Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvavá růže - 6. kapitola

Vypadá úplně jako...


Krvavá růže - 6. kapitolaTak, dnes už se snad posuneme trochu dál. Už je poněkud moc toho soužení, co říkáte? Sen, to je název dnešní kapitoly a mluví za vše. Dnes se bude Belle něco zdát, něco, co jí pomůže si v hlavě vše srovnat. Přeji vám příjemné počtení, vaše IMLV. :)

EDIT: Článek neprošel korekcí.

 

Krvavá růže - 6. kapitola

Sen

(Bella)

Seděla jsem tam a nechala tělo, ať si dělá, co chce. Myšlenkami jsem byla úplně někde mimo. Toulala jsem se duchem nepřítomna u dvou lidí – upírů. Co se to se mnou k sakru děje? To není normální! Ty myšlenky začínaly být lehce dotěrné. Snažila jsem se je zahnat někam daleko, do kouta své mysli, ale nedařilo se. Když už jsem to nemohla snést, zvedla jsem se a začala procházet regály v přízemí. Starobylé knihy jako by na mě volaly. Byla tu neuvěřitelná atmosféra. Nemohla jsem se dočkat, až si něco takového přečtu. Mám štěstí, že něco tak starého a tak vzácného mohu vůbec vidět. Byly tu knihy ještě ze starověku. Nechala jsem se pohltit kouzlem učení a knih.


Nemilé zjištění bylo, že většina knih je v latině. No, tak to si tady asi moc nepočtu. Ale proč bych vlastně nepočetla? Začnu se učit latinsky. Nepotřebuju žádnýho učitele, samostudium taky funguje. Vzala jsem z regálu jednu knihu o tom, jak se naučit latinsky a byly tam i základy tohoto téměř zaniklého jazyka. Našla jsem si stůl, ke kterému jsem se posadila. Byl tu i papír a propiska. Asi se tady někdo občas učil. Rozevřela jsem knihu a vylétlo z ní trochu prachu. Šimral mě v nose a v krku. Neskutečně mě to dráždilo. Nemohla jsem to vykašlat. Dostala jsem to ze sebe, až když se mi podařilo kýchnout, čímž jsem ještě více rozvířila prach.


Přestala jsem řešit okolí a zabrala se do prvních latinských slovíček. Začala jsem úplně od nuly. Takže takové ty primitivní jako je třeba ano (etiam), ne (no), nebo ahoj (salve), jsem za chvíli měla v malíku. Ale horší to bylo s těžšími slovíčky. Nejen proto, že jsem nevěděla jaká je výslovnost a nemohla jsem to rozluštit, ale také proto, že místy písmo už výrazně vybledlo, se mi to značně zkomplikovalo.


Luštila jsem, jak jsem mohla. Všemožně jsem to natáčela, aby na to dopadalo světlo z různých úhlů, ale ani to mi moc nepomohlo. Podařil se mi vyluštit den (day) a noc (nocte). Nic víc z toho bohužel nebylo. Jak může hledání v knihách někoho takhle vyčerpat? V knihovně se přeci odpočívá. Stále jsem tím listovala a konečně jsem našla něco, co by se při troše štěstí dalo přečíst, ale vyrušil mě Felix, který promluvil malý kousek ode mě.


„Co tady ještě děláš?“ zeptal se.


Hrozně mě vyděsil. Nadskočila jsem tak, že jsem letěla dolů ze židle. Taky nemůže dát nějak šetrněji vědět, že je tady. Srdce se mi leknutím zběsile roztlouklo. Ten Felix taky chodí skoro jako duch. Vrrr. Takhle mě děsit.


Vyjeveně na mě zíral. To musel být teda pohled. Rozcuchaná, od nervního hrabání se ve vlasech a ještě ke všemu na zemi. Vypadalo to, že se mi každou chvílí začne smát. Cukaly mu koutky a v očích mu tancovalo snad tisíc veselých jiskřiček, ale když se setkal s mým nasupeným a nesmlouvavým pohledem, ovládl se a smích zadusil. Úšklebku se přesto neubránil, a já se mu ani nedivím. Být na jeho místě, tak se směju tak, že by mě bylo slyšet až na náměstí.


„Bello, co tady děláš tak pozdě?“ zeptal se, když viděl, že na předchozí otázku asi nemá šanci dostat odpověď.


„Jak pozdě? Kolik je hodin?“


„Půl deváté. Podívej se na hodinky. Za chvíli bys měla jít spát,“ oznámil mi.


Jít spát? Ta zpráva mě dokonale zarazila. To už jsem tu tak dlouho? Kam se ten čas všechen poděl? To jsem mezitím zase usnula, nebo co? Nejsem si vědoma toho, že bych tu strávila několik hodin.


„Aha.“ To jediné jsem ze sebe byla schopná vypravit.


„Pohni si, musíš mít hlad. Nejedla jsi celý den,“ řekl a jako na povel můj žaludek hlasitě zaprotestoval proti celodennímu půstu.


S Felixem jsme se tomu zasmáli, pomohl mi uklidit knihy a došel se mnou až do pokoje. První cesta mě zavedla do kuchyně. Bylo mi celkem jedno co sním, ale hlavně něco. Až po cestě sem jsem si uvědomila, že padám hlady. Naládovala jsem do sebe čtyři rohlíky se šunkou a dva jogurty. Když mé tělo usoudilo, že by toho jídla už mohlo mít dost, zalezla jsem si do vany. Nasypala jsem tam sůl do koupele s růžemi. Vonělo to úžasně. Seděla jsem tam a relaxovala asi hodinu. Konečně se mi na chvíli podařilo odpoutat se od všech věcí, co mě tížily. Konečně se mi podařilo vypnout mozek. Horká koupel a vůně růží mě dokonale uvolnila. Ale bohužel, voda vychladla a začala jsem drkotat zuby. Vylezla jsem, oblékla se do noční košilky a skočila do postele. Ani jsem nedolehla na polštář a už jsem byla někde jinde, v říši snů.


***
A takhle to chodilo už více než týden. Ráno jsem se vypařila z pokoje a vracela se ve večerních hodinách. A to všechno jen proto, abych se mu nemusela podívat do očí. Dny jsem trávila v knihovně, nebo vařením, anebo jsem si prostě povídala na recepci s Giannou. Podle mých zpráv, které mi Felix pravidelně podává, Aro ještě pořád moc nemluví. Už opravdu nevím, co mám dělat. Ubíjí to nejen mě, ale i jeho. I když jsem věděla, že to není moc správné, stále jsem se mu vyhýbala. Kdybych se mu podívala do očí, vrhla bych se mu kolem krku, nebo bych se zhroutila. Alespoň mám na výběr…


***


Stála jsem v nějaké tmavé místnosti a měla pocit, že na někoho čekám. Nikde nebylo téměř žádné světlo, jen uprostřed té temnoty stály dvě osoby, na které dopadal kužel slunečního světla. Třpytili se. O něčem se spolu tiše dohadovali a nevypadalo to, že je to přátelská debata. Protože tam byl jediný zdroj světla, vydala jsem se k nim. Když jsem se k nim o pár metrů přiblížila, poznala jsem v nich Ara a Edwarda. Dolehlo ke mně výhružné burácivé vrčení, které jen potvrzovalo mou předešlou domněnku, a to, že tu nejsou od toho, aby si vyměňovali přátelské úsměvy a tlachy.


„Nepatří ti,“ zaslechla jsem Arův tichý hlas, který zněl jako vzdychnutí, jen, kdyby nevrčel.


„Ale ano, patří!“ zavrčel Edward a vrhli se na sebe.


Chvíli to byl rovnocenný boj, ale naštěstí měl Aro potom navrch. Vypadalo to, že Edwarda zabije. Držel ho za hlavu. Lehce mě bodlo u srdce. Pak se na mě zadíval a Edward využil toho, že nedává pozor. Vysmekl se mu a oddělil mu hlavu od těla. V tu chvíli mě probodl meč a posílal mě do věčné temnoty.


„Nééé!!!“ zařvala jsem.


Ale to už jsem seděla na posteli v pokoji, který mám společný s Arem a lapala po dechu. Uf, jen noční můra, ale pěkně živá. A pomohla mi. Pomohla mi uvědomit si, že mé srdce již nepatří tomu upírovi se zlatavýma očima a bronzovýma vlasama, ale někomu úplně jinému. Musela jsem si to šeptem zopakovat.


„Už nemiluji Edwarda, mé srdce bije pro jiného“ vyšel z mých rtů zaskočený šepot.


A v tu chvíli, kdy jsem to vypustila z úst jsem si byla stoprocentně jistá, že je to pravda. Jak je možné, že to, před čím utíkám, si mě chytne, a to, co se snažím chytit, mi unikne? To je zákon schválnosti. Když jsem se snažila přijít na mé skutečné city, nepřišla jsem na nic, jen mě to ještě více zmátlo. A pak, jsem se před svými city snažila utéct a všechno se obrátí. Ale má to i své kladné stránky. Zjistila jsem, že hlavní místo v mém životě vystřídali jiní lidé než Cullenovi. A jsou to právě Volturiovi. Zamilovala jsem se do vládce Volterry, do vládce upírů, do Ara Volturiho. Přiznat si toto zjištění nebylo lehké, avšak bylo to důležité. A já… to zvládla.


Dostala jsem strašnou chuť si zahrát na klavír. Já vím, je to divný, ani to neumím, ale prostě je to nutkání. Mám dojem, že jsem ho viděla po cestě do knihovny.  Zvedla jsem se z postele a v noční košili vylezla na chodbu. Moje bosé nohy pleskaly o studenou dlažbu. Studené dlaždice příjemně chladily a úplně mě probudily.


Netrvalo dlouho a došla jsem k velkému černému klavíru. Myslím, že se tomu říká křídlo, ale jistá si nejsem. Sedla jsem si na polstrovanou stoličku a odklopila víko klaviatury. Klavír je nádherný hudební nástroj. Ještě chvíli jsem koukala na černé a bílé klapky, nebo jak se tomu říká. Zmáčkla jsem jednu z nich a klavír zahrál hlasitý tón. Leknutím jsem nadskočila. U nohou jsem měla taky nějaké klapky a ještě z dětství jsem si pamatovala, že nějakou z nich se to má ztišit. Zkusila jsem to znovu a u toho zmáčkla jeden ten pedál. Asi byl špatný, leknutím jsem nadskočila, ten zvuk měl být přece tišší a ne pětkrát hlasitější! Zkusila jsem tedy druhý pedál a konečně jsem našla to, co jsem hledala.


V paměti jsem lovila útržky písní, které jsem kdy slyšela, ale přišla jsem jen na skladbu, kterou jsem milovala už od dětství. Pro Elišku. Maminka ji doma často hrála.


Stálé opakování pár tónů mě přestalo bavit, a tak jsem pocity a myšlenky nechala prostě plynout. Ruce jsem měla zlehka položené na klaviatuře a vzpomínala. Ve chvíli, kdy vzpomínky zaplavily mou mysl, začaly mé prsty samovolně běhat po klaviatuře. Tu písničku jsem neznala, vycházela ze mě, z mých pocitů, vzpomínek a šťastných chvílí, které jsem kdy prožila.


Myslela jsem na mého nejlepšího přítele, Felixe, vzpomínala jsem, jak jsem se probudila ve velké síni, jak si ze mě Felix utahoval. Zkrátka téměř na vše. Nejdéle ze všech vzpomínek jsem zůstala u mého polibku s Arem… měla jsem pocit, že mnou zase pulzuje ta elektřina a touha, kterou jsem cítila. Jako by mé ruce vedl někdo jiný. Jemná melodie začala dosahovat svého vrcholu, jako když se potůček mění v řeku. Po chvíli se zase začala uklidňovat a pomalu se zakončila.


Až teď jsem si to uvědomila, já jsem složila písničku! Ale já na klavír hrát přece neumím! Ano, když mi bylo šest, chodila jsem pár měsíců do klavíru, ale hned potom jsem s tím sekla a víckrát jsem za klavír už nesedla. Nebavilo mě to. Tak co ta náhlá změna? Pamatovala jsem si každý pohyb a každý tón, který jsem teď zahrála. Ta písnička je velmi… zvláštní. Jak jen ji nazvat?


„Hraješ na klavír?“ ozvalo se mi nečekaně těsně vedle ucha.


Leknutím jsem hlasitě zařvala.


„Co je? Já se tě zeptám na jednoduchou věc, a ty tady zburcuješ celý hrad!“ smál se.


„Vrrr, to není k smíchu! Vyděsil jsi mě k smrti!“ zasyčela jsem na něj.


„Tak ty umíš už i vrčet jo? Začínáš mutovat na upíra!“ poškleboval se.


Nic jsem neříkala, vím, že by to nemělo smysl, tak jsem raději zatnula ruce v pěst. Taky to pomáhá. Ale… Vrrr!


„Proč tady jen tak sedíš?“


„Vymýšlím název.“


„Pro tu skladbu?“ zeptal se hloupě.


„Jo.“


Zase jsem v sobě vyvolala pocity a vzpomínky. Ale nemohla jsem na nic přijít. Pamatuji si, co mi Aro řekl, když jsem se poprvé setkali. La tua cantante. To je ono!


„La tua cantante, tak se to bude jmenovat.“


„Dobrej název Bello, ale teď už pojď spát. Je pár hodin po půlnoci,“ přesvědčoval mě.


Ach jo, musí být vždy tak zodpovědný? Je to děs… Ale on není takový svatoušek, jakým se dělá. Jen počkej, já ti to pošťuchování jednou vrátím.


„Jsi děsnej, Felixi!“ smála jsem se.


„Já vím,“ potutelně se usmál.


 

<< 5. kapitola - shrnutí - 7. kapitola >>

 



Moc bych vám všem, co tuhle povídku čtete a komentujete chtěla poděkovat. jsem moc ráda, že čtete výtvory z mojí zabedněné hlavinky. A tuhle kapitolku bych zvlášť chtěla věnovat Enchantress, Coře, Jane006, Never a dcvstwilight. Díky holky, jste skvělý. :)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Krvavá růže - 6. kapitola:

 1 2   Další »
13.11.2016 [18:45]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25.05.2013 [18:58]

HannahSwanTen sen mě fakt dostal, úplně mě zamrazilo! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

24.05.2013 [21:19]

HannahSwanKrásné!

11.08.2012 [1:50]

NualaNádherný.Tohle je stokrát lepší než to obyčejný stmívání. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. martty555
17.12.2011 [19:42]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

18.08.2011 [22:07]

VeubellaBylo to fantastické, já už vážně nevím, co napsat. Emoticon
Krása, úžasné... Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5.
Smazat | Upravit | 04.06.2011 [22:52]

ach jo, já se do té povídky úplně zamilovala Emoticon z té krásy o píšeš jsem úplně vedle a nedokážu logicky uvažovat Emoticon Emoticon Emoticon je to krásný Bella jako klavíristka a Aro jako zamilovanej puberták co neví co dělat. ach jaká romance pro mé uši Emoticon

03.06.2011 [16:37]

enchantressSestřičko, už mě začínáš dohánět k šílenství... a k slzám... Já kdybych tě neměla, tak jsem totálně na dně a nedokážu si užívat života... to ty jsi mi pomohla v nejhorších chvílích...
A teď k povídce, která je opět dokonalá...
Jsi nadaná a máš talent, který stále rozvíjíš...
Mám tě ráda a zůstaň takovou jakou jsi a vždy jsi byla Emoticon Emoticon

01.06.2011 [20:25]

VeronixikaDalší nádherná kapitolka přelouskaná. Nechápu jak to děláš, ale je tu úžasné. dokážu v tom žít. Dokážu se proistě vžít do role Belly aprožívat to. Je to úžasné. Prostě dokážeš moc krásně naladit.

20.05.2011 [10:59]

Jane006Nádhera.... je to úžasné, ale to už jsem ti říkala, že? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Nechápu, jak to děláš, píšeš čím dál tím lépe, a to myslím vážně! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!