Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krevní pouto - 3. kapitola

06.03.2012 (16:45) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 1658×

„Myslím, že se probouzí,“ zaslechla jsem někoho promluvit. Zaboha jsem si nemohla vzpomenout, co se stalo. Usnula jsem u televize? Zřejmě ano, ale co dělali ti cizí lidé u mě doma?

„Slečno Swanová?“ ozval se hlas, který mi byl poněkud známý. A pak, když jsem ucítila studený dotek na ruce, mnou vzpomínky projely, jako bych dostala elektrickou ránu. Upíři! A dokonce ti nejvyšší, Volturiovi.

„Ježíšikriste,“ vyjekla jsem vyděšeně a vzpřímila se do sedu. Stáli okolo mě v kroužku a zírali na mě jako na opičku v zoo. Překvapivě jsem zjistila, že mě přenesli na pohovku. Hmm, představa, že jsem byla v bezvědomí a oni se mě mezitím dotýkali, se mi ale vůbec nelíbila.

Nedůvěřivě jsem si je začala prohlížet a očekávala, že někdo něco řekne. Já byla momentálně mimo provoz.

„Jste v pořádku, slečno Swanová?“ zeptal se mě Aro a přisedl si ke mně. Snažila jsem se neodtáhnout, ale musela jsem na to vynaložit veškeré své úsilí.

„Myslím…,“ nešťastně jsem polkla a snažila se zbavit knedlíku v krku, „že ano.“ Páni, nikdy by mě nenapadlo, že je tak těžké mluvit.

„To je dobře. Docela jste nás vystrašila, když jste omdlela.“ No, super, měli o mě strach, to mě stoprocentně uklidní.

„Jsem v pořádku,“ řekla jsem skoro pevným hlasem.

„Dobře. Máme totiž na vás pár otázek.“ Hmm, copak asi budou chtít? Pochybuji, že sem přišli kvůli tomu, že vím o jejich světě, aniž by mě vlastnil nějaký upír. O tom ví už od té doby, co jsem se o nadpřirozeném světě dověděla. A nevadilo jim to.

„Jakých?“

„Nejlepší by bylo, kdybyste si s námi vyrazila na malý výlet. Nechce se mi to řešit tady, kde nás může slyšet spousta lidských uší.“

„Nechci s vámi nikam jet,“ vyhrkla jsem rozhodně.

„V tom ale nastává problém, slečno Swanová. Vy s námi pojedete buď po dobrém, nebo po zlém. Je na vás, abyste si vybrala.“ Pane bože, a je to tady. Odvezou mě a už nikdy nebudu moct žít normální život. No, ale zase taková změna to nebude, ne? Vždyť já jsem vlastně nikdy nežila normálně. A ten rok, kdy jsem se o to snažila, se mi to stejně moc nedařilo. Připadala jsem si, jako bych žila život někoho jiného.

„Půjdu si sbalit,“ zamumlala jsem a zvedla se.

„Jste velmi chytrá žena, slečno Swanová. Počkáme na vás před domem,“ usmál se na mě Aro a s celou svojí bandou budigárdů, jak říkám jeho gardě, odešel.

Hmm, budu muset zavolat Melanie a říct jí, že na pár dní odjíždím. Zřejmě to nebude tak krátké, jak jí řeknu, ale to budu řešit později.

Po velmi zdlouhavém telefonátu jsem zamířila do ložnice, ze dna skříně vyndala kufr a začala si balit věci. Jelikož mají Volturiovi sídlo v Itálii, budu tam potřebovat letní oblečení. Na sebe jsem hodila letní džíny a tílko, přes to si vzala na cestu lehký svetr, obula si žabky. A teď můžu začít balit.

Do půl hodinky jsem byla komplet sbalená a loučila se se svým bytem, ve kterém jsem nebyla ani rok. Nachází se v San Francisku, kam jsem se odstěhovala po Jacobově smrti. Bohužel se sem asi už nikdy nevrátím. Pochybuji, že mě Aro jen tak pustí. Ale překvapivě jsem zjistila, že mi to ani nijak nevadí. Když jsem se nad tím zamyslela, můj život nestál za nic. Až teď jsem si vlastně uvědomila, že jsem pouze přežívala. Nežila jsem.

Naposledy jsem se rozhlédla a vyšla ze dveří. Zamkla jsem, klíče si dala do kabelky a seběhla schody k hlavnímu vchodu. Připadalo mi zvláštní, že jsem tak málo nervózní, jenže to bude asi tím, že jsem se už se svým osudem smířila.

Nepřekvapilo mě, když jsem vyšla před dům a tam stála velká, černá, luxusní limuzína. Naproti mi šli dva Arovi budigárdi a jeden z nich si ode mě vzal cestovní tašku, kterou uložil do kufru. Druhý mi otevřel dveře a já mohla nastoupit dovnitř.

Luxusní interiér limuzíny na mě udělal dojem. Ale ani to nezmírnilo tíseň, kterou jsem cítila v blízkosti upírů. Chtěla jsem to už mít všechno za sebou. Nevěděla jsem, co od toho „výletu“ mám čekat. Na jednu stranu se mi příčilo něco dělat pro upíry, ale na druhou mi to bylo nějak jedno. Hmm, jsem doopravdy cvok.

Cestou na letiště bylo naprosté ticho. Aro se díval z okénka, stejně jako já, a ostatní si mezi sebou šeptali. Byla jsem tomu ráda, na zdvořilou konverzaci jsem opravdu neměla náladu.

Na letišti na nás čekalo soukromé letadlo vládců, které bylo snad větší než můj byt. A já dostala možnost vybrat si pokoj, ve kterém budu po celou dobu letu. Vybrala jsem si malý, ale útulný, s plazmovou televizí a pohodlně vypadající sedačkou a postelí. Let bude dlouhý, takže si můžu schrupnout, ale myslím si, že usnout se mi opravdu nepovede.

„Přeji vám příjemný let, Isabello,“ popřál mi Aro a odešel do své rezidence. Frustrovaně jsem si povzdychla. Fajn, co teď?

Nakonec jsem se rozhodla pro televizi. Překvapivě jsem zjistila, že tu mají kanál HBO, na kterém dávali nějakou komedii, která začala teprve před pár minutami. Pohodlně jsem se tedy usadila a snažila se vžít do děje. Naneštěstí se mi to vůbec nedařilo. Myšlenky mi vířily všude možně.

Naštvaně jsem televizi vypnula, přesídlila se do postele a jen tak koukala do stropu. Tohle bude opravdu dlouhý let.

***

Nikdy jsem nebyla dál jak v Kanadě, takže představa, že jsem v Evropě, byla docela vzrušující, i když jsem tu byla nuceně. Na letišti v Římě na nás opět čekala limuzína, která nás měla dovést až k Volteře. To už mi ale vzrušující nepřišlo

Cesta uběhla velmi rychle, sedla jsem si do limuzíny, a ani nevím jak, a už jsme zastavovali před vchodem do hradu, nebo co to bylo.

Když Aro vystoupil, následovala jsem ho. Překvapivě jsem zjistila, že nestojíme před hlavním vchodem, ale u malých zapadlých dveří, které musely sloužit jako tajný vchod. Jinak jsem si to vysvětlit neuměla. Nechápala jsem však, proč nemůžeme jít předem. Jako by mi Aro četl myšlenky, odpověděl mi na mou nevyslovenou otázku.

„Nechceme, aby se o vás, slečno Swanová, vědělo,“ řekl, jako by oznamoval, že místo tří rohlíků koupil jen dva. Více se k tomu nevyjádřil, tak jsem se zeptala.

„Proč se o mně nesmí vědět?“

„Vše dočká svého času,“ pronesl s lehkým úsměvem na rtech a dal tak najevo, že se o tom nehodlá dál bavit. Radši už jsem se na nic neptala.

Když jsme procházeli chodbou, naskočila mi husí kůže. Bylo tu vlhko, zima a naprostá tma. Jeden z jeho budigárdů mě chytl za paži, abych neupadla nebo nezabloudila. To zapříčinilo to, že jsem se roztřásla. Od Jacobovy smrti mám hrůzu z naprosté tmy, nedokážu zůstat v místnosti, která je ponořená v naprosté černotě. A to byl přesně tento případ. Neviděla jsem nic, jen černou. Klidně jsem mohla zavřít oči a vyšlo by to nastejno.

„Pozor, schody,“ upozornil mě ten, co mě přidržoval. Jen jsem polkla a přikývla. Určitě to viděl.

Začalo se mi dělat mdlo. Měla jsem pocit, že omdlím. Moje srdce sprintovalo naprostou rychlostí a kapičky potu mi stékaly po zátylku. Prsty jsem měla prochladlé a před očima měla mžitky.

„Je vám dobře, slečno?“ zeptal se mě můj přidržovatel.

„Já… ne. Nesnáším totiž tmu, mám… Mám z ní panický strach. Bože, asi budu zvracet.“ To jako by všechny probralo. Přidržovatel si mě do vteřiny vzal do náruče a upíří rychlostí jsme se z chodby dostali na světlo, do vestibulu. Tam mě posadil do sedačky a podal sklenici vody. Hmm, zajímalo by mě, jak k ní tak rychle přišel.

„Slečno Swanová, začínám o vás mít strach. Jednou jste nám omdlela a teď jste prožila šok,“ uslyšela jsem Ara.

Ha, ha, ha, velmi vtipné, říkala jsem si v duchu, ale ve skutečnosti se jen pousmála.

Jakmile jsem nabila energii, pokračovali jsme dál, už normální cestou. Konec nastal, když jsme vešli do hlavní místnosti, kde se nacházely tři trůny. Na těch po stranách seděli dva upíři, Arovi bratři, a na ten prostřední se s blaženým povzdechem posadil on.

„Fratelli, come è bello essere a casa (Bratři, jak krásné je být doma),” pronesl ke svým bratrům italsky. Zajímalo by mě, co řekl. Možná něco jako - tady je dnešní večeře na dlouhé časy.

„Isabello, připoj se k nám, pojď blíže,“ přikázal mi jemně. Popošla jsem pár krůčků k trůnům, ale více jsem nedokázala. Takhle před nimi jsem si připadala jako malá holčička.

„Nastal čas ti vysvětlit, proč jsi tu dnes s námi.“ No, hurá. „Co všechno víš o svých předcích?“ zeptal se mě a já překvapivě nadzvedla obočí.

„V jakém směru?“ optala jsem se nesměle.

„Víš, tvoje rodinná linie má už po generace v sobě zvláštní gen, anomálii v krvi. Ta zapříčiňuje, že na tebe a tvou rodinu nepůsobí naše upíří schopnosti. Zřejmě už sis všimla, že na tebe dary Cullenových nepůsobí. Dokonce ani já jsem u tebe neuspěl a věř, že jsem to zkoušel.“ To, co mi tu říkal, pro mě nebylo žádnou novinkou. O své zvláštnosti už vím od té doby, co jsem vstoupila do nadpřirozeného světa, ale nevěděla jsem, co to má všechno s tím vším společného. Mé přikývnutí bral jako gesto k pokračování.

„Jeden tvůj předek, Nicolas Swan, se svůj gen rozhodl využít.“ Snažila jsem si vzpomenout na svůj rodokmen, který jsem ve třinácti našla doma na půdě, ale na žádného Nicolase Swana jsem si nevzpomínala.

„Přišel na to, že když už jako člověk dokáže čelit upířím darům, v upířím těle bude mít několikanásobně větší moc. Proto se ocitl u nás a požádal o svoji proměnu.“ Čekal, jestli na to budu nějak reagovat, ale když jsem mlčela, pokračoval.

„Uzavřeli jsme dohodu. Pokud ho proměníme, on si bude muset odsloužit pět století v mé gardě, a pak bude mít navždy volnost.

Když jsem ho osobně kousl, proměna probíhala jinak. Jeho anomálie v krvi bránila našemu jedu, aby proměnil tělo. Nejdříve jsme si mysleli, že ho proměnit nepůjde, ale pak jsme si všimli, že se den ode dne mění. Začala mu tvrdnout kůže, přestávalo mu chutnat lidské jídlo, pohyboval se rychleji, prostě se u něj objevovaly příznaky upírů. Bylo to opravdu velmi fascinující. Jeho proměna probíhala celých třicet dní. Bolest se dostavila až na konci a trvala pouze den.“ Když jsem to všechno slyšela, nestačila jsem se divit.

„Přesně, jak předpokládal, po proměně se jeho moc zvětšila do takové míry, že se stal jedním z nejmocnějších upírů na světě. Takových jedinců je na světě opravdu jen málo. Jeho dar spočíval v tom, že na něj dary ostatních nefungovaly, jak tomu bylo, když už byl člověk, ale přibylo k tomu to, že dokázal používat moc ostatních proti jeho vlastníkům.

Vše tedy běželo podle naší dohody a on mi sloužil v gardě. Není nutno dodávat, že se nám s ním podařilo pochytat spoustu upírů porušujících zákon. Ale zpátky k tématu. Nikolas byl poslušný celé čtyři století, než jednoho dne zmizel a už se nikdy neukázal. Velice mě to pobouřilo. Porušení královské dohody je velmi závažné porušení zákona. A protože je imunní vůči všem darům, Demetri, který dokáže najít kohokoliv kdekoliv, i kdyby byl dotyčný na druhé straně zeměkoule, ho najít nedokázal.

Velice mě rozčílil. Už více jak století se ho snažíme nalézt, ale stále nevíme, kde se nachází. A tak jsme se zaměřili na jeho rodinu a přišli na tebe, drahá Isabello.“ Směr jeho vyprávění se mi vůbec nelíbil.

„Pokud je tu nějaká šance, jak ho najít, tak to určitě dokáže krev jeho krve.“ Jeho úsměv mi prozrazoval, že jsem se nemýlila.

„Slečno Swanová, my vás sem povolali k tomu, abyste našla svého předka.“

„A pokud odmítnu?“ Jeho úsměv se ještě rozšířil, až mu blýskly zuby.

„Pokud odmítnete, nahradíte jeho místo v mé gardě. Ale ne na zbývající století, které tu měl ještě odsloužit, bylo by to napořád.“

„Ale k čemu bych vám byla, když jsem člověk?“ ptala jsem se zmateně.

„Isabello, špatně jste mě pochopila. Stala byste se upírkou. A abych se pojistil a vy mě nepodvedla jako váš předek…“ Větu nedokončil a kývl na stráže, která stála u dveří. Ta byla ve vteřině u mě a dva muži mě chytli každý z jedné strany za paže. Bránit se nemělo cenu. Jediné, co jsem dokázala, byl vyděšený pohled směrující k Arovi, který se zvedl ze svého trůnu a přišel ke mně. Uvolnil jednu mou ruku a přidržel si ji v dlani.

„Máte velmi jemnou pokožku,“ polichotil mi. Věděla jsem, co bude následovat. Jeho zuby se zablýskly ve světle a ve vteřině se mi vnořily do zápěstí. Projela mi jím zvláštní bolest, vlastně skoro normální. Bylo to, jako bych upadla, a sedřela si kůži do krve.  A pak to přestalo bolet úplně.

Jeho hlava se zvedla a rty od mé krve si olízl.

„Ta chuť je dokonalá, už jsem zapomněl, jak chutná.“ Aro se ode mě odtáhl, poodstoupil a pak tvrdě pronesl.

„Isabello Swanová, máte přesně třicet dní na to, abyste mi našla svého předka. Vím, že už najdete způsob, jak to provést. Pokud ho nenajdete, vaše proměna bude dokončena a stanete se čestným členem v mé gardě. Jestliže se vám to ale povede, známe způsob, jak vaši proměnu zastavit a zůstanete člověkem. A protože vím, že jste si na upíří život udělala od doby, co jste se o nás dozvěděla, nový názor, věřím, že se budete snažit svoji proměnu přerušit.“ Nevěřícně jsem ho pozorovala. Třicet dní? Mám třicet dní na to, abych našla někoho, koho oni hledají už století?!

„Co když už nežije?“ zeptala jsem se ho přiškrceným hlasem.

„Pak to bude pro vás špatné. Ale věřím, že je ještě stále naživu. A protože je noc, máte možnost zde zůstat. Zítra ráno se vydáte na cestu.“ Kývl na nějakou holku. „Sally, byla bys tak hodná a doprovodila našeho hosta do pokoje? A přineste jí tam její zavazadlo.“ Sally přikývla a já se vydala za ní.

„Takže na viděnou, Isabello,“ zaslechla jsem za sebou Arův hlas. Jeho bratři, kteří po celou dobu mlčeli, však byli zticha.

Nafoukaní snobi, nadávala jsem jim v duchu.

Sally mě doprovodila do pokoje, kde už stál můj kufr, a poté jsem osaměla. Jako duch jsem došla k posteli, natáhla se na ni a konečně dala průchod svým pocitům. Vzlyky a slzy se dostavily okamžitě. A pohled na zápěstí, kde mi zářila měsíčková jizva od jeho kousnutí, ani mě nepřekvapilo, že vypadala, jako by se mi stala někdy v minulém roce, zapříčinil, že jsem se naplno rozbrečela.

Konec třetí kapitoly. Doufám tedy, že jsem vás zaujala, a budete ve čtení pokračovat dál. Jen bych chtěla upozornit, že díky velmi nízkému počtu komentářu přidám další kapitolu, až jich tu budu mít více jak dvacet. U ž ji mám napsanou i opravenou, takže je to na vás, kdy ji vydám. :)

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krevní pouto - 3. kapitola: