Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Květiny pro Bellu - 31. kapitola

Abduction


Květiny pro Bellu - 31. kapitolaEdward Belle konečně přiznal pravdu. Jak Bella přijme skutečnost, že je upír? To se dočtete v téhle kapitolce.
Přeji příjemné počtení.

 

Květiny pro Bellu – 31. kapitola

 

Na okamžik zavřel oči, jakoby sbíral odvahu na svoji odpověď.

Jen co je opět otevřel, zhluboka se nadechl a promluvil. „I když se ti to bude zdát neuvěřitelné, je to pravda. Věř mi, prosím,“ požádal mě zoufalým hlasem a tvář se mu stáhla do bolestné masky. „Já jsem upír, Bello. Stejně jako celá moje rodina.“

 

Ta slova mi zněla v hlavě jako ozvěna. Můj mozek se s nimi snažil vypořádat. Bez hnutí jsem sledovala Edwardovu tvář. Upír… Upír? Upír??? Ne, že bych na to už sama nepomyslela, ale slyšet to takhle přímo…

Jakmile jsem se trochu vzpamatovala, zakroutila jsem hlavou a odmítla přijmout pravdu, kterou mi právě naservíroval.

„Děláš si ze mě srandu, že jo?“ zeptala jsem se ho nejistým hlasem. Čekala jsem na jeho odpověď, ale on jen potřásl hlavou a zavřel oči. Mlčel.

Vstala jsem z postele a pomalým krokem se vydala k němu, peřinu omotanou kolem nahého těla.

„Kruci, Edwarde! Tak něco řekni,“ naléhala jsem na něj, když jsem se zastavila jen asi půl metru od něj. Otevřel oči a po chvíli vyhledal ty moje.

„Není to sranda, Bello. Vím, že je těžké uvěřit tomu, že jsou… jak bych to jen… nadpřirozené bytosti skutečné, ale je to tak. Já jsem toho důkazem, stejně jako celá moje rodina,“ přesvědčoval mě zoufalým hlasem. „A jsou i jiní,“ dodal ještě potichu.

Přimhouřila jsem oči a pak jsem se začala smát. Byl to takový ten hysterický smích. Určitě jsem ještě spala a zdál se mi nějaký dost pitomý sen. Jo, tak to bylo. Tohle nemohla být skutečnost. Upíři? Jsou i jiní? Jako upíři? Nebo snad třeba víly? Elfové? Jednorožci? Čarodějnice? Znovu mi vytanula na mysl kniha Fantasy svět. Věděl snad autor o existenci těchto bytostí? Nebo jen zapojil při psaní svoji fantazii?

Bylo to směšné, přiznat si, že by mohl být Edward upír. Určité náznaky tu byly, ale upír?

Edward na mě zíral a ve tváři se mu zračila nervozita.

„Bello, co kdybychom se posadili a já bych ti o nás něco řekl?“ zašeptal a maličko se usmál. O nás něco řekl? O nás jako o upírech? On vážně věřil té utkvělé představě, že je upír? Udělal krok ke mně a já ucouvla. Reflex? Co kdyby to byla přece jen pravda a on si dělal zálusk na mou krev?

„Ty se mě bojíš?“ zeptal se mě zmučeným hlasem a naklonil přitom hlavu na stranu. Pořád mi hleděl do očí. Zamyslela jsem se nad tím, jak mu odpovědět. Přede mnou stál kluk, kterého jsem milovala a který miloval mě. I když bych snad popustila uzdu své fantazie a připustila, že by mohl být tím, co mi tu tvrdil, já v něm viděla lidského kluka. A to i přes to, že jsem na něm shledala určité odlišnosti od lidí. Vzpomněla jsem si na to, jak na mě vrčel. To jsem se ho opravdu bála, protože vypadal děsivě. A včera, při setkání s Davidem… A pak, když na mě opět vrčel a ve finále utekl…

„Proč jsi včera utekl, aniž bys mi pomohl vstát?“ položila jsem mu otázku, na kterou jsem potřebovala znát odpověď. V tu chvíli mi došlo, že toho bylo víc, na co jsem chtěla znát odpovědi. „Mělo tvé vrčení tenkrát ve Forks co dělat s tím, kým nebo čím jsi? Proč jsi tenkrát odešel?“ Nemůžu a nebezpečné, to byla jeho slova. Musela jsem znát jejich pravý význam.

Chtěla jsem si dát ruce v bok, abych tím podtrhla svoji netrpělivost a naštvanost, ale vzhledem k tomu, že jsem na sobě neměla nic než peřinu, udělat tohle gesto by právě teď nebylo vhodné. Nahá jsem před ním stát fakt nechtěla. Přitáhla jsem si peřinu víc k tělu a vystrčila bojovně bradu dopředu.

Edward couvnul zpět k oknu a opřel se o parapet. „Odpovím ti na každou tvoji otázku, ale slib mi, prosím, že ode mě neutečeš,“ požádal mě tichým hlasem. Jak po mně mohl něco takového chtít?

„Promiň, ale tohle ti slíbit nemůžu. Jsem jen obyčejný člověk. Mám právo na to být vystrašená, naštvaná… a kdoví co ještě,“ odpověděla jsem mu a ušklíbla se. Můj hlas zněl tak chladně, až jsem se tomu podivila. Kde se to ve mně vzalo?

I Edward se zdál udivený a překvapený mojí odpovědí. Zíral na mě bez mrknutí a vypadalo to, že přemýšlel, jak zareagovat.

„Ty nejsi obyčejná. Člověk ano, ale rozhodně nejsi obyčejná,“ promluvil po pár vteřinách.

„Cože? O čem to mluvíš?“ Zmateně jsem zamrkala a odfrkla si.

„Já…“ začal a povzdechl si. „Já umím číst myšlenky,“ dokončil.

„Ty umíš číst myšlenky?“ zopakovala jsem po něm. „To je vtip?“

„Není,“ řekl stručně a nepřestával mě sledovat. Až teď mi došel význam jeho slov.

„Ty… ty jsi četl moje myšlenky? A vůbec, co to má společného s tím, že nejsem obyčejná?“ Totálně jsem se ztrácela a přestávala se ovládat.

„Můžu číst myšlenky všech, jen ne tvoje. Nikdy se mi to nestalo, až s tebou,“ snažil se mi vysvětlit.

„Takže ty po mně chceš, abych ti uvěřila, že jsi upír a ještě k tomu umíš číst myšlenky? To je na mě moc,“ prohlásila jsem a rozešla se ke skříni. Vytáhla jsem z ní oblečení a otočila se na Edwarda.

„Dáš mi pár minut? Hodím si sprchu a obléknu se. Mám dojem, že se k tomuhle rozhovoru jaksi nehodí, abych tu stála nahá, zabalená jen do deky.“ Aniž bych čekala na jeho reakci, uchopila jsem jednou rukou peřinu, hodila ji na postel a s oblečením v druhé ruce, jsem zapadla do koupelny.

Pustila jsem si na sebe vlažnou vodu a snažila si vyčistit hlavu. Každá buňka v mém těle vřela, křičela a vztekala se. Jak dlouho jsme se znali? Byli jsme spolu celé prázdniny a on nebyl schopen mi povědět pravdu. Pravdu… To slovo mělo v tento okamžik poněkud zvláštní význam. Byla vážně pravda to, co mi řekl?

Jako bych viděla scénu ze špatného hororu: Ahoj, já jsem upír, ale miluji tě. Vždy jsem byla realista, rozumná holka. Studovala jsem na právnické fakultě, chtěla jsem být právničkou, hájit dobro… A on se na mě vytasí se svou pravdou, ve které bylo vše úplně jinak. Měla jsem uvěřit tomu, že se po světě pohybují mezi lidmi monstra, která sají krev? Proboha, vždyť jeho otec byl lékař a on měl jít v jeho stopách.

A co Alice? Co ostatní? Do prkenný ohrady!

V rychlosti jsem se umyla, osušila ručníkem a oblékla do čistého. Několikrát jsem se zhluboka nadechla, než jsem vyšla z koupelny zpátky do ložnice.

Edward seděl na posteli s dlaněmi na obličeji. Vypadal jako hromádka neštěstí. Udělala jsem pár kroků k němu a zastavila se.

„Jsem tu,“ zašeptala jsem nervózně a přetáhla si přes ruce rukávy svetru.

Edward zvedl hlavu a spustil ruce do klína.

„Bello, tak moc mě to mrzí. Miluji tě. Navždy,“ zašeptal a opět sklonil hlavu. Navždy… Hmm, další slovo, které mělo úplně jiný význam pro něj jak pro mě. Měřítko jeho navždy a mého navždy bylo naprosto rozdílné. „Včera… Měla jsi zraněnou ruku. Nemohl… nemohl jsem ti pomoct… Musel jsem pryč,“ přiznal opatrně.

„To jako, že ti vadila ta kapička krve?“ ujišťovala jsem se, zda jsem pochopila správně to, co říkal mezi řádky.

„Bello, ty vůbec netušíš, jak mi tvoje krev voní. Proto mi tak dlouho trvalo, než jsem se odhodlal… se s tebou pomilovat. Byl jsem… Stále jsem pro tebe nebezpečný,“ vysvětloval mi nešťastně. No, takže objasnění slova nebezpečný bychom měli. To by ale znamenalo, že jsem se milovala s upírem, který se mi mohl kdykoli zakousnout do krku a vysát mě. A sakra. To poznání mi znemožnilo se pohnout. Poprvé jsem si připustila ne to, že by mohl být upír, ale že byl Edward opravdu upír. Kruci, kruci, kruci.

Zalarmovala jsem všechny svoje síly, abych se dostala z toho strnulého stavu. Jen co se mi to povedlo, zatřásla jsem se. Bylo to strachem? Před očima se mi míhaly útržkovité obrazy. Vrčící Edward s vyceněnými zuby, jeho dotek, který přestože byl chladný, nechával na mém těle horkou stopu, děsivý výraz v jeho očích, něžné milování…

„Bello, lásko,“ řekl šeptem, vstal a pomaličku se blížil ke mně. Srdce se mi rozběhlo šílenou rychlostí a nedostávalo se mi dechu. Zastavil se těsně přede mnou a natáhl ruku k mé tváři. Uskočila jsem od něj a zakroutila hlavou. Věděla jsem, že mi nechce ublížit, ale i přesto jsem se nedokázala zbavit strachu, který jsem v tuto chvíli cítila.

„Potřebuji být sama. Musím na vzduch, hned,“ vydechla jsem přidušeně. Než jsem se k němu otočila zády, stihla jsem ještě zachytit jeho pohled, ve kterém bylo tolik zoufalství a trápení, že se mi málem podlomila kolena.

V rychlosti jsem popadla klíče od auta a bytu, peněženku a na věšáku v předsíni si vzala bundu.

„Vrátíš se?“ ozvalo se z ložnice ztrápeným hlasem. Na jednu stranu jsem byla ráda, že respektoval moje přání být sama, ale na druhou… Nesnažil se mě zastavit. Nepřemlouval mě. Prostě mě nechal odejít.

„Nevím,“ zamumlala jsem a vyběhla z bytu. Nelhala jsem. Skutečně jsem to nevěděla. Nedokázala jsem rozumně přemýšlet. Jediné, na co mi můj mozek dovolil myslet, bylo to, že byl Edward upír. Monstrum, které lačnilo po mé krvi. Monstrum, které jsem i přesto milovala. Jenže… teď se mi ta láska zdála jako nedostačující.

Doběhla jsem k autu a ještě než jsem do něj nasedla, podívala jsem se do oken našeho bytu. Našeho. Mého a Edwardova. Edward byl upír, který dokázal číst myšlenky. Proboha, v jakém světě jsem to žila? Po zjištění, že je okno prázdné, jsem zklamaně nastoupila do auta a rozjela se někam. 

 

Jezdila jsem po městě a rozjímala nad celým svým životem. Vzpomněla jsem si na Kate, která se se mnou odmítala bavit. A to jen kvůli tomu, že byl její bratr pitomec. Prudce jsem zabrzdila, když jsem si uvědomila, co se mu mohlo stát, když si ho vzali do parády bratři Cullenovi. Vždyť ho mohli zabít. Viděla jsem, co dokázal Edward s Davidem. Oni byli tři na jednoho. Otřásla jsem se, jak mi přejel mráz po zádech.

Odfrkla jsem si a zase se rozjela. Naštěstí moc aut na ulici nebylo, takže jsem svým rychlým a neuváženým krokem nezpůsobila žádné narušení plynulého provozu.

Další věc, kterou jsem vylovila v paměti, bylo setkání s Lucasem. Já jsem se snažila Edwarda chránit, aby mu kluci neublížili. Musela jsem se tomu zasmát.

Dávala jsem si dohromady jedna a jedna a došlo mi, že už jsem vlastně vůbec nepochybovala o tom, že by mi Edward lhal. Akorát mě udivilo, že jsem necítila žádnou úlevu. Dobře, tak byl upír. Moje krev mu voněla, což bylo asi pro upíra normální. Snažil se mě od sebe držet dál. To já naléhala na něj, aby mi dal sebe. A až na jeden silnější stisk mi nijak neublížil. Možná chtěl, ale dokázal se ovládnout. Hmm, kolik sil ho asi muselo to ovládnutí se stát? Jak moc toužil po mé krvi?

Jestliže chtěl mou krev, co krev ostatních? Lákala ho stejně jako ta moje?

Povzdechla jsem si. Čekalo mě položit si jednu z nejdůležitějších otázek. Nikdy jsem ho neviděla nic sníst. Čím se tedy živil? Krví? Měl snad jeho otec v nemocnici neomezený přístup ke krvi, takže si sem tam nějakou odnesl domů? Nebo snad… byla celá jejich rodina rodinou vrahů?

Znovu jsem šlápla na brzdu, až jsem slyšela skřípot gum. Musela jsem vystoupit. V autě jsem byla nebezpečná nejen sobě, ale i ostatním.

Zajela jsem do vedlejší uličky a zaparkovala tam svého miláčka. Zapnula jsem si bundu, do kapes nastrkala věci, které jsem u bytu hodila na sedadlo spolujezdce, a při té příležitosti jsem zjistila, že jsem doma nechala mobil. Sakra, co kdyby mi náhodou volal?

Naštvaná sama na sebe jsem se vydala po svých ulicí neznámo kam.  

 

Bloumala jsem po městě. Ve vzpomínkách jsem nacházela další a další důkazy o tom, že byl Edward tím, kým mi tvrdil. I když se to zdálo v reálném světě, ve kterém jsem žila, neskutečné, ta spousta maličkostí poukazovala na to, že tuto planetu neobývali jen lidé. Kdybych někomu řekla, že chodím s upírem, zavolal by na mě záchranku a ti by mě šupem odvezli do blázince. Co by tomu asi řekla Rebeca? Moc jsem s ní poslední dobou v kontaktu nebyla. Potkávaly jsme se ve škole, ale stejně jako jsem já měla Edwarda, ona měla Roba. A podle jejích slov si vztah s ním náramně užívala.

Byla už tma, když jsem se došourala zpátky k autu. Prošla jsem snad celé město. Několikrát.  

Pořád jsem na něj byla naštvaná. Ne, kvůli tomu, že byl upírem, za to zřejmě nemohl. I když… moje informace o upírech byly tak střídmé, že jsem vlastně neměla ani páru, jak se někdo stane upírem. Na to se ho budu muset zeptat, slíbila jsem si. Byla jsem na něj naštvaná proto, že mi o sobě neřekl dřív. Mohl mi to povědět ještě ve Forks. Vlastně to mohl udělat hned na začátku. No, to bych od něj asi utekla. Nebo ne?

Měla jsem tolik otázek týkajících se upírství, které jsem mu chtěla položit. Chtěla jsem vědět všechno. Co bylo jejich potravou…

Zakručelo mi v žaludku. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně za celý den nic nesnědla. Rozhlédla jsem se kolem sebe a narazila na jakousi večerku. Rozběhla jsem se k ní a koupila si bagetu. Velký výběr tam neměli, ale lepší něco jak nic.

Jen co jsem ji dojedla, vyhodila jsem obal do koše a nasedla do auta. Nejprve jsem se musela zorientovat, kde to vůbec jsem, abych si našla cestu zpět k bytu.

Spěchala jsem. Chtěla jsem být u Edwarda co nejdřív. Před očima se mi objevil jeho nešťastný výraz, když jsem odcházela. Píchlo mě z toho u srdce. Nemohl ale čekat, že se mu vrhnu do náruče a začnu pět ódy na to, jak je skvělé, že je můj kluk upír. Ach jo.

Po cestě moje naštvanost vyprchala. Úplně. Jediné, na co jsem teď dokázala myslet, byl Edward. Musela jsem mu říct, že ho miluji, i když je upír. Byla jsem si jistá, že se nám podaří žít spolu dál, aniž by pro nás upírství bylo překážkou. Vlastně na tom až tak nezáleželo. Po většinu času, co jsme spolu byli, byl laskavý, ohleduplný, něžný, milý… Jako kterýkoli muž člověk, který svoji přítelkyni miloval.

 

Domů jsem dorazila po deváté, jak mi ukazovaly hodiny na palubní desce. Když jsem vystoupila z auta, udivilo mě, že se u nás nesvítilo. Skousla jsem si ret a moji mysl zachvátil takový zvláštní pocit.

Schody jsem brala po dvou, takže jakmile jsem doběhla k bytu, opřela jsem se rukama o dveře a v předklonu se vydýchávala.

Z kapsy jsem vylovila klíče, odemknula a vřítila se dovnitř.

„Edwarde?“ hulákala jsem jak na lesy. „Edwarde?“ Nakukovala jsem do každé místnosti, až jsem stanula před ložnicí. Nádech, výdech, nádech, výdech. Doufala jsem, že třeba usnul. Jestli ovšem můžou upíři spát. To bylo ale teď vedlejší. Důležité bylo, abych ho tam našla. Prosím…

Nakoukla jsem dovnitř a zklamaně si povzdechla. I když byla v pokoji tma, bylo zcela evidentní, že tu Edward nebyl. Mobil. Vystřelila jsem z ložnice. Lítala jsem po bytě a u toho přemýšlela, kde jsem ho mohla nechat.

Po pár minutách jsem zapadla zpátky do ložnice a rozsvítila lampičku. No jasně. Byl na nočním stolku. Popadla jsem ho do ruky a zklamaně zjistila, že mi nevolal ani nepsal. No, pokud si všiml, že jsem ho nechala doma, bylo nelogické, aby mi na něj volal nebo psal. Zoufale jsem vytočila jeho číslo a čekala.

„Volaný účastník je momentálně nedostupný…“ Típla jsem to dřív, než mohl automat dopovědět větu, která mi vehnala slzy do očí. Tak tohle jsem totálně pokazila. Sedla jsem si na postel a snažila se vymyslet, kam mohl jít. Svitla mi malinká naděje, že o mě měl třeba strach a šel mě hledat. Postavila jsem se, otevřela okno a vykoukla do ulice. Jeho auto bylo pryč. Na sucho jsem polkla a zavřela okno. Cítila jsem strach, který se mě začal zmocňovat.

Skříň. Jeho věci. Pomalu a váhavě jsem se k ní otočila. Ale ještě než jsem k ní stihla udělat první krok, všimla jsem si obálky na posteli, na které ležel květ slunečnice. Mé tělo ovládla panika.

„NE!“ vykřikla jsem a svezla se k zemi. To mohlo znamenat jen jediné.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Měla jsem docela velký problém s dopsáním téhle kapitolky. Chyběl mi ten správný hnací motor, který by mě vybičoval k psaní. Počet zobrazení u té minulé... Ale nechme to být. 

Už zbývají jen čtyři kapitolky. V té příští nás čeká zásadní věc, od které se bude odvíjet závěr povídky.

Děkuji moc za komentáře. A také za to, že čtete mou povídku.

Vaše EdBeJa

 

30. kapitola32. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Květiny pro Bellu - 31. kapitola:

 1
11.06.2012 [21:58]

kikuska Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21.01.2012 [20:03]

starlightak nechceš, aby sme Ťa ukameňovali, tak nepíš dokelu takéto konce!!! ak ju opustí (čo sa dočítam ochvíľu) budem tu nemilosrdne dávať nahnevané smajlíky...
Ale aj tak sa mi táto poviedka páči Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!