Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kobka lásky 9. kapitola

11.10.2010 (21:45) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 9273×

Stál ve dveřích a neskutečně mu to slušelo. Tmavé kalhoty a modrá košile mu dokonale padly, stejně jako nádherný úsměv a oči, které okamžitě upoutaly mou pozornost. Černá barva byla minulostí, stejně jako rudé žilky, Edwardovy duhovky zářily zlatavou barvou. Usmála jsem se na něj a hypnotizovala ho. Byl tak kouzelný a já se na něj nemohla vynadívat. Dívali jsme se navzájem do očí a jen se usmívali, to nám v tuto chvíli stačilo.

„No tak, brácha, nezavazej a běž dovnitř, chci ji poznat,“ ozval se za Edwardem neznámý hlas. Edward něco zasyčel, ale pohnul se. Než jsem se nadála, objímala jsem ho a vdechovala lahodnou vůni, kterou kolem sebe šířil.

„Chyběl jsi mi,“ zamumlala jsem a ještě pevněji ho objala.

„Ty mně taky,“ přitakal a políbil mě do vlasů. Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí.

„Jsou tak krásné,“ promluvila jsem potichu a pohladila ho po spánku.

„Už nejsou děsivé,“ souhlasil a spojil naše rty v něžném polibku.

Někdo si za námi decentně odkašlal, Edward něco zamručel, ale přerušil náš polibek.

„No konečně, už jsem myslel, že se tady budete ochutnávat celý den.“ Byl to ten samý hlas jako před chvilkou a teď jsem i viděla mladého muže, kterému patřil. Slovo hromotluk se k němu svým způsobem hodilo, ale zároveň ho degradoval. Ano, byl vysoký, svalnatý a jistým způsobem i děsivý, ale zároveň krásný a úšklebek na tváři hovořil za své.

„Emmette,“ povzdechl si Edward. Emmett, samozřejmě, kdo jiný, v duchu jsem se pousmála a zvedla koutky. V zorném poli se mi objevily další dvě neznámé tváře a já si je zvědavě prohlížela. Muž s blond vlasy a vědoucím úsměvem byl určitě Carlisle, druhý blonďák s opatrným a rezervovaným úsměvem, který objímal Alici, byl jistě Jasper.

„Bello, rád bych ti představil naší rodinu, Alici, Rosalii a Esmé už znáš, tohle je můj otec Carlisle.“

„Těší mě,“ podal mi s úsměvem ruku.

„Mě také,“ pousmála jsem se nejistě.

„Tohle je Jasper,“ ukázal na druhého blonďáka.

„Rád tě poznávám,“ pozdravil mě a kývnul, já mu pozdrav oplatila.

„A tohle je Emmett,“ představil mi neochotně posledního bratra.

„Rád tě poznávám, Bello,“ promluvil mile a já si oddechla, předtím se vážně tvářil trochu podezřele.

„I já tebe, Emmette.“ Podala jsem mu ruku a myslela, že ji přijme, a tím to odbudeme, ale spletla jsem se. Než jsem stihla zaznamenat jakýkoliv pohyb, visela jsem ve vzduchu a byla svírána dvěma mohutnými pažemi.

„Emmette, postav ji!“ vrčel Edward nebezpečně. Emmett se jen smál a já musela s ním. Bylo to bezprostřední, milé a hlavně velice vtipné, navíc mi ani nepřišlo, že se objímám s upírem.

„No tak, Edí, půjč mi na chvíli novou sestřičku,“ smál se Emmett.

„Emmette!“ zavrčel nebezpečně bratrovo jméno Edward, to u nás vyvolalo novou vlnu smíchu.

„Emmette,“ tentokrát to byl nezaměnitelný hlas blonďaté krásky, který se s podtextem nezájmu ozval.

„No jo, no,“ zachmuřil se a postavil mě na zem. Edward mě okamžitě přivinul k sobě a probodával Emmetta pohledem.

„Nemrač se tak, bylo to milé,“ usmála jsem se na Emmetta a pleskla Edwarda po ruce. Chvíli si mě měřil, ale potom se usmál a jeho postoj se uvolnil.

„Máš štěstí,“ prohodil k Emmettovi a posadil nás do křesla. Spokojeně jsem se zavrtěla v jeho náručí a zarděla se pod rentgenovým pohledem jeho rodiny.

„Carlisle, mohl bys Bellu později prohlédnout?“

„Rád, pokud myslíš, že je to nutné,“ souhlasil jeho otec a spokojeně objímal Esmé, která s ním seděla ve vedlejším křesle.

„Nemyslí,“ zamručela jsem a mračila se na Edwarda.

„Myslím,“ pronesl téměř současně se mnou a než jsem se stihla začít něco namítat, umlčel mě polibkem.

„Není… to nutné,“ protestovala jsem mezi letmými dotyky našich rtů, které se jemně ochutnávaly.

„Ale je,“ zašeptal a konečně se pořádně ponořil do polibku, který mi způsoboval mravenčení po celém těle a skončil teprve, když jsem nemohla popadnout dech.

„Není… ale když… ti to udělá radost,“ oznámila jsem a snažila popadnout dech. Někdo za mými zády se uchechtnul a já si až teď uvědomila, že jsme celou dobu měli obecenstvo. Okamžitě mi zrudly tváře a přes vlasy jsem po očku pokukovala po všech. Esmé se spokojeně usmívala a objímala Carlislea, Emmett něco zuřivě šeptal Rose a přitom se pochechtával a Jasper se tvářil jako… Teď se hodil výraz měsíček na hnoji. Vypadal šťastně a spokojeně, na tváři měl připitoměly úsměv a rty roztáhlé do širokého úsměvu.

Bylo to tak… jiné. Tohle jsem neznala, vždycky jsem byla jen já, Renée a Charlie. Tady to bylo sedm lidí a zjevně nepotřebovali slova, aby si rozuměli, stačil jen úsměv na tváři členů rodiny, aby bylo jasné, že se milují.

„Udělá, byli jsme tam dole dlouho, musím vědět, že jsi v pořádku, neodpustil bych si, kdyby se ti něco stalo.“ Odhrnul mi vlasy na bok a prstem přejel po jizvičkách na mém krku, vlastně jsem je ještě neviděla.

„Edwarde, ty jsi…?“ vyhrkl z ničeho nic Jasper a oči všech se zaměřily na mé obnažené hrdlo. Okamžitě jsem si přehodila vlasy zpět, ale bylo jasné, že to všichni viděli. Edward se díval bokem a na tváři měl opět ten smutný a provinilý výraz.

„Tak to nebylo,“ bránila jsem ho hned. „Za to můžu já, Edward nechtěl, ale přinutila jsem ho k tomu.“ Edward mě k sobě ještě víc přivinul a zabořil mi hlavu do důlku v rameni, já ho hladila ve vlasech.

„Takže Edward…“ promluvil po chvíli zaskočený Carlisle a tím přilákal naší pozornost. „Ale jak ses mohl ovládnout a co jed…“

„Bylo to těžké, víc než to,“ začal potichu můj milý. „Ale v tu chvíli jsem ji už miloval, ani to nešlo jinak,“ usmál se něžně. „Když o tom začala, byl jsem proti a nevěřil svým uším, ale Bella umí být přesvědčivá, když chce. Její argumenty měly značnou váhu. Nakonec jsem souhlasil, ale ten strach, že jí něco udělám, že se neovládnu, že bude stačit jediná kapička jedu…“ Zhluboka se nadechnul, nebo spíš oddechnul. „Bylo velice těžké ovládnout se, odtrhnout se od té lahodné krve, ale ještě těžší bylo udržet jed na uzdě, nevpustit ho do jejího těla…“

„Ale povedlo se to a my jsme tady,“ usmála jsem se na něj a políbila vrásku, kterou měl na čele.

„To je pravda,“ pousmál se.

„Ale i tak…“ prohodil Carlisle zadumaně a dál si nás prohlížel jako nejnovější vědecký projekt. Zato Jasper měl krom štěstí na tváři i chmury.

„Teda brácha,“ hvízdnul Emmett a políbil Rose na spánek.

„Jo, teda,“ souhlasil Edward a políbil mě.

„Jaké je to nechat se vysávat?“ ptal se nadšený Emmett.

„Emmette,“ ozvalo se šest různých hlasů a ani jeden nepatřil mně, k tomu dostal pohlavek od Rose a opět se z něho stal hodný, ale zamračený chlapeček.

Po chvíli přerušila ticho Alice, „jak to, že vás pustili? Viděla jsem vás jen odcházet z Volterry, ale proč vás pustili a co se dělo tam ne…“

„Alice má pravdu, proč nás pustili?“ Zvědavě jsme sledovala Edwarda a čekala na objasnění.

„To Marcus, udělal tím Arovi škrt přes rozpočet, jak se říká. Když tě ke mně nechal zavřít, čekal, že tě okamžitě vysaju, že po týdnech bez krve nevydržím. Takhle chtěl podkopat mé sebeovládání, zradit mé přesvědčení, zlomit mě. Ale Felix tam přišel a ty jsi žila, dokonce ti tekla krev a já tam jen tak seděl a nic nedělal, to Ara vytočilo a začal uvažovat. Přemýšlel, jak mě donutit k tomu, abych tě vysál. Proto se ve vězení začalo objevovat jídlo, lékárnička, voda, matrace…“

„Kýbl,“ zašklebila jsem se, ještě teď se mi při vzpomínce na něj dělalo nevolno.

„Ano, i ten kýbl,“ usmál se. „Čekal, že delší soužití v jedné místnosti, kdy ty budeš mít dostatek a já nic, mě zlomí…“

„Ale proč ji nenechal vyhladovět? Bylo by přece lepší, kdyby…“ skočil mu do řeči Jasper.

„Ano,“ přerušil ho rychle Edward. „Ale Aro chtěl, abych to udělal z hladu a nenávisti, ne, abych vysál vyhladovělou a skoro mrtvou ženu ze soucitu…“ Nenávist, která se mu při těch vzpomínkách objevila v očích, by dokázala na místě zabíjet. Prsty jsem mu přejela po tváři, okamžitě chytl mou ruku do své, přitáhl si ji ke rtům a vtiskl mi do dlaně polibek, čímž mi na tváři vyvolal úsměv a v srdci teplo.

„Po několika dnech přišla Bella s tím, že se mám napít a jak už víte, udělal jsem to. Když se Aro dozvěděl, co se stalo, neuvěřitelně se rozčílil, tohle nečekal, a tak se poprvé po staletích vydal do svého vězení a navštívil nás. Ty jsi spala,“ dodal hned, když viděl můj zaskočený výraz. „Musel se o našem počínání přesvědčit osobně, a když nás viděl a pochopil, že tě jen tak nevysaju, rozhodl se k tomu, co navrhoval Jasper. Ve chvíli, kdy jsem se rozhodl, že tě přeměním,“ opět se na mě podíval a smutně pousmál, „se tam objevila Jane s tím, že nás chce Aro vidět. Byl rozladěný a překvapený vývojem situace a popravdě si pohrával s myšlenkou, že nás zabije, ale plány mu překazil Marcus, kterého zaskočila intenzita našeho vztahu, dokáže vycítit vazby mezi lidmi a ty naše byly velice silné,“ vysvětlil mi. „Tak ho to zaskočilo, že se rozhodl pustit nás.“

„A to jen tak?“ nevěřila jsem mu.

„Popravdě ano, když své rozhodnutí oznámil, bratři už proti tomu nemohli nic udělat, ty se musíš stát jednou z nás a já se budu Volteře vyhýbat obloukem.“

Já a upír, bylo to tak nevyhnutelné, neměnné a neuvěřitelné, ale za věčnost po Edwardově boku to stálo, zůstat s ním a nikdy ho neopustit, nikdy nevraždit lidi, nikdy!

„Co bude teď?“ vyzvídala jsem. „Zůstaneme tady?“

„Ne, pojedeme do Skotska,“ odpověděla téměř okamžitě Alice. Nikdo z rodiny nevypadal, že by chtěl něco namítat, či protestovat, brali to jako jasnou věc a to mě udivovalo.

„Proč tam?“

„Dlouho jsme tam nebyli a tady zůstat nemůžeme, je to moc blízko,“ objasnil mi Jasper. Přikývla jsem a dál nad tím přemýšlela. Jasně, že se musí stěhovat, když se nemění, zůstat někde pár let a odjet znělo lákavě, cestovat a nikdy se nezastavit.

Všichni se zvedli a zmizeli v domě, v obýváku jsem zůstala jen já, Carlisle a Edward.

„Pojď, Carlisle tě prohlédne,“ oznámil mi Edward. Zašklebila jsem se, ale poslušně se zvedla a vydala za jeho otcem do schodů.

Vešli jsme do místnosti obložené tmavým dřevem, byl tam stůl, pár knih, pohovka a křeslo, nic víc. Nevím, ale čekala jsem něco jiného od pracovny, předpokládala jsem, že je to pracovna. Carlisle si mě posadil na židli a začal s prohlídkou, ukázalo se, že tady má celkem hodně lékařských nástrojů, i když pochybuju, že by se svými smysly potřeboval stetoskop.

Po prohlídce, kdy Carlisle zjistil, že jsem v pořádku, akorát by mi slušelo pár kil navíc, jsme se vydali do kuchyně, kde mě čekal zbytek vynikající číny a následně jsem se ocitla v pokoji, kde jsem za zvuků nádherné melodie, kterou mi Edward broukal, usnula.

Rozespale jsem se protáhla a otevřela oči. Obklopovala mě tma narušovaná slabým měsíčním světlem, studené paže a jemná záře, kterou vydávala Edwardova pokožka.

„Co to bylo?“ zamumlala jsem.

„Nic, spi dál,“ zašeptal mi do ucha. Zaskučela jsem a otočila se, takže jsem se ocitla na Edwardovi.

„Nic to asi nebylo, když mě to vzbudilo,“ zamručela jsem a položila si hlavu na jeho chladnou hruď.

„Emmett s Rose se chtěli pořádně rozloučit s domem, takže zlikvidovali postel.“

„Oni…“ Nevím, jestli mě to překvapilo, pohoršilo, nebo zaskočilo, každopádně mě to ale pobavilo a já se začala smát. „Jak… jak… často ssse jim to… sstává?

„Přijde na věc, v průměru jednou, dvakrát do měsíce, ale poslední dobou se zlepšili,“ odpověděl s úsměvem na tváři. Opírala jsem se lokty o jeho hruď, hleděla mu do očí a pochechtávala se nad chováním jeho sourozenců. Brzy mě ale smích přešel a já se jen dívala na jemnou texturu jeho pokožky, která odrážela měsíční světlo. Vypadal jako anděl, můj anděl se zlatýma očima. Lehce jsem sklonila hlavu a spojila své rty s jeho. Jemné dotyky Edwardových prstů na zádech mi v těle vyvolávaly teplo kontrastující s jeho chladnou pokožkou. Cítila jsem každičký dotek, každičké pohlazení, kterým častoval mé tělo. Čím těsnější bylo jeho objetí a hrubší dotyky, tím náruživější byly mé polibky a rozcuchanější jeho vlasy. Když Edwardovy dlaně zabloudily pod mé tričko, naskočila mi husí kůže a slastně jsem mu vzdychla do úst. Edward něco zavrčel a přetočil mě pod sebe.

Všechna rezervovanost, která z něj doteď vyzařovala, byla pryč. Polibky už nebyly jen mou snahou přimět ho k náruživější reakci, ale vášeň pohltila i jeho. Tričko, které jsem měla na sobě, po pár minutách skončilo na vedle toho jeho.

Edwardovy rty putovaly po mém hrdle a laskaly ho, tak jako se mé nehty zarývaly do jeho ramenou a přejížděly po jeho bocích. Ve chvíli, kdy se opět setkaly naše jazyky, jsem prsty zajela pod opasek Edwardových kalhot a o pár vteřin později jsem nehybně ležela pod Edwardem, který zhluboka dýchal.

„Edwarde,“ zašeptala jsem jeho jméno jako otázku a zhluboka dýchala.

„Bello, tohle nejde,“ zamumlal a lehl si vedle mě.

„Proč?“ zaskučela jsem téměř plačtivě a popravdě mi do pláče bylo, cítila jsem se odmítnutá a zrazená.

„Bello,“ povzdechl si a objal mě. „Já nemůžu, co když ti ublížím? Stačí jeden špatný pohyb a…“

„Pils mou krev a jsem tady,“ namítla jsem.

„Ano, ale to jsem věděl, co čekat. Bello, nikdy jsem nebyl s žádnou ženou, nezažil to, co s tebou, nevím co čekat a nechci, aby se to stalo teď a tady. Mělo by to být někde jinde a někdy jindy,“ objasňoval mi své stanoviska.

Bylo to tak… Jako by mi mohl někdy ublížit, mohl, ale vím, že by to nikdy neudělal a neudělá. Jeho důvody byly směšné, ale to byl on, můj přehnaně starostlivý a nádherný upírek s duší.

Otočila jsem se k němu a položila mu hlavu na rameno. „Ale uvědom si, že nebudu pannou věčně.“ Líbla jsem ho na hranu brady a i přes napětí, které prostupovalo mým tělem, stejně jako nenaplněná touha, jsem se snažila se usnout v jeho ledovém náručí pod teplou dekou.

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kobka lásky 9. kapitola: