Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Královna temnoty - 8. kapitola

01.10.2010 (10:15) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1439×

A já tomu stále nedokázala plně uvěřit. Poslední dny a vše, co se v nich přihodilo mi připadalo tak podivné… až neskutečné.
Bylo to všechno, jen ne skutečné – už jen ta představa, že já mám vést skupinu upírů k vítězství nad druhou, která vládne. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem vůbec něčeho takového schopná, nebyla jsem si jistá ničím…

Stále jsem u okna a sledovala nebe, které tmavlo. Nastávala noc a pomalu vycházely první hvězdy. Bylo krásné to sledovat zrakem upíra, vše bylo tak ostré. Dokonale se u toho relaxovalo.
Já potřebovala nabrat další síly – poslední hodiny a dny jsem trávila jen tréninkem a začínala jsem být vysílená. Měla jsem touhu sladce usnout, snít, ale dobře jsem věděla, že to nejde a jediná věc, která mi dokáže nyní pomoct, je krev, tak chutná a sladká. Pocítila jsem v ústech nahořklou chuť. Se znechuceným výrazem jsem polkla.

Chtěla jsem na lov! Hned! Ale ten byl naplánovaný až na zítra a mě to čekání zabíjelo. Nebyla jsem schopná dělat téměř nic, nemohla jsem se soustředit při té bolesti – žízni, kterou jsem cítila. Ve svém odrazu v okně jsem viděla ty uhlově černé oči, které marně propalovaly sklo.

Chtěla jsem jít ven a lovit… místo tohle jsem byla tady - poslušný upírek – zavřená, protože jsem vyvolená a mám se soustředit na svůj osud… Já si ho nevybrala a zatím mi nepřinesl mnoho dobrého, Prý jsem nejsilnější a stejně stojím tady a snažím se chovat poslušně, naprosto popírám instinkt novorozence. Ten, když má žízeň, loví, když mám žízeň já, čekám až mi dovolí lovit. Já potřebovala krev, jinak jsem byla ve všech směrech naprosto nepoužitelná.

Už jsem se neodvažovala ani nedechnout, protože jsem se bála, že, i přes to, že naše sídlo bylo míle od civilizace, ucítím lidský pach a budu muset jen tiše trpět tou bolestí. A to jen proto, že ten lov naplánovali až na zítra!

Skrz zuby mi uniklo tiché, leč naštvané vrčení.

„Ahoj, Ilie… Neruším?“ ozval se hlas Anyi zpoza zavřených dveří, které se, hned na to, otevřely. Na okamžik jsem sklopila oči, ale neotočila jsem se. Pak můj pohled opět ulpěl na hvězdách.

„Ne,“ zašeptala jsem tiše k ní, aniž bych pohnula rty.

„Nicolai tvrdí, že není dobré nechávat novorozené samotné, já mám na to opačný názor. Podle mě si potřebují utřídit myšlenky o jejich nové existenci,“ řekla naprosto klidným hlasem a objevila se vedle mě. Koutkem oka jsem se na ni podívala. Nesledovala mě, jen koukala na hvězdy a vyrovnaně dýchala. Sklonila jsem hlavu a pousmála.

„A přes to jsi tady se mnou. Proč?“ zašeptala jsem.

„Nicolai šel něco řešit s Kornelem a Vladem… nic pro mě a teď se nudím. Samota mě jednou zabije.“

„To mě spíš žízeň,“ procedila jsem.

„Jsi novorozená, je to normální, za pár týdnů se to zlepší. Ale lov je až zítra – to ti prospěje, cvičíš sebeovládání, to se ti bode hodit,“ řekla s špatně skrývaným smíchem.

„Novorozenost mi leze krkem.“

„Nedivím se, já už bych byla na kilometry daleko, v nějaké vesnici…“

„Nemluv o tom, už jen to pomyšlení mě ničí,“ zavrčela jsem k ní zoufale.

„Dobře,“ odpověděla s klidem a pak bylo ticho… dlouhé ticho a já opět cítila bolestivou žízeň. Krev, to bylo jediné slovo, které jsem si dokázala v mysli vybavit.

„Mluv o něčem, ať nemusím myslel na krev… o čemkoli,“ zašeptala jsem prosbu, co zašeptala… téměř zavrčela.

Potřebovala jsem něco poslouchat, zaplnit si tím mysl a tak vytěsnit žízeň. Při té myšlence na ni, žár v mém hrdle ještě zesílil. Na sucho jsem polkla.

„O čemkoli? To je velmi obsáhlé, ale nic mě nenapadá.“

„Je jedno o čem… Třeba, já nevím. Proč se Lila chová tak, jak se chová, jako upír by měla být normální, ne? Ale ona je i přes svou podstatu…“ nestihla jsem to dopovědět, protože mě Anya přerušila.

„Šílená, ano… to je opravdu dlouhý příběh,“ řekla ztišeným hlasem a sklopila oči.

„Povídej,“ řekla jsem povzbudivě. Místo toho, aby začala… mlčela. Nechápala jsem proč.

„Řekla jsem, že to chci slyšet,“ zopakovala jsem důrazněji svou žádost a pokusila se mu toho využít jednu ze svých schopností, i když jsem přesně nevěděla, jak na to. Při tréninku se mi to nepodařilo a zatím jsem zvládala slyšet jen cizí myšlenky… Podle toho, co mi naslibovali, že zvládnu, bych toho měla opravdu dokázat mnohem více… Prakticky vše, co si usmyslím a to včetně zabíjení pouhou myšlenky… Z toho jsem, ale zatím nezvládala nic.

„Dobře,“ řekla klidným hlasem po vteřině, já se jen usmála a dál sledovala noční oblohu.

Uslyšela jsem její hluboký nádech… bude mluvit dlouho.

„Všechno začalo mou přeměnou. To bylo na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století. Rok si přesně nepamatuji. Nicolai mě přeměnil a doufal, že se stanu jeho družkou, to jsem tehdy odmítala. Připadal mi tak, ani nevím, jak to popsat… možná příliš klidný.

Kdežto já byla typická novorozená. Milovala jsem běh, svobodu, nespoutanost a v neposlední řadě i lov a krev. Lovila jsem pro zábavu, ne pro potravu, jako nyní. Nedokázala jsem se zastavit, i když po žízni nezbyly ani památky. Lovila jsem dál, dokud jsem nezničila celou vesnici. Vždy jsem se vrátila ke stvořiteli a za několik dní to začalo na novo. Krásné vzpomínky…“ zašeptala s úsměvem.

„Ale Nicolai to neviděl rád, chtěl, abych byla nenápadná. Snažil se mě to naučit, ale já se nikdy nedokázala ovládnout. A když jsem se k němu po mém lovu vrátila, neseřval mě… nikdy by to neudělal, protože mě od prvního okamžiku, kdy mě uviděl miloval. Jen mé chování mlčky přehlížel, začínal být zoufalý a to zas ničilo mě…

Stvořitel, bytost, pro kterou jsi ochotná udělat vše, kdyby to šlo budeš ji bránit vlastním tělem, a tak to začalo být i se mnou. Dělala jsem to, co řekl a jak to řekl… to se týkalo i lovu.

A pak jsem potkala Godrika, zamilovala jsem se a to, co je s mým stvořitelem mě nezajímalo. Godrika jsem zbožňovala více než jeho, více, než cokoli na světě.

Ale za pár let se Godrikovo chování začalo měnit nezajímal se o mě tolik, jako dříve, nevěnoval mi pozornost. Přehlížela jsem to, protože mi byl vším, stále byl dokonalý. Jednou zmizel na tři dny a já byla zoufalá. Nevěděla jsem, co s ním je, kde je a jestli je vůbec na živu.

A když jsem ho konečně našla, byl s ní – čerstvá novorozená a ještě k tomu s darem, byla podle něj dokonalá, kdežto já už nebyla novorozená, nebyla jsem silnější než ostatní, neměla jsem ani dar, o kterém bych věděla. Byla jsem méněcenná a nemilovaná. Oba tam stáli přede mnou… Řekl mi jen “smůla“ a ona se mi vysmála do očí. Prý jsem byla jen pouhý úlet, nic víc, že mě nikdy nemiloval,“ řekla bolestně já nevěřila vlastním uším. Tohle bych to Godrika nikdy neřekla, natož do Lily. Nyní mi bylo líto Anyi, to si nezasloužila. Ale já stále netušila, proč je Lila taková, jaké je.

„Nenáviděla jsem ji od první okamžiku, kdy jsem ji viděla,“ zavrčela tiše.

„A dál?“ postrčila jsem ji.

„Dál… Pár týdnů jsem se toulala, lépe řečeno jsem utíkala před Nicolaiem, chtěla jsem být sama, ale to bych mu tehdy nebyla schopná říct. Po nějaké době jsem narazila na skupinku upírek, byly tři a byly opravdu velmi mocné. Mysl upíra drží pohromadě síla, kterou jedna z nich dokázala odstranit… když to udělala upírovi, doslova zešílel.“

„A ty jsi tu upírku přemluvila, aby svou schopnost použila na Lilu,“ doplnila jsem ji. Přikývla mi.

„A tak jsem se pomstila, tedy, alespoň jsem si to myslela.“ S tou větou ztišila hlas, ale pokračovala.

„Ani by mi tak nevadilo, že byl rozhodnutý mě zabít. Nicolai mě v posledním okamžiku našel, myslel si, že mě zachrání… nedokázal by to. Záchranou se nám oběma stalo to, že se poprvé spustila má schopnost, ta nám dala čas na útěk. Nakonec jsem s Nicolaiem začala trávit tolik času, že jsem si v něm našla zalíbení a zamilovala se. To jediné, co mi ale do dnes vadí, je, že on s ní zůstal, stále ji miluje a podporuje,“ dořekla znechuceně a já jí dokonale chápala.

„To je mi líto,“ řekla jsem soucitně.

„Nemusí. To já si to zavinila. Kdybych poslechla Nicolaie, nestalo by se to. Ale je to už mnoho let, měla bych se přes to přenést… Je tady,“ zašeptala a tiše vyšla z mého pokoje a já tak opět zůstala napospas své žízni.

Lov byl stále v nedohlednu… A mě nezbývalo nic jiného, než to vydržet. A nebo… Prostě to nešlo vydržet. Bylo to silné.

Natáhla jsem ruku a zlehka otočila klikou. Okno se s tichým vrznutím otevřelo a já se nadechla vzduchu plného různých dokonalých vůní.

Ohlédla jsem se přes rameno a na okamžik se pokusila soustředit. Přes tu bolest v krku to nebylo nejjednodušší.

Lehce jsem se usmála, když se mi povedlo dostat se jim do hlavy. Myšlenkami mi vůbec nevěnovali pozornost. Možná bych měla být zklamaná, ale na to nebyl čas.

S tichým smíchem jsem vyskočila z okna, tiše dopadla a obrovskou rychlostí se rozběhla směrem, kam mě táhla ta překrásná vůně lidské krve.

Do sídla jsem se vrátila o několik hodin později. Byla jsem silná, dokonale soustředěná – dokázala jsem už z dálky slyšet naštvané myšlenky Nicolaie a o něco mírnější Anyiny.

Sotva jsem vyskočila do své okna, hned na mě ulpěly pohledy, kterými by se dalo vraždit.

„Jak jsi mohla jen tak odejít a nedat nikomu vědět?! Kdyby tě potkal cizí nomád, mohl tě klidně zabít! Ohrozila jsi sebe a všechno, kvůli čemu tady jsme. Jsi lehkomyslná, paličatá a nezodpovědná!“ křikl po mě výhružně, já ale zůstávala naprosto klidná.

„Blik! Jsem stará sotva dva týdny, co bys čekal od novorozence, jako jsem já? Nevydržím celý týden, kdy téměř nepřetržitě trénuji, bez krve!“ bránila jsem se.

„A co tvé sebeovládání, jak se ho chceš naučit?" zeptala se Anya hlasem, ve kterém byla cítit starostlivost a pochopení.

„Hladověním asi těžko!" sykla jsem k ní.

„Všechny jsi nás ohrozila! Vzpomněla sis vůbec na to, co by se stalo, kdybys náhodou potkala někoho z Volturiových? Oni vědí a proroctví a hledají vyvolenou, když ji najdou, nenechají ji na živu!“ řval po mě nepříčetně Nicolai.

Zhluboka jsem se nadechla a podívala se mu do očí.

„Nikoho jsem neohrozila. Všechno je v pořádku, jsem tady – zdravá, stejně jako ostatní ze skupiny. Šla jsem jen na lov a pak se vrátila. Podle vás všech jsem vyvolená a tak si nepřeji, aby ses ke mně takto choval,“  řekla jsem k němu až příliš klidným hlasem a na mém obličeji byla chladná maska. Cítila jsem na sobě nechápavý a lehce vyděšený pohled jeho družky.

„Rozuměl jsi?“ zeptala jsem se nakonec.

„Ano,“ zazněla jeho odpověď.

„Dobře, jdi,“ řekla jsem a on to udělal.

Usmála jsem se sama pro sebe a otočila se k oknu, na zátylku jsem stále cítila pohled Anyi, který mě propaloval.

„Ovlivnila jsi ho…“ zašeptala užasle, ale byl v tom slyšet i náznak strachu.

„Ano.“

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královna temnoty - 8. kapitola: