Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska jako nepřítel - 10. kapitola

Láska jako nepřítel - 10. kapitolaTakže - Caius po dlouhých letech narazil na Asu. Jaký teď asi bude její osud, když padla do rukou jednoho z mocných vládců Volatterau?

10. kapitola

Fakt, že jsem tu mrchu konečně znovu potkal, ve mně zažehl podivné odhodlání, a proto neměla nejmenší šanci mi utéct. Z dálky ke mně přes hluk boje dolehl řev plný bolesti, ale ani ten nedokázal zmírnit mou touhu popadnout tu potvoru za její dlouhé vlasy a donutit ji mluvit. Potřeboval jsem zjistit, co to se mnou udělala. I tak jsem však vcelku rychle zjistil, že je velmi mrštná. Proplétala se mezi posledními zbytky bojujících upírů a snadno se vyhýbala ranám. Pronásledoval jsem ji, dokud se z ničeho nic nezastavila.

Zarazil jsem se jenom jeden krok za ní, když jsem si všiml, jak ji obklopuje bílá mlha. Rychle jsem pohledem zabloudil k původci téhle skutečnosti. Alec postával jenom kousek od ostatních. Spolu s Jane byli pro Stefana s Vladimirem a jejich stohlavou armádu zřejmě velkým překvapením.

„Vraťte mi zrak!“ zařvala Asu a já se uchechtl. Asu se otočila mým směrem. „Ty kreténe! Okamžitě mi vrať zrak a bojuj jako chlap!“

Znovu jsem se nad jejími urážkami uchechtl, ale potom jsem pohlédl na Aleca.

„Alecu, můžeš tady slečně vrátit její zrak?“ prohodil jsem mile a Alec jenom nadzvedl jedno obočí v tiché otázce. Ujišťoval se, že skutečně pochopil má slova. A já přikývl. Tohle byl totiž rozkaz a já ho myslel vážně, jakkoliv jsem to řekl velmi přívětivě.

Alec tedy přikývl a mlha, která se ještě před okamžikem šířila od jeho rukou, začala ustupovat zpět a Asin pohled během okamžiku získal na ostrosti. A samozřejmě i na zuřivosti, takže nebylo divu, když ani na vteřinu nezaváhala a vrhla se na mě. Pod tíhou jejího těla jsem ustoupil o krok zpět, ale nakonec jsem ten útok ustál.

„Neumíš si se mnou poradit bez těch svých poskoků a to si říkáš vládce?“ vrčela na mě a snažila se mě udeřit. Její divokost a odhodlání zabít mě, byla obdivuhodná. I tak jsem však s něčím podobným počítal, takže jsem ji jenom popadl za obě ruce, sevřel je a bránil tak Asu v jakémkoliv pohybu.

„Dostal bych tě i bez Alecovi pomoci, ale nebudu zapírat, že takhle to bylo jednodušší. Navíc jsi mohla na vlastní kůži okusit, jak mocný vládce jsem. Mám kontrolu nad mnohými podobně talentovanými upíry a tobě se už nikdy nepodaří utéct. Navíc – zřejmě během okamžiku i zemřeš,“ pronesl jsem trochu blahosklonně a Asu sebou opět škubla.

„To se ještě uvidí!“ zavrčela mi výhružně do tváře a opět se snažila osvobodit.

„To je ta holka?“ ozval se najednou za mými zády hlas mého bratra. Asu se dál snažila osvobodit z mého sevření, ale nebylo jí to nic platného, takže jsem škubl jejíma rukama, které jsem nadále svíral, a otočil jsem se k Arovi.

„Jo,“ odvětil jsem a spokojeně se usmál. Asu zuřila a já se tím víc bavil.

„Zabiješ ji nebo jde s námi zpět domů?“ zajímal se a já se zarazil. Nějak jsem nepředpokládal, že bych tu malou potvoru měl vzít do Itálie, ale na druhou stranu – stále jsem ještě nezjistil, co za kouzla na mě použila, že mě dokázala tak vykolejit jenom jedním pohledem.

„Předpokládám, že by nebylo na škodu ji trochu otestovat. Stefan by ji tak dlouho neopatroval, kdyby byla tak obyčejná, jak se domnívám,“ prohodil jsem ledabyle a znovu jsem škubnul tak silně, že se Asu podlomily nohy a ona dopadla přímo na kolena. V tom samém okamžiku na mě vrhla pohled plný nenávisti.

„Jak myslíš. Tady jsme hotovi. Stefan s Vladimirem opět utekli, ale tentokrát jenom oni dva,“ informoval mě.

„Lenuta…?“

„Támhle ta vatra,“ ukázal Aro směrem za svá záda a já spatřil poslední zbytky bývalé Vladimirovy družky. Spokojeně jsem se usmál.

„Ti dva nám už dlouho utíkat nebudou. Už nemají za co bojovat,“ odvětil jsem pohrdlivě a pohlédl na Asu, která se kroutila u mých nohou. Stefan s Vladimirem byli poslední. Oba mohli sice toužit po pomstě na naší rodině, ale nikdy se jim to nemůže povést. Pěkně dlouho spřádali tuhle bitvu a nakonec z toho vyšli jako poražení a ještě o jednoho člena jejich malé rodinky chudší.

Z myšlenek mě však vyrušila Asu a její vzteklé zavrčení.

„Copak? Chceš se snad přidat ke své paní?“ zeptal jsem se kysele a opět škubl svým sevřením směrem k plamenům. Asu stočila pohled stejným směrem a její odhodlání na malý okamžik polevilo. Jakkoliv bojovně se tvářila, měla před pravou smrtí zdravý respekt. To mě však donutilo k dalšímu úšklebku. Trochu jsem doufal, že bude vzdorovat o něco víc.

 

Asu cestovala do Itálie pod mým dohledem. Záda mi však kryl jak Demetri s Felixem, tak i Alec s Jane. Za ty roky vzájemné spolupráce jsme byli sehraní a já jsem nemohl dopustit, aby mi ta malá potvora proklouzla mezi prsty. Musel jsem zjistit, co za kouzla na mě použila. Byl jsem odhodlaný provést ji podobným peklem, jakým jsem si kvůli ní procházel sám, a předpokládal jsem, že Dora mi v tom bránit rozhodně nebude. Vlastně bych se ani nedivil, kdyby se chtěla přidat, ale to jsem jí zase nemohl dovolit já. Asu byla mým zajatcem a já z ní vytluču pravdu, pokud to bude potřeba.

Cesta do Volaterrau probíhala daleko klidněji. Přibližně v místech, kde se k nám před pár dny připojil Demetri s ostatními věrnými přívrženci naší rodiny, se ti samí upíři opět odpojili, aby se mohli rozprchnout po zbytku Evropy do okamžiku, než je budeme opět potřebovat. Na náš rodinných hrad jsme se tedy vraceli v celku intimní skupině dvaceti-sedmi upírů. Všichni jsme mlčeli… tedy až na Asu.

Ta nepřestávala brblat a nadávat nad svým novým údělem vězně.

„Jsi neuvěřitelný kretén, uvědomuješ si to?“ zajímala se a nepřestávala mě slovně napadat. Kromě Aleca jí v tom nikdo nemohl zabránit a já nechtěl po celou cestu zneužívat jeho dar.

„Asi tak velký, jako ty jsi potvora, která se spřáhla s nepřáteli trůnu,“ ujistil jsem ji.

„Tss, prý nepřátelé trůnu. To vy jste zmetci, co si uzurpují všechnu moc pro sebe.“

„Možná máš pravdu, ale my, na rozdíl od tvých tvůrců, máme na mysli jenom blaho všech upírů.“

„Blaho? Blaho?!“ vykřikovala, až jsem se nakonec zastavil v půlce kroku a otočil jsem se k ní čelem. Ruce měla svázané nejpevnějšími řetězy, které měli lidé k dispozici, ale celé to bylo jenom na oko. Kdyby se jenom trochu snažila, neměla by nejmenší problém je roztrhnout. Spolu s tím by však donutila k akci všechny členy gardy. „Jaké blaho máš na mysli? Neustále jenom vraždíte mocné klany, aby se náhodou nestalo, že by někdo získal větší moc, než jakou máte vy!“

„Opravdu se domníváš, že tohle je pravda?“ zajímal jsem se.

„Copak mám důvod lhát?“ odsekla mi drze, až jsem se ohnal a udeřil ji přes tvář tak silně, že se jí hlava zvrátila na levou stranu a za ní letěly i její dlouhé vlasy.

„Ještě jednou se opovaž říct, že jsme sprostí vrazi a do Volaterrau nedojdeš,“ procedil jsem skrz semknuté rty a doufal, že to vyznělo dostatečně hrozivě. V tuhle chvíli jsem ji nechtěl připravit o nesmrtelnost, stále jsem totiž neměl své odpovědi, ale pokud by mě vyprovokovala, nakonec bych ji přece jenom umlčel.

 

Volaterrau nás přivítala v noci. Vesnice pod hradem poklidně spala, ale obyvatelé hradu byli bdělí jako vždy. Athenodoru jsem dokonce našel sedět v trůnním sále. Snažila se tvářit naprosto klidně a vyrovnaně, ale viděl jsem na ní to přemáhání, s jakým se drží v sedě. Vždy o mě měla strach, když jsem se vypravil na podobné cesty a bylo jedno, jestli jsem byl člověk nebo upír s několika sty lety zkušeností.

„Jsou mrtví?“ zeptala se dychtivě a za mými zády se hned ozvalo zavrčení. Otočil jsem se na Asu a opět se mi do tváře zabodl její nenávistný pohled, který se tolik lišil od toho bojácného, který jsem si tak dlouho pamatoval a který mi nebyl schopen dopřát trochu klidu.

„Zmlkni,“ zavrčel jsem na ni vztekle a pak se obrátil zpět k sestře, která mezitím vstala z trůnu a zvědavě nahlížela za má záda.

„Bohužel nám ti parchanti znovu utekli, ale ani tak nemůžu říct, že by naše cesta byla zbytečná,“ pronesl Aro a odepínal si přitom černý plášť, který následně hodil po Felixovi. Ten ho obratně zachytil a během okamžiku srovnal. Aro vystoupal po třech mramorových schodech k Doře a obřadně a bratrsky ji políbil na obě tváře.

„Tak povídejte, jsem zvědavá,“ pobízela nás a stále zvědavě pokukovala po Asu, která se schovávala v mém vlastním stínu.

„Zničili jsme takřka všechny stoupence těch dvou. Jenom dva jsme si nechali. A zároveň se nám podařilo připravit Vladimira o jeho družku,“ odvětil potěšeně Aro a usedl na svůj trůn.

„Kdo je ta holka z Caiovými zády?“ zajímala se Dora.

„To je důvod Caiovi nevrlosti, která trvala už posledních několik staletí,“ uchechtl se Aro a tentokrát jsem zavrčel já. Ta potvora za mnou nemusela vědět, jaký vliv na mě měla. Nehodlal jsem ji dát jedinou příležitost k tomu, aby mi mohla nějak vzdorovat, nebo se mi ještě víc dostat pod kůži.

„Ukaž mi ji,“ pronesla Athenodora rozhodným hlasem a jakkoliv jsem měl v našem klanu přece jenom důležité postavení, Dora na tom byla o malinko lépe. Navíc to byla má starší sestra, jenže… Nelíbilo se mi, jakým tónem to pronesla. Jako bych byl snad člen naší gardy a ne její bratr.

Všiml jsem si úšklebku na tváři Asu a bylo mi jasné, že ona si myslí to samé. Proto jsem ji taky popadl za rameno, stiskl, až sykla, a následně s ní škubl tak, že kolem mě prolítla až několik metrů dopředu a válela se po podlaze před nohami mé sestry.

„Copak jsem nějaká věc, že se mnou bez přestání musíš takhle házet?“ zaprskala Asu.

„Temperamentní,“ prohodila Dora a já jenom zavrtěl hlavou.

„Jsi spojenec Stefana a Vladimira, takže jsi mnohem míň než nějaká věc,“ ujistil jsem Asu, která se snažila postavit na nohy. Lépe by však udělala, kdyby zůstala na zemi. Nehodilo se, aby se takhle stavěla před kohokoliv v mé rodiny.

Athenodora mezitím sešla po třech schodech dělících plochu s trůny od zbytku sálu a já si tak mohl všimnout, že jsou si s Asu výškově podobně. Hleděly si dokonce do očí, když se Asu konečně postavila. A jen co jsem si všiml toho pohledu plného nenávisti, zavrčel jsem na Asu. Ta se ke mně obrátila s trochu nechápavým výrazem.

„Měla by ses začít chovat podle svého nového postavení. Předpokládám, že tohle ti chtěl bratr svým zavrčením naznačit,“ ujala se slova místo mě Dora a tak se k ní Asu otočila. Opět jí koukala do očí a tak jsem znovu zavrčel. Bylo to tak nějak automatické. Nijak jsem to nekontroloval, ale zároveň jsem musel Asu odkázat do patřičných mezí. Ten její pohled byl nebezpečný a já nechtěl, aby něco provedla mé sestře.

Po druhém zavrčení se Dora usmála a Asu sklopila pohled.

„Tak je to dobře,“ pochválila ji má sestra a já si všiml, jak se Asu v profilu pokrčila tvář, jak se zamračila. „Jsi náš válečný zajatec, a dokud se nerozhodneme, co s tebou nakonec uděláme, budeš se k nám chovat jako ke svým pánům, je to jasné?“

„Nejsem žádný otrok, abych se k vám musela chovat jako k pánům,“ zavrčela Asu, ale pohled naštěstí nezvedla. Upřeně pozorovala mramorovou podlahu sálu a já byl rád, že nezačala provokovat ještě víc. Doslova jsem totiž cítil to, jak mě začínají svědit ruce od toho, abych ji znovu praštil.

„Rumuni tě možná proměnili a pozvedli na svou úroveň, ale my jsme ještě o něco výš a tam ty nepatříš,“ mírnila ji chlácholivým hlasem Dora a já si všiml, jak se Arovi na tváři rozlil potěšený úsměv. Má sestra mu byla v mnohém podobná, a proto společně vždy našli řešení. To mírné vystupování, ale neústupnost. Aro občas vypadal, jako by se pro vládnutí narodil, ačkoliv tomu tak nebylo. Zvažoval jsem, kolik se toho od Dory naučil a kolik toho ona získala od něj, za ty roky společného života.

„Do sklepení s ní,“ rozkázal jsem Demetrimu v okamžiku, kdy jsem toho divadla v sále měl plné zuby.

Demetri spolu se Santiagem popadli Asu každý za jedno rameno a už ji táhli z místnosti ven, jenom aby ji doprovodili do sklepení o pár pater níž. Hluboko pod hradem jsme měli několik přímo ukázkových kobek, které se stávaly domovem mnohých neposlušných upírů. Z těch cel se nikdo nikdy nedostal – ať už se snažil provést pokání jakýmkoliv způsobem. A jejich nářky? V prostorách sálů a jednotlivých pokojů už nebylo nic slyšet, takže jsme si nemuseli dělat obavy, že by něco zaslechli obyčejní lidé.

 

„Je to moc pěkná dívka,“ pronesla Athenodora v okamžiku, kdy jsem se o pár hodin později odebral do svého pokoje, abych měl trochu klidu a mohl si promyslet, co s tou zajatkyní nakonec provedu. Bohužel mi můj plán nikterak nevyšel, když se jenom o minutku později objevila ve dveřích Dora a nedala se nijak odradit od sesterské návštěvy.

„Nevšiml jsem si,“ zabručel jsem a sundal jsem si plášť, který jsem měl na sobě po celou dobu od našeho odchodu z hradu.

„Ale Caie…,“ zasmála se Dora a já na ni pohlédl. Co tím svým povzdechem asi tak chtěla říct?

„Co?!“ zavrčel jsem na ni podrážděně.

„Jeden by řekl, že v okamžiku, kdy tu dívku najdeš a dokonce i zajmeš, tvoje nálada se změní k lepšímu, ale nemám ten pocit. Dokonce bych řekla, že jsi nedůtklivější, než kdy dříve,“ pronesla a posadila se na lavici u malého okna. Měl jsem z toho pokoje výhled na celou Volaterrau a pohled na ty pachtící se lidi byl vždy tak nějak uklidňují, jakkoliv jsem to nedokázal úplně popsat.

„Nejsem nedůtklivý,“ zamumlal jsem a odhodil plášť na dřevěnou židli.

„Opravdu?“ podivila se má sestra. „Právě mi tady dokazuješ úplný opak svých slov. Ale budiž, nebudu se tu s tebou dohadovat o tvé náladě. Je to koneckonců tvoje nálada a my si už na ni za ty staletí stihli zvyknout, ale neměl bys to dávat tak okatě najevo právě před tou zajatkyní,“ kárala mě a já na ni jenom nevěřícně zíral.

„To nemůžeš myslet vážně, to co tady teď říkáš!“

„Právě naopak. Myslím to zcela vážně. Ta holka tě vyvedla z kolejí už před třemi staletími a teď to dělá znovu. Jak dlouho jí dovolíš, aby s tebou zacházela jako s kusem hadru? Být to kdokoliv jiný, už by byl dávno po smrti a ty bys s ním neztrácel víc času, než je nezbytně nutné,“ odvětila a tvářila se naprosto vážně. 

„Ona se mnou zachází jak? Kusem hadru?“

Opravdu jsem nechápal, kde na tohle chodí. Nebyl ani jeden okamžik od chvíle, kdy jsem na tu cácorku narazil, aby se ke mně chovala tak, jak popisuje má sestra. Proto mě její slova tak udivovala. Copak viděla něco, čeho jsem si já nevšiml?

„Odporuje ti, dívá se nám do očí, odsekává…“ Dora začala vyjmenovávat jednotlivé přestupky, kterých se Asu dopustila, a mě nakonec nezbylo nic jiného, než s ní souhlasit. Přece jenom jsem byl svědkem všeho. Jenom jsem nechápal, co to má společného s tím, že se ke mně chová jako ke kusu hadru, jak to Dora nazvala. A tak jsem se jí na to zeptal. „Je to tvůj zajatec. Ty za ní bereš zodpovědnost, a pokud se chová neuctivě ke komukoliv, jde hlavně o její přístup k tobě. Měl bys s ní co nejrychleji udělat pořádky, aby se to neopakovalo,“ pronesla a zvedla se z lavice. „Teď tě nechám o samotě a půjdu se podívat za Sulpicií. Jistě ji v přítomnosti Corin nic neschází, ale jeden si občas potřebuje popovídat i s druhým pohlavím,“ dodala blahosklonně a odkráčela z mého pokoje.

 

Přemýšlel jsem nad slovy své sestry a v jednom jsem jí musel dát zapravdu – bylo načase, aby Asu začala respektovat, kdo jsem a veřejně mě nenazývala hajzlem, který zabil její rodinu, uzurpátorem trůnu anebo i vrahem. Ani jedno z toho se nehodilo k mému postavení a nemohl jsem si dovolit, aby to ta potvora rozkřikovala mezi členy mé gardy. Bylo sice nadmíru jasné, že ona slova by se nikam nedostala díky pevné vazbě, kterou k nám právě gardisté cítili, ale jeden nikdy neví. Skutečně jsme Chelsea a její moc testovali jenom dvakrát a vždy úspěšně. Dokonce ani skutečná pravá upíří láska nedokázala překonat Chelsea a její dar.

Nakonec jsem došel k závěru, že by Asu měla strávit aspoň pár dní zavřená v cele, než s ní nakonec udělám pořádky. Třeba jí konečně dojde, že už není kamarádka s nikým mocným a začne se opět chovat tak, jak se na její postavení sluší a patří. Proto jsem se tedy usadil na židli, pohodlně si uložil nohy na stůl, a dal se do čtení. Lidé se vždy velmi snažili a jejich představivost neměla hranic, jakkoliv byla občas tak jednoduchá…

 

S Arem, Marcusem a Dorou jsme se během následujících dní snažili zjistit, jaký dopad mělo to Rumunské verbování. Nepředpokládali jsme, že to bylo tak hrozné, vzhledem k tomu, že se k nám nedonesly žádné zkazky o vyvražděné vesnici nebo podivných úmrtích. Stefan s Vladimirem si zřejmě dokázali udržet ve svých řadách kázeň, kterou však oni sami vůbec neměli.

„Někdo by se měl vypravit zpět a důkladně prohlédnout okolí, abychom se přesvědčili, že ti dva nemají někde ukrytou další armádu,“ prohlásila Dora a zkoumala přitom mapu, kterou jsme měli uloženou na stole před námi. Byla neumělá a papír se nepřestával stáčet zpět do svého původního tvaru, ale dalo se díky ní vcelku snadno orientovat.

„Nemyslím si, že by se v okolí ještě někdo schovával,“ namítl jsem. Byl jsem přesvědčen, že jsme zabili všechny rumunské přívržence.

„Opravdu?“ podivila se Dora a ukázala na lesy všude kolem. „Aro? Tvrdil jsi, že jste šli v široké rojnici, ale copak není možné, aby někdo prchl? Navíc – nebylo by vhodné, abychom konečně ty dva ničemníky dopadli a zneškodnili?“ obrátila se na našeho adoptivního bratra a hledala pomoc u něj.

„Caius má pravdu. Je nepravděpodobné, že by se někomu povedlo utéct. Athenodoro, drahoušku, nechci nijak zpochybňovat tvůj návrh, ale nebyla jsi tam, takže nemůžeš vědět, jaké imbecily si to Stefan s Vladimirem našli. Ani jeden z nich by nedokázal samostatně fungovat. Neměl jsem z nich pocit schopných upírů,“ mírnil její obavy právě Aro.

„Demetri dohlíží na Stefana s Vladimirem?“ zeptala se podrážděně, když si všimla, že její spojenec se obrátil proti ní.

„Samozřejmě, že dohlíží,“ přitakal Aro.

„Asi stejně jako v minulých letech, nemám pravdu? Tak důkladně, že se těm dvou podařilo sestavit stohlavou armádu a ohrožovat naši vládu!“ rozkřikla se Dora a rozhodila rukama tak vehementně, že shrnula všechny mapy ze stolu a ty popadaly na zemi kolem nás.

„Ale my jsme přece věděli, že něco není v pořádku,“ namítl Marcus trochu vlažně.

„Věděli?“ podivila se Athenodora. „To, že Demetri viděl Stefana jenom občas a zaznamenal ještě jeho časté přesuny různě po světě, to ještě neznamená, že jsme věděli, že něco chystá,“ trvala si na svém Dora a tentokrát stála proti nám všem.

„Máš pravdu. Bylo to malé nedopatření, ale nic podobného se už znovu nestane, to tě můžu ujistit,“ chlácholil ji Aro, ale Athenodora po nás nadále vrhala doslova blesky ze svých rudých očí. Štvalo ji, že musela během boje zůstat doma a že se nemohla připojit. Stejně tak ji štvalo, že jsme nechtěli vyslechnout všechny její připomínky ohledně Rumunů, ale my to s bratry viděli prostě jinak. Měli jsme z bojů jiné zkušenosti a jakkoliv by byla Dora jistě dobrá, nechtěl jsem ji do něčeho podobného zatahovat. Válka a boje byly prostě pořád mužskou doménou a to dokazoval i výběr Stefana s Vladimirem.

„Jste padavky! Všichni! Nebýt Chelsea a Corin, nikdy byste neměli moc, jakou máte teď!“ Dora byla vytočená a její slova to jasně odrážela.

„Tu moc máš díky nim i ty,“ namítl Aro a rovněž se na něm začala podepisovat Dořina nevraživost.

„Ale jak dlouho? Příště se už Stefan s Vladimirem poučí a najdou si nějaké talentované stoupence a potom budeme nahraní. Ani Chelsea s Corin nedokážou někoho znovu oživit.“

„Než se ti dva zmůžou na nějaké další povstání, budeme natolik silní, že se o ztrátu moci vůbec obávat nebudeme muset, to tě ujišťuju,“ pokusil jsem se Athenodoru uklidnit a zlehka jsem jí tedy položil ruku na rameno. U člověka podobné gesto obvykle působilo kladně, ale u Dory to vyvolalo pouze vzteklé zavrčení. Narušoval jsem její osobní prostor a to se zrovna v tuhle chvíli, kdy byla naštvaná na úplně celý svět a nejvíc na nás tři, opravdu neslušelo.

Než mě však stačila naprosto instinktivně napadnout, přilákalo její pozornost tiché zaklepání na dveře.

„Dále!“ křikl Aro a vůbec se nesnažil své rozpoložení nějak maskovat.

Do sálu vešla ta malá upírka, co posledně se Santiagem sledovala Rumuny. Zlehka se poklonila, ale nevydala jedinou hlásku. Nechápavě jsem si ji prohlížel, dokud se sama neotočila o devadesát stupňů a nedonutila nás podívat se ke dveřím. Až v tu chvíli jsem si uvědomil tlukot těch několika srdcí, která se už nějakou chvíli ozýval v prostorách hradu. Do teď jsme se všichni soustředili na problémy s našimi nepřáteli, že jsme něco podobného úplně přehlídli.

„Ať vstoupí,“ pobídl Aro tu upírku a ta hned pokynula osmi lidem. Nebylo to moc, ale na zmírnění té největší žízně to stačilo. Navíc – osm lidí bylo i na tuto oblast dost, takže jsem neměl nejmenší tušení, odkud je vzala.

„Jsou z Janova,“ odvětila, jako by snad četla mé myšlenky, ale já už to dále nijak nekomentoval. Přikývl jsem a hned na to se dívka vytratila z místnosti, aby nám dopřála soukromí při našem krmení.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Láska jako nepřítel - 10. kapitola:

 1
2. BabčaS.
02.01.2019 [15:08]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30.12.2018 [21:31]

caiusandathenodora Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!