Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krevní pouto - 4. kapitola

09.03.2012 (20:15) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 1933×

Druhý den ráno jsem měla svolení odejít z Volterry, takže první věc, co jsem po probuzení z tříhodinového spánku udělala, bylo, že jsem popadla svůj kufr a snažila se odtamtud co nejrychleji dostat. Překvapivě to nebyl žádný problém. Stráž mě beze slova pustila a slečna v recepci se se mnou dokonce rozloučila a popřála mi hezký den. Na oplátku jsem se na ni usmála a s radostí zmizela za vchodovými dveřmi, které vedly přímo na rušné náměstí. 

Když jsem se najednou ocitla mezi normálními lidmi a neviděla žádné rudé oči ani rozmazané šmouhy od jejich pohybování se, rozradostněně jsem se rozesmála a rozběhla se napříč náměstím s kufrem za sebou. Bylo mi jedno, že působím jako naprostý blázen. Byla jsem šťastná, že jsem vyvázla z nebezpečí, které mi hrozilo. Ano, sice nad mou budoucností hrozí Damoklův meč, ale je možnost se ho zbavit. Mám na to třicet dní. Pak si už opravdu budu moct začít žít normální život.

Proběhla jsem okolo fontány, u které jsem se nakonec zastavila, a svlažila si nohy. To, že stoupat si do ní bylo zakázané, jsem neřešila. Naopak jsem se pohodlně usadila na jejím okraji a nohama kmitala ve vodě. Mezitím jsem se zamyslela nad svým úkolem.

Sama Nicolase najít nedokážu. To mi bylo jasné. Proto jsem neváhala ani vteřinu, vyndala mobil a vytočila Alicino číslo. Překvápko pro mě bylo, když mi hlas v telefonu ohlásil, že číslo již neexistuje. Fajn, musela si ho zřejmě změnit.

Jako druhou možnost jsem vyzkoušela jejího manžela, ale dopadla jsem stejně. Pak jsem tedy postupně obtelefonovávala zbytek její rodiny, ale bohužel, u všech bylo číslo neplatné. Sakra. Asi se zase stěhovali a vyměnili si i mobilní čísla.

Celý rok jsem se nadpřirozenému světu vyhýbala, a když potřebuju někoho, kdo by mě do něho zase dostal, nemám na nikoho správné číslo. To je k vzteku. Napadlo mě sice zavolat klukům z Jacobovy smečky, ale to by mi bylo k ničemu. Ti se s Cullenovými nestýkali a já potřebuju někoho, kdo mě dostane do koloběhu života upírů.

Jak jsem si tak projížděla kontakty, najednou mi do očí blesklo jméno posledního člena Cullenovic rodiny, který s nimi nežije, ale je s ní určitě v kontaktu. A kterému jsem volat nezkoušela. Edward. Už jsem se chystala zmáčknout zelené tlačítko, vtom jsem si ale vzpomněla na jeho tvrdé rysy v obličeji, výraznou čelist, bledou pleť a pronikavý pohled rudých očí, které často maskoval zelenými čočkami.

Navléknout ho do modelu od Calvina Kleina a vyfotit do časopisu, holky by byly v pokušení olizovat stránky. Jenže moje vzpomínky na Edwarda byly neoddělitelně spojeny s krví, od které byl tenkrát celý zmáčený.

Ne, nesmím na to myslet, přikazovala jsem si v duchu. Je jediný, který mi může pomoct. Jinak na normální život můžu zapomenout. Potřebuju ho. Potřebuju, aby mě spojil s Alice.

Odhodlaně jsem se nadechla a vytočila jeho číslo. Prosím, ať je to číslo správné, modlila jsem se. První zazvonění, druhé, třetí…

„Haló?“ ozval se v sluchátku jeho sametový hlas a moje srdce se v tu ránu rozbušilo neuvěřitelnou rychlostí.

„Edwarde? Tady Bella. Bella Swanová, Alicina kamarádka. Já… potřebovala bych na ni číslo. Mám jenom její staré, totiž, jsem v pěkném průšvihu a potřebuju pomoct. Má to co dočinění s upíry a já, no, momentálně jsem v Itálii a-“ Blábolila jsem páté přes deváté, ale Edward mě zastavil.

„Bello, pomalu. Nejdříve mi řekni, v jakém jsi průšvihu, a co sakra děláš v Itálii?“

„No, to je na dlouhé povídání. Po telefonu se to říká špatně,“ vymlouvala jsem se.

„Fajn. Kde přesně v Itálii jsi?“ zeptal se.

„Ve… ve Volteře,“ zamumlala jsem.

„Bello, do čeho ses to namočila?“ zavrčel do mobilu.

„Jak říkám, je to na dlouhé povídání.“

„No, bohužel ti musím sdělit, že Alice je i se zbytkem rodiny v Austrálii u našich známých. Můžu jí zavolat nebo jí dát tvoje číslo, ale než by se k tobě dostala, může to trvat dva nebo tři dny. A mám takový pocit, že se tamodtud chceš dostat co nejdříve.“ To snad ne. Moje nejlepší kamarádka a odbornice přes upíry je na druhé straně světa, zrovna když ji potřebuji. To je teda skvělý.

„… ale náhodou jsem zrovna v Pise. Měl jsem tu nějaké, ehm, pochůzky,“ pokračoval Edward. „Mohl bych se pro tebe stavit a probrat s tebou tvůj průšvih,“ nabídl se. Zmítala mnou nerozhodnost. Měla jsem obavu z toho, co se stane, když do toho Edwarda zapojím, ale na druhou stranu. Než bych se s Alice vůbec setkala a než jí všechno vysvětlila, uběhla by spousta času, který by mohl zpečetit můj život. Takže vlastně můžu být ráda, že je Edward vůbec ochotný mi pomoct.

Pamatuji si jeho názor na lidi. Podle něho jsou dobrý jenom na jídlo nebo nezávaznej sex, když tedy mluvím o ženách. O mužích se radši nikdy nezmiňoval. Když jsem se nad tím tak zamyslela, já byla asi jediný člověk, na kterého byl kdy milý. Zřejmě to vyplývá z mého vztahu s jeho sestrou.

„To by bylo super. Za jak dlouho tu budeš?“

„Do hodinky tam jsem. Počkej na mě v baru La Forcella, něco si tam dej na moje jméno. Je hned vedle hotelu Margherita, který je naproti fontáně na náměstí. Určitě to najdeš.“

„Dobře, já… děkuju ti. Jenom ještě, mohl bys zavolat Alice a… a říct jí, že-“

„Alice bych do toho radši netahal. A ani zbytek rodiny. Odjeli do Austrálie, aby se vylízali z jednoho problému. Alice nepotřebuje další starosti. Poslední dobou toho na ni bylo moc. Navíc ji nemusíš otravovat s něčím, s čím si určitě poradím sám.“ Arogance, konečně se ozvala jeho slavná arogance. Že mu to ale trvalo.

„Fajn, budu tě čekat,“ řekla jsem už o trochu zatrpklejším hlasem a típla mu to dříve, než bych se od něho dočkala nějaké sarkastické poznámky.

Fajn, takže se nejdéle za hodinu setkám s Edwardem Cullenem. Upírem, o kterém jsem si myslela, že ho už v životě neuvidím. Neuvěřitelně arogantním, cynickým, sexy upírem, který pohrdá lidmi.

Potřásla jsem hlavou, abych se myšlenek na něj zbavila, a radši se vydala do toho baru, kde se máme sejít. Jak jsem si myslela, žádný slušný podnik to nebyl. Byl to prachobyčejný pajzl, nic víc. Jenže znova se mi Edwardovi volat nechtělo, abych zrušila místo setkání, tak jsem se zhluboka nadechla a posadila se do nejvzdálenějšího kouta, kde jsem byla nejméně na očích.

„Buon pomeriggio, la mia bellezza, che cosa ti piace bere?” zeptal se mě na něco číšník, když jsem se usadila. Omluvně jsem se na něj usmála.

„Promiňte, ale nemluvím italsky. Umíte anglicky?” zeptala jsem se ho v angličtině.

„Ááá, takže turistka. Jste Američanka?” zeptal se mě už taky anglicky, ale se silným italským přízvukem.

„Ano. Ehm, dala bych s,i prosím, jedno martini,” požádala jsem ho a on si mou objednávku zapsal.

„Ještě něco pro krásnou Američanku?” zalaškoval.

„Ne, to je vše,” řekla jsem a sklonila hlavu na znamení, že už si přeji být sama. Naštěstí to pochopil a se zářivým úsměvem odešel. Hmmm, tohle bude asi moje nejdelší hodina v životě.

***

Zrovna jsem si četla koupený časopis, v angličtině nutno dodat, sehnala jsem ho v jedné trafice blízko baru, když vtom ruch okolo mě utichl. Zvědavě jsem zvedla hlavu, abych zjistila, co se děje, a pak jsem ho uviděla. Svižným krokem si to mířil přímo ke mně. Lidé v baru si ho neuvěřitelně prohlíželi, jiní se strachem v očích, druzí se závistí.

Jeho hnědé vlasy, učesané v moderním rozcuchu, mu trčely do všech stran a házely na světle bronzové odstíny. Při chůzi, kdy pohyboval pažemi, se mu nepatrně napínaly bicepsy pod černým tričkem s krátkým rukávem. A jeho pohled, jeho oči, do těch jsem se zadívala a už se nemohla odtrhnout. Čočky, které měl, se mu začaly rozpadat, jelikož mu tam prosvítala červená. Překvapivě mě to ale nevyděsilo. Asi jsem si na tu barvu u něj zvykla. Patří k němu.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě a mé srdce se bezmyšlenkovitě rozbušilo a tělo roztřáslo. Ze strachu to však nebylo.

„Ahoj, Edwarde,“ promluvila jsem konečně po značně delší chvíli, než by se slušelo. Edward se ladně posadil naproti mně a upřel na mě svůj zrak.

„Takže, jsem tu. Mohla bys mi konečně říct, co se stalo?“ začal a šel rovnou k věci. Já se tedy zhluboka nadechla a pověděla mu všechno, co se za posledních šestatřicet hodin stalo. Zahrnula jsem do toho i svá podezření, že mě někdo minulý měsíc sledoval. Pak jsem mu vysvětila, že to vlastně byli Volturiovi.

„No, a to je vše,“ zakončila jsem svůj dlouhý monolog. Edward se po celou dobu mého vyprávění mračil. A vráska mezi očima, která se mu tam mezitím udělala, nezmizela ani teď, když jsem skončila.

„Máš doopravdy vážný problém, Bello. Koluje v tobě náš jed, stává se z tebe upírka. A čím déle bude tvé hledání trvat, tím víc budeš nadpřirozenou bytostí,“ opakoval něco, co už jsem dávno věděla a snažila se na to nemyslet. Nic přeci není tak černé, jak se na první pohled zdá, ne?

„Jenom potřebuju, abys mě nějak dostal do středu dění v upířím světě. Mohla bych se pár upírů zeptat, jestli Nicolase neznají. Vím, že je to jako hledat jehlu v kupce sena, ale za zkoušku nic nedám, ne? Aro sice říkal, že když je mé krve, měla bych ho podle ní najít, ale absolutně nemám ponětí, jak to udělat. Podle mě to ani nejde. Ne, když jsem člověk.“

„Pokud bys začala chodit mezi upírama a vyptávala by ses jich na jiného upíra, nikam by ses nedostala, věř mi. Člověku by nikdy nic o jedinci svého druhu neřekli, i kdyby se jednalo o cokoliv. Potřebuješ s sebou někoho jejich druhu, čili mě. Navíc mám kontakty po celém světě, které by nám mohly hledání usnadnit. Známé, kteří by se mohli nenápadně poptávat, taková tichá pošta.“ Věděla jsem, co mi tu nabízí. Svoji spolupráci. Ale nebyla jsem si jistá, jestli mu mohu důvěřovat.

Mám mu bláhově svěřit svoji budoucnost? Co když se pak v půlce rozhodne vykašlat se na mě? Co budu dělat pak? Nebudu mít dostatek času sehnat někoho jiného, kdo by mi s hledáním pomohl. Zřejmě viděl moji nerozhodnost, protože se šibalsky usmál a pronesl: „Když něco někomu slíbím, vždy to dodržím. A jestli se bojíš o sebe? Nemusíš mít strach. Jsi kamarádka mojí sestry. Takže jsi někdo, kdo je pro mě zakázaný, nepoužitelný.“ Hmmm, to mě doopravdy uklidnil. Ale pravda byla taková, že jinou možnost než souhlasit, jsem neměla. Čas se krátil, a to byl největší problém.

„Dobře. Pokud mi nabízíš pomoc, ráda ji přijmu.“ Edward se na mě ještě více usmál a kývl na barmana, aby mu donesl pití.

„Takže, máš alespoň ponětí, kde by se mohl nacházet? Je to Američan jako ty? Jak je starý, jak vypadá, to všechno by nám mohlo pomoct,“ začal Edward. Zamyslela jsem se nad tím.

„V domě u rodičů je na půdě starý rodokmen, kde jsou i hlavní údaje o našich předcích. Možná, že bych tam o něm mohla něco najít, ale nejsem si jistá.“ Edward přikývl.

„Takže naše první zastávka bude dům tvých rodičů. Tam se rozhodneme, kam budeme pokračovat dál.“ Na to jsem jen přikývla. „Zavolám na letiště a zarezervuju nám letenky na noc, abychom ráno dorazili do New Yorku. Odtamtud se do Bostonu dostaneme za čtyři hodiny, s mojí jízdou za tři,“ zasmál se.  Pousmála jsem se. Opět jeho arogance.

„Souhlasím,“ přikývla jsem. Edward se na mě usmál pokřiveným úsměvem, ze kterého by se mi ve stoje podlomila kolena, a pak vyndal mobil a zavolal na letiště.

„Takže, letí nám to v osm večer, což znamená, že nám zbývá ještě jedenáct a půl hodin volného času.“ Jo, to je docela dlouhá doba. „Jedla už jsi dneska?“ zeptal se mě. Teď, když to vyslovil, jsem si vlastně uvědomila, že jsem byla víc jak den bez jídla. A můj žaludek na to okamžitě zareagoval hlasitým zakručením, až jsem zčervenala.

„Beru to jako ne,“ zasmál se opět a mrkl na mě. Kývl směrem k baru, že che zaplatit a přitom se začal zvedat. „Pojď, vezmu tě někam do restaurace, kde se budeš moct normálně najíst,“ řekl a počkal, až se zvednu. Jako gentleman mi vzal kufr, zaplatil, a vydal se ven. Tam došel ke krásnému autu, které zřejmě patřilo jemu.

„Austin Martin,“ pronesl, jako by mi četl myšlenky.

„Čteš mi v hlavě, nebo sis tipl?“

„Tipl, tvá mysl je mi bohužel stále uzavřená, jediná na světě.“ Byly chvíle, jako třeba teď, kdy jsem za svoji anomálii v krvi byla šťastná. Edwardovo čtení myšlenek není zrovna příjemné, takže jsem opravdu ráda, že mou mysl nepřečte.

Jakmile dal můj kufr do kufru, nasedl a já ho následovala na místo spolujezdce. Musela jsem uznat, že autíčko bylo krásné jak zvenku, tak zevnitř. Opravdový luxus, který si mohl dovolit. Ten, kdo holt žije více jak sto let, si pár těch peněz za tu dobu nahromadí. Pokud bych si měla vzpomenout na přesný Edwardův věk, myslím, že to je sto dvanáct let a přeměněný byl v šestadvaceti. Takže je teoreticky o pět let starší než já, vlastně skoro o čtyři, za chvíli budu mít dvacáté druhé narozeniny, jestli se jich tedy vůbec dožiju.

„Blízko odtud je docela velké město, kde mají výbornou italskou kuchyni. Teda, aspoň se to říká. Co ty na to?“ Překvapeně jsem se na něj podívala. On však mlčel a jen mě pozoroval.

„Jo, italská kuchyně by byla prima. Přece jenom jsem v Itálii, byl by hřích, nezajít si tu na jídlo,“ zasmála jsem se. Opět se pousmál tím jeho sexy úsměvem, nastartoval a vyjel se mnou na oběd. Jsem opravdu zvědavá, co bude následovat příště.

 Takže, Edward nám vstoupil na scénu. Od této kapitoly se začne vlastně celý příběh konečně rozjíždět, ty předchozí byly pouze takový ten úvod. Dobrodružství totiž teprve začíná. :D 

P.S.: U minulé kapitoly jsem žádala, abych tam měla více jak dvacet komentářů. A počet nepřekročil ani patnáctku. Vím, že návštěvnost je velká, ale komentáře žádný. Ze začátku mě velmi povídku psát bavilo, ale jestli to takhle půjde dál, možná, že ztratím chuť dále tuto povídku psát, i když by mě to velmi mrzelo. Proto vás žádám, aby ten počet tu dvacítku překročil. Jak už jsem říkala, čím větší počet komentářů, tím kratší doba mezi kapitolami. simi1918

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krevní pouto - 4. kapitola: