Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska jako nepřítel - 8. kapitola

Night Volterra


Láska jako nepřítel - 8. kapitolaA máme tady rok 810 n.l. Rok, kdy se Rumuni snaží Volturiovým oplatit jejich příkoří, které se odehrálo před třemisty léty.
Od dnešní kapitoly přestaneme na dalších pár dílů přeskakovat v čase, konečně jsme se dostali tam, kde to pro nás bude daleko zajímavější.

8. kapitola

Rok 810 n. l.

Už začátkem toho roku visel ve vzduchu podivný neklid. Zima byla dlouhá a velmi studená a zasáhla i Volaterru a její obyvatele. Mám samozřejmě na mysli pouze ty lidské zdržující se v podhradí. Nám nesmrtelným to velké starosti nedělalo. Zimu jsme necítili a nijak nás ani netrápilo pár mrtvých lidí. Co však dokázalo spolehlivě vykolejit kohokoliv, a především pak mého bratra, byla informace, kterou nám sdělil Demetri jedno únorové ráno, kdy byly sluneční paprsky ještě tak nízko, že v sále bylo příjemné šero.

„Něco se děje se Stefanem a Vladimirem, pane," prohlásil pokorně a Aro, který se snažil tvářit pěkně nad věcí, pouze stiskl područky na svém trůnu. Ty samozřejmě upíří sílu nevydržely a během okamžiku se mu rozpadly na dřevěný prach, který následně sesypal na zem.

„Co konkrétně?" zavrčel Aro a i já jsem si trochu poposedl. Jakákoliv informace spojená s těmi dvěmi představovala novou informaci o Asu.

„Nepřetržitě jsem je hlídal už tři století, ale nikdy to nebylo tak složité je někde zaměřit. Navíc se Stefan velmi přiblížil k Vladimirovi," odpověděl a shlížel k zemi, jako by se bál reakce svého vládce. Jako by snad mohl být potrestán za to, že odvádí svědomitě svou práci a úkol, kterým byl v minulosti pověřen.

„Kde jsi naposledy zachytil jejich stopu?" pokračoval Aro v jeho výslechu.

„Každý se pohyboval jinde, ale bylo to jejich dřívější území," zamumlal Demetri a tentokrát si poposedl i Aro. Oba jsme začínali tušit, že se něco děje. Demetriho dar byl velmi spolehlivý a ještě se nestalo, aby měl problém zachytit něčí mysl. Pokud se tak dělo, Stefan s Vladimirem se museli inspirovat námi a najít si někoho talentovaného, kdo je před námi schovává. A schovávat by potřebovali pouze za předpokladu, že něco chystají a májí co skrývat. Dokud byli pouze slabí a naplnění nenávistí k naší rodině, dalo se to všechno přehlížet a mohli jsme je nechat žít. Když však začnou něco plánovat a schovávat se, je potřeba na to adekvátně zareagovat.

„Možná bych se měl vypravit je opět zkontrolovat," nadhodil jsem po krátké úvaze.

„Jsi si jistý, že pouze ty s Demetrim a Felixem budete na Stefana a Vladimira stačit?" zajímal se Aro.

„Kdo ví," pokrčil jsem rameny.  „Zatím se ještě nesetkali, jakkoliv se k sobě přiblížili. Řekl bych, že mám šanci se dostat ke každému zvlášť." Přemýšlel jsem, jak bych to měl udělat a jestli by Vladimir reagoval stejně jako v minulosti, když jsem držel jeho družku pod krkem... Určitě. V ten okamžik by mi byl schopen vyklopit všechno, co bych chtěl vědět, jenom aby Lenutu zachránil. Řekl by mi i to, proč se vrátili do své země a co tam dělá Stefan.

„Myslíš, že o sobě nevědí?" zauvažoval Aro.

„Je to možné. Naposledy Vladimir se svou družkou vůbec netušili, kde se Stefan pohybuje. A ten tehdy hodně cestoval," poznamenal jsem jeho směrem a pak jsem se podíval na Demetriho.  „Cítil jsi ve Stefanově blízkosti nějakého dalšího upíra?"

„Zajímá tě ta děvka, která společně se Stefanem zmizela v den útoku na jejich poslední hrad?" zeptala se Dora, která v ten samý okamžik vstoupila do sálu a okamžitě pochopila, o čem je řeč. Nesla se jako královna. Hrdá a překrásná jako vždy. I v šeru jí bílé vlasy zářily, když si je nechala volně splývat po zádech.

„Nebylo by na škodu, kdyby s ním byla. Třeba bychom mohli konečně odhalit dar, kterým disponuje," namítl jsem a opět jsem cítil, jak uvnitř mě něco narůstá. Něco, co jsem dlouhé roky potlačoval a snažil se na to nemyslet.

„Myslím si, že by byla hloupost vysílat jenom tebe s pár gardisty, pokud má Demetri problém zachytit jejich stopu,“ odvětila a nepatrně se na mě zamračila. Dora byla až přespříliš ochranitelská i přesto, že se tentokrát nejednalo o vlkodlaky. Měl jsem takový dojem, že se tak chová už od mého návratu z Řecka, kdy si bezmála dva roky myslela, že jsem mrtvý. Na jednu stranu jsem se jí nedivil, ale na tu druhou… Byl jsem chlap a štvalo mě, jak si o mě Jane pořád myslí, že jsem nějaká baba, o kterou se musí starat vlastní sestra.

„Můžu si vzít Jane a Aleca,“ navrhl jsem.

„Nesmysl,“ vložil se do našeho rozhovoru Aro a opět tak na sebe přitáhl mou pozornost.

„Něco se ti snad nezdá?“ podivil jsem se. Nikdy nic nenamítal na to, že jsem ty děti brával sebou na lovecké výpravy za vlkodlaky, proto jsem nevěděl, v čem by mohl být problém, pokud se jedná o Rumuny.

„Zatím bych nechal situaci prověřit pár gardistů,“ odvětil Aro. „Až poté, co bychom se seznámili se skutečnostmi, zvážili bychom další kroky… Třeba už to, jak Demetri špatně lokalizuje Stefana s Vladimirem, znamená, že si našli nějakého talentovaného upíra a možná chystají odvetu. Stálo by za zvážení, jestli se náhodou nepřipravit na boj a nehlídat si talentované členy naší domácnosti až do konce. Alec s Jane by mohli být pro Stefana s Vladimirem nepříjemné překvapení.“ Arova dedukce byla velmi zajímavá.

„Koho chceš poslat?“ zeptal jsem se tedy po chvíli, kdy jsem sám zvažoval nejvhodnější gardisty na tento úkol. Mohli jsme věřit všem, ale ne každý na to měl ty správné schopnosti.

„Nemyslel jsem nikoho konkrétního. Snad možná Santiaga a někoho k němu,“ odvětil zamyšleně. Santiago byl jedním z nových členů v naší velké rodině. Dal by se považovat za příbuzného tak možná ze čtvrtého kolene – nebo jak jinak to nazvat, pokud bych ho skutečně chtěl přijmout do rodiny. Skutečnou rodinou jsme byli jenom já, Dora, Aro, Sulpicie a Marcus. Ostatní byli gardou a my se tvářili, že jsou rodina. Každopádně, Santiago byl velmi podobný na Felixe, oplýval velkou silou a hodil se do bojů. Ale k Felixovi jsme všichni přilnuli trochu víc a byla by ho škoda. K Santiagovi jsme si podobnou náklonost ještě vypěstovat nezvládli, takže nebyl problém, poslat ho k Rumunům.

„Dobrá, pošlete si, koho chcete, jen ať už je ta situace s Rumuny za námi,“ prohodila Dora netrpělivě a přešla se po sále sem a tam.

S Arem jsme se na sebe zmateně podívali. Takhle se nikdy nechovala. Většinou se ráda zapojovala do diskusí o dalším vývoji naší vlády. A Stefan s Vladimirem stále představovali drobný problém, který bylo nutno nějak vyřešit, přestože jsme to řešení stále odsouvali stranou a vyčkávali, jestli se ten problém náhodou sám nakonec neztratí.

 

Aro nakonec vyslal společně se Santiagem nevýraznou upírku, která dokázala lehce splynout s okolím. Dokonce jsem ani nezaznamenal jejich jméno. I tak jsme oběma zabavili jejich pláště a nechali je cestovat na lehko. Nestáli jsme o to, aby někdo prokoukl, že se snažíme Rumuny nějak špehovat, jakkoliv to byla pravda.

Ze sálu jsem pak zamířil do soukromých komnat mé sestry. Byla první, kdo opustila naši síň, přestože jsme stále rokování nedokončili a tak jsem se jí chystal zeptat, zda je všechno v pořádku.

Zaťukal jsem na její dveře, a když nějakou dobu mlčela, vešel jsem i bez vyzvání.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se, když jsem ji našel sedět před zrcadlem, které mi bylo podivně povědomé. Nedokázal jsem ho však k ničemu přiřadit, takže ten pocit nemohl pocházet z mého nesmrtelného života.

„Trochu se bojím, s jakým odporem se můžete setkat, pokud se Rumuni rozhodnout k odplatě,“ odvětila a sáhla po kartáči, kterým si bezmyšlenkovitě začala pročesávat vlasy.

„Pokud skutečně dávají dohromady armádu, nebudou mít šanci. Najít talentovaného upíra dá hodně práce. A ty nejlepší máme přece na naší straně,“ odvětil jsem s povzbudivým úsměvem. Pochyboval jsem, že se podařilo Stefanovi a Vladimirovi dát dohromady tak velkou armádu, aby nás s ní mohli ohrožovat – i kdyby se o to pokoušeli celá tři století. Větší množství novorozených je problém pro všechny a byl jsem si víc než jistý, že bychom se o nich dozvěděli. Nepokoje, které by novorození vyvolali, by nešlo přehlédnout.

„Před víc jak třemi staletími jsme je a všech osm členů jejich klanu překvapili, a proto se podařilo zachránit se pouze dvěma. Jejich hrady nebyly nedobytné a spoléhali na fyzickou moc… Teď to bude jiné,“ trvala si na svém Dora a já jenom zavrtěl hlavou.

„Drahá sestřičko, jsi vystrašená z něčeho, co se nikdy nestane… My máme Jane a Aleca. O těch nikdo neví,“ chlácholil jsem ji. Dora se opět chovala jako malá vystrašená holčička a nikoliv jako všemocný upír, kterým byla už po hodně dlouhou dobu. Stefan s Vladimerem pro nás prostě nepředstavovali žádné nebezpečí. Byli pouze malou nepříjemností.

„Slib mi, že na sebe dáš pozor, pokud by došlo k boji. Pochybuji, že se Aro bude držet dál,“ dožadovala se mého slibu a já se zasmál.

„Jsem válečník, Athenodoro,“ upozornil jsem ji a po dlouhé době použil celé její jméno.

„Nechci se zase dívat do tohohle zrcadla a dovídat se o tvé smrti – a tentokrát skutečné!“ odsekla mi naštvaně a rysy v její tváři se zostřily. Zmateně jsem se podíval na zrcadlo a začaly se mi vybavovat velmi matné vzpomínky na náš palác a na Dořiny komnaty… Zlatý rám s bohatým zdobením mi byl skutečně velmi povědomý a teď, když na to Dora upozornila, mi došlo, že zrcadlo vypadá jako ten dárek od otce, který Dora dostala k některým svým narozeninám. Pro malou parádnici nemohl být lepší dárek než obrovské zrcadlo.

„Je mi líto, že sis tím vším musela projít,“ odvětil jsem lítostivě. Nemohl jsem se zlobit na to, že se bála opakující se minulosti.

„Tak mi to slib… Neriskuj, ani pokud se bude jednat o tu mrchu, která se ti posledně vkradla do myšlenek.“ Dora se dožadovala slibu a znovu tak narazila na Asu. Je pravda, že jsem byl velmi zvědavý, jestli se pohybuje ve společnosti ten Rumunských lotrů, ale nebyl jsem si tak úplně jistý, jestli na ni chci natrefit. Chtěl jsem vědět, co ve mně neustále vyvolávalo ten vnitřní nepokoj, když jsem si na ni vzpomněl, ale… Tak dlouho jsem dokázal žít bez jakýchkoliv odpovědí, že jsem si na to docela zvykl.

Stejně to nedávalo smysl. Jeden pohled do jejich vystrašených očí a táhne se to se mnou dalších tři sta let. Mohl bych se teď dozvědět, co se stalo a nějak to uzavřít? Zmizí ten neklid, pokud se mi ji podaří zabít? Zmizí její vliv poté, co ji proměním v prach nebo je její dar nějak trvalejší? Obvykle se to nestávalo – moc upíra končila s jeho životem. Tedy, samozřejmě nějakou dobu přetrvávala i po jeho smrti, ale to bylo dáno hlavně dobou, po jakou někdo další byl tomu daru vystaven. Divil jsem se, že bych nějak reagoval na nějaký její dar. Musela by být velmi silná.

„Neboj se. Jedna malá Rumunka mi nestojí za to, abych se nechal připravit o život,“ ujistil jsem ji.

Dora se usmála uspokojená mou odpovědí.

 

Santiago i s tou nevýraznou upírkou se vrátili o čtyřicet dnů později. Arovi pak stačil jeden dotek, aby se dozvěděl, čeho po tu dobu byli svědky.

„Ti hlupáci! Mysleli si, že jim to projde?“ začal se rozčilovat hned, jak se jeho ruce odtáhly od Santiagových a začal vnímat i ostatní.

„Takže je to pravda? Sestavují armádu, aby se nám pomstili za zničení jejich hradů a jejich šesti kumpánů?“ zajímal jsem se a Aro jenom přikývl.

„Jak si mohli myslet, že nepřijdeme na to, že něco plánují?!“ Aro byl vzteky bez sebe.

„Procházelo jim to tři století. Mohli nabýt dojmu, že si jich nevšímáme,“ odpověděl Marcus a tím Ara ještě víc podpíchl. Stefana s Vladimirem jsme neustále sledovali. Každé desetiletí jsem jim byl na stopě a nikdy jsem nic podezřelého nezaznamenal.

„Jak velkou armádu si proti nám dokázali pořídit?“ zeptal jsem se z čistě praktického hlediska.

„Něco kolem sto jedinců. Někteří se ještě stále měnili,“ zamumlal Aro a sedl si zpět na svůj trůn, který se od těch našich lišil novotou. Při posledním jednání si rozdrtil područky a nehodilo se, aby jeden z vládců seděl na takto poškozeném trůnu. Snižovalo to jeho důležitost.

„Zaznamenali jste nějaké talentované jedince nebo stále ti blázni spoléhají na fyzickou sílu?“ Se svým dotazem jsem se obrátil přímo k Santiagovi. Aro vypadal velmi ponořen do svých myšlenek a já chtěl zjistit všechno, co se skrz Santiagovi myšlenky dozvěděl.

„Nic, co by stálo za znepokojení. Pár drobných talentů, ale nikdo s tím neumí dobře pracovat,“ odvětila teď ta upírka vedle Santiaga. Oba na sobě už měli pláště členů gardy a já se mohl přesvědčit, že se jedná o skutečně bezvýznamnou součást naší rodiny. Santiago na tom byl oproti ní daleko lépe.

„Bylo by tedy vhodné shromáždit naše přívržence a vydat se potlačit tuhle rebelii,“ poznamenal jsem a Aro na souhlas jenom zamručel a hned na to zvedl hlavu a rozhlédl se po sále. Chvíli něco hledal, než se zastavil pohledem na Demetrim. Aniž by ho pak oslovil, rovnou jeho směrem pronesl příkazy ohledně sestavení naší vlastní armády. V tomto hradě jsme si drželi jenom ty nejlepší a nejpotřebnější členy gardy.

V tuto chvíli se jednalo o osm upírů a několik dalších, kteří se zde pohybovalo jenom po omezenou dobu, aby se Chelseina moc usadila a nadále fungovala i na velké vzdálenosti. Nikomu z těch dočasných členů gardy však nevadilo zde setrvávat. Chelsein dar byl v tomhle dokonalý. Už při jejich vstupu do hradu omámila jejich smysly a oni velmi ochotně souhlasili se svým pobytem zde a také slibem, že budou Volturiovým vždy k dispozici, pokud to bude potřeba.

„Chelsea,“ oslovil jsem naši velitelku gardy, která měla na sobě čistě černý plášť. V tomhle byla takřka na naší úrovni. Nebyla součástí vládnoucí skupiny, ale její poutací dar byl tak ojedinělý, že jsme si jí velmi vážili. Kdyby se někdy rozhodla obrátit proti nám… Jeden ani nechce pomyslet na to, co by to mohlo znamenat. Proto taky bylo nesmírnou výhodou mít po svém boku i Corin. Ta malá upírka byla taky něco skvělého. Obvykle dělala společnost Sulpicii, ale Aro si prosadil, aby se s ní setkávala i Chelsea a vytvořila si tak na jejím daru závislost a nemohla nás jenom tak opustit.

Můj bratr to měl dokonale promyšlené.

„Ano, pane?“ poklonila se.

„Zmobilizuj ostatní na hradě. Rád bych do pár dnů vyrazil,“ prohlásil jsem a Chelsea přikývla a následně odešla ze sálu, kde se pohybovali jenom ti nejbližší trůnu.

„Vyrazíme všichni a to co nejdříve. Demetri se postará o to, aby naši přívrženci dorazili už na místo. Nemůžeme čekat, až se objeví zde a následně putovat až k těm rebelům,“ namítl Aro.

„Hodláš vyrazit, aniž by nám někdo kryl záda?“ podivila se Dora.

„Neboj se, zlatíčko, ty s námi nemusíš. Budeš dělat společnost mé ženě. Navíc vám tu necháme Corin a Aftona… Myslím si, že to by mohlo stačit, ne?“ usmál se na ni vlídně Aro a já Athenodora na něj na oplátku zavrčela.

„Neříkej mi zlatíčko,“ namítla, „a vysvětli mi, proč bych nemohla vyrazit s vámi?“

„Dobrá, Athenodoro,“ prohodil smířlivě Aro. „Nemyslím si, že by bylo nejvhodnější, aby ses s námi štrachala až do místa budoucích bojů. Navíc Sulpicie bude za tvou společnost jedině vděčná. Už dlouho jste něco společně nepodnikly a Corin není úplně uspokojující společnice,“ nadhodil a Dora nespokojeně dupla nohou. Nelíbilo se jí, že s ní někdo jedná jako se slabou ženou – a tomu jsem se musela zasmát. Aro se vždy snažil působit jako skvělý diplomat, ale někdy prostě hodně přestřelil.

Každopádně – souhlasil jsem s jeho návrhem, takže jsem se chystal ho podpořit. Má sestra měla obavy z toho, že se chystáme do boje a mě se něco stane. Já se však víc obával toho, že by se mi něco mohlo stát právě v okamžiku, kdy bych se o ni strachoval v tom množství nepřátelských upírů.

„Sestro?“ oslovil jsem tedy Doru a natáhl k ní ruku. Athenodora se ke mně obrátila.

„Souhlasíš s Arem?“ podivila se, jako by mi v ten okamžik zvládla číst myšlenky.

„Ano,“ přitakal jsem. „Myslím, že oba budeme ve větším bezpečí, pokud zůstaneš s Arovou ženou zde. Afton není sice nijak moc talentovaný, ale nemyslím si, že by vám zde hrozilo moc velké nebezpečí a jeho štít vám tedy bude stačit,“ podotkl jsem a Dora se začala uklidňovat.

„Dobrá. Zůstanu se Sulpicií, ale opovažte se vrátit s jinou zprávou než tou o vítězství. Stefan s Vladimirem si příliš troufají a je potřeba je potrestat. Všechny do jednoho je musíte zbavit nesmrtelného života, jinak nám nikdy nedají pokoj,“ prohodila rozhodně a Aro se na svém trůnu trochu nespokojeně zavrtěl.

„Uděláme vše, co bude v našich silách, abychom se těch dvou a jejich armády zbavili,“ slíbil jsem.

Potom už Athenodora vypadala aspoň částečně spokojeně. S Aftonem se o pár desítek minut vydala do komnat Sulpicie, aby ji mohla informovat o nadcházejících událostech. Vlivem Corinina daru byla Sulpicie povolná jako hadrová panenka, takže ji nějak moc neovlivnila ani informace, že se její muž chystá do války. Trochu jsem se divil, že tak Aro dokáže žít. Mít vlastní ženu, která víc touží po společnosti Corin než po jeho…

„Nehodláš pozabíjet všechny přívržence Stefana a Vladimira, že ne?“ zeptal se nespokojeně Aro, když Dořiny kroky odezněly a my měli soukromí našeho sálu. Všichni ostatní se s Dořiným odchodem vypravili za svými povinnostmi a chystali se k boji.

„Myslíš si, že jsem hlupák? Jakkoliv se ti dva museli poučit ze svých chyb, určitě se jim nepodařilo najít tak hodnotného talentovaného člověka, kterého proměnili, ale… S touhle možností je nutno počítat. I my máme na své straně talenty, o kterých ti dva nevědí, takže si ty svoje poklady mohou chránit přesně jako my,“ odvětil jsem.

„Ano, je potřeba myslet na všechno,“ přitakal Aro a byl rád, že zvažuju všechny možnosti.

„Předpokládám, že ty talentované si budou držet blízko sebe, takže nebude problém na ně zaútočit a rovnou zdecimovat pár desítek upírů, které proti nám pošlou. Čím blíž se k nim pak budeme dostávat, budeme opatrnější a přenecháme boj na těch talentovanějších…“ Plánoval jsem. Bylo potřeba odcházet z domova s jasnou strategií boje a na tohle jsem byl opravdu lepší, než Aro nebo třeba i Marcus. V tomhle jsme měli jasně rozčleněné povinnosti a já při svém plánování musel respektovat připomínky obou. Hlavně potom Arovu touhu po vlastnictví talentovaných upírů.

 

Z Volaterrai jsme odcházeli další den se setměním. Bylo nás přesně šestadvacet. Já, Aro a Marcus, nejbližší garda v čele s Chelseou a Jane s Alecem a následně sedmnáct dalších upírů, jejichž jména jsem nijak neregistroval. Aro byl ten, kdo je všechny oslovoval jménem a choval se k nim jako k přátelům, aby posílil jejich loajalitu. Já něco podobného nepotřeboval – stačilo mi domluvit se s Chelsea na všem potřebném a ona to dál tlumočila ostatním.

Čím víc jsme se pak blížili k Stefanovi s Vladimirem a jejich armádě, cítil jsem jisté očekávání, které mi kroutilo se všemi vnitřnostmi, které jsem zřejmě už ani neměl. Zajímalo mě, jestli konečně odhalím tajemství té zatracené upírky.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Láska jako nepřítel - 8. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!