Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Květiny pro Bellu - 33. kapitola

xD Major


Květiny pro Bellu - 33. kapitolaCelá tahle kapitola je z pohledu Edwarda. Čeká na Bellu, až dorazí do Forks, aby si s ní mohl promluvit a omluvit se jí. Jenže - jak už víte z minulé kapitolky, Bella měla nehodu...
Přeji příjemné počtení. ;-)

 

Květiny pro Bellu – 33. kapitola

 

Síly mě opouštěly, každým okamžikem jsem se cítila slabší a slabší. Bylo stále těžší udržet otevřené oči. Věděla jsem, že už se mé přání – vidět ještě naposledy Edwarda - nestihne vyplnit. Umírala jsem. Už nikdy ho neuvidím. Už nikdy neuvidím rodiče… Oči mi zvlhly slzami.

Nedokázala jsem přinutit rty, aby se pohnuly, tak jsem si alespoň pomyslela: „Mami, tati, moc vás miluji. Edwarde, miluji tě z celého srdce. Odpusť mi, že tě opouštím.“

Pomalu jsem zavírala oči. Bylo mi jasné, že co nevidět nastane okamžik, kdy se ocitnu v říši mrtvých…

  

Edward

Stál jsem u okna a čekal, až Bella dorazí. Choval jsem se zbrkle, když jsem odjel. Kdybych si zapnul mobil… Povzdechl jsem si. Kdyby, kdyby, kdyby. Ach jo. Byl jsem naštvaný sám na sebe.

Náhle projel mým tělem takový zvláštní pocit, ale nedokázal jsem přijít na to, proč to tak bylo. Mělo to snad co dělat s Bellou? Snažil jsem se soustředit na myšlenky Alice, ale nic, co by prozrazovalo, že se s Bellou něco dělo, nenaznačovaly. Povídala si v pokoji s Jasperem.  

Doufal jsem, že až Bella přijede, promluvíme si, vše jí vysvětlím a ona mi odpustí. Pokud by mi neodpustila… Neměl jsem ani ponětí co bych udělal, kdyby přijela, řekla mi svoje a zase odjela. Ne, to se nemohlo stát. I když jsem od ní odjel a rozhodl vlastně za ni - usoudil jsem, že už se mnou dál nechce být, když se tak dlouho nevracela - nemohl jsem bez ní žít. Nevěděl jsem jak. Patřila do mého života a znamenala pro mě tak moc. Choval jsem se unáhleně, ale to nás nesmělo rozdělit.

Mrkl jsem na mobil. Byly skoro dvě hodiny. Každou chvíli by se mělo její auto objevit před domem. Pak ji sevřu ve své náruči a už ji nikdy nepustím. Nikdy, sliboval jsem si.

Minuty ubíhaly hrozně pomalu a já jsem se přistihl, jak přecházím po pokoji sem a tam. Ten zvláštní pocit ve mně zesílil. Něco se muselo stát, ale co?

Otevřel jsem dveře od pokoje a vyběhl na chodbu. Zaťukal jsem na dveře pokoje Alice a Jaspera a ihned vstoupil dovnitř.

„Alice…“ nedořekl jsem. Moje malá sestřička seděla na posteli, pohled upřený před sebe, Jasper ji držel za ruce a výraz v její tváři nenapovídal nic dobrého.

„Měla nehodu. Kousek před Forks,“ vydechla zděšeně, což jsem si souběžně s jejími slovy přečetl i v její mysli. „Edwarde, rychle!“ vykřikla a postavila se. „Ona se rozhodla zemřít,“ dodala ještě zvýšeným hlasem a posadila se ochromeně zpátky na postel.

Okamžitě jsem vyrazil z jejich pokoje a zamířil do Carlisleovy pracovny. Mezitím jsem vytáhl z kapsy mobil a vytočil Bellu. Vyzváněcí tón se opakoval stále dokola, ale Bella telefon nezvedla. Sakra, kruci!

„Carlisle, prosím, musíme hned za ní,“ vypravil jsem ze sebe, jakmile jsem stanul před jeho stolem. 

„Já vím, slyšel jsem,“ odvětil mi otec a popadl svůj lékařský kufřík. Vyřítil jsem se z jeho pracovny, rychle seběhl schody a mířil k vchodovým dveřím.

„Jedu také,“ slyšel jsem ještě v obýváku Alice ze schodiště a než jsem se za ní stihl ohlédnout, už stála vedle mě. „Pomůžu vám,“ zašeptala.

Esme s Emmettem mi v myšlenkách přáli, abychom k Belle dorazili včas a stihli ji zachránit. Emmettovi bylo jedno, zda bude Bella člověk nebo upír, zato Esme se doslova modlila, aby se nám podařilo Bellu zachránit jako člověka. V Jasperových myšlenkách bylo jen jediné: Hodně štěstí, brácho. A Rose…

„Za to můžeš ty, Edwarde,“ ozval se z patra její jízlivý a naštvaný hlas, když jsem otevíral dveře od domu. Doufám, že zůstane člověkem! dodala ještě myšlenkou. Její slova mě zasáhla přímo do mého mrtvého srdce. Měla pravdu. Kdybych Bellu neopustil… kdybych počkal, až přijede domů… Já jsem mohl za to, že… Na sucho jsem polkl.

Doběhl jsem k autu, sedl si za volant, počkal, až se Carlisle s Alice posadí a jen se tak stalo, vyrazil jsem s plynovým pedálem až u země za Bellou.

Chtěla zemřít. Zřejmě musela mít velké bolesti a smrt pro ni znamenala vysvobození. A určitě jí musela být zima. Neměla ani tušení o další možnosti, která tu pro ni byla. Nestihl jsem jí o ní říct. Napadlo mě, kolik toho vlastně o upírech věděla. Něco si možná domyslela, ale to bylo téměř nic proti tomu, kolik jsem jí toho o nás nestačil povědět.

Nemohl jsem ji nechat zemřít. Prostě nemohl. Nicol jsem zachránit nestihl, ale Bellu zachráním! I kdyby mě pak za to měla nenávidět. Jenže… měl jsem právo na to vzít jí její lidský život? I když už by nebyla žádná šance na jeho záchranu?

Edwarde, bráško, uklidni se. Bella žije. Zatím, poslala mi Alice myšlenkou. Zatím. To bylo to klíčové slovo. Kolik času se skrývalo za tím slovem?

Edwarde, její stav bude zřejmě vážný. Jsi připravený na to, že ji možná budeš muset přeměnit? Předpokládám, že nebudeš chtít respektovat její přání ohledně smrti.

„Carlisle, nemůžu ji nechat zemřít. I kdybychom žili každý někde jinde - nebyli bychom spolu, nebylo by to stejné jako teď. Nedokázal bych žít ve světě, kde by ona nebyla,“ zašeptal jsem zoufale.

„Bude tam asi spousta její krve, jsi si jistý, že to zvládneš? A co ty, Alice?“ ptal se nás Carlisle. Její krev. Velké lákadlo. Už jsem se naučil ovládat monstrum v sobě, pokud jsem nebyl v „přímém kontaktu" s její krví. Ale byl jsem si zcela vědom toho, co se mnou udělala jedna jediná její kapka. V tom momentě nade mnou monstrum získalo převahu.

„Budu muset,“ špitla Alice. Já jsem mlčel. Až teď mi opravdu došlo, že pokud by nebyla jiná šance na její přežití, musel bych zanořit svoje zuby do její slabé kůže a napít se z ní. I teď, když byl její život v ohrožení, se mi ústa zalila jedem jen při pomyšlení, že bych ochutnal... Dost!

„Chtěl bych vás o něco poprosit. V případě, že na tom bude opravdu… špatně a nebylo by zbytí, než ji přeměnit…“ lezlo ze mě jak z chlupaté deky. Nadechl jsem se a pokračoval. „Musíte mi slíbit, že mě pohlídáte, abych…“ zasekl jsem se. Představa, že bych ji místo přeměny… zabil… Zakroutil jsem hlavou.

„Neboj se, dohlídneme na tebe,“ slíbila mi Alice a náhle strnula.

„Alice, co se děje, co vidíš?“ vyhrkl jsem a snažil se číst v jejích myšlenkách. Viděl jsem svoji lásku, jak leží na zemi a sleduje noční oblohu.

„Loučí se s rodiči a s tebou, Edwarde. Nestihne-“

„To neříkej! Určitě už je to jen kousek. Za chvíli tam budeme. Musíme to stihnout. Prostě musíme!“ vykřikl jsem zděšeně.

Promiň, pomyslela si Alice. Bál jsem se zeptat, za co se mi omlouvala, tak jsem raději sevřel volat ještě pevněji a upřel svůj pohled na silnici před námi.

Uběhlo pár dlouhých minut, kdy jsme všichni mlčeli. Mlčely i jejich myšlenky a já jim za to byl vděčný.

„Támhle,“ vydechla Alice a rukou ukázala do místa, kde slabé světlo rozráželo tmu. Zajel jsem ke kraji silnice a vyběhl z auta.

Bellino auto bylo kousek od silnice převrácené na střechu. Doběhl jsem k němu, nakoukl dovnitř, ale nebyla tam. Pár metrů od auta byl sráz a od otevřených dveří k němu vedla… cestička. Proboha.

„Bello?“ zavolal jsem do tmy. Nic. Rozběhl jsem se ze srázu dolů. Slyšel jsem za sebou Alice a Carlislea. Očima jsem skenoval okolí, až jsem ji spatřil. Ležela na zemi se zavřenýma očima. Okolo její hlavy byla kaluž krve. Přestal jsem dýchat a klekl si k ní. Ze všech svých sil jsem se snažil ignorovat plameny v krku a monstrum, které se domáhalo svého.

„Bello, lásko,“ zašeptal jsem a natáhl se pro její ruku. Teplota jejího těla byla podobná té mé.

Krásně voní… pomyslela si náhle Alice.

I když jsem Alice věřil, že by Belle neublížila, trochu jsem se její reakce na Bellinu krev lekl.

„Alice, přines z auta deku, prosím,“ požádal jsem ji. „Carlisle…“ Otočil jsem se k němu, a aniž bych řekl nahlas svou prosbu, Carlisle si přiklekl k Belle z druhé strany a přiložil jí prsty na krk.

„Žije, ale… Edwarde, je na tom moc zle,“ pronesl a rukama prohmatával její tělo. „Téměř každou kost v těle má zlomenou. Myslím, že krvácí do mozku a je promrzlá na kost. Nebude to trvat dlouho…“ dodal po chvíli.

„Dokážeš ji zachránit?“ zeptal jsem se ho zoufale. Tušil jsem, jak bude znít jeho odpověď, ale i přesto jsem se musel zeptat.

„Ztratila moc krve a je slabá, Edwarde. Je mi to líto,“ omlouval se mi. „Zbývá jen jedna možnost, jak ji zachránit. Jako člověk už je… téměř mrtvá.“

„Rose měla pravdu, můžu za to já, kdybych neodjel, nevydala by se za mnou… v noci. Musela být unavená. Carlisle, myslíš, že mi někdy odpustí?“ ptal jsem se ho nešťastně. Musel jsem se nadechnout, protože mi došel vzduch. Opatrně jsem tak učinil a oheň v mém hrdle opět zesílil.

Nenáviděl jsem se. Já jsem mohl za to, že tu teď ležela víc mrtvá jak živá.

Carlisle se na mě podíval a zhluboka se nadechl. „Edwarde, rozhodnutí je jen na tobě. Máš dvě možnosti. Buď ji necháš zemřít a budeš se po zbytek věčnosti trápit, že jsi o ni přišel kvůli svému unáhlenému jednání nebo ji přeměníš a dáš jí tak šanci na další život. I za cenu toho, že by ti neměla nikdy odpustit. Ale to si nemyslím,“ pronesl zamyšleně. „Upřímně, nevím, jak bych se rozhodl, být na tvém místě. Cením si lidského života, ale Bella už o ten svůj přišla. Není v mých silách jí pomoci,“ dodal ještě sklesle.

„Nemáš moc času, Edwarde,“ zamumlala Alice a opatrně přikryla Bellu dekou. Snažila se nedýchat. Bellina krev byla skutečně velkým lákadlem nejen pro mě, ale i pro ni. Jen Carlisle byl v klidu. Na pach krve byl zvyklý z nemocnice.

Naklonil jsem se nad Bellu a lehce ji pohladil po tváři. Musel jsem jí říct o tom, že by mohla žít dál. I když už ne jako člověk. Potřeboval jsem slyšet její souhlas s přeměnou.

„Bello, lásko,“ zašeptal jsem jí do ucha. „Jsem tu, u tebe.“ Pár vteřin se nic nedělo, ale pak jsem ucítil, že se prsty její ruky, za kterou jsem ji stále držel, pohnuly. „Bello?“

„Edwarde?“ zaskuhrala a snažila se otevřít oči. Víčka se jí třepotala, ale jakoby je měla slepená k sobě.

„Nevysiluj se, prosím,“ nabádal jsem ji.

„Tak moc jsem si přála vidět… naposledy tvou tvář,“ vypravila ze sebe s obtížemi. „Je mi to tak líto, Edwarde.“

„Co je ti líto?“ nemohl jsem se nezeptat. „Omlouvám se ti, lásko. Neměl jsem odjíždět. Tak moc mě to mrzí.“

„Ráda bych tě o něco poprosila,“ vydechla, otevřela pomalu oči a hledala pohledem moji tvář.

„Edwarde, už nezbývá moc času,“ opětovně mě upozornila Alice a položila mi ruku na rameno.

„Já vím, Alice, já vím,“ zašeptal jsem nešťastně a naklonil se nad Bellu. „Splním vše, co si jen budeš přát,“ slíbil jsem jí.

„Řekni, že mě miluješ, prosím. Potřebuji to slyšet, než odejdu, navždy,“ požádala mě.

Edwarde, rozhodni se, hned. Už to nebude trvat dlouho. Každou vteřinou ztrácí sílu a vůli žít, četl jsem v Carlisleově mysli.

„Miluji tě, lásko. Tak moc tě miluji a proto tě nemůžu nechat odejít. Když budeš jako já, tak spolu budeme moct být napořád,“ říkal jsem jí ztrápeně. „Musím to udělat. Nemůžu o tebe přijít, o tebe NE. Nezlob se, prosím.“ Byl jsem zoufalý. Měl jsem tak málo času na to, abych jí pořádně vysvětlil, že existuje možnost, jak zůstat spolu. Už jednou jsem byl v podobné situaci a přišel jsem pozdě. S Bellou to bylo jiné, věřil jsem, že ji dokážu zachránit. Bylo to sobecké, udělat z ní zrůdu jen proto, že jsem si nedokázal představit žít bez ní?

„Nechci… být jako ty, nemůžu…“ zasípala a rozkašlala se. „Jsem člověk a smrt patří k lidskému životu. Jsem na ni připravená, teď už můžu odejít,“ zašeptala a pak se jí zkroutil obličej bolestí. Prvně jsem nevěděl proč tak náhle, ale jakmile se její studené prsty dotkly mé tváře, pochopil jsem, kolik sil jí to stálo, když se pokoušela zvednout ruku. Položil jsem svoji dlaň přes její ruku. „Vysvětli to, prosím, nějak mým rodičům a vzkaž jim, že je miluji. Sbohem, Edwarde, miluji tě,“ řekla potichu, zavřela oči a já slyšel, jak tlukot jejího srdce slábl. I její ruka na mé tváři ochabla. Umírala…

Zachvátila mě panika.

Už není čas. Pokud ji nechceš ztratit, musíš to udělat teď, Edwarde, nabádal mě Carlisle společně s Alice.

Otočil jsem se na ně. Stáli hned za mnou, připraveni zasáhnout, kdybych… se nedokázal přinutit přestat pít její krev. Bellino srdce vynechalo jeden úder. Rychle jsem se otočil zpátky k ní.

„Promiň, lásko, ale musím to udělat. Snad mi to jednou odpustíš,“ zašeptal jsem jí do ucha, odhrnul jí vlasy z krku a zhluboka se nadechnul. Monstrum ve mně okamžitě zajásalo.

„Jsme tu,“ zaslechl jsem za sebou Carlislea a Alice.

„Promiň,“ omluvil jsem se Belle ještě jednou a zanořil své zuby do jejího krví potřísněného krku.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jak už jsem psala na shrnutí, mám téměř dopsanou i další kapitolu. Proto pro mě nebylo jednoduché vymyslet, kde přesně ukončit tuhle. No, nakonec mi z toho opět vyšel takový „trochu" otevřený konec. :-)

Prozradím vám jednu věc. Bella a Edward ještě nemají úplně vyhráno. Nebojte se, pochopíte, co jsem tím myslela... 

Jsem moc zvědavá na vaše reakce a děkuji všem za komentáře.

Vaše EdBeJa 

 

32. kapitola34. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Květiny pro Bellu - 33. kapitola:

 1
24.06.2012 [21:38]

kikuskaNepáči sa mi, že ju Edward premenil, aj keď to nechcela... Emoticon

21.01.2012 [20:12]

starlightešteže tak... :)

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!