Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Královská 4. kapitola

04.01.2011 (18:15) • AnnieJaneV • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1591×

Rozhovor 4. kapitola

Když jsem zahrabávala srnku, bylo mi jí líto. Byla už sice starší a zraněná, ale jistě by měla ještě nějaká ta léta před sebou, ale skutečně jen možná.

Nikde jsem neviděla, ani necítila Cullenovi, a tak jsem se rozhodla jít zpátky k jejich domu a počkat na ně.

Když jsem se blížila, uslyšela jsem tiché hlasy vycházející z jejich domu. Nejdřív jsem nevěděla, jestli se mi to nezdá, ale nakonec jsem poznala hlasy celé rodiny. Oni nejsou na lovu!

Když jsem se přiblížila víc, začala jsem poslouchat jejich rozhovor, a když jsem se dobrala k jeho středu, úplně mě šokoval!

„Bello, ona nám nechce ublížit. Chce nám pomoc!“ říkal právě Carlisle.

„Jo, a jak můžeme vědět, že má pravdu! Jak můžeme vědět, že se nás nesnaží jen poštvat proti Arovi a jeho bratrům?! Před pár týdny jsme je zahnali, ale tohle je spíš vzpoura, kterou opět budou chtít potlačit. Tím spíš nás všechny zničí!“ začala zvyšovat hlas Isabella.

„Já se přikláním k Belle. Nemůžeme vědět, jestli říká pravdu, nebo jestli nás chce zmanipulovat.“ Roseliin hlas zazněl jako nepatrný šepot, ale měl přitom obrovskou váhu.

„Já vím, co si myslí,“ řekl Edward. „A jedno je jisté. Ona to dělá pro záchranu naší rodiny, ale i těch málo, kteří se snaží být lepší. Slyšel jsem, jak si přála být svobodná, ale v její době byl úkol, pro který vás někdo vybral, téměř posvátný. Proto ten úkol musí splnit. Musíme se zdokonalit, abychom zabránili zotročení a zkáze nás a všech, kterých si vážíme!“ Slyšela jsem, jak si povzdechl a snaží se utřídit myšlenky jak své, tak ty, které je nucen poslouchat.

Věděla jsem, že pozná, že je poslouchám, ale bylo mi to jedno. Byla jsem dotčená a rozhořčená, už jsem nedbala slušného chování a vrazila dovnitř hlavními dveřmi, rovnou do obývacího pokoje, kde všichni zkameněli hrůzou, protože věděli, že bych je zničila všechny do minuty.

„To, co jste řekli, se mě velice dotklo! Buďte rádi, že nežijete v době mé stvořitelky. Jako nechápající, či neposlušní, by vás všechny pobili a vy byste nestačili ani mrknout! Jste ubozí jak v boji, tak ve svých schopnostech! Myslíte si, jak nejste úžasní, když jste porazili armádu novorozených a zahnali tři krále? To nestojí za řeč! To by dokázala i za chvíli Renesmé!“

„Mojí dceru do toho boje zatahovat nebudeme!“ zavrčela Isabella.

„Jistěže budeme. Ona hraje důležitou roli, kterou nelze opomenout, tedy pokud nechceme všichni skončit mrtvý. A já vím, že Renesmé, už jenom jako vaše dcera, má úžasné schopnosti a ty, kdyby se rozvinuly, bože. Dyť pouhým dotykem by mohla někoho úplně zmást tím, jak mu pošle své myšlenky. Mohla by ho dokonce přinutit dělat různé věci! A to mi potřebujeme. Ona se bude učit s vámi, i když s ní to bude jednodušší, protože je to ještě dítě.“ Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se k jedné věci, o které jsem si myslela, že ji nikdy nebudu muset vyslovit.

„Prosím. Moc vás prosím o záchranu a ne jen já, ale všichni, i když nevědomky, tak přesto, prosím, pomožte nám. Nám všem a sobě. A nesmíme zapomínat na lidi. Když budou všemu vládnout falešní králové, tak nezůstanou dlouhou dobu jen u upírů, ale pak půjdou i po zotročení lidstva a to by znamenalo, konec všeho!“ Viděla jsem, jak má řeč působí, a tak jsem pokračovala: „Copak vy to nechápete?! Jestli nezačnete vy, nezačne nikdo!“

„Ale proč to musíme být zrovna my?!“ vykřikla Isabella a vypadala, že ztrácí nad sebou kontrolu.

Vtom jsem se jí podívala přímo do očí a ona zkameněla.

Věděla jsem, co vidí. Smutek, bolest a touhu. Smutek proto, že už nikdy nepovedu život, který jsem vedla dřív, a že není jiná cesta. Bolest proto, že už se nikdy nesetkám s těmi, jež jsem milovala. A touhu po tom vrátit čas, nebo žít podle sebe tak, jak bych chtěla žít.

Tohle všechno viděla, a když to uviděla, pochopila, jak moc já trpím už jen proto, že musím splnit úkol, pro který jsem byla vybrána. Proto, že jsem na světě už úplně sama.

Isabella se na mě pořád dívala, když se zeptala: „Naše dcera bude opravdu umět to, co jsi říkala?“

„Ano, až ji to naučím, budeš na ni pyšná.“ Usmála jsem se na ni a ona se nakonec také váhavě usmála.

„Dobrá. Kdy tedy začneme?“ zeptala se.

„Můžeme hned, ale nejdřív potřebuji, abyste zavolali Bree.“ Když jsem vyslovila to jméno, všichni zkameněli a zírali na mě, jako bych se zbláznila.

„Aden, Bree nemůžeme zavolat,“ řekl smutně Carlisle.

„Proč jí nemůžete zavolat?“ zeptala jsem se, ale už jsem dopředu věděla odpověď. To snad ne!

„Proč, co se stane, když je Bree mrtvá?“ zeptal se Edward a hleděl na mě vystrašeným pohledem.

Co by se asi tak stalo?! Jsme ztraceni! Všichni! Bree byla velice důležitá. I když by padla, její schopnost by nám dopomohla k vítězství!

„Ona by měla dar?“ zeptal se Edward celý udivený.

„Ano, jeden z nejdokonalejších. Časem by se projevilo to, že vše, ač by viděla jen jednou, uměla by to vše zopakovat a to naprosto přesně a dokonale. Byla to úžasná zbraň! A vy jste ji nechali zemřít rukou toho pekelného králova klenotu?!“ Byla jsem znechucená. Oni ji nechali zemřít!

„Ale nic jiného se dělat nedalo. Prý porušila zákon, tak musela zemřít taky. My za to nemohli!“ Edward mi četl v mysli, že je obviňuju, ale bylo to právem. Vždyť stačilo jen říct, že ona se nechtěla stát jednou z nás, ale že vše, co udělá potom, bude na nich, že budou za ni zodpovědní!

„Ale tohle nikdo nevěděl! Jak jsme mohli vědět, že se to stane!“

Jasně, budou se vymlouvat! Ach jo. Tohle jsem neplánovala. Stvořitelko, co mám jen udělat?

Najednou jsem si vzpomněla na jeden náhradní plán mé stvořitelky, a proto se muselo okamžitě jednat. Když si Edward přečetl mé myšlenky, zařval a vrhl se na mě a pokusil se mě přitisknout k zemi.

Jenže tuto reakci jsem čekala, a tak jsem mohla výpad bez problémů blokovat, a ani jsem k tomu nepotřebovala přemýšlet.

Edward stále vrčel a to, i když byl natisklý na zemi a už se nemohl nijak bránit.

„To ti nedovolím! Nesmíš to udělat!“ vrčel stále a já jen cítila na sobě vystrašené pohledy všech přihlížejících.

„Odpuste, pane, ale musím to udělat, protože je to nejen pro vaši záchranu, ale i všech ostatních. Jeden lidský život za všechny věčné, není to malá cena za životy?“ Má otázka vzbudila rozruch a všichni na mě koukali zděšeně.

„Co tím myslíte? Jaký lidský život?“ zeptal se zděšeně.

Dřív, než jsem stačila odpovědět, Edward vykřikl: „Zastavte ji! Chce proměnit nějakého kluka z Port Angeles! Mám mít nějaký zvláštní dar! Zastavte ji!“

„Jen to zkuste a tím zastavíte i svou poslední šanci na záchranu, když jste nechali zemřít Bree! A stejně by mě ani jeden z vás nezastavil, jste slabí!“ řekla jsem tvrdým hlasem.

A měla jsem pravdu, nikdo se mě už nepokoušel zastavit. Věděli, že by zemřeli do pár vteřin. Nakonec ani Edward už nic nenamítal, vyčetl z mé hlavy, že mě nic nezataví, a tak to raději nechal být. Tedy aspoň to tak vypadalo.

Bylo asi kolem poledne, když přišel za mnou. Seděla jsem zrovna na plochém kameni, blízko domu, u řeky. Bylo mi příjemně. Vyhřívala jsem se na slunci a užívala si každý zameškaný paprsek.

Věděla jsem, že je to on ještě dřív, než se mi donesla jeho vůně po větru. Slyšela jsem jeho kroky, byly jiné, pro mě velice citlivé a váhavé. Rozmýšlel se, odkud má začít.

„Chci si o tom promluvit,“ řekl, když došel až ke mně. Věděla jsem, že celý dům nás poslouchá, ale nijak jsem to nechtěla řešit.

„Co potřebuješ vědět?“ zeptala jsem se ho. V jeho tváři se objevil výraz strachu, ale i odhodlání.

„Víš vůbec, kdo to je? Jaký má život? Jestli se pak akorát na nás nerozzlobí a nepokusí se nám ublížit?“ chrlil na mě otázky, jednu za druhou a čekal, co odpovím.

„Jmenuje se Henry Jamsen. Když mu bylo pět let, jeho rodinu zabil jeden z našeho druhu. Henry viděl, jak mu nějaká krvelačná bestie zabila rodiče a sestru. Když byl starší, začal pátrat po tom, kdo zabil jeho rodinu. Ale stejně, i kdyby chtěl, vraha své rodiny už nenajde,“ řekla jsem hlasem, který povzbudil Edwarda, aby se zeptal tou tolik používanou otázkou.

„Proč ho už nikdy nenajde?“

„Protože James je už více, jak rok po smrti,“ řekla jsem klidným hlasem a sledovala šokovaný výraz v Edwardově tváři. A to ani netuší, že v době, kdy je James zabil, byl ve službách Volturiových. Jen málo upírů ví, že je tam Aro vyslal hledat nové talenty, ale když nic nenašli, James se chtěl pobavit lovem. A dopadlo to přímo strašně.

„To myslíš vážně?“ Ale věděl, že mluvím pravdu, protože si to přečetl v mé mysli.

„Takže vám i něco dluží, nemyslíš?“ zeptala jsem se.

Edward se díval čím dál více překvapeným obličejem, jenže když slyšel mou poslední větu, rozzlobil se.

„Jamese jsme nezabili proto, aby nám byl někdo něco dlužný! Chtěl zabít Bellu! Proto jsme ho zabili! Nikdo nám kvůli tomu není nic dlužný!“ Byl vážně naštvaný a já ho musela uklidnit dříve, než něco provede.

„Já vím, pane. Ale tak jsem to nemyslela. Chtěla jsem jen říct, že díky vám už se nemusí mstít. Bude vám vděčný.“ Trochu ho má slova zklidnila, ale nebylo to tak, jak jsem chtěla.

„Pane, prosím, běžte teď na lov a vezměte sebou rodinu. Slibuju, že až se vrátíte, vše bude v pořádku,“ řekla jsem a on si jen smutně povzdechl.

„Ty ho proměníš.“ To nebyla otázka, ale stejně jsem odpověděla.

„Ano. Je to jediný způsob, jak nás všechny zachránit.“ Také jsem si povzdechla a pomalu se zvedla a připravovala se k odchodu.

Z ničeho nic mi zastoupil cestu a řekl: „Jsi si jistá, že to zvládneš? Carlisle s tím má zkušenosti, mohl by to udělat.“ Usmála jsem se na něj. Je velice hodný, když toho chlapce nezná a bojí se o něj.

„Nebojte se. Už mám zkušenosti s přeměňováním a jsem si jistá, že to zvládnu. A teď, běžte lovit. Až se vrátíte, začneme s výcvikem a nebude žádné ulévání.“

Naposledy jsem se na něj usmála a rozběhla se svou vysokou rychlostí k Port Angeles.

Autor: AnnieJaneV, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královská 4. kapitola: