Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kouzelný advent - 1. kapitola

Kouzelný advent - 1. kapitola

Soutěžní povídka do Vánoční kapitolové soutěže.

Vánoce jsou pro každého obdobím radosti, štěstí a rodinné pohody. Jenže Belle přivádějí více starostí než radostí. Od chvíle, kdy ji Edward opustil coby poloupírku, musí vychovávat jejich dceru Nessie sama. Vždy na Vánoce však musí vzpomínat, protože právě na Vánoce se jí zhroutil svět. Jediné, co jí zůstalo, je Renesmé. Jediné, v co jí zbývá doufat, je to, že alespoň ona jí zůstane navěky.

1. Kapitola – První adventní týden

 

„Snowflake, snowflake, little snowflake. Little snowflake falling from the sky. Snowflake, snowflake, little snowflake. Falling, falling, falling, falling, falling, falling, falling, falling, falling… falling on my head.“ Text té písničky jsem slyšela, už když jsem zabočovala do ulice ke škole. Děti to trénovaly na besídku, která bude den před Štědrým dnem. Když jsem vystupovala na školním parkovišti, píseň vrcholila. Dostala jsem se ke dveřím do třídy, do kterých jsem nahlédla. Renesmé právě vystoupila z řady a začala zpívat svým jemným hláskem, který mi zvonil v uších.

„Snowflake, snowflake, little snowflake. Little snowflake falling from the sky. Snowflake, snowflake, little snowflake. Falling, falling, falling, falling, falling, falling, falling, falling, falling…“ zpívala klidně a vyrovnaně. A pak zase všichni.
„Falling in my hand. Falling on my head. Falling on my nose. Falling in my hand.“ Musela jsem se usmát. Nessie byla to poslední, co mi zbývalo, a nikdy bych se jí nehodlala vzdát.

Když dozpívali, okamžitě mě zmerčila a rozeběhla se do mé náruče.

„Maminko!“ volala radostně a vyskočila na mě, takže jsem ji okamžitě vyzvedla. Bylo jí teprve šest let. Nebo spíše už šest let. Už šest let to totiž je od chvíle, kdy mě opustil on. Šest let od chvíle, kdy jsem musela opustit svoji rodinu. Kvůli němu. Kdyby se ze mě nestal poloupír, nic z toho by se nestalo. A ještě ke všemu na Štědrý den. Ale na to raději nemyslet.

Vzala jsem Renesmé za ruku, v šatně jí pomohla s oblékáním a pak jsme zamířily k našemu autu. Teplota se držela už dlouho pod hranicí nuly, ale po bílé pokrývce ani stopy. Při jízdě v autě si Ness stále pobrukovala tu písničku.

„Nessie? Mám pustit rádio?“ zeptala jsem se.

„Budou tam hrát koledy a vánoční písničky?“ zeptala se.

„Ty přeci hrají už od listopadu,“ zasmála jsem se.

„Tak jo,“ kývla rozhodně jako malý generál a já ji tedy poslechla. Auto zaplnila píseň Jingle Bell Rock. Ve zpětném zrcátku jsem viděla Renesmé, jak houpe hlavou do rytmu a její bronzové lokny se pohupovaly s ní.

„Tak, co ve škole?“ zeptala jsem se.

„Mami, podívej! Vločka!“ zvolala najednou. Na setinu vteřiny jsem se otočila a podívala se. Žádná tam nebyla.

„Renesmé Carlie Swanová, neodbíhej od tématu!“ napomenula jsem ji. „Co bylo ve škole?“

„Víš, my jsme psali písemku a… A Billy nalepil Penny do vlasů žvýkačku a…“ začala nesměle.

„Renesmé! Ty ses prala?“ zeptala jsem se pohoršeně.

„Jen jsem ho jednou praštila. Nemá co lepit Penny do vlasů žvýkačky,“ začala se hájit Renesmé.

„Víš, co jsme si říkaly. Nejsi jako ostatní děti. Nemůžeš se prát, máš moc velkou sílu,“ řekla jsem. „Stalo se mu něco?“

„Není mu nic, mami. Možná bude mít modřinu,“ řekla s dětskou naivitou. Doufala jsem, že to tak bude, když mi ani nevolali ze školy. „Omlouvám se,“ zašeptala a zezadu se mi obtočila kolem krku.

„Okamžitě se zase připoutej, Ness!“ zvolala jsem vyděšeně a ona mě poslechla. Zbytek cesty domů proběhl v tichosti, jen za jemného pobrukování Ness do rytmu.

„Tak vyskoč, Ness,“ řekla jsem, když jsem jí otevřela dveře u auta.

„Už se na mě nezlobíš, maminko?“ zeptala se nadějně.

„Nebudu se už zlobit, když mi pomůžeš,“ řekla jsem a pomohla jí vystoupit.

„A s čím?“ zeptala se zvědavě, když jsem ji za ruku vedla ke vchodu.

„Víš, co dneska je?“ zeptala jsem se jí s úsměvem.

„Pondělí?“ zeptala se nechápavě.

„Truhlíku. Dneska je první prosinec. Včera začal advent. A ty moc dobře víš, co to znamená,“ řekla jsem jí s mrknutím. Pak jsem odemkla vchodové dveře a obě jsme vklouzly dovnitř. Ness se posadila na lavičku a začala se zouvat.

„Výzdoba,“ zazpívala ve třech tónech.

„A co ještě? Poraď mi.“

„Přece dopis Santovi, mami! Copak jsi zapomněla?“ zeptala se s hranou pohoršeností. Její boty dopadly na zem a stejně tak i kabát. Ihned se rozeběhla do obýváku.

„Nessie!“ zakřičela jsem. Ona se pokorně vrátila a uklidila po sobě. Také jsem se svlékla a šla za ní.

„Můžu pustit televizi?“ zeptala se. Podívala jsem se na hodinky.

„Ale jen do svačiny. Pak budeš dělat úkoly,“ řekla jsem a zamířila do kuchyně. Začala jsem připravovat toasty a z obývacího pokoje ke mně doléhala znělka Flintstoneových. Když byla svačina hotová, zavolala jsem ji ke stolu.

„Víš, co říkala Penny?“ řekla a pořádně se zakousla. „Říkala –“

„Nejdřív polkni,“ napomenula jsem ji jemně.

„Říkala, že bez tatínka bych nebyla,“ prohlásila, když spolkla sousto.

„Zlatíčko, o tomhle jsme se už bavily. Samozřejmě že máš tatínka. Víš přece, že tě moc miluje,“ zalhala jsem. Kdyby alespoň věděl, že Ness existuje.

„Já to přeci vím, mami, ale Penny je úplně blbá,“ řekla s nespokojeným zamlaskáním.

„Ness!“ okřikla jsem ji.

„Kdyby si pro mě tatínek přišel, stejně bych zůstala s tebou, mami,“ řekla mi.

„Já vím, zlatíčko. Já vím,“ řekla jsem a spolkla svoje slzy. Nikdy bych nedopustila, aby si ji někdo odvedl. A rozhodně jsem nesměla dopustit, abych myslela na jejího otce.

Když dojedla, umyla jsem nádobí a pomohla jí s úkoly. Pak jsme společně sepsaly seznam dárků, které by Nessie chtěla od Santy, a nakonec jsme vyrobily vánoční výzdobu do oken. Když bylo všechno hotové, navečeřely jsme se a ještě chvíli jsme společně koukaly na televizi, než jsem poslala Nessie spát.

Když jsem šla do postele já, ještě hezkou dobu jsem zírala do stropu. Najednou jsem se přistihla, jak mi po tváři stéká slza. Nesnáším prosinec. Dneska začal a s tím se neubráním ani bolestným vzpomínkám.

 

Druhý den jsem odvezla Ness do školy a pak zamířila do své práce. Dělala jsem účetnictví v jedné velké firmě. Bylo to nudné a zdlouhavé, ale měla jsem vždy dost peněz, abychom si s Ness žily dobře.

Nevypadalo to, že by na advent mělo sněžit, z čehož byla Ness příšerně zklamaná. Bylo docela divné, že tady v Seattlu byla zima bez sněhu.

„Ale na štědrý den sníh bude, že jo, mami?“ hučela do mě stále Renesmé. Vždy jsem ji ujistila, že sněžit bude, ale bylo to všechno opravdu zvláštní.

Úterý se přehouplo ve středu a středa ve čtvrtek. Moje noční můry byly s přibližujícím se Štědrým dnem živější a bolestivější, ale před Ness jsem nedala nic znát. Přes den jsem byla veselá a starostlivá máma a v noci jsem prostě křičela do polštáře. Pořád jsem to viděla před sebou. Jak mě opustil kvůli jedné kapce krve. Týden nato jsem zjistila, že jsem těhotná. A taky poloupír. Přesně na Štědrý den jsem se musela sbalit a potají utéct z domova. Poslední, co mi zbylo, bylo moje dítě. A Nessie je úžasná.

„Mami, mami! Podívej se ven!“ zapištěl její hlas, který mě vytrhl z neklidného spánku. Doskočila na postel vedle mě a zacloumala se mnou. Zamžourala jsem na budík.

„Nessie, je půl třetí ráno! Proč nespíš?“ zamumlala jsem.

„Podívej se ven, mami,“ opakovala nadšeně a začala mě za ruku tahat z postele. Vstala jsem a společně jsme se odšouraly k oknu. Venku se rychle stupňovala bílá pokrývka, která neustále přibývala z nebe. Padalo tolik vloček, že nebylo pomalu vidět na sousední dům.

„Sněží,“ zašeptala Renesmé unešeně.

„Ano, miláčku,“ zašeptala jsem také a pohladila ji po vláskách.

„Konečně začal advent,“ řekla nadšeně a natáhla prstík, aby mohla kreslit na zamrzlou okenici. Začala malovat stromeček a pod ním dárky.

„Víš co? V sobotu zajdeme do lesa na lov. Už dlouho jsi nelovila, že? A pak postavíme sněhuláka,“ řekla jsem s úsměvem. Ona radostně kývla. Pak jsme ještě dlouho stály u okna a koukaly se ven. Když začala Nessie zívat, vzala jsem ji do náruče a společně jsme si lehly do postele, kde jsme také usnuly. Noční můry jsem neměla nikdy, když jsme spaly spolu, a tak jsem se po dlouhé době trochu vyspala.

 

Byl pátek, a když se Renesmé vrátila ze školy, seděly jsme spolu v obýváku. Ona seděla na zemi, kolem sebe měla rozsypané pastelky a papíry a já ťukala do počítače.

„Mami? Jakou barvu mají moje oči?“ zeptala se najednou.

„Hnědou jako horká čokoláda,“ odpověděla jsem, aniž bych k ní vzhlédla. Jen jsem se usmála.

„A jakou mají tvoje?“ ptala se dál.

„Hnědou jako ořechy, co rostou na podzim,“ řekla jsem.

„Já mám ale jenom jednu hnědou,“ řekla smutně.

„To nevadí, zlatíčko. Máme stejné oči,“ řekla jsem.

„Jakou barvou bys popsala mé vlasy?“ tázala se neodbytně.

„Bronzové, jako když je slunce už za obzorem,“ odpovídala jsem jí trpělivě. Milovala, když jsem k něčemu přirovnávala barvy.

„A tvoje vlasy jsou jako hnědý závoj nočních motýlů,“ pravila vážně. Zvedla jsem hlavu a překvapeně se na ni podívala. Věděla jsem, že je velice inteligentní. Vždyť má právě rozečtené Romeo a Julie. V šesti letech! Stejně mne ale vždy překvapovalo, když takhle projevovala svou inteligenci.

„To jsi řekla opravdu nádherně,“ řekla jsem až dojatě.

„Našla jsem ještě jednu hnědou,“ oznámila mi s úsměvem a odhalila tak své bílé zoubky.

„Skvělé,“ pochválila jsem ji. Pak jsem zase pokračovala v práci. Chvíli bylo ticho, já jen slyšela tužku, jak škrábe po stole.

„A tatínek má jaké vlasy?“ zeptala se najednou, až jsem sebou cukla.

„Stejné jako ty,“ řekla jsem téměř neslyšně, ale ona mi rozuměla. „Jako bronzový opar nad letní silnicí,“ zamumlala jsem si pro sebe.

„A oči?“ pokračovala dál. Tvrdě jsem polkla, abych stáhla ten knedlík v krku. Nepodařilo se mi to.

„Jako tekuté zlato, kterým umělci zdobí svá díla,“ odpověděla jsem jí. Když se mnou ještě byl, často jsem vymýšlela miliony přirovnání na jeho krásu, ale stejně žádné z nich nedokázalo plně vystihnout jeho. „Co to vlastně děláš?“ zeptala jsem se naštvaně, možná víc, než jsem chtěla. Vyskočila jsem na nohy a šla k ní. Ona rychle kreslila, aby mi mohla své dílo ukázat dokončené. Když jsem k ní došla, ukázala mi papír, na kterém byla dětská kresba tří postav na zasněžené louce.

„To jsem já, ty a tatínek. Tedy, kdyby přišel na ten lov zítra,“ objasnila mi.

„Ale on nepřijde, Ness,“ řekla jsem a první slza se mi svezla po tváři. Dopadla jsem na zem hned vedle Ness a opřela se o záda pohovky. Ona polekaně upustila papír a přilezla ke mně. Prstíkem mi otřela tvář.

„Omlouvám se, maminko,“ zakuňkala smutně a stočila se mi do náruče. „Ty pláčeš, protože nás tatínek opustil, že jo?“ zeptala se.

„On nás neopustil, zlatíčko. On opustil jenom mě,“ řekla jsem a nešťastně se na ni usmála. Jak jsem mohla dovolit, aby mě rozhodila jen jedna pitomá dětská kresba?

„Už o něm nebudu mluvit, maminko, slibuju! Mám tě nejraději ze všech,“ začala rychle mluvit. Znovu jsem se na ni usmála a objala ji.

„To je v pořádku, Ness. Víš co? Vyber nějaký film a já připravím jídlo, ano?“ navrhla jsem. Ona rychle zakývala a vrhla se k poličce s filmy. Dala jsem do mikrovlnky popcorn, a když byl hotový, Nessie už dávala DVD do přehrávače. Vybrala nějaký muzikál s barevnými kostýmy, a tak jsme si společně sedly na pohovku. Ona se mi stočila do náruče a tak jsme koukaly na film. Měla jsem tvář zabořenou v jejích vláskách a poslouchala její uklidňující rytmický tep. Nikdy bych ji za nic nevyměnila. Ani jsme se nepohnuly a někde v půlce filmu Renesmé usnula. Odnesla jsem ji do postele a pak jsem si šla sama lehnout. Ten její obrázek jsem bůh ví proč zamkla do šuplíku v pracovním stole. Nechtěla jsem ho už vidět, ale zároveň jsem ho chtěla mít schovaný.

Na sobotu jsme byly dohodnuté na lov, a tak jsme na něj taky vyrazily. Normálně jsme nelovily, protože jsme byly obě pouze poloupírky a tak jsme mohly být živé jen z lidského jídla. Chtěla jsem, aby Ness byla zvyklá na normální život. Občas jsme si ale vyrazily do lesa a ulovily nějakou tu srnku.

Ness lovy milovala, a když byl sníh, byla obzvláště nadšená. Dostaly jsme se do hlubokých lesů u kraje hranic s Kanadou. Renesmé skákala do výšky několika metrů, aby chytla tu nejčerstvější vločku, která právě padala z nebe.

„Mami, mami, podívej!“ volala pokaždé, když nějakou chytila a přiběhla, aby mi ji mohla ukázat.

„Překrásná,“ řekla jsem vždycky. Nebyla mi zima, to jsme obě převzaly z upírství, a tak jsem prostě seděla ve sněhu a prstem kreslila do sněhu spirály. „Ness, nikam nechoď, ano? Jenom půjdu něco ulovit,“ řekla jsem a zvedla se. Nessie jsem důvěřovala, tak jsem ji klidně nechala na louce. Netušila jsem, že kdybych ji tam nenechala samotnou, mohla bych nás obě ušetřit spousty trablů.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Kouzelný advent - 1. kapitola:

 1
10. chloe
15.12.2013 [23:07]

chloe Emoticon

08.12.2013 [9:32]

LuciaCullen2ked som sa vrátila bol tam on, že? Pěkná povídka.

04.12.2013 [21:28]

DoEmmKrásné Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

04.12.2013 [13:25]

Mooooc pěkné. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Už se těším. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. PCullen
02.12.2013 [20:38]

Hezké! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. Johnna
02.12.2013 [19:11]

Pěkné! Emoticon
Zatím první soutěžní, co sem četla a rozhodně zajímavé!
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Lucka
02.12.2013 [17:40]

perfektní povídka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. witmy
02.12.2013 [16:57]

Po dlouhé době povídka která mě zaujala Emoticon

2. BabčaS
02.12.2013 [10:44]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. pena
01.12.2013 [22:52]

Kraaaasne Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!