Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kobka lásky 8. kapitola

kellan-izrael2


Kobka lásky 8. kapitolaMoc se omlouvám, že to tak trvalo, ale vážím si všech komentářů.

Přežije naše dvojice, nebo se za dveřmi skrývá smrt?

Jako malá jsem snila, že se stanu baletkou, fascinovaly mě jejich široké sukně, ladná postava a ty roztomilé botičky, ve kterých se tak nádherně pohybovaly po jevišti. O pár let později jsem se chtěla stát herečkou, chtěla jsem být druhá Greta Garbo, procházet se po francouzské rivieře v drahých róbách a odmítat zástupy mužů, kteří mi padají pod nohy, když po nich hodím očkem. Poté jsem chtěla být prezidentkou USA, americkou Železnou lady, kterou poslouchá celý svět. A před pár lety mě učarovalo kreslení a chtěla jsem se stát slavnou malířkou, chtěla jsem své obrazy vidět viset v Louvru, metropolitním muzeu, v londýnských galeriích… Mé sny se měnily, přizpůsobovaly se době, podmínkám, mým zájmům, ale tohle přání z nich bylo nejsilnější a jediné správné. Chtěla jsem, aby žil, abychom žili, strávili spolu dlouhý, nikdy nekončící, život, poznali vše, co se poznat dá, a udělali vše, co se udělat dá. Chtěla jsem žít, ale ne bez něho, on byl teď můj střed vesmíru, má druhá polovina. Ještě pevněji jsem ho objala a nechala se nést, kdo ví kam.

Když se ta malá blonďatá holčička s krvavýma očima octla ve dveřích a za sebou měla dva dvakrát tak vysoké upíry, myslela jsem si, že je s námi konec, že nás jdou zabít, nebo minimálně mě. Bylo mi jasné, že Edward by jim to nedovolil a bránil by mě do posledního dechu, byť dýchat nepotřebuje. O tom svědčilo už to, že mě okamžitě schoval za svá záda. Dívka ve dveřích se jen zasmála a rozkázala, abychom šli s ní. Postavit se na vratké nohy, nebyl zase tak velký problém s Edwardovou pomocí, ale dojít ke dveřím cely už ano, proto jsem teď měla hlavu zabořenou v Edwardově hrudi, ruce kolem jeho krku a nohy ve vzduchu. A vlastně mi to vůbec nevadilo, nechtěla jsem se koukat, kudy jdeme, jak rychle jdeme, kam míříme, chtěla jsem jenom napořád zůstat se svým upírem.

Najednou jsme zastavili a já zvedla hlavu, stáli jsme v široké kamenné chodbě a před námi se tyčily obrovské dveře. Ta malá dívka, kterou Edward oslovoval Jane, do nich zatlačila a my se octli ve světlejší a prostornější, dokonale kulaté, místnosti, do které pronikaly vysokými okenními štěrbinami poslední paprsky mizejícího slunce. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy jsem ho viděla, kdy mě pohladilo po lících a vyvolalo mi na tváři úsměv, stejně jako překvapení, když jsem si všimla Edvardovy třpytící se kůže. Vypadal jako diamant, milión malý plošek, od kterých se odráželo sluneční světlo. Bylo to… neuvěřitelné a nádherné, to jsou ta slova, která jsem měla na jazyku, když jsem prstem přejížděla po jeho krku a hleděla na jeho pokožku.

„Vítejte, mí přátelé,“ oslovil nás přeslazený hlas. Odtrhla jsem oči od Edwarda a otočila hlavu. Přede mnou se tyčil muž s průsvitnou pokožkou, černými vlasy a rudýma očima, těma, které jsem viděla sklánět se nad Charlieho tepnou, to on ho tenkrát…

Mé tělo se začalo třást a Edward tu změnu okamžitě zareagoval a přitiskl si mě k sobě a něco mi zamumlal do ucha, ale nevnímala jsem ho. Jediné, co jsem před sebou viděla, byly ty dvě rudé oči a Charlieho sinavý obličej, ve kterém nezbyla ani jediná kapička života. Vykulené oči bez výrazu, ten skelný pohled mě bude pronásledovat navždy…

„Bello!“ vyřkl můj anděl hlasitěji a obrátil mi obličej k sobě, můj výraz musel být děsivý, podle toho, jak se tvářil. „Lásko, co ti je?“ šeptal tiše a starostlivě si mě prohlížel.

„Bojím se,“ zamumlala jsem.

 

* * * * * *

 

Situace se změnila, už neseděl apaticky na svém trůně, ale se zájmem si prohlížel mladou dvojici, která před ním stála, city, které z těch dvou vyzařovaly, byly velice silné, možná ty nejsilnější, které kdy cítil. Tato vazba překonávala vše, co znal a že toho za ta tisíciletí zažil.

Jeho „bratr“ si rád hrál, manipuloval s ostatními, ale tohle nečekal, nečekal, že stvoří i něco dobrého, že v té malé, temné kobce může vzniknout něco silnějšího než upír. Láska, ta překoná všechny překážky, a pokud došli už tak daleko…

Mladík utěšoval dívku ve svém náručí a Marcus měl na tváři úsměv, nepatrný, ale přesto spokojený úsměv.

„Musíme vyřešit, co s vámi dvěma…“ začal jeho bratr.

„Pustíme vás,“ pronesl Marcus znenadání. Všechny pohledy se stočily jeho směrem a od Caia bylo slyšet drobné zavrčení. „Můžete odejít, ale ty se už nikdy nebudeš stavět naší moci a ona bude do roka jednou z nás.“ Ignoroval údiv, který ovládal jeho okolí a díval se od očí mladíkovi, na jehož souhlasu záleželo. Právě mu zachránil život, jeho bratři proti němu nemohli otevřeně vystoupit, to by znamenalo konec moci tří, a to mladík věděl.

„Do roka z ní bude upír, slibuju,“ pronesl mladý upír nahlas a sklonil hlavu na znamení pokory.

 

* * * * * *

 

Studené ruce. Temná chodba. Ledový vzduch, který se mi zabodával do kůže, jako tisíce jehliček a potom… noční obloha. Zase jsem viděla hvězdy, cítila čerstvý noční vzduch a neobklopovaly mě čtyři stěny. Edward zastavil vedle jednoho z mnoha aut na parkovišti.

„Nemusíš krást auto,“ zašeptala jsem tiše.

„Já ho nekradu,“ odpověděl s úsměvem a vtiskl mi letmý polibek. „To je moje auto, Alice ho tady nechala, kdyby náhodou,“ objasnil a už mě usazoval na pohodlné sedadlo ze světlého materiálu. Všechno bylo tak krásné, čisté, voňavé a ani jedno z těch slov se nedalo použít u mě. Oblečení jsem měla plné prachu a zamazané, vlasy mastné a slepené, o obličeji nemluvě. O vteřinu později seděl na místě řidiče a auto neskutečnou rychlostí vystřelilo z parkoviště. Tachometr ukazoval přes sto kilometrů v hodině, což bylo v kombinaci s úzkými ulicemi vražedné.

„Edwarde, zpomal!“ vyhrkla jsem vyděšeně a pevně se chytla sedadla.

„Bello, já nenabourám, neboj se,“ uklidňoval mě a na ruce, kterou nepouštěl, mi dělal uklidňující kroužky. Přesto ale zpomalil, trochu. Drtila jsem jeho prsty, nebo se o to aspoň snažila, a zvykala si na vražedné tempo, které nasadil. Ve chvíli, kdy se před námi objevil opilý návštěvník jednoho z nočních klubů, který vylezl z boční uličky, jsem měla smrt v očích, ale Edward se mu velice elegantně vyhnul. Řítili jsme se ulicemi středověkého města a já si pomalu začala uvědomovat, že je konec, že jsem volná, že jsme volní, svobodní, žijeme. Přežili jsme, už se nemusíme vrátit do té malé a temné místnosti, už nikdy… Na tvářích jsem cítila potůčky slaných slz, ale nebylo to smutkem či bolestí, spíš štěstím a nevírou, nemohla jsem uvěřit, že jsme volní.

„Bello? Copak je? Proč pláčeš? Neboj se, už je to dobré, už jsme v bezpečí, jedeme domů.“ Snažil se mě utišit a přitiskl mě k sobě.

„Ale já nemám domov,“ zamumlala jsem potichu, teď jsem opravdu byla smutná. To malé deštivé městečko, ve kterém jsem prožila celý život, dům, kterému jsem říkala domov… Už nic neznamenali, zůstala jen spousta šťastných a bolestných vzpomínek, kouzlo, které to místo mělo, zmizelo spolu s mými rodiči.

„Ale máš, co je moje, to je tvoje, má rodina je tvou rodinou. Domov je tam, kde máš srdce a já ho mám u tebe, ty jsi můj domov a já tvůj,“ zašeptal a políbil mě na spánek. Jeho rodina, moje rodina, on mě veze k nim domů, k sobě domů…

„Děkuju,“ zašeptala jsem a opřela si hlavu o jeho rameno.

„Není zač,“ pousmál se. Slzy se ztratily a já jen tak seděla na sedadle, tulila se ke svému upírovi a hleděla z předního okna na noční město. Opět se hlasitě ozval můj žaludek a já pocítila hlad, který mě sužoval. Edward něco tiše zamumlal, prudce zabočil a po chvíli zastavil.

„Edwarde, co se děje?“ vyhrkla jsem vyděšeně, když začal vystupovat.

„Počkej tady, zlatíčko, za chvíli se vrátím, ano? Bude to jenom chvilička.“ Díval se mi do očí a doslova mě hypnotizoval svýma černýma očima.

„Dobře,“ zašeptala jsem.

„Za chvilku jsem zpět,“ ujistil mě, políbil na rty, něco vytáhl z palubní desky a vystoupil. Sledovala jsem, jak zmizel ve tmě, a začala se bát, bez Edwarda jsem si připadala ztracená, zranitelná a nevadilo, že je pryč sotva minutu. Rychle jsem zamkla dveře a rozsvítila světlo. Rozhlížela jsem se ostražitě kolem sebe a pátrala po jakémkoliv pohybu.

Auto se pohnulo a já jsem úlekem nadskočila a vyjekla, někdo se opřel o kufr a bylo slyšet veselé halekání opilých lidí. Mé srdce sprintovalo neuvěřitelnou rychlostí a mozek vymýšlel fantastické scénáře o temných stínech, které se plížily kolem mě.

Někdo vzal za kliku a pokusil se otevřít dveře, okamžitě jsem se přitiskla k opačným dveřím a vyděšeně hleděla před sebe.

„Bello, lásko, to jsem já, odemkni, prosím,“ ozval se nádherný a starostlivý hlas. Rychle jsem odemkla a jakmile si sedl, tak se k němu přitiskla.

„Neboj se, už jsem tady,“ zamumlal a objal mě.

„Už nikam nechoď,“ zamumlala jsem mu do košile a snažila se zahnat paniku.

„Princezno,“ ozval se po chvíli. „Ne, že by mi to bylo nepříjemné, ale chci být odsud co nejdál.“

„Jasně,“ souhlasila jsem rychle a sedla si na své místo.

„Tady máš,“ podal mi láhev s vodou, kterou vytáhl od někudy zpod noh. Na nic jsem nečekala a hltavě začala pít a bylo mi naprosto jedno, že mi voda stéká nejen do vyprahlého hrdla, ale i po bradě dolů. „Bello, pomalu, nebo se mi zalkneš.“

Ignorovala jsem Edwardovu radu a pila tak dlouho, dokud mi vystačil dech a neuhasila jsem svou žízeň. Jenom co se tak stalo, strčil mi Edward do ruky bagetu.

„Nic jiného neměli, kromě čokoládových tyčinek, jez pomalu, aby se ti neudělalo špatně,“ instruoval mě a přitom se rozjel. Žvýkala jsem bagetu s kuřecím masem a plnila svůj žaludek, byly to jen tři nebo čtyři dny, ale rozhodně mi to připadalo mnohem delší. Už jsem se nestarala o to, jak rychle Edward jede, podstatné bylo to, že Volterra, sídlo upírů, je za mými zády a neustále se vzdaluje a Edward je vedle mě. Po bagetě mi do ruky strčil čokoládovou tyčinku a následně balíček krekrů. Neprotestovala jsem a jedla.

Po nějaké době jsem ve vyhřátém autě a s naplněným žaludkem začala podřimovat. Okrajově jsem vnímala tichou hudbu, která se linula z rádia a Edwardovu ruku, která svírala tu mou, jak takhle mohl řídit, jsem raději nezkoumala.

Chvilku před tím, než jsem definitivně usnula, jsem zaslechla tichý rozhovor.

„Alice, vracím se domů… Kde teď bydlíme? … Ano… Ne, poslouchej, kupte jídlo a oblečení, dámské, velikost 6 nebo 8… Taky tě mám rád a moc se těším… A Alice, zatopte…“

 

Auto stálo a já v něm byla sama, do očí se mi zabodávalo ostré světlo a Edward nikde. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe a hledala ho. Kmitala jsem očima po autě, prohledávala okolí a slyšela tlukot svého srdce. Trvalo pár vteřin, než mi došlo, že stojíme na benzínce a Edward zřejmě platí…

V tu chvíli se otevřely dveře a ke mně si sedl můj upírek. Než se nadál, i když jemu to asi tak nepřišlo, jsem ho pevně objímala.

„Promiň, nechtěl jsem tě budit, vypadáš tak sladce, když spíš,“ zašeptal a pevně mě držel ve svém náručí.

„To nic, ale takhle mi nesmíš mizet,“ zamumlala jsem a dál ho objímala.

„Bello, ne že by se mi to nelíbilo, ale měli bychom vyjet,“ prohlásil po pár minutách.

„Dobře,“ souhlasila jsem a pustila ho.

„Tady máš něco k jídlu,“ usmál se a do ruky mi strčil další bagetu.

„Kam vlastně… jedeme,“ ptala jsem se s plnou pusou a sledovala mizející světla města.

„Do Švýcarska, za rodinou, ještě dvě hodiny a jsme tam.“

„Jak dlouho jsem spala?“

„Moc dlouho ne, tři hodiny, měla bys ještě spát.“

„A kam do Švýcarska?“ vyzvídala jsem.

„Do hor, máme tam menší chatu, ostatní jsou v ní, chtěli být blízko, ale zase ne tak moc blízko, je to něco málo přes 600 km, pro upíry to není moc, ale ani málo.“

Takže Švýcarsko, tam jsem nikdy nebyla, vlastně jsem nebyla na spoustě místech, ale hlavně poznám jeho rodinu, dalších šest upírů. Opřela jsem si hlavu o Edwardovo rameno a s úsměvem sledovala cestu. Ještě chvilku a budu ve Švýcarsku, pryč z Itálie…

„Ale já nemám pas,“ vyhrkla jsem.

„Z toho si nic nedělej,“ uklidňoval mě. „Já taky ne,“ usmál se a dál bezstarostně ujížděl rychle po cestě, která nevypadala zrovna nejbezpečněji. Chtěla jsem se ho zeptat, jak to chce udělat, zařídit, ale neudělala jsem to, jen jsem tam seděla a přemýšlela nad setkáním s jeho rodinou. Budu se jim líbit? Budou mě mít rádi? Nebudu jim vadit? Vezmou mě mezi sebe? Jsem dost dobrá pro jejich syna? Tyto myšlenky se mi honily v hlavě, když jsem sledovala cestu a byla si jistá, že teď už neusnu, ale realita byla jiná. Ani tyto nejisté otázky mi nezabránily opět usnout.

 

Spokojeně jsem se protáhla ve vyhřáté posteli a otevřela jsem oči… Postel, ležela jsem v posteli! Rychle jsem se posadila a rozhlížela kolem sebe. Byla jsem ve velkém a světlé pokoji, ležela jsem v obrovské posteli se světlým povlečením a všude zářilo denní světlo, které sem dopadalo z okna tvořícího většinu stěny po mé pravé ruce.

Vedle mě ležel přeložený arch papíru, vzala jsem ho do ruky a četla řádky napsané úhledným rukopisem.

 

Bello, lásko,

pokud čteš tento dopis, tak jsem se ještě nevrátil a Alice měla opět pravdu, jak jinak… Jsem na lovu. Chtěl jsem vidět tvůj obličej, když se poprvé probudíš u nás doma, ale měsíce strávené ve Volteře si vybraly svou daň a nerad bych ti ublížil, ohrožoval tvůj život více, než je nutné.

Jsi v našem domě, v našem pokoji, naproti sobě bys měla mít dvoje dveře, ty napravo vedou do koupelny a ty vlevo do šatny. V koupelně máš vše nachystané a v šatně oblečení, kdyby se ti to, co ti má sestra vybrala, nelíbilo.

V domě s tebou zůstala Esmé, má matka, určitě ti už vaří něco k jídlu, a sestry Rosalie s Alicí.

Vrátím se co nejdříve.

Miluju tě, Edward

 

Spokojeně jsem se usmívala a lehla si zpět do polštářů. Byla jsem doma, byli jsme doma a v bezpečí. Rukou jsem si prohrábla vlasy a zděsila se, to, co jsem cítila na hlavě, vlasy jen připomínalo. Najednou jsem cítila každičkou molekulu špíny, která se na mně nacházela. Odhodila jsem peřinu a rychle se postavila na nohy.

Koupelna byla napravo, jak stálo v dopise, a já se tam okamžitě vydala.

Ocitla jsem se v modré místnosti, okamžitě mě upoutala veliká vana naproti mně. Byla to lákavá představa, naložit se do horké vody, nechat se zahřát, ale představa, že by se mnou měla plavat i všechna ta špína byla odpudivá. Shodila jsem ze sebe oblečení a rychle zalezla do sprchového koutu na levé straně. Horké kapky vody líně stékaly po mém těle a já se opět cítila jako člověk. Všechna ta špína a starosti odtékaly spolu s vodou a mizely v odtoku.

Opět jsem byla čistá a voňavá, netuším, jak dlouho jsem tam stála, kolik vody jsem spotřebovala, ale rozhodně to stálo za to. Zabalila jsem se do ručníku a začala se rozhlížet po oblečení, o kterém se Edward zmínil. Leželo na skříňce poblíž umyvadla, hned vedle zubního kartáčku s mým jménem, po kterém jsem okamžitě skočila. Raději jsem ani nechtěla cítit svůj dech, stejně jako jsem netušila, jak se mi podařilo rozčesat vlasy.

Konečně jsem se dostala ke kupce s oblečením, kromě spodního prádla zde byly tmavé kalhoty a tmavě modré tričko, nic hrozného, jak jsem čekala dle Edwardova vzkazu, a všechno mi bylo překvapivě dobré. Trochu volné, ale jinak sedělo dokonale. Jediným problémem byly boty, ležely na zemi a já si je rozhodně nehodlala obout, to tady raději budu chodit bosky.

„Myslela jsem, že si to rozmyslíš,“ povzdechl si někdo za mnou. S trhnutím jsem se otočila a nevěřícně sledovala malou černovlásku opírající se o futra dveří, v rukou svírala něco modrého.

„Ehm… Ahoj,“ pozdravila jsem, když jsem se vzpamatovala z šoku.

„Ahoj,“ usmála se nadšeně. „Já jsem Alice, Edwardova sestra, ráda tě poznávám.“ Než jsem se nadála, stála vedle mě a objímala mě. „Nádherně voníš,“ prozradila mi a odstoupila.

„Děkuju… myslím,“ pronesla jsem nejistě.

„Tady máš jiné boty,“ strčila mi do rukou ty dvě modré věci. „Vážně nechápu, co máš proti podpatkům,“ mumlala si pro sebe.

„Ono je pro mě dost těžké přejít po rovném povrchu v normálních botách, natož v tom,“ pohledem jsem střelila k jehlám na zemi.

„Však se to taky naučíš,“ prohlásila malá elfka vědoucně a už mě táhla přes pokoj ke dveřím.

„Tady je můj a Jasperův pokoj,“ ukázala na dveře naproti Edwardovu pokoji. „Ty na konci chodby jsou od Esmé a Carlislea a Emmett s Rose jsou pro jistotu v druhém patře,“ pokývla hlavou směrem nahoru, když jsme došly ke schodišti. „Je to tak lepší, sice je pořád slyšíme, ale aspoň něco.“

„A jak dlouho tady bydlíte?“ vyzvídala jsem a rozhlížela se po obrazech a fotografiích visících podél schodiště.

„Necelého půl roku, nastěhovali jsme se sem kvůli Edwardovi, aby to měl blíž, až ho pustí,“ pousmála se.

„Tys věděla, že ho pustí?“ vyhrkla jsem překvapeně.

„Samozřejmě, věštkyně,“ poťukala si na spánek. „On se Edward nezmínil?“

„Ale jo, jenom mě nenapadlo, že…“

„Na to si zvykneš,“ usmála se. „Tady je obývák,“ ukázala a mně se naskytl pohled na tu nejvkusnější místnost, jakou jsem kdy viděla. Sedačky a křesla byly rozmístěné po místnosti a doplňovaly tmavší nábytek.

„Alice, pojďte do kuchyně, Bella tady má jídlo,“ ozval se milý hlas odněkud z domu.

„Už jdeme. Esmé má radost, že se může o někoho starat,“ vysvětlovala Alice a vedla mě na opačnou stranu.

„Bello, vítej u nás.“ Přede mnou stála krásná hnědovláska s mateřským úsměvem, dokonalý prototyp dokonalé matky. „Ani nevíš, jak ráda tě poznávám,“ usmála se na mě.

„Já vás také.“

„Prosím tě, tykej mi, udělala jsem ti kuře kung-pao, snad to nevadí,“ usmála se a na pult před sebou postavila talíř plný lákavě vypadajícího jídla.

„Ne, rozhodně to nevadí, můžu?“ optala jsem se nejistě a hladově sledovala nádherně vonící pokrm.

„Samozřejmě, jenom do toho,“ pobídla mě a já neváhala ani chvíli. Nejen, že to jídlo náramně vonělo a vypadalo, ale i tak chutnalo a já spořádala tu největší porci v životě.

„Chutnalo ti?“ optala se Esmé, když jsem snědla i poslední zrníčko rýže.

„Ano, nic lepšího jsem nikdy nejedla,“ usmála jsem se na ni.

„To jsem ráda, nechceš si ještě přidat?“ Její nabídka zněla velice lákavě.

„Děkuju, ale nejsem si jistá, že bych to zvládla.“

„Nevadí, schovám ti to na později.“ Chtěla jsem uklidit talíř, ale už přede mnou neležel, Esmé ho schovávala do skříňky. Párkrát jsem překvapeně zamrkala.

„Na to si časem zvykneš,“ promluvil třetí ženský hlas a já spatřila tu nejkrásnější bytost na světě, teda hned po Edwardovi. „Já jsem Rosalie,“ představila se blondýnka.

„B-bella,“ zakoktala jsem.

„Ráda tě poznávám,“ usmála se a pohodila plavými vlasy.

„Já... já tebe taky.“ Rovněž jsem se pokusila o úsměv, ale rozhodně se nemohl rovnat tomu jejímu.

„Pojď, půjdeme do obýváku a ty nám vylíčíš, jak to bylo s Edwardem, když jste přijeli, tak nebyl moc sdílný, sotva co tě uložil do postele, pozdravil se s námi a vyrazil s klukama na lov,“ vysvětlovala Alice a usazovala mě na jedno z mnoha křesel.

„A kdy se vrátí?“ podívala jsem se na Alici nadějně.

„Edward sice moc nechtěl, ale donutili ho napít se pořádně, uznal, že to bude bezpečnější, do dvou hodin by měli být zpět. Ale teď povídej ty…“

Všechny se na mě nadšeně dívaly a já pomalu a nejistě začala s vyprávěním. Vylíčila jsem jim ošklivé začátky, roztomilý prostředek a šťastný konec našeho příběhu.

„… Když nás pustili, nechápala jsem to a nemohla tomu uvěřit, vlastně doteď spoustu věcí nechápu…“

„Hlavní je, že jste konečně doma,“ ujistila mě Esmé a objala mě kolem ramen. V tu chvíli se otevřely dveře a já spatřila svého anděla.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Kobka lásky 8. kapitola:

 1
30.10.2011 [12:15]

dcvstwilightFííha, mně se vlasy mastí hned druhý den a ona tak dlouho... bléé! Chudák... Emoticon
Každopádně musím dál, nebo to nevydržím! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

05.08.2011 [11:59]

AfroditaOpět si mě nezklamala. Úžasný díl. Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!