Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Květiny pro Bellu - 17. kapitola

29.09.2010 (18:15) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5617×

Květiny pro Bellu – 17. kapitola

Edward mi galantně otevřel dveře u auta, a jakmile jsem nasedla, zavřel je za mnou. Obešel auto a sedl si za volant. Jen jsme se připoutali, už startoval. Čekala nás víc jak tříhodinová cesta.

Jen jsme vyjeli z Forks, padla na mě únava. Trochu mě to udivilo. Dneska nebyl až tak náročný den, moc lidí se v obchodě neukázalo. Zívla jsem.

„Bello, jestli chceš, klidně si zdřímni,“ řekl mi něžným hlasem Edward a pohladil mě po ruce. Nechtěla jsem spát, když jsem byla s ním, ale oči se mi klížily…

„A co kdybys potřeboval vystřídat?“ zkusila jsem.

„Miláčku, myslíš, že bych tě pustil za volant, když mi tu skoro usínáš? Ještě bychom nabourali,“ oponoval mi. Jen to dořekl, obličej se mu zachmuřil. Pak zatřepal hlavou a pokusil se usmát. Určitě to mělo co dělat s jeho bývalou holkou a nehodou, při které zemřela.

„Nicol,“ řekla jsem potichu a byla si jistá, že to nemohl slyšet.

Zhluboka se nadechl a obličej se mu stáhl do bolestivé masky. Ne, to ne, v žádném případě mě nemohl slyšet.  

„Takže jsem se nemýlil, že ti o ní Alice řekla,“ zašeptal. „Poznal jsem to z tvého chování ke mně.“

Slyšel mě, nechápala jsem jak je to možné, ale on mě fakt slyšel. 

„Promiň, vyklouzlo mi to,“ omlouvala jsem se. „A na Alice se nezlob, prosím. Ptala jsem se jí, zda ses s ní viděl i poté, co odjela. Nechtěla mi na to odpovědět. Chtěla to nechat na tobě. Já ale potřebovala znát pravdu a ptát se tebe… Nezlob se, prosím.“

„Já se nezlobím. A teď už spi.“ Znovu jsem zívla. Natáhla jsem k němu ruku a pohladila ho po tváři. Usmál se. Schoulila jsem se na sedadle a během chvíle jsem usnula.

Probudila jsem se a rozhlédla se kolem. V autě jsem byla sama. Zamrkala jsem, protřela si rukou oči a zjistila, že jsme na benzínce. Uběhla asi minuta a už jsem viděla Edwarda, jak se blížil k autu.

„Ahoj, krásko,“ pozdravil mě, když nastoupil a všiml si, že už nespím.

„Ahoj. Skočím si na záchod, jo?“ oznámila jsem mu.

„Nemáš hlad, nemám ti koupit nějakou bagetu?“ zeptal se mě, ještě než jsem stihla vystoupit z auta. Byl tak pozorný.

„Docela bych si něco dala, prosím,“ usmála jsem se na něj a zamířila na záchody.

„Koupil jsem ti sendvič s kuřecím masem. Moc tam toho na výběr neměli,“ řekl a podával mi ho.

„Ty nebudeš?“ zeptala jsem se ho. Koupil jídlo jen pro mě. Copak neměl hlad?

„Já jsem jedl po cestě, zatímco jsi spala,“ pronesl. No, dejme tomu.

„Nechceš vystřídat?“ ptala jsem se a u toho pojídala sendvič.

„Není třeba, v klidu se najez. Ještě asi hodinu a jsme tam.“ Mrkla jsem na palubku, kde byly hodiny. Půl šesté. Cesta trvala za normálních okolností přes tři hodiny. My jsme byli na cestě hodinu a půl a zbývala nám už jen hodina? Jak rychle musel jet?

Dojedla jsem sendvič, otřela si pusu a sledovala krajinu, která se míhala za oknem auta.

„Bello, lásko, vzbuď se,“ slyšela jsem Edwarda. Otevřela jsem oči.

„Já jsem zase usnula?“ ptala jsem se udiveně. Podívala jsem se z okénka. Už jsme byli v Seattlu.

„Hmm, chvilku po tom, co jsi dojedla,“ řekl mi pobaveně. Co ho asi pobavilo? Chrápala jsem snad nebo jsem mluvila ze spaní? Raději jsem se neptala, abych se pak nemusela cítit trapně.

„Tak kudy teď?“ Rozhlédla jsem se, abych zjistila, kde přesně jsme.

„Zatím jeď pořád po hlavní. Pak budeme odbočovat doprava, řeknu ti, kdy,“ sdělila jsem mu.

„Jééé, sem jsem chodila do školy,“ vykřikla jsem najednou, když jsme míjeli budovu školy. Kousek od školy jsme bydleli. Připadalo mi to hrozně dávno. Mým domovem teď bylo Forks a Seattle už patřil jen do mých vzpomínek. Byla to minulost.

„Na křižovatce zahni doprava a po asi sto metrech zahni doleva,“ dávala jsem mu instrukce.

Po chvíli už jsem viděla dům Kateiných rodičů. Zdál se mi snad ještě větší, než jak jsem si ho pamatovala. Vypadal jako menší zámeček. Uvnitř byl i krytý bazén, sauna, výřivka, posilovna… a ještě spousta dalších věcí a zařízení.

„To je ono?“ zeptal se Edward s obdivem v hlase.

„Krásný dům, že? Trochu mi velikostí připomíná ten váš,“ svěřila jsem se mu.

„Má Kate nějaké sourozence?“ vypadlo z něj náhle.

„Má staršího bratra, studuje někde daleko. Na univerzitě. Proč se ptáš?“ Sebastian, láska mého dětství. Kdoví, jak asi teď vypadal?

„Jen jsem si tak říkal, k čemu je jim tak velký dům,“ pronesl zamyšleně.

„Rodiče Kate jsou na tom finančně hodně dobře. Jsou moc hodní, dávají peníze na charitu… Na druhou stranu mají rádi okázalé věci a rádi všem ukazují, že na to mají,“ vysvětlila jsem mu. Sama jsem se nad tím několikrát zamýšlela. Sebastian už s nimi nebydlel, Kate se chystala také na vysokou, a co budou dělat jejich rodiče v tak velkém domě, to pro mě bylo záhadou. „Mají dokonce dvě služebné. Nebo měli,“ dodala jsem ještě.

Edward zaparkoval před domem a než jsme stihli vystoupit, zahlédla jsem z okénka Kate, která se k nám řítila s úsměvem od ucha k uchu.

„Ahoooooooj,“ křičela nadšeně. Vylezla jsem z auta a už jsem ji měla v náruči. „Tak dlouho jsem tě neviděla,“ posteskla si, ale hned nato se začala smát.

„Kate, taky tě ráda vidím. Jestli mě ale teď umačkáš, bude naše setkání trvat jen velice krátce,“ řekla jsem jí se smíchem.

„Jééé, promiň. Já jen… jsem tak ráda, že jsi tady,“ začala a pak si všimla Edwarda, „že jste tady,“ opravila se. Pustila mě a já si všimla, že od něj nemůže odtrhnout oči.

„Kate, dovol, abych ti představila svého přítele Edwarda. Edwarde, tohle je Kate, moje kamarádka,“ vzájemně jsem je představila. Kate k němu natáhla ruku a jen ji přijal, viděla jsem, jak se maličko oklepala.

„Studené ruce,“ pronesla, „upřímné srdce,“ dodala a usmála se na něj.

„Jsem rád, že tě poznávám, Kate,“ řekl jí Edward milým hlasem a oplatil jí úsměv. Kate pustila jeho ruku, ale nepřestávala na něj zírat.

„Kate, ukážeš nám, prosím, náš pokoj?“ promluvila jsem na ni. Pár vteřin jí trvalo, než vůbec zaregistrovala, že na ni mluvím.

„Jo, jasně, promiň,“ vyhrkla, zatřepala trochu hlavou a podívala se na mě. „Tak pojďte,“ vyzvala nás.

Edward vzal moji a svoji tašku, já jsem vzala ze zadního sedadla kytici růží, které pro Kate uvázal Edward v jejich květinářství, a vydali jsme se za ní.

Vstoupili jsme do velké haly, která byla vyzdobená květinami a balónky.

„Tady se bude zítra konat moje oslava,“ objasnila nám Kate nadšeně. Na jednom konci haly jsem si všimla velkého barového pultu. „Ještě sem dáme zítra dopoledne stoly a židle.“

„Mark tu bude s tebou?“ zeptala jsem se jí, když jsme vystupovali po schodech nahoru.

„To doufám. Jak už jsem ti říkala, poslední dobou se moc nevídáme. Já bych chtěla, ale on je pořád někde pryč. To je samá párty, večírek, oslava…“ Její hlas zněl smutně. Nevěděla jsem, co jí na to říct, tak jsem raději mlčela.

„Tak. Tohle je váš pokoj,“ oznámila nám, když jsme došli dlouhou chodbou k jednomu pokoji a zastavili se přede dveřmi. Otočila se na mě, mrkla a otevřela dveře.

„No páni, tenhle pokoj si vůbec nepamatuji,“ pronesla jsem s úžasem v hlase. Přejela jsem očima po pokoji a pohledem jsem zastavila až na velké posteli, která stála pod oknem.

„Super, ne? Máte tu i vlastní koupelnu.“

„Hmm, moc pěkný pokoj,“ ozval se Edward. Odložil tašky a podíval se z okna. „Hezký výhled,“ zhodnotil.

„Já vás teď nechám, abyste se mohli vybalit, případně se vysprchovat a tak,“ řekla a uchechtla se, „a až budete chtít, tak za mnou přijďte dolů, jo?“ dokončila svoji řeč.

„Kate, vaši tu nejsou?“ stihla jsem na ni ještě křiknout, než vyplula z pokoje.

„Oni přijedou až zítra ráno,“ řekla. „Jo, a přijede i Sebastian,“ dodala.

„Fakt?“ zeptala jsem se jí možná s větším nadšením v hlase, než jsem chtěla, protože jsem si všimla Edwarda, který po mně střelil pohledem.

„Že váháš. Přece by si nenechal ujít narozeniny své malé sestřičky,“ pronesla a usmála se. Pak se otočila ke dveřím a vyšla z pokoje.

„Sebastian?“ houkl na mě Edward. Skousla jsem si ret a šla k němu.

„No, Sebastian,“ zašeptala jsem a objala ho kolem pasu. „Asi jsem ti neřekla, že jsem do něj byla jako dítě bláznivě zamilovaná.“

Upřel na mě svůj pohled. Že by žárlil?

„Lásko, nechceš se jít vysprchovat?“ změnila jsem téma. „Se mnou?“ Našpulila jsem trochu pusu a čekala na jeho odpověď.

„Myslím, že by to nebylo vhodné,“ odpověděl mi.

„Vhodné? Jak by to nebylo vhodné? Vždyť je tu jen Kate a ta šla někam dolů,“ řekla jsem zvýšeným hlasem. Chtěla jsem ho pustit, ale on mě objal a přitáhl si mě blíž k sobě.

„Bello, já…“ Visela jsem mu na ústech, ale mlčela jsem. Zajímalo mě jeho vysvětlení.

„Bello, je to složité,“ řekl zlomeně. S vypětím všech sil jsem se mu vyškubla.

„Složité? Tak mi to, prosím, vysvětli. Asi jsem hloupá, ale vůbec ti nerozumím,“ hučela jsem na něj teď už plačtivě. „Jestli mě nechceš, tak to řekni! Složité, složité, co je na tom tak složité?“ Šla jsem k posteli a posadila se na ni. Připadala jsem si hrozně. Oči se mi zalily slzami. Tohle přece dělali kluci, že ukecávali holky, aby se s nimi vyspaly. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na něj. Stál u okna a nešťastným pohledem mě pozoroval.

„Já tě přece nechci do ničeho nutit. Ježiš, to zní hrozně. Připadám si jak…“ nedořekla jsem a zakroutila přitom hlavou. „Prostě jsem si myslela, že se tenhle víkend posuneme dál. Zbývá nám jen pár týdnů, než se oba rozjedeme na vysoké. A já se nechci celou dobu jen vodit za ručičku. Miluji tě, chci se tě dotýkat, chci se s tebou milovat… Jako to dělají jiné páry. Tak v čem nebo kde je problém? Je to mnou?“ ptala jsem se zoufale.

„Neměl bych tu být,“ zašeptal. Vyděšeně jsem se na něj podívala.

„Jak to myslíš?“ vyhrkla jsem. To si ze mě dělá srandu! „Jak neměl? Edwarde, o čem to mluvíš?“

Vstala jsem a šla k němu. Byla jsem od něj už jen asi metr, když se na mě bolestně usmál, dal se do kroku a místo toho, aby mě objal, vyhnul se mi. Zastavila jsem se a zírala před sebe. Po tváři se mi koulela slza. Absolutně jsem netušila, co si mám o jeho chování myslet. Došla jsem pomalým krokem k oknu, opřela se o zeď vedle něj a svezla se po ní k zemi. Proč mi tohle dělal. Co měl za problém? Pokrčila jsem nohy, opřela si ruce o kolena a položila si na ně hlavu. Odmítl mě? Odmítl. Normálně mě odmítl. V tuto chvíli mě zamrzelo, že jsem mu řekla, že se ho na nic nebudu vyptávat. Tak moc jsem chtěla vědět, co znamenala jeho slova nemůžu a nebezpečné, co mělo znamenat to vrčení, proč odešel a co sakra myslel tím, že by tu neměl být?

Rozvzlykala jsem se. Po chvíli jsem uslyšela lehké bouchnutí dveří. Zvedla jsem hlavu. Odešel. Rychle jsem se podívala na jeho tašku, která ležela u postele. Kdyby chtěl odjet, tak by si ji určitě vzal. Ne, už jednou mě opustil. Přece by to neudělal znovu. Sklonila jsem zase hlavu a poddala se smutku. Neměla jsem sílu za ním běžet. Nezbývalo mi nic jiného, než doufat, že se vrátí.

Najednou mi zapípal mobil. Textovka. Zvedla jsem zase hlavu, otřela si slzy do rukávu a sáhla si do kapsy. Otevřela jsem zprávu a četla.

Bello, ver mi, ze te miluji z celeho srdce. K tomu, ze te odmitam mam sve duvody. Nehledej ale chybu v sobe, ty jsi dokonala. Potreboval jsem byt chvili sam, tak jsem se sel projit ven. Vratim se. Libam Te. E.

Jaké mohl mít důvody k tomu, aby mě odmítal? Ať jsem přemýšlela, jak jsem chtěla, žádný důvod mě nenapadal...

Rozhodla jsem se, že si dám sprchu. Uvolní mi napětí v těle a osvěží mě. A také mi zkrátí dobu čekání na Edwarda. Vrátí se. To pro mě bylo důležité.

Svlékla jsem se, vzala si sprchový gel a šampon a zapadla do koupelny. Vstoupila jsem do sprchového koutu a otočila kohoutky. Nastavila jsem si příjemnou teplotu vody a vstoupila pod sprchu. Cítila jsem, jak se mi začínají uvolňovat napjaté svaly. Po nějaké chvíli jsem si umyla tělo i vlasy. Troška pěny se mi dostala do oka, ale naštěstí jsem ji hned vzápětí vypláchla vodou. Stála jsem umytá pod sprchou, oči zavřené, ruce opřené o stěnu a nechtělo se mi ven.

Najednou jsem něco zaslechla. Vykoukla jsem ze sprchy, ale všude byl klid. Asi se mi to jen zdálo. Vrátila jsem se zpět pod vodu, zavřela oči a nechala padat kapky na své tělo. Ještě chvíli.

Po pár minutách se odšouply dveře ve sprchovém koutě, a na bocích jsem ucítila chladné ruce. Ztuhla jsem a odmítala se hnout nebo otevřít oči. Co kdyby to byla jen moje fantazie? Jenže hned nato jsem ucítila jeho tělo, které se přitisklo zezadu k mému. Jeho nahé tělo! Opatrně a pomalu jsem zašátrala rukou za sebe. Dotkla jsem se jeho stehna. Už nebylo pochyb o tom, že by to byla jen má fantazie.

„Edwarde…“ zašeptala jsem zastřeně. Projela mnou vlna vzrušení. Rozmyslel si to snad?

„Pšššt,“ ozvalo se velice tiše za mnou. Trošku se odklonil a já se lekla, že odešel. Jenže po pár vteřinách se mě jeho ruce začaly dotýkat. Vydaly se na exkurzi po mém těle. Svou cestu začaly nahoře na zádech a pomaličku se sunuly k pasu. Pohladily mě po zadečku a přes stehna po bocích cestovaly na moje bříško. Lehce se mi otřel rty o ucho a pokračoval jimi na krk. Z úst se mi samovolně vydral vzdech. Chtěla jsem se otočit k němu, ale jen jsem to zkusila, jeho ruce mě zastavily.

„Nehýbej se,“ zašeptal mi do ucha. Jemným dotekem posunoval svoje ruce k mým prsům a u toho mě laskal rty a jazykem na krku. Natáhla jsem ruce před sebe a opřela se jimi o stěnu. Každá buňka v mém těle byla vzrušená. Každá buňka v mém těle toužila po tom, spojit naše těla v jedno. Hladil mě jemně po prsou a svoje ústa přesunul na moje rameno. Cítila jsem jeho vzrušení. Určitě si to musel rozmyslet.

„Prosííím,“ vypravila jsem ze sebe velice potichu roztouženým hlasem. I přes jeho odpor jsem se snažila, seč mi síly stačily, abych se k němu otočila tváří. Potřebovala jsem cítit jeho rty na svých. Po chvíli to vzdal a já se k němu konečně otočila. Jeho oči byly černé jako uhel a na tváři měl zvláštní výraz. Hlasitě oddechoval. Moc dlouho jsem se nerozmýšlela. Stoupla jsem si na špičky, rukama jsem ho objala kolem krku a přitáhla si ho k sobě. Jen co se naše rty spojily, projela mnou nová vlna vzrušení. Ještě silnější. Snažil si mě rukama přitáhnout ještě blíž k sobě, ale víc už to nešlo…

A pak, z ničeho nic, jsem přestala cítit jeho nahé tělo na svém. Ani jsem neslyšela, že by odšoupl dveře sprchového koutu, ale když jsem otevřela oči, stála jsem pod sprchou sama. Zalapala jsem po dechu. Skutečně tu se mnou byl nebo zafungovala jen moje fantazie na plné obrátky? Možná už jsem z toho sexuálního napětí mezi námi začala bláznit. Bylo by to možné?

Vypnula jsem vodu, vylezla ze sprchy a sáhla po osušce, která ležela na stolku pod zrcadlem. Stále zmatená, udivená, ještě lehce vzrušená… jsem se osušila a oblékla si župan, který visel na dveřích. Omotala jsem si ručník okolo hlavy do turbanu a po několika nadechnutích a vydechnutích jsem otevřela dveře od koupelny. Nakoukla jsem do pokoje.

Edward stál zády ke mně u okna, v mírném předklonu. Rukama se opíral o parapet. Byl oblečený do riflí a trička.

„Edwarde?“ zašeptala jsem. Bála jsem se, aby se neopakovala scéna z mého pokoje, kdy na mě zavrčel.

„Bello, omlouvám se,“ řekl sklíčeným hlasem, aniž by se na mě otočil. Omlouval se? Zase se omlouval?

„Za co přesně se mi omlouváš?“ musela jsem se zeptat.

„Já…“ nedokončil. Nadechla jsem se a pomalým krokem se rozešla k němu. Položila jsem mu ruku na záda. Jen za zkoušku, jak zareaguje. Nepohnul se. Objala jsem ho zezadu kolem pasu a přitiskla se k němu. Pustil se parapetu, a aniž by se vyprostil z mého objetí, otočil se ke mně čelem. V jeho očích bylo zase tolik bolesti.

„Miláčku, hrozně mě mrzí, že jsem tě tam nechal… samotnou. Nemohl jsem zůstat. Bál jsem se…“ vysvětloval mi. Nadechl se a pokračoval. „Bál jsem se, že bych ti mohl ublížit,“ dořekl. Zamrkala jsem a několikrát se zhluboka nadechla.

„Ublížit? Jak bys mi mohl ublížit? Netuším, o čem to mluvíš,“ vyhrkla jsem. Spíš než naštvanost u mě převládala lítost. Viděla jsem na něm, že je nešťastný, že se trápí, ale odmítal mi říct, proč to tak bylo. Díval se na mě svýma nešťastnýma očima a mlčel.

„Edwarde, vím, že jsem řekla, že se tě nebudu vyptávat, ale není teď ten správný čas… nezasloužím si, abys mi vysvětlil svoje chování? Když pominu to, že mě odmítáš kvůli nějakému svému důvodu, který je pro mě záhadou, jsou tu i další věci…“ řekla jsem mu šeptem. Pořádně jsem stiskla v dlaních jeho tričko. Měla jsem strach, že se mi vytrhne a zmizí. Navždy.

„Věříš na nadpřirozené bytosti a věci?“ vypálil náhle svoji otázku. Vykulila jsem oči a pootevřela pusu.

„Co má nadpřirozeno společného s tvým chováním?“ ptala jsem se udiveně.

„Hodně,“ řekl šeptem. „Bello, já ani moje rodina nejsme tak úplně obyčejní… lidé.“ Zírala jsem na něj a v hlavě jsem měla v tu chvíli prázdno. Začala jsem se smát. Pustila jsem ho a o krok couvla. Pořád jsem se smála a nešlo to zastavit. Mozek mi začínal pomalu zpracovávat informace, kterých se mi od Edwarda dostalo. Nejsou tak úplně obyčejní lidé? Jasně, viděla jsem na nich spoustu anomálií, ale… Nabízela se otázka – co nebo kdo tedy jsou, když ne obyčejní lidé? Přišlo mi to opět k smíchu. Edward se na mě koukal vyjeveně. Asi si myslel, že mi přeskočilo.

„Promiň,“ omluvila jsem se mu a snažila se zastavit smích. Smutek a lítost z jeho očí stále nevymizely. „Mám jednu otázku. Spíš dvě. Prosím, odpovíš mi na ně?“ zeptala jsem se ho teď už klidně. Kývl na souhlas. „Ok, takže… To, čím jsi, ti brání v tom, abys mi byl tak blízko… aby ses se mnou pomiloval? Je to něco jako víra?“

Chvíli se nic nedělo. Jen jsme si vzájemně hleděli do očí. Pak pootevřel ústa, jakoby chtěl začít mluvit, ale na chvíli zaváhal. Trvalo to jen okamžik. Na jeho tváři se objevil nepatrný úsměv.

„Ano, to, čím jsem… je pro tebe nebezpečné. To, čím jsem, by ti mohlo ublížit.“ Ten nepatrný úsměv se během těch slov z jeho tváře vytratil. „To já jsem si nastavil hranici, kterou nesmím v žádném případě překročit. A věř mi, že je to pro mě ve tvojí přítomnosti hrozně těžké. To, co se stalo ve sprše… Nechal jsem to zajít dál, než bych měl. Ale nemohl jsem si pomoct, lásko,“ řekl něžně a udělal maličký krůček blíž ke mně. „Potřeboval jsem cítit tvoji blízkost, cítit tvé tělo na svém, dotýkat se tě… Jenže… stále musím mít na paměti, že jsem si nastavil hranici. A nechci ani domyslet, co by se stalo, kdybych… ji překročil,“ dodal ještě zlomeným hlasem.

Přehrávala jsem si věty, které právě vyslovil. Významu některých slov v jeho podání jsem nerozuměla. Nevěděla jsem, co jimi myslel. Naopak tomu, že po mně toužil stejně tak, jako já po něm, jsem rozuměla dobře. Svazovala ho ale hranice, kterou si nastavil. Proč? Jaký důvod měl k tomu si ji nastavovat?

Něco mi tajil a trápil se kvůli tomu. Trápil se, protože mi to svoje tajemství zřejmě nemohl prozradit. Já jsem ale nechtěla, aby se trápil.

Bylo to pro mě tak moc důležité, znát pravdu? Musela jsem si přiznat, že bylo. Ale důležitější pro mě byl jeho smích. Jeho šťastně vypadající tvář.

„Edwarde, asi jsem nepochopila vše, co jsi mi teď řekl. Nechápu ani tvé spojení s nadpřirozenem,“ začala jsem a přemýšlela, jak pokračovat. „Vidím na tobě, že se trápíš. A to nechci. Pochopila jsem, že mi nemůžeš říct pravdu. Nevím, z jakého důvodu, nevím, proč… Ale věřím… doufám, že mi jednou budeš schopen říct vše. A já si na to počkám.“

Zalapal po dechu. Pokusila jsem se na něj usmát.

„Bello, miláčku, ty jsi úžasná. Já… nevím co říct. Tak rád bych ti řekl pravdu tady a teď, ale nejde to. Ještě ne,“ pronesl, přišel až ke mně a objal mě. „Mám strach. I když vím, že tomu, co ti říkám nerozumíš a mrzí mě to, celá pravda by mohla ohrozit nejen mě a mou rodinu, ale především tebe. A to si nemůžu vzít na svědomí. Kdybych o tebe měl přijít, můj život by už neměl smysl.“ Hladil mě po zádech a já se schoulila do jeho náruče. Musela jsem mu to říct, prostě musela.

„Edwarde, lásko, slibuji, že na tebe nebudu tlačit. I když to pro mě bude těžké. Víš, co se mnou dělá tvoje přítomnost, tvoje blízkost. Bože, připadám si divně. Tohle snad ani holky klukům neříkají,“ zašeptala jsem a zatřepala hlavou. „Zkrátka... Nevím, kde přesně je ta hranice, kterou sis nastavil. Proto to nechám jen na tobě, abys to stopnul... Prostě je jen na tobě, kam až to necháš zajít. Rozumíš mi? Nezní to zmateně?“ zeptala jsem se ho a cítila, jak mi červenají tváře. Styděla jsem se za to, že jsem svoje tělo nedokázala lépe ovládat.

„Miluji tě, Bello. Tak moc tě miluji. Ani tato slova nedokážou vyjádřit veškerou lásku, kterou k tobě cítím,“ řekl mi šeptem a přitáhl si mě ještě blíž k sobě.

„I já tě miluji. Hrozně moc. A omlouvám se, že se kvůli mně trápíš,“ zašeptala jsem mu do trička.

„Blázínku, nemáš se proč omlouvat. Tak moc bych si přál, aby to bylo všechno jednodušší,“ povzdechl si.

„Já prostě jen doufala, že když budeme mít svůj pokoj s velkou postelí… Nikdo nás nebude rušit…“ zamumlala jsem. Znovu si povzdechl a rukou mi sundal z hlavy ručník. Vlhké vlasy se mi rozprostřely po zádech. Pohladil mě po celé jejich délce.

Stáli jsme v objetí a tiskli se k sobě. Po chvilce jsem se od něj maličko odtáhla a natáhla se k jeho rtům. Přitiskl ty svoje na moje a dal do polibku všechnu svoji lásku.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------ 

Edwardovi se opět podařilo vyváznout bez přiznání. Teď to ale bylo jen tak tak.

Příště bude slíbená oslava Kateiných narozenin. ;-)

Děkuji za komentáře.

Vaše EdBeJa

16. kapitola • 18. kapitola

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Květiny pro Bellu - 17. kapitola: