Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Královská 6. kapitola

22.01.2011 (10:45) • AnnieJaneV • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1467×

Proměna 6. kapitola

Když jsem s Henrym dorazila do domu Cullenových, všichni byli pryč. Byla jsem ráda, že mě poslechli. Opatrně jsem položila Henryho na menší postel s opěradly, v jedné z místností v přízemí.

Od doby kdy jsem se od něj odtrhla a on tiše vykřikl, uběhlo tolik času a jediné co jsem slyšela, bylo jeho tiché sténání a rychlí tlukot srdce. Každý jeho sten byl dýkou do mých zad. Vůbec jsem nerozuměla tomu, proč se tak cítím, ale doufala jsem, že se to po jeho proměně vrátí do pořádku. Že já se vrátím do pořádku.

Bylo mi mizerně a vůbec, jsem měla dost toho všeho, musela jsem se něčím zabavit, než abych Cullenovým rozmlátila dům na prach. A ne že by to bylo kdoví jak těžké. Bylo by jako lehce ťuknout do domečku z karet.

„Ach, stvořitelko, co to semnou je?! Proč cítím takový neklid. Vždyť vše se vyvíjí tak, jak má, nebo ne snad? Copak jsem na něco zapomněla? Copak jsem něco udělala tak, jak to nemělo být?“ Mé otázky do toho skoro tichého domu působili zoufale a také, že byly zoufalé. Hodně zoufalé. Sama jsem nevěděla, že tohle vůbec cítím, dokud jsem to neřekla nahlas.

Zdálo se mi, že přes ty tisíce let kdy jsem spala, ztratila jsem pojem, kým vlastně jsem. Teď jsem si připadala, jako stroj, kterému někdo konečně dovolil pomalu začít pracovat podle přímého a ručně dělaného manuálu, který nevyrobil nikdo jiný, než osud.

Nevím, jaký jsem měla mít osud, než mě má stvořitelka vybrala, ale teď bylo hloupé se tím zabývat. Je to zbytečné. Můj lidský život se nedal vrátit, tak proč jsem nad tím uvažovala?

Přemýšlela jsem. Byla jsem mladá a krásná. Trochu zamlženě si ještě pamatuju, jaký jsem sklízela obdiv, když jsem šla na trh.

Pak se mi vybavil střípek vzdálené vzpomínky, na který bych nejradši zapomněla.

Bylo to varování. Varování, které jsem slyšela předtím, než jsem naposledy prošla dveřmi našeho domu. Varování mé matky, které jsem brala lehkovážně a s humorem.

Má matka se o mě bála, to jsem si pamatovala, ale na víc, než na její slova jsem si nedokázala vzpomenout. Ani jsem si nedokázala, vzpomenou na její obličej, který byl určitě vážný a velice podobný mému obličeji.

Věděla jsem, že moje matka byla krásná, ale její obličej jsem si ani nemohla představit ve své fantazii, natož si na něj vzpomenout, ať jsem se snažila sebevíc.

Najednou se Henry vzepjal na lopatkách, začal sebou házet, ale nekřičel. Jen mu z úst vycházel bolestný sten, který zabolel, ještě více, než předtím.

Tvář se mi zkřivila bolestí a přála jsem si, aby už bylo po všem a já si mohla vydechnout. Sakra, tohle je nesnesitelné! Co mám dělat, abych mu pomohla? Abych zmírnila jeho bolest, a také tu svou?

Pak jsem je uslyšela. Byli od domu asi kilometr a půl. Byla jsem si jistá, že to jsou oni, ale pro jistotu jsem se šla přesvědčit, a až když jsem je uviděla svým dokonalým zrakem skrz okno, které se táhlo od podlahy, až ke stropu, oddechla jsem si. Teď musíme být opatrní.

Když vešli do dveří, bylo jasné, že už všichni byli připraveni, na to co uvidí. Viděli, že i já trpím, i když moc nechápali proč a jejich tváře tomu odpovídaly. Ale jeden obličej mě překvapil. Pochopila jsem ho, až když jsem si vzpomněla, proč se tak tváří. Ach stvořitelko, jak jsem mohla být tak hloupá a přivést ho sem?

„Omlouvám se, má paní. Zapomněla jsem,“ řekla jsem a upírala zrak na Isabellu, která se tvářila bolestně, protože si díky Henrymu vzpomněla na svou hroznou proměnu.

Isabella se na mě podívala překvapeným a zmateným pohledem. Než jsem se jí však stačila omluvit i za toto promluvil Carlisle.

„Aden, vím, že je to teď už zbytečné, ale měla jsi ho donést sem. Dal bych mu morfin a – “ nestačil to doříct. Skočila jsem mu do řeči a byla zmatená tím, co říkal. Morfin? Cože? Chce to ještě zhoršit?

„Žádný morfin!“ zavrčela jsem. „Díky bohu, že už je pozdě! Nikdy bych vám nedovolila dát mu morfin! Jen by ho to oslabilo a on by nemohl nás upozornit, jestli je něco špatně. Jen by mu to přitížilo!“ Najednou už se nikdo nedíval na mě, ale na Isabellu, která se tvářila ještě bolestněji, než předtím. Zatraceně!

Když se mi má paní podívala do očí, to co v nich stálo, by poznal každý, ale zdálo se mi, že to vidím jenom já.

Pomalu a váhavě jsem k ní přistoupila, vzala ji za jednu ruku a svojí druhou jsem jí přiložila na tvář. Usmála jsem se na ni a ona mi to váhavě oplatila. Pamatovala jsem si, jak hrozná byla proměna mé paní a já ji teď chtěla utišit.

„Má paní, omlouvám se. Nedošlo mi, že byste mohla trpět také. Odpuste mi. Má paměť je už stará a dlouho, velmi dlouho spala a já málem zapomněla, jak hrozná byla vaše proměna. Ale to jen díky vám teď víme, že morfin nepomáhá. Zhoršuje to.“ Cítila jsem na sobě pohledy všech. Byly to pohledy, které prozrazovali zděšení, že něco takového vím. Isabella se na mě dívala s podivnou směsicí zmatenosti a bolesti.

Než stihl Henry zasténat, Edward stál u Isabelly a díval se na ni pohledem, jaký jsem u něj v životě neviděla. Když pak promluvil, jeho hlas se lámal.

„Bello, o tom jsi nikdy nemluvila.  Nikdy jsi mi neřekla, jaké jsi měla bolesti!“ Ano teď jsem si vzpomněla na název, jak vypadal jeho obličej. Vypadal zrazeně.

„Edwarde, k čemu by to bylo. Proměnu mám už za sebou. Je zbytečné, abychom se k tomu vraceli,“ snažila se ho uchlácholit. Viděla jsem, že se jí to nedaří a tak jsem jí pomohla.

„Pane, má paní se jen snažila, abyste netrpěl s ní. Věděla, že budete trpět a tak se i přes pokušení ani nepohnula a křečovitě se držela hranice, na které si připadala upalovaná. Jen kvůli tomu, abyste netrpěl. Nelhala vám, jen neřekla, že trpěla. To by ona udělala v jakémkoliv případě, protože její neskutečná láska k vám, jí nedovoluje, říct nebo udělat, něco kvůli čemu byste trpěl. Copak vaše láska k ní není stejná? Neřekl byste nic, neudělal nic, co by jí způsobilo bolest. Já to vím. Vím toho tolik, že bych mohla psát tisíce knih a stejně by to, ani v nejmenším nestačilo. Pane, nehněvejte, je to zbytečné. Má paní je stejně moc tvrdohlavá a vy jste stejný,“ řekla jsem a většinu v místnosti úplně ochromila. Carlisle vypadal fascinovaně a Esmé po jeho boku se usmívala, protože semnou souhlasila. Rosalie s Emmettem se dívali jeden na druhého a věděla jsem, o čem přemýšlí.

Že jsou asi nejspíš úplně stejní a to oni jsou. I když svým vlastním způsobem, vzpomněla jsem si.

Henry opět zasténal a můj obličej se zkřivil bolestí. Proč, proč se mi zdá, že trpí víc, než kdokoli jiný při proměně?

„To proto, že ti na něm záleží,“ odpověděl mi na mou otázku Edward, aniž by si uvědomil, komu odpovídá. Když to dořekl, strnul a podíval se na mě vykulenýma očima, stejně tak to bylo s Jasperem, taky se na mě díval pohledem, plným zmatku, ale i s náznakem překvapení, které nakonec projevil naplno. Ostatním v místnosti brzy došlo, o čem se mluví a to bylo špatné.

„A hele, naše válečnice si našla milého,“ prohodil Emmett a mou jedinou odpovědí bylo zasyčení, které mu právem náleželo.  Emmett se podíval na Edwarda a ten na jeho tichou otázku odpověděl zavrtěním hlavy.

„To, co si myslíte, je chybné. Já… já se nemůžu zamilovat tak, jako vy. Já jsem byla vytvořena proto, abych učila a chránila. Nic jiného nesmím,“ řekla jsem, aniž bych si pořádně uvědomila, co vlastně říkám. Musela jsem nějak zamluvit to, co si oni mysleli. Já Henryho nesmím milovat, to je pro mě zakázané. Je to rozptýlení a to bývá nejčastěji kámen úrazů.

A má vlastní slova jakoby, ještě hlouběji zaryla dýku zoufalství do mého, už tak probodaného srdce.

Bez jakéhokoliv varování jsem na sobě ucítila něčí stejně teplé ruce, a když jsem se otočila, uviděla jsem Esmé, jak se na mě dívá s očima, plných něhy a soucitu. Když promluvila, bylo to jako pohlazení.

„Aden, ty můžeš cokoliv. Jednou, jestli to všechno přežijeme, tak ty musíš pro něco žít. Když se zamyslíš, pro co budeš žít, až to skončí?“ Její slova mi nejdřív nedocházela, když jsem si pak uvědomila jejich význam, ucítila jsem podivný záchvěv. Možná naděje, ale ta se rozplynula, jen co jsem uslyšela, jak Henry zasténal.

„Nevím, co budu dělat. Nevím, pro co budu žít, ale tohle teď řešit, není důležité. Mám úkol a to velice těžký a já ho splním, ať to stojí, co to stojí.“ Snažila jsem se, ať má slova nezní tak jak jsem se cítila.

Najednou jsem se mezi tou rodinou cítila, až moc stísněně. Musela jsem pryč. Když jsem se rozběhla ke dveřím, nikdo se mě nepokusil zastavit. Věděli, že by to nedokázali, ale nejsem si jistá, ale myslím, že jsem slyšela, jak Edward řekl tiše: „Nechte ji jít.“ Ale nejspíš se mi to jen zdálo.

Vyběhla jsem nejvyšší rychlostí do noci a nedokázala nic vnímat. Jediné, co jsem slyšela, byl hlas Esmé, když se mě zeptala, co budu dělat, až tohle skončí.

Utíkala jsem, neznámo kam, ale věděla jsem, že musím, jinak bych se zbláznila. Šílela jsem z představy, že bych už neměla pro co žít. Pro své poslání žiju, byla jsem zrozena pro něj. Předtím mi každý říkal, co mám dělat, před a při úkolu, ale nikdo mě nenaučil, co mám dělat po něm.

Nikdo mi neřekl, co bych měla dělat. Mám odejít? Mám se nechat zabít? Mám se toulat? Mám založit vlastní smečku? …Nebo?

Napadla mě naprosto šílená myšlenka. Ne to nemůžu. Nemůžu je požádat o to, abych s nimi mohla zůstat. To se nesmí… Nebo smí?

Mohla bych je požádat, o to abych s nimi mohla zůstat? Bude jim to vadit? Co když mě nebudou chtít? Co když se mě budou víc bát, než mě mít rádi?

Jak to řekl Emmett? Válečnice? Ano, válečnice bez citu, jen stroj na zabíjení. Jen loutka bez duše. Jen rychlá smrt a nic víc. Cítila jsem, jak se má sklíčenost a zoufalství prohlubuje.

Skutečně tohle jsem? Skutečně jsem taková, jak se všem jevím? Jak se jevím sama sobě?

Pokud ano, nemělo by mi dovoleno, žít. Jsem, až moc silná zbraň v rukou šílenců, kam bych mohla přijít.

Když jsem tak nad tím přemýšlela, byla jsem čím dál tím víc přesvědčená o tom, že až tohle všechno skončí… až skončí můj úkol, požádám Cullenovi, aby mě zabili.

A když nebudou chtít, tak najdu jiné, co by to udělali. Tedy doufám, musím někoho najít.

S myšlenkou na smrt jsem se vydala pomalým během zpátky. Moc se mi nechtělo, ale musela jsem. Je tam Henry a úkol.

Když bych odešla pro, co bych žila? To ať umřu a něco po sobě zanechám, a to v podobě šťastné královské rodiny.

Autor: AnnieJaneV, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královská 6. kapitola: