Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Květiny pro Bellu - 16. kapitola

24.09.2010 (13:15) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5879×

Květiny pro Bellu – 16. kapitola

„Dneska to bude asi ještě zajímavé,“ pronesla jsem docela v klidu, až mě to samotnou překvapilo.

„Myslím, že se mamka zklidní, než přijdeme dolů. Beztak už nám chystá snídani,“ řekl se smíchem. Tím jsem si nebyla zcela jistá, ale nevyvracela jsem mu to.

„Skočím si do koupelny. Hned budu zpátky. Pak můžeš jít ty,“ oznámila jsem mu. Vzala jsem si ze skříně rifle, triko a ze šuplíku prádlo. Ještě než jsem odešla z pokoje, došla jsem k němu a vtiskla mu pusu na tvář. Pak jsem odemkla dveře a zašla do koupelny.

Poté, co jsme se s Edwardem vystřídali v koupelně, scházeli jsme pomalu po schodech dolů. Drželi jsme se za ruce a na tvářích nám hrál pobavený úsměv. Nevěděla jsem, zda na nás dole čekala jen mamka nebo byl doma i táta. Čekal mě výslech? Čekal nás výslech?

Vešli jsme do kuchyně. Úsměv z mé tváře se někam vytratil, když jsem si všimla taťky, který seděl za stolem a měřil si nás pohledem. Mamka stála opřená o linku. Mračila se ještě v momentě, kdy jsme vstoupili do kuchyně, jen se ale podívala do tváře Edwardovi, k mému překvapení se usmála.

„Posaďte se,“ řekla celkem vyrovnaným hlasem.

Edward oba pozdravil a pak jsme se posadili naproti tátovi. Připadala jsem si, jako kdybych něco ukradla. Možná i hůř, jako bych spáchala nějaký bestiální zločin.

Naši mlčeli. Podívala jsem se v rychlosti na Edwarda. Držel mě pod stolem za ruku a... usmíval se?

„No, nebudeme to protahovat. Edward byl celou noc se mnou v pokoji. Máte s tím problém?“ zeptala jsem se nervózně našich. Uklidni se, Bello. Vždyť o nic nejde, nabádala jsem se.

Táta se zhluboka nadechl. „No, problém… Pamatuješ si, o čem jsme se bavili v autě, Bello?“ začal. Myslel to, jak mi připomínal, abych náhodou nepřišla do jiného stavu, když se chystám za pár měsíců na vysokou? Cítila jsem, jak červenám. Edward mi stiskl ruku.

„Bello? Tak vzpomínáš si?“ ptal se mě táta netrpělivě.

„Jo. Ale… Edward mě jen doprovodil z diskotéky domů a já mu pak nabídla, aby přespal u mě. Jejich dům stojí docela daleko za městem," obhajovala jsem se. „Nic víc se nestalo,“ dodala jsem po pár vteřinách červená jako rajče, když jsem si všimla pohledů našich. Bože, bylo to tak potupné. A ještě před Edwardem. Copak mi bylo patnáct?

„Abyste nás s maminkou správně pochopili. Jste mladí. Znáte se jen chvíli. Budoucnost máte oba před sebou… Ehm…“ zarazil se táta a zhluboka se nadechl. „Prostě…“ pokračoval, ale nedořekl. Otočil se na mamku a nahodil výraz, že neví jak dál.

„Prostě ještě nechceme být babička a dědeček,“ vyhrkla mamka rychle a sklopila oči.

Pustila jsem Edwarda, i když se tomu bránil, opřela si lokty o stůl a složila si hlavu do dlaní.

„Tohle je snad zlý sen,“ zašeptala jsem. Bylo mi trapně. Mezi mnou a Edwardem zatím k ničemu jinému - kromě líbání - nedošlo a oni už se báli toho, abychom z nich náhodou neudělali prarodiče.

„Můžu k tomu něco říct?“ zeptal se náhle Edward. Naši pravděpodobně přikývli, protože po chvilce pokračoval. „My si s Bellou oba plně uvědomujeme, že se známe jen chvíli, že jsme mladí… po prázdninách se chystáme na vysokou… Zkrátka vám chci říct, že se nemusíte obávat, že by se stalo to, o čem jste mluvili, protože my to s Bellou nenecháme… zajít tak daleko. To vám můžu slíbit,“ dokončil svoji řeč. Střelila jsem k němu pohledem a zůstala na něj zírat. Cože? Co to tady plácal? Co jim to sliboval? Co nenecháme zajít tak daleko? Vyznělo to tak, že se mnou nebude spát, abych náhodou neotěhotněla. Nebo jsem se mýlila?

Zvedla jsem se od stolu.

„Bello, sedni si. Připravila jsem pro vás snídani,“ poručila mi mamka.

„Nemám hlad,“ odsekla jsem jí. Přejela jsem je všechny pohledem, nadechla se a vyštěkla: „Je mi osmnáct. Za několik měsíců mi bude devatenáct a vy se mnou jednáte, jako kdybych byla malá holka a nikdy s nikým… nic neměla, s nikým nespala. Myslíte si, že jsem tak blbá, abych si nechala udělat v osmnácti dítě? V tom případě o mně ale nevíte vůbec nic!“ Otočila jsem se ke dveřím, po cestě jsem ještě popadla z věšáku mikinu a vypadla ven.

Utíkala jsem k lesu.

Tohle byla scéna jak z blbého filmu. Už dva roky jsem brala poctivě prášky, mamka mi na ně dokonce několikrát dávala peníze a najednou vyrukuje s tátou s tím, abych náhodou neotěhotněla? Na kratičký okamžik jsem si představila, že bych měla dítě. Okamžitě jsem zakroutila hlavou. V tuhle chvíli by to dítě bylo chudák. Necítila jsem žádné mateřské pudy, netoužila jsem po dítěti. Nejdůležitější pro mě teď byl Edward a také škola. I když tyhle dvě „věci“ tak nějak nešly dohromady. Asi se mi nepodaří dosáhnout toho, abych měla jak Edwarda tak školu...

„Bello, počkej,“ ozvalo se za mnou. Doběhla jsem k lesu a zastavila se u prvního stromu.

„To bylo tak trapné,“ řekla jsem mu udýchaně, když doběhl až ke mně.

„No, trošku to přehnali, ale mysleli to dobře,“ uklidňoval mě.

„Dobře? A jak jsi to myslel ty? Co jsi jim to slíbil?“ houkla jsem na něj.

„Bello, slíbil jsem jim přesně to, co chtěli slyšet.“

„Takže chtěli slyšet, že se mnou nebudeš spát?“ ptala jsem se naštvaně. Proč mě to tak štvalo? Bylo moje naštvání na něj vůbec oprávněné?

Chvíli si mě měřil pohledem, pak přimhouřil oči a zašeptal: „Miláčku, to jsem ale neřekl.“

„Proč jsi jim to slíbil? Já myslela, že mě chceš stejně, jako já tebe,“ hučela jsem dál.

„Bello, ty mě neposloucháš,“ řekl zoufalým hlasem. „Já jsem neřekl, že se s tebou nechci a nebudu milovat,“ dodal. Zmateně jsem se na něj podívala.

„Ne?“ ptala jsem se nejistě.

Přišel blíž ke mně a pohladil mě po tváři.

„Hlupáčku, ani netušíš, jak moc tě chci,“ zašeptal a přejel mi palcem po rtech.

„O čem jsi to teda u nás mluvil? Co jsi jim slíbil?“ ptala jsem se nejistě.

Nadechl se a pak se usmál. „Slíbil jsem jim jen to, že z nich nebudou prarodiče.“

Chvíli jsem ho pozorovala, a když mi došlo, jak to myslel, zalapala jsem po dechu a sklopila zrak. Já jsem taková blbka.

„Edwarde, já…“ zasekla jsem se a zavřela oči. Co jsem mu vlastně chtěla říct? Kruci. To jsem se zase předvedla.

„Usměj se na mě, prosím,“ požádal mě tichým hlasem. Otevřela jsem oči a pokusila se o úsměv. Zakroutil hlavou.

„Ne? Co ne?“ zeptala jsem se nešťastně.

„Umíš to líp,“ pronesl a věnoval mi jeden z těch jeho okouzlujících úsměvů. 

„Edwarde, já… lekla jsem se… bála jsem se… Omlouvám se,“ koktala jsem. Připadala jsem si trapně. Tak moc trapně. Myslela jsem si, že mě nechce, že mě tím, co řekl našim, odmítl, i když věděl, co se mnou dělá jeho přítomnost. Položil mi ruku pod bradu a donutil mě tak podívat se mu do očí.

„Možná bychom se měli vrátit k vašim,“ navrhl.

„Doufám, že pochopili to, co jsi jim slíbil... správně,“ zamumlala jsem.

„Jsem si jistý, že to pochopili,“ ujistil mě. Takže jsem tu byla ta nechápavá jen já. Paráda.

Sklonil hlavu a políbil mě něžně na ústa.

Došli jsme zpátky k domu. Než jsme vstoupili dovnitř, párkrát jsem se zhluboka nadechla.

„Neboj se, bude to dobré,“ šeptnul mi do ucha.

Otevřela jsem dveře a ruku v ruce jsme došli do kuchyně. Táty jsem si všimla v obýváku, jak sledoval něco v televizi, a mamka seděla v kuchyni. Určitě čekala, až se vrátíme.

„Doufám, že teď už máš hlad, Bello,“ prohodila a aniž by čekala na moji odpověď, zvedla se a otočila se k lince. Vzala do ruky dva talíře, a když jsme se s Edwardem posadili, položila je před nás. Připravila nám míchaná vajíčka.

„Mami, mrzí mě to,“ řekla jsem tiše a čekala na její reakci.

„V pohodě, drahoušku. Poté, co jsi utekla, nám s tatínkem došlo, že to od nás nebylo moc taktní, zvlášť v přítomnosti Edwarda.“ Zdálo se mi to nebo jí trochu zčervenaly tváře? Usmála jsem se na ni a Edward mě pohladil palcem po ruce. Vzala jsem si vidličku a začala jíst. Asi po dvou soustech jsem si všimla, že se Edward v jídle jen přehrabuje. Mamka naštěstí odešla s přáním dobré chuti za taťkou do obýváku. Nevím, jak by se tvářila, kdyby ho viděla, jak se nimrá v jídle.

„Nechutná ti?“ zeptala jsem se ho potichu. Jen jsem to dořekla, uvědomila jsem si, že jsem ho vlastně ještě nikdy neviděla jíst.

„Ale jo. Jen nejsem zvyklý snídat,“ odpověděl mi po chvíli váhavě. Díval se do talíře a tvářil se u toho… tak nějak zvláštně. Pokrčila jsem rameny a dala se zase do jídla. Nenápadně jsem ho pozorovala. Neochutnal ani jedno sousto.

Zatímco jsem dojedla, Edwardova porce vypadala pořád stejně. Teda množstvím, vzhled se poněkud změnil, jak přehazoval vajíčka z jedné strany na druhou.

„Ty to asi vážně nebudeš, co?“ zašeptala jsem a ušklíbla se u toho. Provinile se mi podíval do očí a zakroutil hlavou. Uchechtla jsem se jeho výrazu ve tváři. Vzala jsem svůj i jeho talíř, nakoukla do obýváku, zda je mamka stále ve společnosti táty a šla k lince. Vajíčka z jeho talíře jsem shrabala do koše a pak jsem je oba umyla.

„Co podnikneme?“ zeptala jsem se ho, jakmile jsem se posadila vedle něj. Bylo na něm vidět, že přemýšlí.

„Mohli bychom zajet k nám, co ty na to?“ řekl po chvíli.

„Hmm, proč ne?“ odpověděla jsem mu a usmála se na něj. Zvedli jsme se a šli za našima.

„Jedeme s Edwardem k jeho rodičům,“ oznámila jsem jim. Jen kývli hlavou a rozloučili se s námi. Vzala jsem si klíče od auta, a když jsme byli u dveří, mamka na nás ještě zavolala, ať pozdravujeme Cullenovy.

Nakonec jsem řídila já. Edward chvíli protestoval, že k nim netrefím, ale poté, co jsem mu řekla, že ho pasuju na vrchního navigátora, to se smíchem vzdal.

„Bello, máš už nějaké plány na příští víkend?“ zeptal se mě po cestě. Příští víkend, příští víkend, opakovala jsem si. Byla jsem si jistá, že jsem na ten vík- No jasně, Kate, narozeniny, Seattle, došlo mi.

„Proč se ptáš?“ zkusila jsem. Věděl snad o mém plánovaném výletu do Seattlu? Řekla mu to Alice? Určitě musela z mého rozhovoru s Kate poznat, že se tam chystám.

„No, jen tak,“ řekl nejistě.

„Edwarde,“ oslovila jsem ho a v tom okamžiku se rozhodla, že se ho zeptám přímo. „Víš o tom, že pojedu do Seattlu?“

Chvíli mlčel a pak si povzdechl. „Hmm,“ zamručel.

„Od Alice, že? Vadí ti to snad?“

„Nevadí,“ odpověděl stručně.

„Tak v čem je problém?“

„V ničem,“ zamumlal, že jsem mu skoro nerozuměla.

Mlčela jsem a čekala, zda k tomu něco dodá. A nemusela jsem čekat dlouho.

„Bello, miláčku, na té oslavě bude i Lucas, že?“ vypadlo z něj náhle. Tak o tohle šlo.

„Pravděpodobně. A?“ Nechtěla jsem ho trápit, ale dokud neuslyším od něj, o co mu jde, rozhodla jsem se hrát si na blbou.

„A...“ zarazil se a otočil ke mně hlavu. Pak se nadechl a pokračoval. „Jen jsem si říkal, jak se k sobě budete chovat, až se zase uvidíte,“ zašeptal. Ne! On žárlil! Měl strach, že až uvidím Lucase, tak se mu vrhnu kolem krku? Musela jsem se tomu v duchu usmát.

„Ty normálně žárlíš,“ pronesla jsem s úsměvem na rtech.

„Žárlím? To ne, jen mám strach…“ nedořekl.

„Takže žárlíš. Blázínku, pro mě je Lucas minulost. Nemáš se čeho bát,“ uklidňovala jsem ho.

„Ale ty pro něj určitě ještě minulostí nejsi,“ zamumlal a ukázal mi rukou, že mám zabočit.

„Tak to nevím. Možná máš pravdu, ale to je jeho věc, ne?“ odvětila jsem. Napadlo mě, že bych ho s sebou mohla vzít do Seattlu. Jel by? Kate by s tím určitě neměla problém a její rodiče už vůbec ne. Bydleli ve velikém domě, který měl snad deset pokojů pro hosty. No, to jsem trošku přehnala, ale pět jich tam bylo stoprocentně. Určitě bychom se tedy měli kde vyspat. Případně bychom si mohli na víkend pronajmout pokoj v hotelu. Jen já a Edward, nikdo kolem… Při té představě se mi rozbušilo srdce a zčervenala jsem.

„Bello, stalo se něco?“ zeptal se mě Edward rozrušeným hlasem. Hmm, skutečně si budu muset dávat v jeho přítomnosti lepší pozor na to, nad čím přemýšlím. Byl až moc všímavý.

„Nee,“ řekla jsem šeptem. „Jen mě napadlo, jestli bys nechtěl jet do Seattlu se mnou,“ dodala jsem teď už nahlas.

„A ty bys chtěla, abych jel s tebou?“ ptal se. Cítila jsem jeho pohled na své tváři. Než jsem mu odpověděla, zaparkovala jsem před jejich domem.

Vyndala jsem klíč ze zapalování a otočila se na něj. V jeho očích jsem četla očekávání a nejistotu.

„Potěšilo by mě, kdybys jel se mnou. Pokud tedy nemáš v plánu něco jiného." Jeho oči se okamžitě rozzářily, nahnul se ke mně, prsty mi přejel po rtech a pak mě políbil.

„Jsem šťastný, že jsi to řekla. Pojedu hrozně rád, Bello,“ zašeptal do polibku. „Kdyby byl problém se spaním, mohli bychom si třeba zamluvit pokoj v hotelu,“ dodal. Jen jsem zaslechla slovo hotel a vzpomněla si na svoje myšlenky spojené s tímto slovem - já a Edward, samotní v hotelovém pokoji… Srdce mi zase začalo tlouct jako o život…

Edward se maličko odtáhl a podíval se mi do očí. Viděla jsem v těch jeho tisíce jiskřiček. Na chvíli se pobaveně usmál a pak, najednou, se zatvářil nešťastně. Nerozuměla jsem tomu. Jako kdyby poznal, na co jsem myslela a i jeho myšlenky se poddaly té samé představě… Nebyl mi ale jasný ten jeho nešťastný výraz na konci.

„Asi bychom měli jít,“ pronesl lehce zastřeným hlasem. Přikývla jsem.

Vystoupili jsme z auta, Edward mě vzal za ruku, a jakmile jsme otevřeli vchodové dveře, všimla jsem si Alice, která se k nám řítila jako velká voda.

„Jééé, Bello, tak ráda tě vidím,“ zvolala a objala mě.

„I já tebe, Alice,“ řekla jsem jí lehce přidušeným hlasem.

„Alice!" okřikl ji Edward.

„Jééé, promiň,“ vyjekla a pozorně si mě měřila od hlavy až k patě, jakoby kontrolovala, zda mi neublížila. Uchechtla jsem se.

„Co je?“ zeptala se udiveně, ale cukaly jí koutky.

„Nic, jen jsi mě tím sondováním mého těla pobavila. Nic mi není, Alice,“ ubezpečila jsem ji.

Během chvíle se přihnali i ostatní a všichni mě objímali, jako kdybychom se neviděli půl roku. Blázni, vždyť mě viděli včera na diskotéce. Jako poslední mě objala Esme a Carlisle mi podal ruku.

„Nezahrajeme si něco?“ navrhl nečekaně Emmett. Všichni jsme se na něj pobaveně podívali.

„Jestli dovolíte, rád bych Belle prvně ukázal svůj pokoj,“ ozval se Edward.

„Jasně, jasně. Tak pak přijďte dolů a něco si zahrajeme,“ vyhrkl zase Emmett nedočkavě a už nás rukama popoháněl, abychom spěchali. Vypadal srandovně.

Edward zvedl oči v sloup, vzal mě za ruku a spolu jsme šli ke schodům.

Došli jsme před dveře pokoje, který Alice při mojí první návštěvě Cullenových označila jako ten Edwardův. Otevřel dveře a vešli jsme dovnitř. Pokoji vévodila obrovská postel. Vypadala pohodlně…

„Tak tohle je můj pokoj,“ pronesl a vedl mě k té krásné velké posteli. Posadil se a v mžiku, aniž bych pořádně postřehla, jak to udělal, jsem mu seděla na klíně.

„Něco pro tebe mám,“ pošeptal mi do ucha. Natáhl se k nočnímu stolku a vyndal z něj malou krabičku. Dárek?

„Co to je?“ zeptala jsem se nadšeně. Beze slov mi položil krabičku do ruky. Usmíval se a čekal na moji reakci. Otevřela jsem ji a ústa se mi roztáhla do úsměvu. Na stříbrném řetízku byl přívěsek slunečnice. Byl daleko větší jak ty na náramku od Alice. Slunečnice vypadala jako sluníčko. Jen měla černý střed.

„Edwarde, lásko, moc děkuji,“ řekla jsem mu šeptem dojatě. „Jen nechápu, čím jsem si to zasloužila,“ pokračovala jsem. „Připneš mi ho, prosím?“ Trošku jsem se předklonila, aby měl obě ruce volné.

Edward vzal řetízek z krabičky a obratnými prsty mi ho připnul na krk.

„To já bych měl děkovat tobě,“ zašeptal mi do vlasů.

„Mně? Za co ty bys mi měl děkovat? Já jsem ti nic nedala,“ ušklíbla jsem se.

„Bello, dala jsi mi toho hrozně moc. A také jsi mi odpustila, že jsem na týden zmizel. Na nic ses mě nevyptávala…“ povzdechl si. Mluvil hrozně potichu, takže jsem se musela hodně soustředit, aby mi nějaké jeho slovo neuniklo. „Tuším, že máš v té své krásné hlavince spoustu otázek a rád bych ti na všechny odpověděl, jenže… teď to ještě nejde. Věřím, že jednou budu schopen zodpovědět všechny tvoje dotazy,“ dokončil svoji řeč.

„Já si na to počkám. A ještě jednou děkuji.“ Naklonila jsem se k němu pro pusu. Nenechal se dvakrát pobízet a přitiskl svoje rty na moje. Vpletla jsem mu ruce do vlasů a lehce do něj zatlačila. Chtěla jsem, aby si lehl. Pochopil, co mám za lubem a začal se pomalu pokládat na postel - já na jeho klíně s ním. Jakmile ležel na zádech, obkročmo jsem si na něj sedla a svými rty se téměř přiblížila k těm jeho. Pomaličku jsem začala sjíždět rukou k jeho pasu, až jsem se dostala pod lem trička. Než se tam ale moje ruka stihla „zabydlet“, Edward položil svoji ruku na moji a lehce ji stiskl.

„Edwarde,“ vydechla jsem a snažila se uvolnit svoji ruku z pod té jeho. Nedařilo se mi to. Pomalu si začal sedat, takže uvolnil sevření mé ruky a já ji stáhla k sobě. Stále jsem seděla obkročmo na jeho klíně. Položil mi svoje ruce na záda a jemně mi po nich přejížděl prsty.

„Proč?“ zeptala jsem se ho. Věděla jsem, že pochopí, na co se ho ptám. 

„Bello, mám strach, že by to mohlo zajít dál, než by bylo v tuto chvíli vhodné. V domě je celá moje rodina, nemáme tu žádné soukromí,“ vysvětloval mi velice potichu. Pokud mě opravdu odmítl kvůli tomu, že tu byla celá jeho rodina, brala jsem to. Pokrčila jsem rameny, povzdechla si a objala ho kolem krku. Přitáhl si mě ještě blíž k sobě. Naše ústa se skoro dotýkala. Slyšela jsem své srdce, které zběsile utíkalo neznámo kam. Dokonce jsem slyšela i svůj dech. Ten okamžik, než se naše rty spojily v polibek, se mi zdál hrozně vzrušující. A nejen mně…

Podívala jsem se na hodinky. Hmm, ještě hodinu a vyrazíme s Edwardem do Seattlu. Byla jsem moc ráda, že pojede se mnou.

Edward se za mnou stavoval do práce každý den. Vždy jen na chviličku, aby pan Weber neměl důvod mě kárat, že se nevěnuji tomu, za co dostávám zaplaceno. I když nevím, zda by mě pokáral. Raději jsme to ale s Edwardem neriskovali.

Ten čas, kdy jsme měli oba přes den práci a nemohli se věnovat jeden druhému, jsme si pak vynahrazovali k večeru. Procházeli jsme se po venku, jednou jsme byli u nás, dvakrát u Cullenových… Zatím jsme ale stále nepřekročili tu pomyslnou mez. Líbali jsme se, trošku se mazlili… Pořád jsem ale měla dojem, že se Edward milování se mnou bránil. Vždy to stopnul v tom posledním možném okamžiku, kdy to ještě šlo. Přitom se ale netvářil, že by mě odmítal.

V úterý jsem zavolala Kate. V první řadě, abych jí oznámila, že nepřijedu sama. Tím jsem si pěkně naběhla! Vyptávala se na Edwarda, chtěla popsat, jak vypadá, jaký je… A i když jsem ji upozornila na to, že ho v pátek osobně pozná, takže si na něj bude moct udělat názor sama, mlela stejně pořád dál. Pak mi oznámila, že si nemám dělat starost se spaním, protože jeden z jejich hostinských pokojů už je zamluvený pro mě. Byla v něm manželská postel, nezapomněla mi zdůraznit se smíchem. Na jednu stranu mě trošku mrzelo, že nepůjdeme s Edwardem do hotelu, kde bychom měli soukromí, na druhou jsem byla ráda alespoň za tu manželskou postel. To jsem jí ale neřekla.

Další věc, která mě zajímala, byla, kde se bude ta oslava jejích osmnáctin konat. Kate mi začala popisovat, jak jsou přípravy v plném proudu, výzdoba domu už byla skoro hotová... Aniž by mi přímo odpověděla na moji otázku, z toho, co říkala jsem usoudila, že se bude konat oslava přímo v jejich domě.

Ve finále mi s nadšením v hlase řekla, že pozvala padesát lidí a až na pět všichni potvrdili svoji účast. Padesát lidí – blázen. Kate byla jiná jak já. Já jsem se účastnila všech oslav jen kvůli tomu, že jsem se tam mohla vidět a pokecat s lidmi, na které jsem neměla po čas školy příliš času. Jinak jsem oslavy nijak zvlášť nemilovala. Tuhle jsem si ale nemínila v žádném případě nechat ujít. I za cenu toho, že tam potkám Lucase.

Večer jsem Edwardovi odvyprávěla celý rozhovor s Kate. Nezapomněla jsem zdůraznit, že máme u Kate zamluvený pokoj s velkou manželskou postelí. Nejprve se tomu zasmál, ale pak se jeho obličej zachmuřil. Neptala jsem se, co měl ten jeho výraz znamenat. Něco ho trápilo, ale bála jsem se, že kdybych se zeptala špatně, mohlo by se to mezi námi pokazit.

A vlastně mi s ním téměř nic nechybělo. Věděla jsem, že mě miluje, líbání s ním bylo dokonalé… Hmm, téměř nic. Chyběl mi sex. Sex s ním. Věřila jsem, že i toho se dočkám. Přece se nebudeme celé prázdniny vodit „jen" za ručičky a „jen“ se mazlit.

Často jsem se nad sebou zamýšlela. Bylo snad něco špatného na tom, chtít se milovat s klukem, ke kterému jsem cítila to, co k nikomu před ním? Připadalo mi to normální. A ani Edward nevypadal zdrženlivě a odmítavě… dokud se naše mazlení nedostalo do bodu, kdy naznal, že dál už by to bylo moc. Skutečně by to bylo moc? Nechápala jsem jeho postoj.

Mrkla jsem na hodinky. Za deset minut čtyři.

Pan Weber se se mnou rozloučil, popřál mi krásný víkend a poprosil mě, zda bych mohla zamknout knihkupectví, protože spěchal za dcerou a jejím prckem. Ubezpečila jsem ho, že zamknu, popřála mu hezký víkend a on s úsměvem na rtech odešel.

Padla čtvrtá a ve dveřích se objevil můj princ, můj anděl.

„Ahoj, krásko,“ pozdravil mě dnes už podruhé. Usmál se a nahnul se přes pult pro pusu.

„Můžeme vyrazit?“ zeptal se mě po chvíli.

„Jasně, jen si vezmu zezadu věci,“ oznámila jsem mu. Tašku jsem si sbalila už včera. Večer jsem se rozloučila s tátou, protože ráno odcházel do práce dřív jak já a ráno s mámou. K mému překvapení vzali to, že se mnou pojede Edward do Seattlu, celkem v pohodě. Samozřejmě, že jsem se včera nevyhnula přednášce o slušném chování, připomněli mi, že se chystám na vysokou…

Edward mi vzal tašku a nesl ji do svého Volva. Domluvili jsme se, že pojedeme jeho autem. Moc jsem si toho sebou nebrala, takže jsem ráno zvládla cestu do práce pěšky. Alespoň jsem nemusela řešit, kdo mi vyzvedne auto a zaveze ho domů.

Edward mi galantně otevřel dveře u auta, a jakmile jsem nasedla, zavřel je za mnou. Obešel auto a sedl si za volant. Jen jsme se připoutali, už startoval. Čekala nás víc jak tříhodinová cesta.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jak dopadne společná noc Belly a Edwarda? Setkají se na oslavě Kateiných osmnáctin s Lucasem? Odpovědi na tyto otázky a ještě mnoho dalšího se dozvíte v příští kapitolce. ;-)

Děkuji všem za krásné komentáře, které mi necháváte pod kapitolkami.

Vaše EdBeJa.

15. kapitola • 17. kapitola

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Květiny pro Bellu - 16. kapitola: