Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Květiny pro Bellu - 32. kapitola


Květiny pro Bellu - 32. kapitolaV téhle kapitolce jsem opět prostřídala pohledy Belly a Edwarda.
Bella zjistí, co jí Edward napsal v dopise, který našla na posteli. Pak zavolá Alice...
S Edwardem se vrátíme o kousek zpět, abychom se dozvěděly, co se mu honilo hlavou při čekání na Bellu.
Na konci kapitoly se podíváme opět za Bellou. Myslím, že se vám tenhle pohled nebude moc zamlouvat...
Přeji příjemné počtení (příjemné v rámci možností).

 

Květiny pro Bellu – 32. kapitola

 

Skříň. Jeho věci. Pomalu a váhavě jsem se k ní otočila. Ale ještě než jsem k ní stihla udělat první krok, všimla jsem si obálky na posteli, na které ležel květ slunečnice. Mé tělo ovládla panika.

„NE!“ vykřikla jsem a svezla se k zemi. To mohlo znamenat jen jediné.

 

Ani nevím, jak dlouho jsem seděla na zemi a brečela. Přemáhala jsem paniku, přemlouvala jsem se, abych se zvedla a přečetla si, co mi Edward napsal. Jenže… vzhledem k tomu, že tu nebyl, tušila jsem… ne, věděla jsem, co v dopisu bude.

Zhluboka jsem se nadechla, chytila se postele a vytáhla se na nohy. Roztřesenou rukou jsem se natáhla pro slunečnici a dopis a šla do obýváku. Posadila jsem se na sedačku, na stolek položila květ a dopis držela v třesoucí se ruce. Cítila jsem, jako bych měla na hrudi balvan, který mi tlačil na srdce.  

Párkrát jsem se nadechla a vydechla, než jsem se odhodlala k otevření obálky. Pomaličku jsem z ní vytáhla list papíru, rozložila jsem ho a četla:

 

Lásko,

bylo pro mě těžké přiznat Ti, kým skutečně jsem. Možná jsem Ti měl říct pravdu dřív, ale bál jsem se. Tak moc jsem se bál, že až zjistíš, jakým monstrem jsem, utečeš mi.

A to se i stalo. Bello, chápu Tvoje rozhodnutí, že už se mnou dál nechceš být. A omlouvám se, že jsem před Tebou tak dlouho tajil pravdu.

Miluji Tě, navždy.

Tvůj Edward

 

Oči se mi znovu zalily slzami. Dopis jsem pustila z ruky a nemohla popadnout dech. Trápení se ve mně mísilo s naštvaností.

Potřebovala jsem jen čas, abych uvěřila, smířila se se skutečností a ujasnila si, na čem mi záleželo, co pro mě bylo důležité. Opustil mě tenkrát ve Forks. Sice jen na pár dní, ale odešel. A proč? Bál se, že by mi mohl ublížit, protože si myslel, že pro mě byl nebezpečný. Rozešel se se mnou na konci prázdnin… Zakroutila jsem hlavou. Na ty měsíce plné smutku a trápení, kdy jsem byla bez něj, jsem teď nechtěla myslet.

Kde mohl být? Zvedla jsem se ze sedačky a zamířila zpátky do ložnice - ke skříni. Otevřela jsem ji a stačilo mi jen pár vteřin, abych se ujistila v tom, co už jsem stejně věděla - většina jeho oblečení byla pryč.

Znovu jsem si našla Edwardovo číslo a zkusila mu zavolat. Bohužel měl stále vypnutý mobil. Nechtěl se mnou mluvit? Nechápala jsem jeho počínání. Rozhodl za mě, aniž by počkal, až se vrátím domů. Mohli jsme si o všem popovídat.

Bylo mi jedno, že byl upír. Musela jsem se s ním setkat, abych mu řekla, že ho miluji. I když mě naštval, ale i ranil, že podle mého odjezdu usoudil, že už s ním nechci být a tak mě opustil, byla jsem odhodlaná za naši lásku bojovat.

Vytáhla jsem z kapsy telefon a vytočila Alice. První zvonění – nic. Druhé zvonění – nic. Třetí zvonění –

„Bello?“ ozvalo se v telefonu nejistým hlasem.

„Ahoj, Alice,“ pozdravila jsem ji a hned na ni zaútočila. „Víš, kde je Edward?“

Chvíli bylo na druhém konci ticho, jakoby Alice přemýšlela, jak mi odpovědět. Pak si povzdechla a oznámila mi: „Je na cestě do Forks.“ No, alespoň že tak, ulevilo se mi. Kdyby mi řekla, že neví kde je, netušila jsem, co bych pak udělala, kde bych ho měla hledat.

„Má vypnutý mobil,“ pronesla jsem podrážděně.

„Já vím. Zkouším mu volat od chvíle, kdy si ho vypnul,“ zamumlala.

„A proč ho má vypnutý víš také? Udělal to zase, Alice. Zase mě opustil. Já jsem jen… potřebovala být chvíli sama, abych vstřebala to, že je… upír,“ vysvětlovala jsem jí svoje počínání.

„Já vím. Bello, že si ho vypnul…“ začala, ale pak se zarazila. Čekala jsem, zda bude pokračovat, ale ona mlčela.

„Ježiš, Alice. Jestli něco víš, tak mi to řekni,“ požádala jsem ji nervózním hlasem. Uběhlo dalších několik vteřin, než promluvila.

„Promiň, za to můžu já,“ říkala mi skleslým hlasem. „Viděla jsem různé útržky toho, jak sis vše srovnávala v hlavě. Několikrát jsem mu odpoledne volala, abych ho informovala, jak na tom jsi. A když ses rozhodla, že s ním chceš být i přesto, kým je… Tak to už jsem mu nestihla říct, protože si vypnul mobil.“

Přemýšlela jsem nad jejími slovy a cítila, jak se mi na čele dělá vráska od toho, jak se mračím. O čem to mluvila?

„Alice, asi ti moc nerozumím. Jak jsi mě viděla?“ ptala jsem se jí nechápavě. Nastalo dalších pár vteřin ticha, než jsem se dočkala její odpovědi.

„Edward ti určitě říkal, že umí číst myšlenky. Já zase mívám vize. Jsou to taková vidění podle toho, jak se člověk… nebo i upír rozhodne,“ snažila se mi objasnit.

„Pořád ti nějak nerozumím,“ přiznala jsem jí. A i když byla její… schopnost či co to bylo s tím viděním zajímavá, důležitější teď pro mě bylo, že jsem potřebovala mluvit s Edwardem. Musela jsem mu říct, co k němu cítím, jak moc pro mě znamená. Moji lásku k němu nemohlo zničit odhalení skutečnosti, že byl nadpřirozenou bytostí – upírem, o nichž si normální lidé mysleli – byli přesvědčeni, že existují jen v hororech.

Rozhodla jsem se co nejdřív vyrazit do Forks. Doufala jsem, že na objasnění toho Aliceina vidění bude dost času poté, co si s Edwardem vyjasním, jak se věci mají.  

„Až dorazí, můžu mu říct, že jsi na cestě za ním?“ zeptala se mě Alice po chvíli váhavě. Zarazila jsem se. Tohle bylo ono? Viděla snad opravdu moje rozhodnutí?

Zhluboka jsem se nadechla. „Klidně mu to řekni. Ale slib mi, že se postaráš o to, aby na mě počkal. Ať ho ani nenapadne, že by zmizel, než přijedu.“

„Slibuji. Ani se nehne z domu,“ řekla a zvonivě se zasmála. „Jsem ráda, že mám tvoje svolení mu to říct. Já totiž nevím, zda by se mi před ním podařilo uchránit si myšlenky. Bello, vím, že je to pro tebe všechno nové, ale až přijedeš, tak ti vše vysvětlíme,“ slíbila mi.

„Prima,“ souhlasila jsem. „Jdu si sbalit pár věcí, zatím pa, Alice. A díky.“ Ještě mi stihla říct, že se na mě těší a pak zavěsila.

Naházela jsem do tašky nějaké oblečení a hygienické potřeby, do kapsy jsem si dala mobil, popadla klíče od bytu a auta a rychle vyběhla z bytu.

 

Edward

Bylo už pozdě odpoledne a Bella stále ještě nedorazila domů. Alice mi každou chvíli volala, ale její informace byly spíše zmatené, než aby mě uklidnily.

Když mi volala snad podesáté, vypnul jsem si mobil. Neměl jsem důvod nechat si ho zapnutý. Jak jsem zjistil neustálým přecházením po bytě, Bella si nechala mobil doma. Nevěděl jsem, zda to bylo schválně nebo na něj v té rychlosti jen zapomněla. V hlavě mi zněla pořád dokola její odpověď nevím, když jsem se jí ptal, zda se vrátí.

Bylo mi na nic. Obával jsem se toho, že o ni přijdu, že se nesmíří s tím, kým jsem byl. Vybalil jsem to na ni moc rychle? Bylo pro ni těžké uvěřit mi? Tomu bych se vlastně ani nemohl divit. Kdybych byl člověk a někdo by mi řekl, že je upír, taky bych měl asi problém tomu uvěřit.

Co mě ale trápilo nejvíc, bylo, že se mě bála. Nebo tak alespoň vypadala. To jsem nechtěl. Přece bych jí neublížil. I když se mi monstrum ve mně snažilo namluvit, jak lahodně její krev chutná, vždy jsem od ní raději utekl, abych ji před sebou ochránil. Ale miloval jsem ji. Bože, tak moc jsem ji miloval. Nemohl bych jí ublížit.

 

Uběhla další hodina. Měl jsem pocit, jako bych už za sebou samým přecházením po bytě zanechával vyšlapanou cestičku. Kde jen mohla být? Byl jsem nervózní a ztrácel jsem trpělivost.

Nevrátí se, napadlo mě náhle. Přemáhal jsem se, abych si nezapnul mobil. Ale strach, že by mi Alice potvrdila moji domněnku, že Bella nedorazí domů, byl silnější.

Už jsem tu nemohl čekat. To, že Bella doteď nepřijela, mohlo znamenat jen jedno. Opravdu se nevrátí.

Vyběhl jsem ven, koupil jednu slunečnici a s těžkým srdcem napsal Belle vzkaz. Obojí jsem položil na postel, sbalil si většinu svých věcí a mezitím se rozhodl, že pojedu do Forks. Možná bych si mohl vzít studijní volno. Nebo bych mohl začít studovat v jiném městě…

Vzal jsem do ruky Bellino tričko, zavřel oči a přičichl si k němu. Její vůně se mi vpila do každého kousku mého těla.

„Sbohem, lásko,“ zašeptal jsem a bezmyšlenkovitě si sbalil její tričko do tašky. Ještě naposledy jsem se rozhlédl po bytě a pak se vydal ke dveřím. Zamknul jsem, sešel schody a zamířil ke svému autu.

Měl jsem před sebou čtyřhodinovou cestu. Čtyři hodiny, kdy jsem měl možnost popřemýšlet nad svým životem. A nad Bellou. Dívkou, která vstoupila do mého života a celý ho změnila. Po smrti Nicol jsem si myslel, že už se nikdy znovu nezamiluji. Bylo to už tak dávno, co Nicol zemřela. Vybavila se mi její hezká tvář. Byla tak bezstarostná, nic neřešila a ani já v její přítomnosti nechtěl a nemusel nic řešit. Když jsem ji viděl ležet v nemocnici… Zakroutil jsem hlavou. I přes to, že to bylo už tolik let, stále jsem cítil bezmoc, protože jsem ji nedokázal zachránit.

S Bellou to bylo jiné. Všímala si maličkostí, aniž bych o tom měl tušení. Ale zjištění toho, že jsem upír, na ni asi bylo moc. A nebylo se čemu divit.

Nedokázal jsem si představit, že už bych Bellu nikdy neměl vidět. Odloučení od ní, kdy jsem byl na Aljašce v Juneau a ona ve Vancouveru, bylo hrozné. Ale to jsem měl stále velkou šanci, že se zase znovu uvidíme. Teď to bylo jiné. Vypadalo to tak definitivně.

Dopadlo by to jinak, kdybych jí o sobě řekl hned na začátku? Byli bychom teď spolu a šťastní?

 

Projel jsem Forks a za chvíli už jsem zahýbal k našemu domu. Zaparkoval jsem před garáží, vzal si z auta tašky a rozešel se ke vchodovým dveřím.

„Edwarde, můžeš mi říct, proč sis vypnul mobil?“ zavrčela na mě Alice od dveří.

„Ahoj, Alice, jak se máš?“ pozdravil jsem ji a ignoroval její vrčení.

„Jak se mám? Ježiš, Edwarde, co to zase děláš? Copak už těch útěků od Belly nebylo dost?“ ječela na mě nasupeně. A sakra, tohle bylo zlé. Moje malá a mírumilovná sestřička byla fakt naštvaná.

„Alice, já… nevrátila se,“ vysoukal jsem ze sebe.

„Ale vrátila. A kdybys měl zapnutý mobil, tak bych ti řekla, že se vrátí,“ vyhrkla a dala si ruce v bok. „Mohl jsi ještě počkat. Od kdy jsi tak netrpělivý?“ pokračovala.

„Vrátila?“ zeptal jsem se udiveně. Co jsem to udělal? Pustil jsem tašky na zem, posadil se na schod a složil si hlavu do dlaní. Tak tohle jsem totálně podělal. „Já… myslel jsem…“

„Příště raději nemysli. Bože, Edwarde, ty jsi vážně pitomec,“ řekla posměšně. „Miluješ ji a pořád jí ubližuješ. Jak by asi bylo tobě, kdybys byl člověk a někdo by ti oznámil, že je upír?“ dodala a odfrkla si.

Vstal jsem a otočil se na ni. „Jedu zpátky,“ oznámil jsem jí a sehnul se pro tašky.

„To je zbytečné. Je na cestě za tebou. Takže se uklidni a pojď dovnitř,“ požádala mě. „Jo, a připrav se na podobnou reakci ostatních, jako byla ta moje. Ani jim se nelíbí, jak unáhleně ses choval,“ varovala mě.

Zhluboka jsem se nadechl a pomalu vešel za Alice do domu. Nemohl jsem si nevšimnout pohledu Rose. Z očí jí šlehaly blesky, ruce měla založené na prsou a lehce si podupávala nohou. Vyhnul jsem se pohledu všech ostatních, zbaběle se rozběhl ke schodům, v rychlosti vyběhl do patra a zapadl do svého pokoje.

Jen se za mnou zavřely dveře, vytáhl jsem z kapsy mobil, zapnul ho a vyťukal Bellino číslo.

„Edwarde?“ ozval se v telefonu její nejistý hlas.

„Bello, jsem tak rád, že tě slyším. Omlouvám se, lásko. Zase jsem to pokazil,“ vychrlil jsem ze sebe kajícně.

„Edwarde, udělal jsi to zase. Zase jsi mě opustil,“ řekla naštvaně. Zvuk jejího hlasu nesl krom naštvanosti také stopu zoufalství a trápení. „Promluvíme si, až přijedu, jo?“ dodala ještě.

„Dobře. Těším se na tebe. Jeď opatrně,“ požádal jsem ji a jen co se se mnou rozloučila, zavěsil jsem.

Lehl jsem si na postel a v duchu si nadával. Odpustí mi někdy, jak jsem se zachoval? Proč jen jsem nebyl trpělivější? Blbec, jsi blbec, Edwarde!

 

Bella

Hodila jsem mobil na sedadlo spolujezdce a oddechla si. Alespoň jsem věděla, že už byl u své rodiny. A také se mi omluvil. Jenže jestli si myslel, že mi jeho omluva bude stačit, tak to se šeredně spletl. Tentokrát mu to neprojde tak hladce. Odpustila jsem mu už několikrát. Teď byl nejvyšší čas ujasnit si, jak to s námi je a bude dál.  

Měla jsem na něj tolik otázek týkajících se upírství. Chtěla jsem o Cullenových vědět všechno. Na chvíli jsem se zamyslela nad tím, zda by mi nemohli ublížit. Ne, to by neudělali. Se všemi jsem vycházela a nikdy se nikdo z nich nechoval, jako bych pro ně měla být jen… kořist.

Koukla jsem na palubní desku. Byla jedna. Ještě zhruba hodinu a budu ve Forks, pomyslela jsem si.

Zívla jsem. Přemáhala mě únava, tak jsem si zapnula rádio – dost hlasitě a broukala si melodii se zpěváky. Na chvíli mi to pomohlo, ale asi po půl hodině jsem přestala vnímat hudbu a cítila jsem, jak se mi zavírají oči.

Už je to jen kousek, Bello, nabádala jsem se. Snažila jsem se ze všech sil, abych udržela oči otevřené…

„Bello, lásko, jsem tak rád, že jsi doma. Měl jsem strach, že se nevrátíš,“ pronesl Edward šťastným hlasem.

„Edwarde, je mi jedno, že jsi upír. Miluji tě a tak to bude až do konce mého života,“ řekla jsem mu a vrhla se mu do náruče. Okamžitě mě objal a přitáhl si mě pevně k sobě. Hladil mě po vlasech a já si užívala jeho blízkost.

„Nechci o tebe přijít,“ zašeptal mi do vlasů.

„Jak to myslíš?“ ptala jsem se ho. Proč by o mě měl přijít?

„Jednou… zestárneš a pak… zemřeš. Ale nemuselo by to tak být,“ řekl opatrně. Na chvíli jsem se zamyslela.

„Tak to ale má být. Jsem jen člověk, mám zestárnout a zemřít,“ odpověděla jsem mu.

„Nechci o tebe přijít,“ zopakoval. „Kdybys byla… jako já, tak bychom spolu mohli být napořád,“ vysvětloval mi.

„Jako… kdybych byla upír?“ Odtáhla jsem se od něj, abych mu viděla do tváře. „To dokážeš? Udělat ze mě upíra?“

„No, po pravdě si tím nejsem jistý. Tvoje krev… nevím, zda bych dokázal přestat… Možná by mohl Carlisle…“ mluvil nesrozumitelně.

Zatvářila jsem se nechápavě. Co se mi snažil říct? Vůbec jsem mu nerozuměla…

Snažila jsem se otevřít oči, ale nešlo to. Co se stalo? Znovu jsem je zkusila otevřít a s vypětím všech sil se mi je podařilo alespoň pootevřít. Měla jsem pocit, že bylo něco špatně. Jako bych byla hlavou dolů. Ne, to nemohla být pravda. Copak bych si nevšimla, kdybych bourala? Zachvátila mě panika. Venku jsem viděla slabé světlo, které rozráželo tmu. Zřejmě to bylo světlo mého auta.

Zaslechla jsem nějaký zvuk, ale jakoby se ozýval z hrozné dálky. Po chvíli mi došlo, že to byl mobil. Jenže, i když jsem se snažila dosáhnout rukou na místo, odkud jsem slyšela vyzvánění, nedařilo se mi to. Telefon po chvíli utichl.

Přemýšlela jsem, jak se dostat z auta. Jednou rukou jsem se s obtížemi chytila stropu a druhou se pokusila povolit pás. Po nějaké době se mi to povedlo a moje tělo se sesunulo ke stropu auta. Ucítila jsem šílenou bolest po celém těle, až jsem vyjekla.

Natáhla jsem se ke dveřím a kupodivu se mi je podařilo hned otevřít. Jako housenka jsem se sunula z auta a přemáhala bolest, která okupovala moje tělo. Z očí mi vyhrkly slzy.

Nevěděla jsem, jak daleko jsem byla od Forks. Okolo byla tma, takže jsem neviděla, kam se sunu. Jen jsem chtěla být dál od auta, kdyby náhodou začalo hořet.

Jak se to stalo, že jsem bourala? Zřejmě mě musel přepadnout mikrospánek a já přestala dávat pozor na cestu. A co ten sen? Co ten měl znamenat? Byla to snad nějaká předtucha toho, že tu dnes zemřu? Podle toho snu jsem měla i jinou možnost. Otázkou ale bylo, zda bych o takovou možnost stála, kdyby byla skutečně reálná…

Sáhla jsem před sebe a zjistila, že tam nic není. Jen jsem promáchla rukou prázdným prostorem. Že by byl přede mnou sráz? Pomaličku jsem se sunula dál a najednou jsem vykřikla, protože jsem se začala kutálet z kopce a při každém doteku se zemí jsem cítila hroznou bolest v každé části mého těla. Jako bych měla snad každou kost v těle zlomenou. Dopadla jsem hlavou na něco tvrdého a obklopila mě temnota.

 

S námahou jsem otevřela oči. Venku byla stále tma. Jak dlouho jsem tu ležela? Čekala jsem, až se moje oči přizpůsobí tmě, abych zjistila, co se nacházelo kolem mě. Ale ani po pár minutách, nebo mi to alespoň přišlo jako pár minut, jsem nic neviděla. Zkusila jsem pohnout rukou, ale ta mě zradila. Vlastně jsem nedokázala pohnout ničím. Moje tělo ovládala bolest a byla mi hrozná zima.

Přála jsem si zemřít. Už by mi pak nebyla zima a nic by mě nebolelo. Ale tohle nebylo jediné přání, které jsem měla. Chtěla jsem ještě naposledy vidět Edwardovu tvář. Slyšet jeho hlas, kterým by mi řekl, že mě miluje a bude mě milovat navždy. Přála jsem si cítit jeho vůni…

 

Nevím, kolik uběhlo času. Tělo jsem měla ztuhlé zimou, ale možná to byla právě ona, která způsobila, že bolest pomaličku odeznívala.

Zamrkala jsem a po několika vteřinách zvedla ztěžklá víčka. Zaměřila jsem svůj pohled nad sebe. Na černé obloze svítil měsíc a miliony hvězdy. Bylo to krásné.

Síly mě opouštěly, každým okamžikem jsem se cítila slabší a slabší. Bylo stále těžší udržet otevřené oči. Věděla jsem, že už se mé přání – vidět ještě naposledy Edwarda - nestihne vyplnit. Umírala jsem. Už nikdy ho neuvidím. Už nikdy neuvidím rodiče… Oči mi zvlhly slzami.

Nedokázala jsem přinutit rty, aby se pohnuly, tak jsem si alespoň pomyslela: „Mami, tati, moc vás miluji. Edwarde, miluji tě z celého srdce. Odpusť mi, že tě opouštím.“

Pomalu jsem zavírala oči. Bylo mi jasné, že co nevidět nastane okamžik, kdy se ocitnu v říši mrtvých…

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Já vím, holky, čekaly jste dlouho a já se pak vytasím s koncem, za který byste mi asi chtěly vyškubat těch pár vlasů, co mám na palici. :-(

Uklidní vás, když vám napíšu, že bude mít povídka HE? ;-) Jen se k tomu hepáči musím propracovat...

Děkuji vám za trpělivost a také za komentáře, které mi snad pod kapitolkou necháte.

Vaše EdBeJa

 

31. kapitola33. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Květiny pro Bellu - 32. kapitola:

 1
11.06.2012 [22:13]

kikuskaA ja že budú tie posledné štyri kapitoly pokojné... Hmm... To by som asi chcela moc... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!