Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Královna temnoty - 7. kapitola

13.09.2010 (18:45) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1711×

V mysli jsem měla několik zmatených otázek a pochybností… snažila jsem se na ně najít řešení, roztřídit si je a myslet čistě… doufala jsem, že mé snažení nebude marné.

Oni mi řekli, že jsem nejmocnější z nich, že dokážu zabít pouhou myšlenkou. Kornel tvrdil, že tělo se mění podle ducha a já dokážu jeho strukturu, ale mohu ho skutečně donutit, aby opustil své tělo a tak způsobit smrt... Pokud je to skutečně pravda, nebyla jsem si jistá, jestli budu schopná tu schopnost ovládnout, aniž bych způsobila něco, čeho bych pak litovala.

Netušila jsem, proč zrovna já bych měla být ta vyvolená, jsem tak obyčejná. Jen upír, který utekl, nic víc. Já nemůžu být výjimečná, vždy jsem byla nic… tím jsem si byla jistá, i přes to, že si svůj lidský život nepamatuji. Proč to jsem já? Nemusím to být já, určitě je mnoho upírů, kteří ztratili paměť. Nevím, jestli jsem připravená, abych dokázala něco tak velkého, možná se i zapsala do historie… upíří historie.

„Jméno Ilie ve stručném překladu znamená předurčena existenci, rozmysli se.“ Uslyšela jsem z dálky hlas, o kterém jsem nevěděla, komu patří… byl příliš tichý. Nevěnovala jsem mu pozornost… Proč bych taky měla, když jsem pro ně tak důležitá, mohli by počkat, ne?

Ale jaký život jsem žila před tím? Co vlastně jsem? Kdo jsem? Dala bych vše za to, abych to zjistila, protože to, co mi napovídali oni, mi nestačí… Mohlo mi být tak, možná, sedmnáct osmnáct… nepamatovala jsem si ty roky. Ztratila jsem je. Lidský život skončil, nikdy už nebudu lidská… neucítím tlukot svého srdce, nepohnu se kupředu, budu jen stále stejná, neschopná změny… a upíři nemůžou mít děti, nikdy… nikdy nebudu mít dceru ani syna. Žádná vnoučata, nikdy nebudu babičkou. Chtěla bych a moc, ale to nikdy nebude možné, protože to není v mém osudu od okamžiku, co je ze mě tohle.

Konec už je za mnou… ale teď jsem na začátku, nový život, nová osobnost, budoucnost…

Osud, který naplním, jak nejlépe dokážu… co jiného mi taky zbývá? Pro to jsem byla stvořena, byl mi dán dar, tak proč ho nepřijmout.

„Jak ses rozhodla? Vybereš si jiné, nebo si budeš říkat jménem, který ti přisoudil plevel?“ ozval se hlas té upírky s blond mikádem, která se jmenovala Ania. Ona Lilu neměla ráda, to bylo očividné. Její hlas byl okamžitě pronásledován vrčením Godrika. Oni dva mě vtáhli z mé mysli zpět do reality.

Co to vlastně Lila navrhla za jméno? Ilie. To jméno bylo zvláštní, nikdy dřív jsem ho neslyšela. Znělo tak záhadně, ale při tom bylo jednoduché a krátké. To se mi líbilo, moc líbilo.

„Je naprosto perfektní,“ zašeptala jsem, když jsem si to uvědomila.

„Pak tedy vítej mezi námi, Ilie,“ pronesl, jakoby slavnostním hlasem, Vlad. Všichni ke mě přikývli… zřejmě to bylo znamení, že mě oficiálně berou mezi sebe.

„Děkuji,“ odvětila jsem. Těmi slovy skončilo shromáždění, ve kterém mě zasvětili do jejich plánu, a některé páry se již začaly vytrácet.

Již se mnou zůstali pouze Maryshka, Anya, Eržebet a jejich partneři, kteří mi pak ještě vysvětlili, že oni založili celou skupinu a jsou v jejím čele. Prý ti tři vědí o té organizaci naprosto vše a kdybych něco potřebovala, tak mám jít za některým z nich.

Nebyla jsem si zrovna jistá, jestli, i kdybych něco potřebovala, šla bych zrovna za někým z nich. Ani jeden se nezdál, jako ten milý nápomocný typ… Nevěřila jsem jim, působili na mě tak chladně, ty tóny v jejich hlasech, když ke mně mluvili…

Oni mi věřili asi tak, jako já jim, a báli se mě. Já pro ně byla hrozba, jako nikdo jiný. Podle nich jsem byla opravdu velmi mocná a ještě horší pro ně bylo, že jsem své dary nebyla, prozatím, schopná ovládnout. Možná je to pro mě výhoda, ale velmi nerada bych někoho zabila.

Následně mi ještě řekli, u koho z nich budu do doby útoku přebývat. Po jejich krátkém dohadování v jazyce, kterému jsem stále nerozuměla, mi Kornel řekl, že pro mě bude nejlepší, když zůstanu u Anyi a Nicolai. Ne, že bych z toho byla zrovna nadšená, ale nestěžovala jsem si. K čemu by to taky bylo… Nechtělo se mi to zbytečně prodlužovat, cítila jsem tu bolest v krku a chtěla jsem ji co nejdříve utišit.

Nervalo dlouho a naše několika členná skupina se vydala na lov do nejbližšího města.

Pomalým, téměř lidským tempem, jsem procházela temnými ulicemi města a zhluboka vdechovala vzduch plný nejrůznějších pachů a vůní. Ani jsem nepostřehla, kdy se ode mě oddělili, ale to mi v tuhle chvíli bylo jedno.

Teď nebyla vhodná chvíle o tom přemýšlet, teď byla chvíle lovu. Nebyl čas na myšlení, teď mé tělo začal ovládat instinkt lovce a zabijáka. A když jsem konečně ucítila tu sladkou vůni, která byla tak blízko, nemohla jsem dál čekat a žár, který jsem cítila, zesílil. Plně jsem se poddala svým smyslům a vypustila to dravé zvíře ve mně, které tak toužilo po krvi, jako po ničem jiném.

Ta vůně byla stále silnější, už jsem byla blízko. Z mého hrdla se dralo tiché vrčení. V mysli jsem si představovala tu chuť teplé krve, v ústech jsem pocítila nahořklou chuť jedu.

Ve vteřině jsem se zastavila na konci jedné uličky. Byla málo osvětlená, z toho tuctu lamp plně svítily sotva dvě. V jejich stínu stála čtyřčlenná skupinka lidí, kteří tak neuvěřitelně dobře voněli… Už jsem dlouho  nepila a já cítila to vábivé teplo jejich krve až k sobě, i přes mnoha metrovou vzdálenost, která nás dělila.

Lehce jsem se pousmála a několika skoky se dostala až k nim. Tři z nich jsem ihned omráčila. Nemohla jsem dopustit, aby na sebe křikem upoutali příliš pozornosti. Bylo by to riskantní a já bych pak musela zbytečně dlouho uklízet.

Při smyslech jsem nechala pouze dívku, která se mi podobala věkem. Ani se neobtěžovala křičet nahlas, nedokázala to. Jen stála jako socha, velkýma očima, ve kterých byl vepsán strach, na mě zírala. Nečekala jsem dlouho a o okamžik později jsem plnými doušky hltala tu sladkou tekutinu.

***

„No tak, Ilie. Soustřeď se,“ povzbuzovala mě Anya, která seděla naproti mně. Tvrdila, že svoje myšlenky dělá nejhlasitější, jak to jen jde, ale já stále z její hlavy neslyšela absolutně nic.

„Já se soustředím!“ zavrčela jsem na ni, jako už mnohokrát za posledních třicet minut.

„Tak se aspoň trochu snaž.“ Zase ta její věta, která už mě začala pořádně vytáčet. Já se jí opravdu snažila dostat do hlavy všemi způsoby, které mě napadly, ale z jejích myšlenek se ke nestále nic nedostalo.

Tohle byl můj první trénink, ale už teď mi bylo jasné, že tohle mě opravdu bavit nebude. Alespoň pokud mi to tak půjde dál.

Vždyť šlo jen o pouhé čtení myšlenek, pouhý zlomek toho, co bych měla umět. Mělo by to být úplně primitivní, ale podle toho, co jsem zvládla do teď a to že nic, mi pomalu začínalo docházet, že jsem úplně blbá.

„No tak,“ zašeptala jsem sama k sobě a zavřela oči. Pomalu jsem dýchala a snažila se plně soustředit. Snažila jsem se poslouchat zvuky přede mnou. Snažila jsem se zachytit proud Anyiných myšlenek. I kdybych uslyšela jen jediné slovo, byl bylo to úspěch. Ovšem teď to pro mě bylo něco nedosažitelného.

„Prosím,“ myslela jsem si toužebně. Tolik jsem si přála pohnout se svými schopnostmi vpřed.

„Dokážeš to,“ začala jsem si opakovat snažila se soustředit ještě víc.

„No tak, Ilee. Soustřeď se…“ Uslyšela jsem Anyin hlas. Ona mi to dělá naschvál, chce mě jen naštvat…

„Nemusíš mi ti pořád opakovat, nejsem malá. Stačí mi to říct jednou!“ křikla jsem nepříčetně.

„Dobře, dobře… Ale já teď nic neřekla.“

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královna temnoty - 7. kapitola: