhou stranu to opět mohlo mít spojitost s Římem. Všechno to bylo podivné a já neměl vůbec radost, že si lidé myslí, že Římská říše povstala z vlčice… Jenom to přirovnání mě dokázalo nelítostně rozzuřit. Přirovnávali Římský lid k prašivým zvířatům.

Když jsme následně vyšli z lesa, rozprostřela se kolem nás dalekosáhlá plošina, které dominovalo kamenné opevnění, které mi připomínalo Římské stavby. Na okolo bylo všude ticho a ve vzduchu se nesl pouze nasládlý zápach našich nepřátel.

Pokýval jsem na Ara a naznačil mu na opevnění. Aro pouze přikývl a gestem ruky pokynul členům gardy. Nebylo potřeba žádných slov, abychom věděli, co je potřeba dělat. Navíc jsme už déle nemohli setrvat v nevědomí našich nepřátel. Planina byla naprosto holá a snadno přehlédnutelná i obyčejným lidským okem. Neměli jsme se kam schovat a tak přicházel v potaz pouze čelní útok.

Cítil jsem, jak mi hruď začíná vibrovat vrčením, které se následně začalo ozývat i z hrdel mých spolubojovníků.

V hlavě mi stále zněla Athenodořina slova „Slib mi, že na sebe dáš pozor, pokud by došlo k boji. Pochybuji, že se Aro bude držet dál.“ Žádala mě a já ji to skoro i slíbil. Ta slova se mi vynořila na mysli v okamžiku, kdy jsem se rozběhl k opevnění a hned na to mě následoval i zbytek gardy. Nedržel jsem se bokem, přímo jsem se řítil do toho nebezpečí, které se schovávalo za hradbami.

Během okamžiku jsem se dostal až před ně a spatřil jednotlivé upíry, kteří postávali na oněch hradbách pod dřevěným přístřeším a pouze sledovali, jak jim běžíme v ústrety. Vypadali moc klidní na to, že museli cítit ten neklid a bojovnost, které se šířili z našich řad.

Odrazil jsem se a vyskočil tak, že jsem rychle jednoho z upírů popadl a strhl ho i přes hradby dolů na planinu, kde jsem mu okamžitě utrhl hlavu od těla. Měl to být první krok, který by i našeho nepřítele vyburcoval k činnosti. S upíří silou jsme neměli problém se do jejich opevnění i probourat, ale podivné bylo, že kromě vrčení, které se začalo odrážet od kamenných zdí, se nic nedělo.

Copak si Stefan s Vladimirem sestavili armádu ze samých imbecilů?

Nechápal jsem tu jejich nečinnost. Každého normálního upíra by to vyprovokovalo. Museli už od okamžiku, kdy jsme se objevili na okraji planiny, cítit to napětí, které jasně signalizovalo blížící se boj. Vzduch kolem nás se chvěl, pod nohami jsem cítil jemné vibrace země. Nebylo nás mnoho, ale pravidelný krok naší skupiny ji dokázal rozvibrovat.

Zavrčel jsem a bez nějaké větší námahy jsem se vrhl proti hradbě přímo před sebou. Ti debilové nad námi jenom nečinně sledovali každý můj pokus. A upíři pod Chelseiným dohledem jenom přešlapovali a čekali na rozkazy.

„Stefane!“ zařval jsem do ticha planiny.

Odpovědí mi bylo pouze vzdálené zakrákání krkavce. Byl to typický příklad zvířete na bitevním poli. Požírač mršin, který vycítil, k čemu se tady schyluje. Bohužel své choutky nemůže dneska naplnit i přesto, že bude jistě svědkem velké bitvy.

„Vladimire!“ zvolal jsem znovu, ale odpovědi se mi nedostalo. „Pojďte ven, vy dva malí zbabělci a postavte se nám čelem!“ Začínala mě přemáhat rozmrzelost a to bylo pro všechny přítomné jenom komplikace.

Chystal jsem se znovu udeřit do opevnění, ale tentokrát jsem dal pokyn i ostatním, kteří stáli za mnou. Brána do opevnění byla zazděná kameny a tak nám nezbylo nic jiného, než se k našim nepřátelům probourat. Sevřenou pěstí jsem praštil do kamenné zdi a cítil, jak se kámen mění na štěrk, ale ani tak jsem se nedostal jednou ranou až na druhou stranu. Zdi byly příliš silné. Mezi upíry na opevnění se však začalo něco dít, když jsme se tak všichni začali dobývat do prostorů, které oni měli chránit. Copak si vážně mysleli, že když se jenom tak postaví na opevnění, že nás svým počtem zastraší?!

Imbecilové!

Opět se mi na mysli vynořila ta nadávka a s ještě větší silou jsem udeřil do kamene před sebou. V tom samém okamžiku jsem však zaznamenal pohyb nad svou hlavou. Jeden z obránců to nevydržel a seskočil z hradby tak, že se octl za mými zády. Potom už nezaváhal ani na okamžik a vrhl se přímo na mě. Řev a vrčení se mu dralo z úst, jak se na mě snažil zaútočit. Vyhnul jsem se jeho první ráně a jeho sevřená pěst se s lehkostí zaryla do hradby.

„Nic víc neumíš?“ podpíchl jsem ho a doufal, že se konečně vzpamatuje. Bojoval jako nějaký hospodský rváč. Bylo skoro škoda s ním vůbec ztrácet čas.

„Zabiju tě,“ zavrčel a znovu se na mě vrhl. Tentokrát mě hodlal sevřít ve svém upířím sevření. Předpokládal jsem, že je to novorozený už jenom z jasného odlesku jeho rudých očí – tolik se lišil od starých upírů, kteří se normálně lidskou krví živí. Ty jeho oči byly tak jasné. Jeho tělo stále spotřebovávalo jeho lidskou krev.

A novorozenými jsem už nějakou zkušenost měl a tak jsem přesně věděl, jak se mu vyhnout. Nemohl jsem dovolit, aby mě sevřel. Jeho paže by mě lehce rozdrtily. Jejich síla se s tou mou prastarou nedala srovnávat.

Odrazil jsem se od zemně jenom několik setin sekundy před tím, než mě stihl popadnout a sevřít. Ve vzduchu jsem se otočil a dopadl upírovi na záda. Snadno jsem mu pak mohl chytit hlavu pod bradou a trhnout…

Upírovo tělo ještě několik sekund odolávala tíze zemské gravitace, než se zhroutilo k zemi. Já v ruce držel za vlasy jeho hlavu. Na tváři měl překvapený výraz. Jeho rudé zorničky podivně potemněly.

Podíval jsem se k hradbě a s úsměvem, který nešel nijak skrýt – a já se o to ani nepokoušel – jsem zvedl upírovu hlavu do vzduchu a ukázal ji všem jeho kolegům.

„Má ještě někdo dost odvahy k tomu, aby se mi postavil?“ zeptal jsem se zákeřně. V ten okamžik se spustil ten správný hukot. Všichni upíři postávající na hradbách se do jednoho přehouply přes kamennou zeď a seskočili na planinu.

Bitva začala.

 

Probít se hordou novorozených bylo trochu komplikované, ale ne neproveditelné. Aro po mém boku pokračoval o něco uváženěji. Vyčkávavě. Sledoval, co se kolem něj děje a do boje se zapojoval jenom poskromnu. Nechtěl přijít ani o jednoho talentovaného upíra. Štvalo mě to, ale dal jsem mu slib, že talentovaní jsou jeho. Ačkoliv jsem úplně netušil, jak by chtěl některému z našich upírů zabránit v tom někoho zabít. Jane by určitě jenom tak nezastavil. Ten její spokojený úsměv, když se upíři dvakrát tak velcí než ona, káceli s bolestech k zemi. Žádný se k ní nedostal tak blízko, aby musela použit skutečné bojové schopnosti.

„Stefane! Vladimire! Opravdu se hodláte schovávat a přihlížet, jak všichni vaši muži umírají?“ zahulákal jsem a prostor opevnění, kam už jsme se stačili postupně probít. Kamenné zdi nezvládly nápor tolika upířích těl, které do nich narážely – ať už úmyslně nebo jenom jako vedlejší výsledek souboje.

V tom jsem zahlédl nepatrný pohyb po mé pravici. Divoký a lačný po boji jsem se vrhl po komkoliv, kdo se ukrýval ve stínu. Byl dokonale halen ve tmě, ale nakonec jsem se přesvědčil, že mu dost pomáhal tmavý plášť.

Výhružně jsem na dotyčného zavrčel a strhl mu kápi z hlavy.

Jaká to byla potěšující novinka, když jsem zjistil, že za týl držím právě Vladimirovu družku.

„Ale hele me se, koho jsem to objevil. Vladimire, tohle bys měl opravdu vidět!“ zařval jsem na jednoho ze strůjců tohohle povstání. Stále jsem neměl to štěstí ho někde zahlédnout, ale nepochyboval jsem, že je na blízku. A teď jsem měl jistotu, že tu někdy být prostě musí. Nenechal by tu svou družku s myšlenkou, že už ji třeba nikdy neuvidí.

„Pusť ji, chceš mě!“ ozval se jenom okamžik na to Vladimirův hlas a já se uchechtl. Tak lehce zmanipulovatelný. V tomhle okamžiku by udělal všechno, co bych mu přikázal. Klidně dobrovolně vstoupil do plamenů ohňů, které se postupně na planině objevovaly, jenom aby tu upírku zachránil.

„Mám takový dojem, že tentokrát si potěšení z její pravé smrti ujít nenechám,“ zavrtěl jsem hlavou a smýkl s upírkou k zemi. Snadno se jí podlomila kolena.

Vladimir na mě v tu samou chvíli vystartoval. Odmrštil jsem Lenutu bokem, aby se o ni postaral některý z gardistů, a věnoval jsem plnou pozornost Vladimirovi. Tentokrát jsme nebyli omezeni malým domkem na okraji nějakého městečka. Měli jsme pro sebe širou krajinu Rumunské planiny a já s tímhle drzým upírem hodlal skoncovat. A stejně tak skoncovat i se Stefanem, který mi posledních tři sta třicet let jenom unikal. Spolu s tou courou!

Jen jsem na ni pomyslel, můj vztek se zdvojnásobil. Má síla jakoby vzrostla a s jistotou bych mohl prohlásit, že mě nikdo nemohl zastavit. Z Vladimira se dneska stane popel pod mýma nohama.

Strach o družku však vyprovokoval i Vladimira k velkým výkonům. Navzájem jsme se snažili zabít. Podařilo se nám do kamenných zdí brány probourat několik dalších otvorů a já si všiml, jak se Vladimirovi táhle přes půl obličeje černá jizva. Pokud by to přežil, jistě by potřeboval velké množství krve k zahojení, ale tohle jsem si nepřipouštěl.

Opět jsem vztekle zavrčel a následně se na Vladimira vrhl. Nějakým záhadným způsobem se mi podařilo získat nad ním výhodu a rovnou jsem ho uchopil za bradu tak, že stačilo jedno pořádné trhnutí a připravil bych ho o nesmrtelný život. V tom samém okamžiku, kdy jsem se to ale chystal udělat, jsem ucítil podivnou tíhu přímo na svých zádech. Kolem mě se rozprostřelo šero, obklopila mě podivná vůně a jenom mžik na to, jsem zaslechl výhružný šepot u mého ucha:

„Pusť ho, pokud sám nechceš zemřít.“

Útočník mě držel podobně jako já Vladimira, takže jsem odhadoval, že mé šance na to, zabít Vladimira a ještě sám přežít, jsou sotva padesátiprocentní. A jakkoliv jsem obvykle vždy rád riskoval, tohle bylo něco, co jsem udělat nemohl. Athenodoře jsem tak nějak slíbil, že se domů prostě vrátím… Takže jsem lehce povolil svůj stisk kolem Vladimirova krku a on nezaváhal ani okamžik. Vyklouzl z mého sevření, popadl Lenutu za ruku a táhl ji pryč.

Okamžik jsem za nimi zíral, než jsem se vrátil k té přítěži na mých zádech. Rychle jsem pokrčenou rukou chňapl po ruce, která mě držela za bradu, a škubnul jsem. Opravdu silně jsem škubnul a zátěž z mých zad přelétla přes mou hlavu přímo přede mě na zem. Všude jsem v prvním okamžiku viděl jenom dlouhý plášť a několik sekund trvalo, než se tělo pod ním pohnulo.

„Nečekal jsi, že mě zabiješ snadno, že ne?“ zeptal jsem se trochu kousavě a ušklíbl jsem se. Popošel jsem o dva kroky směrem k útočníkovi a popadl jsem ho za kápi, kterou měl na hlavě. V sevření mi musely uvíznout i jeho vlasy, což jsem vydedukoval ze syknutí, které tomu výtržníkovi a pomatenci vyklouzlo z úst. „Víš vůbec, kdo já jsem?“

„Kretén, který mě připravil o jediný domov, který jsem kdy měla.“

Odpověď, kterou jsem dostal, mě značně šokovala. Navíc ten hlas prodchnutý nenávistí nepatřil muži. S neblahou předtuchou jsem donutil postavu před sebou stanout a následně se otočit ke mě. Kromě Lenuty jsem počítal s tím, že tady narazím na jednu další ženu a jak to tak vypadalo, zrovna ta žena, jejíž oči plné strachu a bolesti mě pronásledovaly už několik staletí, se mě pokusila zabít.

„A ty jsi jenom malá mrcha, která měla zdechnout už před hodně dlouhou dobou," odvětil jsem kysele, když jsem na ni pohlédl a ty její oči byly úplně jiné než tehdy. A právě onen pohled mě donutil použít tak nevybíravý slovník. To, co mi před okamžikem zastínilo výhled, byly její dlouhé tmavé vlasy, které vyčnívaly z pod kápi. V tuhle chvíli je měla rozcuchané od svého pádu na zem a neměla možnost si je spravit. Já však měl skvělou příležitost si ji konečně prohlédnout. Stála sotva jeden a půl kroku ode mě a oplácela mi můj pohled tím svým plným tak intenzivní nenávisti, že jsem v něm viděl svůj vlastní…

A potom sebou cukla. Tak prudce, že jsem jí musel vytrhnout pár vlasů. Udeřila mě do nohy, do břicha a pak se chystal zdrhnout.

„Tak na to ani nemysli, ty potvoro!" zařval jsem na ni vztekle. „Tentokrát mi už neutečeš!"

Hned na to jsem se rozběhl za ní.


 

*) Karantánie – dnešní Slovinsko

Pannonie – dnešní Maďarsko

Transylvánie – Sedmihradsko – dnešní část Rumunska


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Láska jako nepřítel - 9. kapitola:

 1
1. A
06.12.2018 [11:42]

Doteraz žasnem nad tvojími schopnostiami histórie a slovnej zásobu, rada sa vrátim Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!