Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvavá růže - 5. kapitola

01.05.2011 (18:45) • IsabellaMarieLilyVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 3364×

5. kapitola - Bolest

Probudila jsem se v pokoji, v posteli, kterou jsem opustila teprve před chvílí a už v ní zase ležím. To je děs. Bolela mě hlava a oči mě stále pálily. Opatrně jsem se posadila a rozhlédla se kolem. Vedle postele seděl Felix a měřil si mě zvláštním pohledem. Nevěřícnost, nechápavost a starostlivost. To vše se odráželo v jeho bledém, krásném obličeji. Ano, Felix byl moc hezký, ale nebyl to můj typ. Je pro mě jako starší bratr. A on se ke mně chová jako k mladší sestře.

„Ahoj, ehm, jak dlouho jsem spala?"

„Moc dlouho ne, asi jen hodinu. Řekneš mi, co se stalo?"

Zavrtěla jsem hlavou. Ne, nebudu se svěřovat se svými problémy. Je to jen moje věc. A ještě Arova. Ale… Ne! Žádný Aro, ne, nesmím na něj myslet, to prostě nejde. Proč mě tak bolí pomyšlení na jeho bolest, když mám Edwarda?

„Nic, co by se mělo stát?"

„Co by se mělo stát? A to se jako ptáš? Stála jsi v sále úplně mimo. Mluvili jsme na tebe asi deset minut, ale ty jsi ani nemrkla. Aro poslal z velkého sálu všechny pryč. Zůstal tam jen on a Marcus s Caiem. Nakonec i oni odešli, jak jsem později zjistil. Pak byl slyšet tichý hovor, ale rozumět nebylo. Nakonec hovor ustal a nebylo slyšet skoro nic, jen kroky, které se po chvíli zastavily, další dlouhá odmlka a nakonec jsi do mě s pláčem vrazila na chodbě.  Aro s nikým moc nechce mluvit. Takže, co se stalo?"

Sklonila jsem hlavu, abych se mu nemusela dívat do očí. Lhát jsem nikdy neuměla. Vždycky mě prozradila moje provinilá, červenající se tvář. Ale nepočítala jsem se slzami, které si opět nalezly cestičku na povrch. Nesnažila jsem se je zastavit, nemělo to cenu. A tak jsem je nechala téct. Nechala jsem tu slanou vodu, aby mi smáčela horké tváře. Ta tupá bolest, co mě rvala zevnitř, se snad odplaví se slzami. Ale doufám marně, vím to, už jednou jsem něco podobného cítila.

„Bello, ty brečíš? Řekl jsem něco?“ strachoval se Felix.

„Ne, ty nic, Felixi, to já! Jsem úplně pitomá!“

Tiché kutálení slz po tvářích přešlo v hlasité, trhané vzlyky. Felix ke mně přišel a rukou mě objal kolem ramen. Svou tvář jsem schovala jemu do ramene.

„Ššš, Bello, ššš. To bude dobré.“

Nevnímala jsem jeho tišící slova, jen jsem se utápěla ve svém žalu.

„Posloucháš mě?“ zvýšil trochu hlas.

„Ne, promiň, neposlouchala jsem. Co jsi říkal?“ ptala jsem se zahanbeně.

„Říkal jsem, jestli by ses nechtěla trochu odreagovat a projít se po hradě. Ukázal bych ti, kde co je, a tak různě.“

„Máte tu i knihovnu?“ Modlila jsem se, aby měli.

Knihovna nebo kuchyň jsou jediná místa, na kterých se cítím lépe. Spousta knížek a učení dokáže mou bolest trochu zaměstnat tak, aby byla cítit o něco méně. A o vaření platí totéž.

„Ano, je docela velká, chceš se tam jít podívat?“

Kývla jsem.

„Tak jo, trochu se seber. Já zatím zajdu do velkého sálu a ty se mezitím snaž být ok.“

„Dobře,“ souhlasila jsem.

Felix se otočil a odcházel normálním lidským krokem. Tolik toho pro mě dělá. Stará se o mě. Baví se se mnou jako bratr se setrou a na jeho obličeji je vidět, že to dělá rád. Nedalo mi to, tak jsem za ním ještě zavolala.

„Felixi?!“

„Ano, Bello?“ otočil se na mě.

„Děkuju ti. Děkuju ti za všechno.“

Když jsem to dořekla, po jeho tváři se rozlil upřímný, radostný a hlavně překrásný úsměv.

„Nemáš zač,“ řekl a zmizel svou přirozenou rychlostí. Upír je holt upír.

Setřela jsem zbytky slaných slz, které mi ulpěly na tvářích, a přešla do koupelny. Jakmile jsem se spatřila v zrcadle, naprosto jsem se zhrozila. To i Lochneska vypadá líp jak já! Opuchlé, zarudlé oči, rozmazaná řasenka, rudé žhnoucí tváře, ztrápený výraz a rozcuchané vlasy. Takhle jsem teď mohla definovat svůj odraz v zrcadle. Kdybych se necítila ještě hůře, než jsem momentálně vypadala, myslela bych si, že v zrcadle je úplně jiný člověk nebo že se mi někdo pořádně pomstil. Pořád mě okupovala ta tupá škubavá bolest, která mě zevnitř cupovala kousíček po kousíčku.
Felix tu za chvíli bude, musela jsem se dát do práce. Vzala jsem odličovač a snažila ze sebe dostat tu zatracenou řasenku, kterou jsem díky breku měla až na tvářích. Připomínala jsem medvěda mývala, ten má taky černý kruhy pod očima. Když se mi konečně podařilo ze sebe vydrhnout to líčení, napustila jsem umyvadlo ledovou vodou a ponořila jsem tam hlavu. Zůstala jsem tam asi patnáct sekund a pak ji vytáhla. Už jsem vypadala o poznání lépe, ale pořád jsem hořela, jako bych měla horečku, tak jsem tu hlavu v umyvadle nechala déle. Osušila jsem se, vypustila jsem vodu a všechno po sobě uklidila. Nakonec jsem si ještě musela rozčesat vlasy, protože to připomínalo vrabčí hnízdo. Šla jsem zpátky do ložnice s příjemným zjištěním, že když něco dělám, tak tolik nevnímám bolest a nemyslím na Edwarda, nebo Ara.

„Jsem zpátky!“ volal Felix už zdálky.

„No vidíš, takhle to vypadá mnohem líp!“ pochválil mě.

„Jo, já vím. Tak půjdeme?“ zeptala jsem se nedočkavě.

Je vidět, že Felixe to potěšilo. Ale asi to špatně pochopil. Nebyla jsem nadšená proto, že by mi bylo líp, by naopak. Ale těšila jsem se proto, že něco zaměstná mou mysl a já nebudu cítit žal, smutek, chmury a hlavně bolest.

„Dobře, takže pojď,“ řekl a začal mi něco vyprávět. Ale já ho nevnímala, prohlížela jsem si staré oprýskané stěny, na kterých občas visel nějaký obraz. Kdo to asi všechno maloval?

Věděla jsem, kudy jdeme, cestu jsem si pamatovala. Vedl mě chodbami, které osvětloval jen oheň z loučí. Občas jsem zbystřila smysly, když Felix říkal, okolo čeho jdeme nebo v jaké místnosti se nacházíme.

„Tak tady je ta knihovna, na kterou ses ptala,“ řekl a zastavil se před obrovskými dveřmi.

Vyrazilo mi to dech. Já vím, měla bych na to být zvyklá z velkého sálu, ale velký sál je taky obrovský. Jak velká musí asi být ta knihovna.

„Chceš se podívat dovnitř?“

Jen jsem kývla na souhlas. Felix svou upíří silou otevřel ty mohutné dveře a mně se naskytl pohled na největší množství knih, které jsem kdy viděla. Byla to ohromně velká místnost, daleko větší než velký sál, a skládala se z různých pater, které, byly vytvořeny jako malé balkónky po okrajích stěn, vzájemně propojené schodišti. Na zemi byla zaplněna regály. Nikdy jsem neviděla nic dokonaleji propracovaného. Zapomněla jsem, jak se dýchá. Stála jsem ve dveřích s otevřenou pusou, naprosto ohromená a neschopna slova.

„Bello, dýchej!“ upozornil mě se smíchem Felix.

Vtáhla jsem vzduch do plic, abych byla schopna pojmout vše, co jsem viděla. Byly tu statisíce, ne-li miliony knih. Labyrint, to jediné slovo mě napadlo. Tak složité a jednoduché zároveň, tak dokonalé.

„Pojď, teď se půjdeme podívat do zahrady.“

„Ne, Felixi, ne. Prosím, chci tu ještě zůstat. Chci si to tu pořádně prohlédnout,“ žadonila jsem jako malé dítě.

„Potom se sem vrátíme. Teď jdeme do té zahrady. I když nevím, jak to tam po těch sto letech vypadá,“ řekl zamyšleně.

On sto let neměl čas zajít si do zahrady? Co celou tu dobu dělal? Raději nechci znát odpověď, Bůh ví, co bych se dozvěděla.

Tak jsme znova procházeli chodbami, až jsme došli k dalším dveřím. Byly malé a nenápadné. Vzala jsem za kliku a chtěla otevřít, ale nějak to nešlo. Felix mě kousek odsunul a otevřel sám svou silou.

Viděla jsem nádherné kašny, ale byly porostlé tenkou vrstvičkou mechu a řas. Kolem se neovladatelně plazily rozrostlé růžové keře. O stromy se taktéž nikdo delší dobu nestaral. Stará zahradní houpačka byla obrostlá růžemi. Kdysi to asi byla ta nejkrásnější zahrada pod sluncem, ale teď to tu připomíná plevelárnu. Ale i když to tu nebylo udržované, pořád to mělo nějaké kouzlo.

„No, když jsem tu byl před sto lety, vypadalo to tu o poznání líp,“ řekl nevinně a se stopami humoru v hlase.

„Já musím jít ještě něco vyřídit do velkého sálu. Odvedu tě do pokoje, ano?“

„Felixi, jdi sám, já si ještě skočím do knihovny. Neboj se, já do pokoje trefím,“ ujistila jsem ho.

Každý jsme se vydali jiným směrem. Konečně jsem došla k místnosti, která mě tady fascinovala asi nejvíc. Ale když jsem u sebe neměla Felixe, aby mi něco vyprávěl, ta odporná bolest se pomalu zase začala hlásit o slovo. Oči se mi zalily slzami, žaludek se mi sevřel a nohy mě odmítaly dál nést. S vypětím posledních sil jsem doběhla do knihovny a zavřela za sebou velké dřevěné dveře. Tam jsem se svezla na podlahu a dala průchod svým emocím.

Autor: IsabellaMarieLilyVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krvavá růže - 5. kapitola: