Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kouzelný advent - 5. kapitola

Kouzelný advent - 5. kapitola

Poslední kapitola do Vánoční kapitolové soutěže.

Občas je dobré ověřit si fakta, než začnete šílet. A tím by se mohli řídit i Edward s Bellou a vyhnout se tak svému, možná, absurdního strachu. Budou tu i vypjaté vztahy, ale nebojte, dodržela jsem podmínku Happy Endu.


http://www.stmivani.eu/gallery/kouzeln%C3%BD%20advent1.jpg

Pár dní do štědrého dne…



Edward:

Po tom, co jsme s Bellou dospěli k závěru, že po Nessie touží nějaký upír, jsme se dohodli na tom být velice obezřetní. Skutečně nikdy jsme jí nenechávali úplně samotnou. Chtěli jsme zjistit něco víc, ale nebylo kde začít, neměli jsme ani popis až na to, že byl blonďatý s divnou barvou očí. Nessie si nedokázala vybavit žádný detail, protože ve chvíli, kdy si ho všimla si zároveň všimla Charlieho a tak se jí úplně vykouřil z hlavy.

Navíc, od té chvíle se nedělo nic zvláštního, co by stálo za řeč. Žádné podezřelé osoby, žádné šílenosti, alespoň ne ty, co souvisely s nadpřirozenem. Šílené bylo, když Charlie přinesl Belle tak velkou krůtu, že by stačila pro tři rodiny. Šílené bylo, že zavolal Renée a ta ihned přiletěla i s Philem do Seattlu a teď bydlela v jednom hotelu poblíž. A šílené taky bylo, když to u Belly doma vypadalo jako zmenšená verze první scény ze Sám doma, kdy tam probíhá nekontrolovatelný rodinný zmatek, a do toho přihopkala ke dveřím moje rodina. To byly čtyři dny do Štědrého dne.

„Edwarde, když už jdeš do chodby, odnes smetí,” řekla s úsměvem Renée a vrazila mi černý pytel do ruky. Úsměv jsem jí oplatil.

„Jasně, Renée,” mrknul jsem na ní. Ona mě má skutečně ráda. Nikdy na mě nezanevřela, ačkoli věděla, co jsem provedl Belle a že kvůli tomu odešla od své rodiny.

„Renée! Neviděla jsi můj telefon? Mají volat z týmu!” volal Phil z obýváku.

„No, když jsi ho hledal naposledy, našla jsem ho v lednici!” volala Bella z kuchyně.

„Nemáš uždibovat šunku,” zasmál se přátelsky Charlie. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a s úsměvem na rtech jsem otevřel dveře, ke kterým právě přistoupila Alice a chystala se zaklepat.

„Jsem ráda, že se usmíváš,” oslovila mě hned z kraje a objala mě. Všichni se na mě zářivě usmáli, dokonce i Rose, která se přenesla přes to, že je Bella poloupír a má dítě.

„No, Bella z vás bude mít ohromnou radost,” řekl jsem sarkasticky. „Kde je Carlisle?”

„Musel zůstat v nemocnici. Ale máš se za ním zastavit zítra na večer,” oznámila mi Esmé. Její mateřský úsměv mě naplnil jakousi příjemnou rodinnou pohodou, které se nejde ubránit.

„No tak asi běžte dovnitř, ale já musím vynést odpadky,” řekl jsem a zamával jim pytlem před nosem. Oni začali nakračovat dovnitř, nejdřív Rose, za ní Esmé a pak Emmett.

„Malej bráška teď už i vynáší odpadky, jo?” dloubnul do mě ramenem, až jsem se zapotácel a se širokým úsměvem vstoupil dovnitř.

„Trochu nám papínkovatíš, nemyslíš?” zašeptal Jasper s úsměvem a přidal se k Emmettovi. Alice zůstala stát venku, a tak jsem zavřel dveře a vyrazil k popelnici za jejího doprovodu. Sníh nám křupal pod nohama, ale jinak bylo naprosté ticho, alespoň na půl vteřiny, než ho prolomila Alice.

„Takže… Co? Jak to jde? Kvůli Renesmé nedokážu z budoucnosti vyčíst vůbec nic,” řekla žádostivě, celá lačná po informacích.

„Coby? Renesmé je vážně skvělá holčička. Až ji poznáš, tak…” začal jsem s úsměvem a hodil pytel do popelnice.

„Moc dobře víš, že tohle nemyslím,” napomenula mě. Moc dobře jsem věděl, co myslí. Ptá se na mě a Bellu.

„Zatím mě nevyhodila z domu, tak snad to vypadá dobře,” řekl jsem a otevřel jí dveře. Ona se zastavila na prahu a otočila se na mě.

„Tak to je fajn. Ale nezkaž to, znám tě,” řekla mi a já se na ní naschvál zašklebil. Ona se otočila, že půjde dovnitř, ale pak se zarazila a otočila se zpět. „Jo a přinesla jsem ti tohle. Veselé Vánoce,” zahlaholila a narazila mi na hlavu huňatou červenou čepici. Pak radostně vtančila do domu. Odfrkl jsem si a ihned jsem šel za ní. Mířila přímo do kuchyně a věděla koho tam najde.

„To mě moje skoro švagrová ani neobejme?” zvolala nahlas a Bella se na ní otočila. Nejdříve překvapeně zamrkala a pak si navzájem padly do náručí.

„Alice! Už jsem myslela, že jsi nepřišla!” zvolala Bella s nehranou radostí.

„Nemůžu si tě přece nechat ujít! Tak ale teď, teď chci vidět svoji malou neteř!” řekla Alice rozhodně. V tu chvíli se Nessie zvědavě přiloudala do dveří z obýváku, kde ji fascinovaně sledoval zbytek mé rodiny.

„Proč mám dojem, že se mluví o mně?” prohlásila s úsměvem. Alice zalapala po dechu, který nepotřebovala.

„Ta je úžasná!” pronesla fascinovaně. Renesmé nakrčila nosík takovým tím dětským úsměvem a pak se usmála. Věděl jsem, že už si omotala kolem prstu každého, kdo s ní přišel do styku. Stačil jediný pohled a měla vás. Zbožňovali jste ji dokonce víc, než jakékoli poloupíří dítě.

„Já mám během posledního měsíce tak velkou rodinu, že se mi to nevejde na prsty,” postěžovala si Ness Alici.

„Vím, jak se cítíš, zlato,” zasmála se Alice.

„A to ještě neví o dědovi,” zasmál se Jasper z obýváku.

„No jo, z Carlislea je teď dědek jeden stará,” uchechtnul se Emmett a Esmé se na něj jen tak na oko zamračila. Za chvíli to už u Belly doma nevypadalo jako zmenšená podoba scény z filmu Sám doma. Teď už to bylo v plné šíři. Renée se rozhodla angažovat v kuchyni, což vyvrcholilo kouřem zpod hrnce s bramborami a jejím vykázáním z kuchyně. Dalo se předpokládat, že se Emmett svalí na gauč vedle Charlieho a Phila a bude koukat na živý přenos zápasu v ragby, ale to, že budou všichni tři jeden jako druhý pokřikovat své rady hráčům na obrazovce, to nečekal nikdo. Jasper se stal stejně jako já obětí Aliciina a Renesméina spiknutí, kdy se rozhodly angažovat nás do výzdoby domu. Jejich přání a nároky byly tak náročné, že i přes to, že jsem byl upír, měl jsem pocit, že večer prostě musím padnout únavou. Navíc jsme byli svědky toho, jak obě dámy pohodlně usazené v křeslech kritizují stabilitu postaveného stromku to vše za Renesméina dlabání čokoládové kolekce, kterou měla zakázanou. Ale kdo by jim dokázal odporovat?

Celý dům se vylidnil až na večer a i přes to, že se to všichni pokoušeli dát do pořádku, byla tu cítit spálenina, kolem televize byl rozsypaný popcorn a vůbec to tu tak nějak působilo jako po výbuchu. Pomáhal jsem Belle s úklidem v kuchyni. Připomnělo mi to, jak mi tady tehdy dala facku. Ohromilo mě, jak rychlé má uzdravování, byl to nezvyk. Doufal jsem ale, že to už se nestane.

„Víš, já po tomhle ani nijak netoužím,” protrhla najednou Bella ticho.

„Po čem?” zeptal jsem se.

„Velká rodina, zdlouhavé kuchtění, ohromná načančaná výzdoba. Viděl jsi ten strom? Nemůžu se zbavit pocitu, že si vzali špičku stromu z náměstí a postavili mi to do pokoje. A ta krůta… Je to pro celou čtvrť! Nesnáším takovéhle zmatky a šílím z takové hromady lidí v mém domě… Ale přes to, i přes to jsem stejně strašně šťastná,” řekla a zírala do mydlinek ve dřezu.

„Jsi ráda, že vidíš svou rodinu?” pokusil jsem se ujistit. Ona tiše kývla.

„Chyběli mi, všichni. Renée, Phil, Charlie, Alice, Esmé… Všichni mi moc chyběli, ale vím, že je stejně budu muset opustit, zase,” řekla smutně.

„Něco vymyslíme,” řekl jsem povzbudivě. Ona najednou vytáhla ruce z mydlinkové vody a omotala je kolem mě. Pevně se ke mě přitiskla a na hrudi se opřela svým spánkem. Mýdlová voda se mi vsakovala do košile, ale tomu jsem nevěnoval pozornost Pevně jsem jí k sobě přitáhl a zabořil tvář do jejích vlasů. I když její krev neměla už žádnou vábivou vůni, její tělo vonělo pořád stejně tou milovanou vůní, kterou jsem nyní vdechoval plnými nádechy. Chtěl jsem, aby takhle chvíle nikdy neskončila.



Druhý den Bella rozhodla, že pojedeme do nákupního centra koupit něco Charliemu a Renée s Philem. Renesmé byla nadšená, protože nákupní centrum podle všeho milovala. Neúnavně pobíhala z obchodu do obchodu a my chodili poslušně za ní, tak jak si usmyslela ona. Nakonec nás Bella nechala čekat u odpočívadel, protože si chtěla něco zařídit. Renesmé seděla na polstrované stoličce, zatímco já se opíral o zábradlí naproti ní, za kterým hrozil pád ze čtyř pater.

„Myslím, že bys měl dát mámě pusu,” prohlásila najednou Renesmé a pečlivě se na mě zadívala.

„Cože?” zeptal jsem se, ačkoli mi neuniklo ani slůvko.

„Měl bys dát mámě pusu. Třeba pod jmelím v chodbě. Myslím, že chce dostat pusu,” řekla a nakrčila nosík, jak to měla ve zvyku, když o něčem mluvila velmi zaníceně.

„A proč si to myslíš?” zeptal jsem se se zájmem.

„Protože se máte rádi. A protože je maminka pořád tak smutná. Určitě by jí to udělalo radost,” brebentila dál.

„Něco s tím uděláme, ty rozumbrado,” usmál jsem se na ní. „Ale teď pššt, máma se už vrací.”

„Co vy to tady kujete za plány?” zasmála se Bella, když k nám přišla.

„Ale jen tak si povídáme, mamí… O ničem důležitém,” řekla Nessie asi tak přesvědčivě, jako kdybych se snažil vysloužilému tankistovi namluvit, že tank je vlastně motýl.

„No jen aby,” řekla Bella s úsměvem. „Tak, já už mám všechno. Jdeme domů?”



Večer jsem odešel a šel za Carlislem, jak mě požádal. Bella zůstala doma s Nessie, a tak jsem se vypravil do našeho nového domu v blízkých lesích.

„Edwarde! Jak se má Bella?” zeptala se Esmé jen co jsem vkročil do dveří.

„Eh, myslím že dobře,” řekl jsem naprosto nepřipraveně.

„A co ta maličká?” zeptala se Rosalie. Byla z ní naprosto uchvácená. Milovala děti, vždycky po nich toužila, ale nikdy je nemohla mít. A tak byla úplně šílená radostí, že máme v rodině nějaké dítě. Byla pevně rozhodnutá stát se tou nejlepší možnou tetičkou, i když jsem měl pocit, že u Nessie vede Alice.

„Jo, Renesmé je v pořádku,” odpověděl jsem a Rose se zamračila, protože jsem neřekl víc.

„Hele, lidi, nechte ho vydechnout! Edward určitě přišel za mnou, že?” ozval se ze schodů Carlisle a na všechny se usmál.

„Eh, jo. Pardon,” řekl jsem rychle a zmizel k Carlisleovi do pracovny, abych se vymanil z nadcházejícího přívalu otázek. Poslední dobou se tak nějak všechno točí kolem mě, Belly a Nessie a to se mi nelíbilo. Carlisle zapadl dovnitř a zaklapl za sebou dveře. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Jeho pracovna vypadala stejně jako ta předešlá a i jako ta před tím. Carlisle ve všem měl svůj řád. Stejně rozmístěné knihy, stejný stůl zavalený studiemi a jinými papíry, stejný obraz z Volterry.

„Rád tě zase vidím, Edwarde,” řekl Carlisle a posadil se do křesla.

„O čem jsi chtěl mluvit, Carlisle?” zeptal jsem se a procházel se kolem polic s nejnovějšími knihami. Samé vědecké a lékařské studie.

„Je opravdu úžasná, že?” prohlásil.

„Kdo?” zeptal jsem se, i když jsem moc dobře věděl, o kom mluví. Byl jsem zvyklý udržovat normální konverzaci, aby neměli pocit, že jim lezu do hlavy.

„Renesmé,” odpověděl mi prostě.

„Tys ji ale neviděl,” řekl jsem zmateně. On otevřel pusu, aby mi odpověděl, ale to už jsem ho promluvit nenechal. Moje reakce na jeho myšlenky byla příliš rychlá. „To ty jsi ten upír z obchoďáku! Víš, kolik starostí nám způsobilo, když jsme si mysleli, že ji chce někdo z Volturiových?”

„Chtěl jsem ji vidět,” řekl mi Carlisle.

„Ale přijít k ní domů bylo příliš složité, že?” řekl jsem rozhořčeně.

„A ty si uvědom, že kdyby Bella neměla o Nessie strach, nikdy by ti nedovolila se k nim přiblížit,” odpověděl mi rychle, aby měl příležitost promluvit.

„Nessie zkoumat nebudeš, není to žádný pokusný králík,” reagoval jsem na jeho další myšlenku.

„Nechci ji zkoumat,” začal se hájit.

„Ne, jen chceš vědět, jakou má kůži, jak jí bije srdce, co má ze mě a co z Belly. Tomu se říká zkoumání Carlisle. Smiř se s tím, že buďto budeš její dědeček, nebo nic, ale doktora na ní dělat nebudeš,” řekl jsem.

„Ale ona je jediná svého druhu! Je potřeba zjistit -” začal si vést svou.

„Ne! Není! Rozhodni se, jestli chceš být rodina, nebo nikdo,” utnul jsem ho a opustil jeho pracovnu. Jakmile jsem začal scházet ze schodů, padly na mě pohledy všech přítomných.

„Edwarde?” promluvila na mě něžně Esmé. V mysli se mě zeptala, jestli zůstanu.

„Promiň, Esmé, ale musím jít za Bellou. Musím jí říct, že se nemusí bát,” odpověděl jsem jí. Ona ke mě přišla a objala mě.

„Nezatracuj ho. Určitě si vybere správně,” zašeptala tichounce. Objetí jsem jí oplatil a pak se vydal ke dveřím. To pěkné myslet si, co si myslela Esmé, ale já znám Carlislea déle než ona. A bojím se, že pro něj je správná věda.



S Bellou se nám dost ulevilo, že Nessie nehrozí žádné nebezpečí, ale moji mysl neopustilo to kousavé užírání se nad mou rodinou. Carlisle byl skutečně zavázaný vědě a poznání. A rodina se myslím postaví na jeho stranu.

Přišel čas na Renesméinu besídku ve škole, kde měla mít své sólo. Renesmé si na své první vystoupení vybrala, nebo spíše vydupala, černočervené šaty s dlouhým rukávem, i když jí Bella chtěla obléct do slonovinově bílých šatů. Tak jako tak, Nessie vypadala kouzelně. Stál jsem opřený o rám dveří několik hodin a sledoval, jak si Belliny prsty vyhrávají s pramínky bronzových vlasů a smotávají je do překrásného účesu.

Doprava byla na mě, neboť Bellino auto procházelo velkou generálkou. Bella nechtěla ani slyšet o tom, že bych koupil auto nové, ale stejně jsem měl jedno auto schované v garáži. To Bellino bylo sice o něco lepší než ten příšerný náklaďáček, co měla předtím, ale také nestálo za nic.

Ve škole pobíhalo hrozně moc dětí, většinou v kostýmu ovce. Jednou kolem mě proběhl humr, ale tomu jsem nevěnoval značnou pozornost. Doprovodil jsem Bellu ke vstupu do zákulisí a pak jsem šel do auditoria, abych nám zabral místa. Najednou jsem se překvapeně otočil za myšlenkami, které se ke mě blížily.

„Kde se tady berete?” promluvil jsem ke své rodině. Můj úsměv lehce pohasl, když jsem si uvědomil, že nedorazil Carlisle.

„No, Renesmé se zmínila o nějakém představení,” promluvila nadšeně Rosalie. Byla tak pyšná, jakoby byla Nessie její vlastní.

„No, ta si pozornost upřít nenechá,” uchechtl jsem se. „No tak si sedneme.” Posedali jsme si v prostřední řadě, když ke mě přišla jakási mladá žena.

„Vy jste Edward, že?” zeptala se mě.

„Ano,” přitakal jsem.

„Renesmé je nervózní,” řekla mi. Tomu se mi nechtělo věřit.

„Je tam její matka, ne?” řekl jsem.

„Ano, ale ona chce mluvit s Edwardem,” pokrčila rameny. Zvedl jsem se a vydal se s tou ženou do zákulisí. Když jsem mizel za oponou, všiml jsem si, že do auditoria vstupuje Charlie se Sue a hned za nimi Renée s Philem. Zamával jsem na ně a zmizel v zákulisí. Okamžitě se ke mě rozeběhla Renesmé a skočila mi do náruče. Zvedl jsem jí ze země a vzal jí do náruče.

„Co se děje?” zeptala se Bella, která k nám právě přišla.

„Já chci mluvit s Edwardem, mami," řekla Nessie okamžitě.

„Běž si sednout, já to vyřeším," řekl jsem.

„Zvládneš to?" zeptala se ještě.

„Jasně, " kývl jsem s úsměvem.  „Tak už běž." Bella se zatvářila velmi nedůvěřivě, ale nechala nás o samotě.

„Tak co je, Nessie. Jsi nervózní?” zeptal jsem se a postavil jí na nohy.

„Ne, nejsem nervózní. Ale ještě než budu vystupovat, tak chci vědět, co jsi.”

„Jak to myslíš?” zeptal jsem se, protože ani z jejích myšlenek jsem to nepochopil.

„Jsi můj kamarád? Jsi mámin kamarád? Nebo jsi můj táta?” začala brebentit. „Prostě chci vědět, jak to je s tebou a mámou.”

„Aha, ty myslíš tu pusu, že jo?” pokusil jsem se ji pochopit.

„No jasně,” přitakala mi a podívala se na mě těma čokoládově hnědýma očima co měla po Belle. Tolik jsem ty oči miloval.

„No, mám to rozpracovaný, neboj,” mrknul jsem na ní.

„Takže to znamená, že jsi můj táta,” potvrdila si a znovu mě objala. „A to znamená, že už nás nemůžeš opustit, že jo?”

„Nikdy bych vás už neopustil,” ujistil jsem ji.

„To je dobře,” řekla vesele a pustila mě.

„Přišel děda?”

„Děda Charlie nebo děda Phil?” zeptal jsem se.

„Jeden z nich nepřišel?” zeptala se posmutněle.

„Jsou tady úplně všichni,” ujistil jsem ji. Představení právě začalo a na pódium se nahrnulo spoustu dětí v kostýmech, včetně toho humra, co jsem potkal na chodbě. Vzal jsem Renesmé do náruče a vzal ji k bočním schodům vedle pódia, abych jí ukázal celou její rodinu. Během posledního měsíce se její rodina ohromě rozrostla a Nessie to zvládala více než dobře.

Najednou jsem sám překvapeně zíral do ztemnělého hlediště. Zavřené dveře se pootevřely a dovnitř vstoupil Carlisle. Šel si okamžitě sednout k ostatním.

„Kdo je ten pán, co teď přišel?” zeptala se Nessie.

„To je tvůj další dědeček. Carlisle,” zašeptal jsem a v mém hlase byla slyšet radost. Carlisle si vybral rodinu před vědou. Věděl jsem, že si stejně bude potajmu dělat poznámky, ale smířil se s tím, že jí nebude ťukat kladívkem do kolene ani jí svítit baterkou do uší. Rozhodl se být normálním dědečkem. Tedy jestli je normální, když jste dědeček a vypadáte na třicet.

„Vypadá mile,” usmála se Ness.

„Jo, to jo. Tak teď se běž připravit, za chvíli jsi na řadě. Jsi nejlepší, pamatuj si to,” zašeptal jsem.

„Ty jsi nejlepší,” odpověděla mi a dala mi pusu na tvář. Pak odběhla k ostatním dětem, co se řadily do sborového seskupení. Sešel jsem schody a pomalu došel k ostatním ze své rodiny. Vmáčkl jsem se mezi Bellu a Carlislea. Vzal jsem Bellu za ruku a pevně ji stiskl. Pak jsem se naklonil ke Carlisleovi.

„Děkuju,” zašeptal jsem téměř neslyšně.

„Vždycky to bude rodina, Edwarde,” řekl mi s úsměvem, aniž by odtrhl pohled od zpívajících dětí. Pak nastalo Renesméino sólo a celý sál naplnil její jemný a čistý hlas. Když se zase vrátila do řady, splynula s ostatními, ale ozvěna jejího hlasu ještě všem dlouho zvonila v uších.



Po představení se všichni nahrnuli do Bellina malého domku. Renesmé byla naprosto nadšená, pořád poskakovala a nedala si říct, aby byla chvíli v klidu. Jakmile k nám přišla, zaťala své drápy do Carlislea a omotala si ho kolem svého prstíku, stejně jako všechny ostatní.

„Dám dopéct toho krocana,” volala Renée, hned jak se vrhla do domu.

„No to určitě. A dopadne to jako ty brambory,” rýpnul si do ní Phil.

„Ještě hůř,” přidal se Charlie a dal ruce kolem Sue. Byla velmi ochotná, že přišla, i když se ve společnosti upírů musela cítit krajně nepříjemně.

„Nedávají nějaký zápas, Phile?” začal okamžitě Emmett.

„Já vím jenom o dostizích,” pokrčil Jasper rameny.

„Dávají fotbal,” odpověděl Phil.

„To určitě, pánové! Poběží tu pohádky! Na Vánoce žádný sport,” pronesla rozhodně Alice a vytrhla jim ovladač z rukou. Strhla se menší výměna názorů, až Esmé rozhodla, že televize nebude zapnutá vůbec a ovladač schovala. S Bellou jsme to pozorovali s drobným uchechtáváním ze dveří do obývacího pokoje. Nessie na nás pořád koukala, až jsem si v jejích myšlenkách přečetl, na co myslí. Zvedl jsem hlavu a opravdu. Nad námi bylo zavěšené na červené stužce jmelí. Mrkl jsem na Renesmé. Dobře si to připravila, liška jedna maličká. Ve všech dveřích a na všech osvětleních vysela jedna taková větvička.

Vzal jsem Bellu kolem pasu, přitáhl si ji k sobě a měkce ji políbil. Polibek mi opětovala za pohledu všech ostatních, což jí bylo naprosto jedno. Když jsme se zase oddálili, podívala se do mých očí a lehce se zasmála.

„Co to děláš?” zeptala se s úsměvem.

„Coby? Pravidla jsou pravidla,” řekl jsem a poukázal na zelenou větvičku nad námi. „No a protože tu pořád stojíme…”



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Kouzelný advent - 5. kapitola:

 1
8. Lucka
30.12.2013 [3:42]

perfektní Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. BabčaS
29.12.2013 [23:00]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. E.C.M.
29.12.2013 [20:44]

ÁÁÁÁÁ, a to je úplný konec???!!! Já chci pokračování, je to úžasná povídka, která se určitě umístí. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. bara
29.12.2013 [20:18]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

29.12.2013 [19:46]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

29.12.2013 [19:12]

LuciaCullen2Táto poviedka by mala vyhrať. Je krásna a úžasná. Držím ti palce, aby si vyhrala SarahBell Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

29.12.2013 [16:02]

SarahBell Neyimiss: děkuji za opravu. Mám nový korektor v počítači, a ještě není úplně doladěný. Děkuju moc :)

29.12.2013 [15:38]

NeyimissAhoj, článek jsem ti opravila, ale příště si dej větší pozor na níže uvedené chyby. Děkuji. =)

* Čárky;
* ji/jí;
* Renée, ne René;
* Charlie, ne Charliee;
* mě/mně;
* oddělování oslovení;
* slovesné třídy;
* by jsi -> bys;
* dělení slov;
* chybějící mezery.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!