Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Květiny pro Bellu - 15. kapitola

13.09.2010 (13:30) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6208×

Květiny pro Bellu – 15. kapitola

Až asi po třetí rychlé se Edward nahnul k mému uchu a zeptal se: „Nepůjdeme se projít ven?“

„Ráda,“ odpověděla jsem mu a spustila ruce podél těla. Vzal mě pevně za ruku, jakoby se bál, že mu zmizím. Stiskla jsem tu jeho, abych se ujistila, že nezmizí on mně. Došli jsme ke stolku, kde seděli ostatní a Edward jim oznámil, že se jdeme projít ven…

Vzala jsem si bundu a v rychlosti se rozloučila s ostatními. Co kdybychom se sem už nevrátili? 

Ruku v ruce jsme šli okolo baru ke schodům. Na baru jsem zahlédla Thomase, který se zatvářil zklamaně. Pche, měla jsem vedle sebe kluka, který za mnou přijel, který byl dokonalý ve všech směrech a kterého jsem milovala, takže mě nějaký Thomas nemohl rozházet.

Vyšli jsme po schodech nahoru a vydali se pomalým krokem ulicí. Měla jsem na něj tolik otázek, ale nevěděla jsem, kde začít. Obávala jsem se, že když se začnu ptát, všechno se zkazí. Jenže... když se nezeptám, nic se nedozvím.

„Edwarde?“ začala jsem opatrně. Otočil ke mně hlavu a usmál se. Jeho úsměv mě povzbudil natolik, že jsem bez přemýšlení vyhrkla: „Proč jsi před týdnem odešel? Co se stalo? Co jsem udělala špatně?“ 

Jen jsem to dořekla, zastavil se a sklonil hlavu k zemi. A sakra. Lekla jsem se, že nastalo přesně to, čeho jsem se bála. Asi jsem vše zkazila.

Několik vteřin se nic nedělo a pak se zeptal: „Co kdybychom se na chvíli posadili na lavičku? Není ti zima?“

„Není,“ odpověděla jsem mu šeptem. Zamířili jsme k nedalekým lavičkám. Posadili jsme se vedle sebe, aniž bychom se pustili.

„Bello, proč si myslíš, že jsi něco udělala špatně? Miláčku, nedávej si vinu. Odešel jsem kvůli sobě. Kvůli svému chování,“ vysvětloval mi. Zírala jsem na něj a snažila si srovnat v hlavě, co mi právě řekl. Ničemu z toho jsem ale nerozuměla. Nadechla jsem se, ale on promluvil dřív.

„Vím, že ti dlužím vysvětlení, ale je to složité. Některé věci ti povědět nemůžu. Nebo alespoň zatím ne.“ Jeho hlas zněl nešťastně. Co přede mnou skrýval? Co mi nemohl říct? Zakroutil hlavou, sklonil ji a povzdechl si. Chtěla jsem znát jeho tajemství, ale něco mi říkalo, že když na něj budu naléhat, znovu odjede. A tentokrát se už pravděpodobně nevrátí.

„Podívej se na mě, prosím,“ žadonila jsem. Zavřel oči a otočil ke mně hlavu. Pak je otevřel a já v nich zahlédla tolik bolesti. Něco ho trápilo. Možná to bylo jeho tajemství. Možná se trápil, protože se se mnou o něj nemohl podělit. Natáhla jsem k němu ruku a pohladila ho po tváři.

„Bello, já mu-“ Rychle jsem mu položila ruku na pusu. Ne. Nesměl to říct. Měla jsem pravdu. Ve vzduchu visela jeho nedokončená věta, ve které mi chtěl oznámit, že musí pryč. Ne, ne, ne! Moje tělo ovládla panika a oči se mi zalily slzami. Ani jsem se je nesnažila zastavit. Přešly přes okraj a smáčely mi tváře.

„Edwarde, říkal jsi, že se ti stýskalo, že už beze mě nechceš být,“ šeptala jsem mezi vzlyky a přitom se mu dívala do očí. Sundala jsem ruku z jeho úst a zhluboka se nadechla. „Jestli je pro tebe těžké mi povědět pravdu, neříkej mi ji. Počkám si, až se mi s ní budeš chtít svěřit. Nebudu na tebe naléhat. Nechci tě znovu ztratit.“ Neměla jsem jinou možnost, pokud jsem o něj nechtěla přijít. Raději se nebudu ptát, jen když bude se mnou. Zůstane mi naděje, že mi třeba jednou řekne celou pravdu.

Pustil mou ruku a vzal můj obličej do dlaní. Palci mi setřel slzy z tváří.

„Neplač, prosím. Bello, jsem pro tebe nebezpečný. Nemůžu ti zaručit, že se nebude opakovat to, co se stalo minulý týden. Já to prostě nevím…“ říkal mi ztrápeně. „S jistotou ale vím, že i když se známe jen chvíli, ty jsi ta, na kterou jsem tak dlouho čekal,“ pokračoval. Zdůraznil slovo dlouho a já nějak podvědomě vytušila, že jeho dlouho znamená o hodně delší čas, jak význam mého dlouho. Přesto jsem ale nechápala, co se mi tím moje podvědomí snažilo naznačit.

Nebyla jsem schopná slova, jen jsem střídavě sledovala jeho tvář a oči. Přiblížil se ke mně, na malou chvíli zaváhal a pak spojil naše rty. Propletla jsem prsty do jeho vlasů a ponořila se do polibku.

„Miluji tě,“ zašeptal, když se maličko odtáhl, abychom se mohli nadechnout. Jeho slova vyznání mě zahřála u srdce, ale zároveň mě i vyděsila. Opět jsem měla pocit, že se se mnou loučí.

„Neodcházej, prosím,“ šeptala jsem a oči se mi znovu zalily slzami. Pustil můj obličej a vsunul svoji ruku pod moje kolena. Druhou mi položil zezadu kolem pasu a přitáhl si mě na klín. Opřela jsem se o něj a potichu vzlykala. Objal mě kolem ramen a prsty druhé ruky propletl s mými.

„Miláčku, mám strach, že bych ti mohl ublížit. Bylo by lepší, kdybych odešel.“

„Lepší pro koho? Pro mě? To se pleteš. Edwarde, vůbec ti nerozumím, ale jsem si jistá, že ty bys mi neublížil. Věřím ti,“ odvětila jsem mu.

„Bála ses mě, viděl jsem to na tobě,“ řekl smutně.

„Jen chvíli,“ zamumlala jsem. Těžko se mi přiznávalo, že jsem se ho opravdu bála. A nejen jemu, ale hlavně sobě samé. Zívla jsem. Bylo už po jedné a já se cítila docela unavená.

„Doprovodím tě domů. Zvládneš to po svých?“ zeptal se. „Mohl bych tě tam donést,“ dodal s úsměvem na tváři.

„Je to jen kousek,“ odpověděla jsem mu, setřela si slzy a políbila ho na nos. Vstala jsem, pak se postavil on a vzal mě zase za ruku.

„Když se tě zeptám, kde jsi byl celý týden, je to moc?“ Obava v mém hlasu z toho, že se ptám na něco, co by mohlo vyvolat další pokračování rozhovoru o jeho odchodu, byla hmatatelná.

„Blázínku, proč by to bylo moc? Byl jsem na Aljašce u přátel,“ řekl a zastavil se. Otočila jsem se na něj a on mě pohladil po tváři.

„Neboj se mě na cokoliv zeptat, jen… ne na vše dostaneš odpověď, zatím. Promiň.“

Šli jsme pomalým krokem a mě z čista jasna napadlo, jestli by opravdu nebylo lepší, kdyby odešel teď, než když se budeme loučit až na konci prázdnin. Pak to bude o dost těžší. NE! Jak mě to vůbec mohlo napadnout? Jsi padlá na hlavu, Bello?

„Děje se něco?“ Jak jsem se asi musela tvářit, že si toho všiml?

„Ne, nic, jen jsem se zamyslela,“ mumlala jsem a doufala, že už se dál nebude ptát. Neptal, naštěstí.

Náš dům byl zahalen tmou. Bodejť by ne. Naši chodili spát docela brzo.

„Uvidíme se zítra? Vlastně dnes?“ ptala jsem se ho s nadějí v hlase. Stáli jsme u vchodových dveří a hleděli si vzájemně do očí. Neodpovídal. Jen mě pozoroval. Skousla jsem si ret, až to zabolelo. Bylo pro něj tak těžké odpovědět mi na zdánlivě jednoduchou otázku?

„No… Co kdybych se za tebou stavil po obědě?“ odpověděl mi po dost dlouhé době. Hlasitě jsem si oddechla a na jeho tváři to vyvolalo úsměv.

„Nesměj se, trápíš mě,“ vyčetla jsem mu.

„Nezlob se, miláčku. Já jen…“ nedořekl a zakroutil hlavou. Viděla jsem na něm, že ještě stále není pevně rozhodnutý tu zůstat.

„Nechceš jít nahoru se mnou?“ vyletělo ze mě najednou bez přemýšlení. Až pak jsem si uvědomila, co jsem řekla a jak to mohlo vyznít. Cítila jsem, jak červenám. Sklonila jsem hlavu a hypnotizovala zem. Ukazováčkem, který mi položil pod bradu, mi zvedl hlavu a já viděla jeho pobavenou tvář.

„Co kdyby se ve tvém pokoji náhodou objevili vaši?“ zeptal se a přitom mu cukaly koutky. Představila jsem si tátu, jak stojí ve dveřích a trochu jsem se oklepala.

„To je fuk, půjdeš?“ nedala jsem se odradit. Když bude se mnou nahoře, budu mít jistotu, že neodejde. Alespoň ne tuhle noc. Nečekala jsem na odpověď a začala v kapse u bundy lovit klíče od domu. Potichu jsem odemkla a otočila se na Edwarda. Usmíval se. Vešla jsem dovnitř a on šel za mnou. Super. Potichu jsem zavřela dveře a vydala se ke schodům. Drželi jsme se za ruku a žádný odpor jsem z jeho strany necítila. Potichoučku jsme došli k mému pokoji a zapadli dovnitř.

„Tak to bychom měli,“ pronesla jsem tiše, když jsem zamknula. Pro jistotu.

Otočila jsem se čelem do pokoje, ale narazila jsem na Edwarda. Stál těsně u mě. Chytil mě za ruce a uvěznil je ve svých. Opřela jsem se zády o dveře, a jakmile se začal svými ústy přibližovat k mým, moje srdce nabralo neuvěřitelnou rychlost. Jeho rty se doslova přisály na mé. Líbal mě tvrdě až zuřivě. Hltal moje rty a já se mu přizpůsobila. Vlna vzrušení mnou projela jako blesk z čistého nebe. Po chvíli se maličko odtáhl a já sotva popadala dech.

„Takhle tě neznám,“ poznamenala jsem, když se mi dech vrátil do pravidelného a klidného rytmu. Přimhouřil oči.

„Promiň, nechal jsem se trochu unést,“ řekl zastřeným hlasem.

„Neomlouvej se, líbilo se mi to,“ zašeptala jsem a opět se mi hnala červeň do tváří. Pustil mi ruce a položil mi dlaně na tváře. Jeho dotek působil příjemně chladivě.

„Úplně hoříš,“ řekl a sklonil se zase k mým rtům. Tentokrát mě ale políbil něžně.

„Neměli bychom dát vědět ostatním, že jsi u mě?" zeptala jsem se ho.

„Myslím, že to není třeba. Dojde jim, kde jsem, když mě nenajdou doma."

„Když myslíš," řekla jsem a zívla.

„Měla bys jít spát,“ zašeptal.

„Nechci jít spát, když jsi tu se mnou,“ zamumlala jsem.

„Můžu odejít,“ pohrozil mi, ale usmíval se přitom.

„Ne,“ skoro jsem vykřikla. „Počkáš na mě pět minut?“ prosila jsem.

„Budu tady,“ slíbil. Ještě jsem se natáhla pro polibek, pak jsem došla k posteli, vzala si pyžamo – tričko a kraťasy – a jen jsem odemknula, vyšla jsem z pokoje. V koupelně jsem si umyla ruce a obličej, vyčistila si zuby, převlékla se do pyžama a potichu se vrátila k sobě. Ještě jsem zamknula a rozhlédla se po pokoji.

Naskytl se mi pohled na Edwarda, který ležel na mé posteli. Jednu ruku měl položenou na břichu a druhou měl za hlavou. Jeho košile ležela přehozená přes křeslo. Zatvářila jsem se trochu zklamaně, když jsem zjistila, že pod ní měl bílé tričko. Napadlo mě, že si ho mohl také sundat. Uchechtla jsem se svým myšlenkám. Povytáhl jedno obočí, ale pak se mu ústa roztáhla do úsměvu. Bože, byl tak dokonalý.

Pomaličku jsem došla k posteli a posadila se na ni. V tu chvíli jsem ucítila jeho chladné ruce, kterými mě chytil za pas a přitáhl si mě k sobě. Lehla jsem si vedle něj a hlavu si položila na jeho rameno. Bylo to trochu nepohodlné. Jako bych ležela na kameni. Zvláštní. Byl tak chladný a tvrdý. To nebylo normální. Natáhla jsem se pro polštář, dala si ho pod hlavu a zabalila se do peřiny, protože mi chlad jeho těla způsobil husí kůži.

„Nemám si sednout do křesla?“ zeptal se tiše. „Teplota mého těla pro tebe asi není příjemná,“ dodal.

„Ne, teď už je to v pohodě. A chci tě mít u sebe.“ Objala jsem rukou jeho hruď a ještě víc se k němu přitiskla. Hladil mě po vlasech a já cítila, jak se mi klíží oči.

„Děkuji za květiny,“ řekla jsem, když jsem si všimla kytice ve džbánu na stole.

„Nemáš zač. Trochu jsem se bál, abys na mě nezapomněla,“ zašeptal.

„Nezapomněla?“ Jak bych na něj mohla zapomenout? Hlupáček. „Budeš tu se mnou až do rána, prosím?“ zamumlala jsem.

Nechtělo se mi teď přemýšlet nad tím, jak to vysvětlím našim. Prostě nějak. Vymyslím to ráno. Pokud tu bude. Snad tu bude. Doufám.

„Budu,“ odpověděl stručně.

„Slibuješ?“

„Slibuji a teď už spi, Bello.“ Nahnul se a políbil mě do vlasů.

„Miluji tě, dobrou noc,“ zamumlala jsem už v polospánku.

„I já tebe, miláčku, dobrou noc,“ popřál mi a já se s úsměvem na rtech ocitla téměř okamžitě v říši snů.

Nebyla jsem ještě úplně vzhůru, ale cítila jsem, jak se něco chladného dotýká mého obličeje. Usmála jsem se, ale oči jsem nechala zavřené. Co kdyby to byl náhodou jen sen? Ledové a tvrdé rty se náhle přitiskly na moje. Rukama jsem nahmatala jeho hruď, v dlaních jsem zmáčkla tričko, které měl na sobě a snažila si ho přitáhnout na sebe.

„Probuď se, krásko,“ šeptal do polibku.

„Ne, tenhle sen se mi moc líbí. Nechci se probudit,“ mumlala jsem udýchaně. „Kdybych se probudila, zjistila bych třeba, že tu nejsi a to nemíním riskovat.“

„Miláčku, já se ti ale nezdám. Jsem tady, s tebou.“

„Dokaž to,“ vyzvala jsem ho. Chvíli se nic nedělo. Najednou jsem ucítila jeho ruku, která se pomaličku sunula pod moje tričko. Nedýchala jsem. Nebyla jsem schopná nadechnout se. Jeho dlaň mě zastudila na břiše. Jemně mi po něm přejížděl prsty, stále se ale pohyboval jen v oblasti bříška. Začala jsem přemýšlet nad tím, že pokud se hned teď nenadechnu, budu za chvíli mrtvá a stejně studená jako on. Ježiš, co mě to napadlo? Vždyť on nebyl mrtvý, jen jeho pokožka byla podobně chladná. Zhluboka jsem se nadechla, abych odehnala myšlenky o smrti a v tu chvíli se jeho rty dotkly mých.

„Už mi věříš?“ zašeptal, ale nepřestával mě líbat.

„Možná?“ řekla jsem s obtížemi. Nechtěla jsem se odpoutat od jeho rtů.

„Vaši už jsou vzhůru, myslím, že bychom měli vstát,“ dodal.

Pokud jsem si do téhle chvíle stále ještě myslela, že sním, zmínka o rodičích mě ihned probudila.

„A kruci,“ povzdechla jsem si a konečně otevřela oči. Skláněl se nade mnou a tvářil se… pobaveně. Jasně, on nebude muset našim vysvětlovat, že tu se mnou strávil noc. I když v podstatě ve vší počestnosti.

„Bavíš se?“ zeptala jsem se ho trošku nazlobeně. Rty mi zlehka přejížděl od spánku až k bradě a stále mě hladil na břichu. Momentálně jsem byla za jeho chladnou pokožku ráda, protože jsem měla pocit, že hořím. Naši, blesklo mi hlavou. Vzrušení trochu opadlo a já si povzdechla.

„A víš, že jo? Ale neboj, vždyť se vlastně skoro nic nestalo, ne?“ pronesl laškovně a políbil mě na tvář.

„A není to škoda?“ zašeptala jsem a zčervenala. Přestal mě hladit na břichu a svoji ruku přesunul na mou tvář.

„Možná?“ napodobil mě a začal se potichu smát. „Tak co, vstáváme?“

„Mně se nechce. Co kdybychom zůstali celý den v posteli?“ kňourala jsem a objala ho kolem pasu.

„Jsem pro, půjdeš to vašim říct ty nebo já?“ řekl úplně vážným hlasem. Na jeho tváři nebyl ani náznak smíchu.

„Cože?“ zeptala jsem se udiveně.

„No, půjdeš říct vašim ty, že dnes zůstaneme celý den v posteli nebo mám jít já?“ zopakoval. Zírala jsem na něj zmateně.

„No?“ pobídl mě a zacukaly mu koutky.

„Ty!“ vyhrkla jsem a zatlačila do něj, takže se překulil na záda a já ležela na něm. „Zdálo se ti to vtipné?“

„Ohromně,“ řekl a začal se smát. Rukou položenou na mých zádech si mě k sobě přitáhl a já se nebránila. Přitiskl svoje rty na moje, a když jsem pootevřela ústa, jeho jazyk našel bez problémů ten můj. Líbali jsme se jako o život. Jakoby to mělo být to poslední, co uděláme, než přijde apokalypsa nebo tak něco. Na vteřinu jsem se odtáhla, abych se mohla nadechnout, a hned v zápětí jsem se zase přisála na jeho rty. Jeho chladné ruce mě hladily pod tričkem na zádech. Teď mi jeho dotek nepřišel tak chladný. Možná se jeho ruce ohřály o moje rozpálené tělo. Bylo by to možné?

„Miluji tě, víš to?“ zašeptal do polibku.

„Pamatuj na to, až tě zase napadne, že bys mě chtěl opustit.“ Odtáhl se ode mě a posadil se na posteli. A jéje.

„Bello, já tě přece nechci opustit,“ říkal mi zkroušeně. Určitě to ale nebylo vše, co se mi chystal říct. Nadechl se a zase vydechl. Sedla jsem si za něj, objala ho kolem pasu a hlavu si opřela bradou o jeho rameno.

„Miluji tě. I když tě znám jen chvíli, vím, že ty jsi můj princ na bílém koni. Pokud mi nechceš zlomit srdce, nikdy už nepřemýšlej nad tím, že bys odešel. Všechno překonáme. Věřím ti,“ zašeptala jsem mu do ucha svoje vyznání. Otočil se na mě, chytil mě za pas a přitáhl si mě na klín.

Díval se mi do očí a já v jeho tváři četla nerozhodnost, která se ale po několika okamžicích změnila na odhodlání.

„Neopustím tě, slibuji, moje krásná princezno,“ pronesl zasněně a políbil mě zlehka na rty.

„Myslím, že je nejvyšší čas vstát. Mám dojem, že někoho slyším na schodech,“ řekl po chvíli. Ať jsem se snažila sebevíc, nic jsem neslyšela. Trochu jsem se zamračila, ale v tu chvíli vzal někdo za kliku.

„Bello? Od kdy se v pokoji zamykáš?“ ozvala se mamka nazlobeně za dveřmi. Koukala jsem na Edwarda a nebyla schopná pohybu. Pohladil mě po tváři, ale nepomohlo mi to. Přemýšlela jsem, co jí odpovědět. Kruci, kruci.

„No, ode dneška?“ zkusila jsem nejistě a Edwardovy zacukaly koutky. Pokrčila jsem rameny na znamení, že nevím, jak z toho ven. Slyšela jsem za dveřmi kroky. Mamka přecházela sem a tam.

„Bello, ty tam někoho máš?“ vypadlo z ní po chvíli. Hmm, a je to.

„Jo,“ pípla jsem a Edward se potichu zasmál. Vyloženě se tou situací bavil. Hodila jsem po něm nazlobeným pohledem a on zvedl ruce, jako že se vzdává. Samozřejmě se u toho tvářil jako nevinnost sama. Vyprskla jsem smíchy.

„Připadá ti to jako sranda? Koho tam máš?“ ptala se mamka nasupeně.

Pohladila jsem Edwarda po tváři a políbila ho. Chtěla jsem se od něj odtáhnout, ale nedovolil mi to. Mírným tlakem své ruky na mém zátylku si mě přidržel u sebe. Naše rty se téměř dotýkaly. Bylo to tak vzrušující, že jsem v tu chvíli zapomněla na mamku.

„Bello, okamžitě odemkni!“ křičela. Hmm, tak ona na mě evidentně nezapomněla. Povzdechla jsem si.

„Mami, uklidni se. Je tu se mnou Edward. Běž dolů, my za chvíli přijdeme, jo?“ řekla jsem jí po pravdě.

„Edward?“ ptala se udiveně. Pár vteřin se nic nedělo a pak dodala: „Dobře, čekám vás dole.“ Zaslechla jsem její kroky na schodech, v rychlosti jsem políbila Edwarda a postavila se.

„Dneska to bude asi ještě zajímavé,“ pronesla jsem docela v klidu, až mě to samotnou překvapilo.

„Myslím, že se mamka zklidní, než přijdeme dolů. Beztak už nám chystá snídani,“ řekl se smíchem. Tím jsem si nebyla zcela jistá, ale nevyvracela jsem mu to.

„Skočím si do koupelny. Hned budu zpátky. Pak můžeš jít ty,“ oznámila jsem mu. Vzala jsem si ze skříně rifle, triko a ze šuplíku prádlo. Ještě než jsem odešla z pokoje, došla jsem k němu a vtiskla mu pusu na tvář. Pak jsem odemkla dveře a zašla do koupelny.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

No, jedna „komplikace" se snad vyřešila a ta druhá? Uvidíme. :-) Každopádně doufám, že jste si to popichování Belly a Edwarda alespoň trošku užily.

Děkuji vám hrozně moc za komentáře. Ráda si čtu vaše teorie a postřehy.

Vaše EdBeJa

14. kapitola • 16. kapitola

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Květiny pro Bellu - 15. kapitola: