Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kobka lásky 7. kapitola

1.Evvelyn-New Moon

Téma mesiaca január

Kapitoly zimy (0) Každodenné maličkosti (7) Predsavzatia (1) Krv na snehu (11) Socha z ľadu (0)

Celkem hlasů: 19


Kobka lásky 7. kapitolaDěkuju za komentáře, kapitola je tady dřív.
Užijeme si trochu romantiky, nebo nám půjde o život?

Naše rty splynuly, nesměle se dotkly a bázlivě ochutnávaly. Mým tělem prostupovala prazvláštní energie, která se mísila s tou Edwardovou. Jeho tělo mě doslova lákalo, nutilo se k němu natisknout ještě víc, zrušit i tu nejmenší mezeru, která mezi námi byla.

Byl to můj první polibek, první skutečný polibek, který jsem dostala, a už teď jsem věděla, že je ten nejkrásnější, jaký jsem si kdy mohla přát. Jediné, co ho kazilo, byl nedostatek kyslíku. Nechtěla jsem se od Edwarda odtrhnout, nechtěla jsem přerušit ten nádherný pocit, ale nic jiného mi nezbývalo, zvlášť když on ukončil polibek jako první.

Zhluboka jsem oddechovala, tak jako on, a uvědomovala si, co se stalo, co jsem udělala. Já jsem políbila upíra! Nádherného, sexy muže, kterému jsem rozhodně nemohla připadat atraktivní, když pominu vůni mé krve. Rychle jsem vymotala prsty z jeho dokonale hebkých vlasů a kousek odstoupila. Nevěděla jsem, co říct, a už vůbec jsem se mu nechtěla podívat do očí.

„Edwarde, promiň, neměla jsem…“ hledala jsem slova omluvy.

„Ne, ty promiň, neměl jsem se na tebe takhle vrhnout.“

„Ne, to je moje chyba, to já jsem tě…“ On toho lituje, já toho lituju… Koktali jsme omluvy jeden přes druhého a mně bylo do breku. Nelitovala jsem toho, já ne, ale Edward ano, a to bolelo víc, než by mělo. Rychle jsem začala mrkat ve snaze zadržet slzy, což se mi povedlo.

„Bello, je mi líto, neměl jsem tě políbit, neměl jsem se na tebe takhle vrhnout,“ řekl provinile, jako by to snad byla jeho chyba.

„Ne, Edwarde,“ promluvila jsem rozhodně a zvedla hlavu, teď jsem se mu do očí podívala. „Za to můžu já, nevím, co mě to popadlo, proč jsem to udělala, mělo mi být jasné, že se ti to nebude líbit…“ Okamžitě jsem uhnula očima a litovala, že jsem se na něj podívala. Všechny ty emoce, které se v nich zračily, byly… Vlastně ani nevím co, ale rozhodně ne ty, které jsem chtěla, aby cítil.

„Bello,“ zamumlal Edward bezmocně a než jsem stačila jakkoliv zareagovat, opět mě líbal. Naprosto jsem nechápala, proč to dělá, ale jedno mi bylo jasné, momentálně to nevymyslím. Jenom co se mé rty dotkly těch jeho jemných a studených, všechny myšlenky šly stranou a jediné, na co jsem se mohla soustředit, byl on. Vnímala jsem každý jeho dotek, každé pohlazení, kterým obdařil mé tělo, a hořela, hořela jsem touhou po něm, po dokonalém princi. Nevím, kdy se to stalo, ani jak se to stalo, ale teprve když jsem začala lapat po vzduchu a Edwardovy rty se přesunuly na můj krk, jsem si uvědomila, že už dávno před ním neklečím, ale ležím na matračce a nade mnou se sklání můj osobní anděl z pekel.

„Bello,“ vydechl mé jméno a opět se vrhl na mé rty.

 

„Proč jsi mě políbil?“ zeptala jsem se o hodnou chvíli později, když jsem spokojeně ležela zabalená na jeho hrudi.

„Proč jsi mě políbila?“ oplatil mi otázku, ale zdálo se, že je za tím něco víc, jako by se zachvěl… Ale to se mi nejspíš jen zdálo.

„Přišlo mi to správné, něco mě k tobě neuvěřitelně přitahuje, jako bych byla magnet a ty severní pól,“ zamumlala jsem a rudé tváře mu schovala do košile.

„Bello, nikdy se nestyď za to, co cítíš,“ promlouval mi do duše a už zase se nepostřehnutelným pohybem skláněl nade mnou. „Zvlášť, když cítím to samé, nikdy jsem nepotkal dívku tak úžasnou a dokonalou, jako jsi ty. Nikdy jsem k nikomu necítil to, co k tobě, nikdy.“ On mi tady vyléval srdce a jediné, na co jsem mohla myslet, byly jeho dokonalé rty, které se pohybovaly nad mým obličejem…

„A… to ti mám věřit?“ otázala jsem se a namáhavě polkla, protože mé tělo ovládalo to podivné a nádherné chvění.

„Ano,“ kývnul a pokřiveně se usmál. „To mi musíš věřit, protože já tě miluju, Isabello Marie Swanová.“ On mě… on mě… on mě miluje. Miluje mě! Má hlava se právě pokoušela explodovat a jediné, co ji zaměstnávalo, bylo slovo láska, on mě miluje.

„Ale… ale jak to můžeš vědět? Tvrdit s takovou jistotou? Určitě je to jenom poblouznění, to to prostředí, v jakém jsme se ocitli…“ Představa, že by mě někdo mohl milovat, mě upřímně děsila.

„Bello, já moc dobře vím, jak láska vypadá, žil jsem víc jak 50 let se třemi páry, které se bezmezně milovaly, věř, že lásku poznám a vím přesně, co člověk cítí, když ji cítí, a já tě miluju.“ Fajn, on mě miluje, miluje mě… Tenhle fakt mi na tváři vyvolal široký a hloupý úsměv, on mě miluje… Bylo to tak krásné, najednou i tahle temná místnost získala jasnější barvy.

„Bello?“

„Ano?“ zvedla jsem k němu oči a pořád se usmívala.

„Nechceš něco říct?“ zeptal se se strachem v hlase. Ajaj…

„Asi bych měla, že?“ Jenom kývnul. „Víš, já… Já lásku nepoznám, nikdy jsem nikoho nemilovala, ani se s nikým nelíbala, jak si před chvílí poznal…“ A zase jsem byla rudá jako rak. „Vím jenom to, že se v tvé přítomnosti cítím v bezpečí, tvé pohledy a doteky ve mně vyvolávají podivné chvění, šimrání a rozhodně tě nechci ztratit z očí, ale jestli je to láska, to opravdu netuším…“ Dobrá, možná to byla láska, ale já si to rozhodně nehodlala přiznat, vždyť je to pár dnů, nebo spíš týdnů, co jsem se ho bála jako čert kříže.

„To mi stačí,“ prohlásil spokojeně se zářivým úsměvem na tváři a opět mě políbil.

 

* * *

 

Milovala ho, ano milovala ho, ještě o tom nevěděla, ale cítila to samé, co on, ona ho milovala. Tím si byl mladík naprosto jistý. Spokojeně objímal dívku, která mu oddechovala v náručí, a rozplýval se blahem nad citem, který opětovala.

Jediné, co tu idylku kazilo, bylo místo, na kterém se nacházeli. Teď bylo důležitější, než kdy jindy, aby se odsud nějakým zázračným způsobem dostali. Musel ji zachránit, musela žít, ať to stojí, co to stojí. Mohl by se omluvit vládcům, přijmout jejich nabídku… Tento návrh okamžitě zavrhl, věděl, že by to nedopadlo dobře ani pro jednoho. Bella by umřela a on by bez ní nepřežil. Už se jí nikdy nevzdá, teď už ne, i když to znamená pohltit její duši.

„Takže Felix mluvil pravdu,“ promluvil tichým hlasem muž stojící ve dveřích.

„Přijde na to, co ti řekl,“ odpověděl mladík, ale dál zbožně hleděl na svého anděla.

„Očekával jsem hodně, ale toto opravdu ne,“ konstatoval vládce.

„Ne všechno je jasné, zřejmé a hned předvídatelné, Aro,“ promluvil mladík a zvedl oči ke svému vězniteli.

„To jsi mi právě připomněl. Očekával jsem, že to nevydržíš, nebo ji proměníš, ale ne to, že se zamiluješ… Ale co teď s vámi? Pustit vás? Zabít vás? Nechat vás zde…“ polemizoval upír nahlas.

„Dobře víš, že čtu tvé myšlenky, tak si to divadélko můžeš ušetřit,“ zavrčel mladík.

„Ach, ano, tvá schopnost, bylo by škoda o něco takového přijít,“ pokračoval ve svém lavírování, jako by vězeň nepromluvil.

„No, uvidíme za týden,“ zamumlal nakonec a ustoupil ze dveří. Felix postavil na zem nový tác s jídlem, vyměnil věci a s úsměvem poslouchal Edwardovo nenávistné vrčení, které naplňovalo celou místnost.

 

* * *

 

„Edwarde, co se děje?“ zamžourala jsem rozespale kolem sebe.

„Nic, jenom dál spinkej,“ uklidňoval mě a vískal ve vlasech.

„Ale nejdřív mě polib,“ zakňourala jsem a zavřela unavené oči. Okamžitě mé přání splnil a já usnula s naprostým pocitem štěstí.

 

„Opravdu už nebudeš spát?“ zeptal se mě s úsměvem po dokonalém probuzení, které mi jeho rty připravily.

„Už ne, proč bych vlastně měla?“ vyzvídala jsem.

„Jsi roztomilá, když spíš,“ usmál se a zvedl přitom jeden koutek.

„Já mluvím za spaní,“ vyhrkla jsem a okamžitě schovala hlavu pod deky. Tak tohle je trapné, mnohem víc, než jen trapné. „C-co jsem říkala?“ zamumlala jsem a věděla, že mi bude rozumět i přes dvě deky.

„Samé krásné věci,“ zašeptal a stáhnul ze mě přikrývku.

„To věřím,“ zašklebila jsem se a koukala jinam.

„Říkala jsi, že jsem hodný,“ sklonil se a políbil mě na ucho. „Že jsem krásný,“ zašeptal a rty mi sjel po hraně čelisti. „Že jsem sexy.“ Jeho rty putovaly po mém obličeji. „A že mě máš ráda,“ vydechl a konečně spojil naše rty.

„Věřím, že se ti to líbilo,“ zašeptala jsem a pevně ho objala. Jenom se usmál a přetočil mě na sebe.

„Jak ses vlastně vyspala?“ vyzvídal.

„Úžasně,“ pousmála jsem se a hladila ho po hrudi.

„To jsem rád,“ usmál se, ale úsměv mu z tváře zmizel, když mi zakručelo v žaludku.

„Měla by ses najíst,“ konstatoval, ale nějak nenadšeně. Od doby co ho znám, mě přímo vykrmoval, teď se tvářil divně.

„Co se děje?“ zamračila jsem se na něj.

„No, asi z toho nebudeš moc nadšená, ale dneska budeš mít kaši.“

„Kaši? Jakou?“

„To si nejsem úplně jistý, ale řekl bych, že krupičnou,“ zamračil se a já polkla.

„A nedonesli i něco jiného? Vždycky toho nosí víc.“ Očima jsem vyhledala tác, na kterém byl talíř, zřejmě s krupicí a jinak nic.

„Bohužel,“ pronesl smutně.

„Co mi jiného zbývá,“ povzdechla jsem si a nedůvěřivě sledovala talíř s dnešní snídaní. Vzala jsem do ruky lžičku a začala se nimrat v té bílé hmotě, vypadalo to ještě hůř než Charlieho pokusy, ale hlad jsem opravdu měla. Vložila jsem první sousto do úst a rychle ho spolkla, nebylo to zase tak strašné, ale ani výkvět gastronomického umění. Co nejrychleji to šlo, jsem všechno snědla a zhnuseně odložila talíř.

„Bylo to tak strašné?“ zeptal se.

„Ano, bylo,“ souhlasila jsem a napila se vody, abych dostala z úst tu pachuť.

„Tak to ti budu muset zlepšit náladu,“ prohlásil s úsměvem a naklonil se ke mně. Mé srdce začalo okamžitě sprintovat a já čekala, co udělá, doufala, že mě políbí. A opravdu, jemně se dotkl mých rtů a nechal mě pocítit krásu jeho přítomnosti.

 

„Jaká je tvá oblíbená barva?“ vyzvídala jsem.

„Je jich pár, které preferuju, ale žádná nevede, a co tvoje?“

„Nevím, asi žádná, záleží na náladě,“ pousmála jsem se a líbla ho na bradu, potom jsem si hlavu položil zpět na jeho hruď. „Co rád posloucháš?“

„Je toho hodně od klasiky až k moderním kapelám.“

„Hmm… máš rád knížky?“ Cítila jsem, jak se jeho hruď otřásá, i když nevydal žádný zvuk.

„Věčnost je dlouhá a knihy mi ji pomáhaly krátit. Která knížka je tvá nejoblíbenější?“ vyptával se.

„Asi Na větrné hůrce,“ odpověděla jsem a na konci zívla.

„Měla bys spát.“

„Ale co když neusnu?“

„Ale usneš,“ promluvil vědoucně. Vtiskl mi polibek na čelo a začal broukat příjemnou melodii, při níž jsem usnula.

 

„Nespalas moc dlouho,“ zamumlal mi do ucha.

„Vážně?“ pozvedla jsem obočí. „Mně připadá, že jsem prospala půl dne.“

„Ale podle mě to byly dvě hodiny,“ usmál se a vtiskl mi něžný polibek.

„Hmm, když myslíš, ale spát se mi nechce,“ zdůraznila jsem hned.

„Dobrá, v tom případě znám mnohem příjemnější způsob trávení dne.“ Jako už tolikrát, od oné chvíle, mě začal líbat a opět jsem to byla já, kvůli které musel polibek skončit.

„Tohle je opravdu příjemný způsob trávení času, ale můj žaludek by taky něco zakousnul.“ Edwardovi po tváři přeběhl stín, který okamžitě nahradil úsměv. „Dobrá, dáš si jogurt?“ Sice to vyznělo jako otázka, ale otázka to rozhodně nebyla, do ruky mi strčil jeden jogurt, pečivo a jablko. Obdařila jsem ho úšklebkem, ale dala se do jídla, co jiného mi taky zbývalo.

„A co teď?“ otázala jsem se po ranní očistě.

„To záleží na tobě,“ usmál se a sledoval mě, jak k němu kráčím přes celou místnost.

„Hmm, jeden nápad bych asi měla,“ zašeptala jsem a sedla si mu na klín.

„Nepovídej,“ vydechl a těžce polkl.

„Ale ano,“ zavrněla jsem mu s úsměvem do ucha.

„A jaký?“ vyzvídal a zhluboka dýchal.

„Přemýšlela jsem,“ špitla jsem a vtiskla mu polibek těsně pod ucho. „Že bychom…“ Opět jsem mu vtiskla jemný polibek. „Si mohli povídat.“ Odtáhla jsem se a usmála.

„Ty potvůrko jedna malá,“ zašklebil se a než jsem se nadála, už jsme se líbali. Prsty jsem zapletla Edwardovi do vlasů a přitáhla si ho k sobě, spíše se na mě natiskl on, protože proti jeho síle jsem byla bezmocná. Těsně jsem se k němu přivinula, užívala si polibky, kterými mě zasypával, a přála si víc.

„Bello,“ zašeptal.

„Hmm,“ zamumlala jsem mezi polibky a dál plenila jeho ústa.

„Bello,“ zašeptal namáhavě. Odpovědí mu byly jen další polibky. „Bello,“ zasténal naléhavě, pevně mě chytil v bocích a odtáhl od sebe. Nechápavě jsem se na něj dívala a zhluboka dýchala.

„Edwarde…“ Jeho oči, oči černé jako uhel a klín… On, on… jsem tak hloupá. „Promiň, nedošlo mi, že to musí být tak těžké,“ zamumlala jsem provinile a chtěla se odtáhnout, ale jeho ruce mě nepustily.

„To je v pořádku, jenom mi dej chvilku a prosím, nevrť se.“ Okamžitě jsem s tím přestala a čekala, než se uklidní. „Tohle mi dělat nemůžeš, jsem taky jenom muž,“ pousmál se.

„Promiň,“ zašeptala jsem a dívala se jinam.

„Nemáš se zač omlouvat, usmál se a vtisknul mi jemný polibek.

„Tak co budeme dělat?“ vyzvídala jsem.

„Teď si můžeme povídat,“ navrhl. A tak se taky stalo, seděli jsme vedle sebe, drželi se za ruce a povídali si o všem, co nás napadlo. Hudbě, knihách, rodině, kamarádech, o tom, jaké to bylo v jeho době, o svých životech. Bylo velice příjemné moct se někomu svěřit, říct mu cokoliv. Byly i trapné chvíle, když jsme mluvili o svých milostných zkušenostech, u mě se to odbylo rychle, i když nevěřil, že jsem s nikým nebyla. On nevěřil mně, a jak jsem mohla věřit já jemu, že za celých sto let nepoznal žádnou, která by ho zaujala. Takhle to šlo do té doby, než jsem mu usnula na rameni a následujících pár hodin, nebo snad dní?

 

„Edwarde, neříkej mi, že jsem spala dvě hodiny!“ zakřičela jsem naštvaně.

„Bello, opravdu to tak je, není to ani…“

„Ne, dost! Kdyby to byly jenom 2 hodiny, tak bych se cítila jinak, nebyla bych tak vyspaná, sakra, já vím, jak dlouho spím! Řekni mi pravdu, hned!“

„Bello…“

„Žádné Bello, chci znát pravdu!“ trvala jsem na svém.

„Dobrá,“ povzdechl si. „Když jsi spala, potom, co jsem ti řekl, že tě miluju, byl tady Aro, to je ten, který nás tady vězní. Byl celkem zaskočený vývojem situace a rozhodl se mě přimět k rozhodnutí…“ Na konci už nebyl skoro slyšet.

„Jakému?“ zeptala jsem se se strachem v očích.

„Buď se budu dívat, jak mi tady umíráš hlady, nebo tě proměním.“

„On… oni… oni…“ To jídlo, proto poslední dobou jím jenom pečivo, jogurty a jablka. „Oni… Jak dlouho?“ vydechla jsem.

„Tři dny, už předtím jsem schovával to, co jsi nesnědla a nezkazilo se to, doufal jsem, že to nebude potřeba, ale…“ Oni se mě snaží vyhladovět, snaží se přimět Edwarda, aby, aby mě… Já a upír?! To… byla nečekaná idea a navíc děsivá. Být něčím, co zabilo mého otce, bylo hrůzný. Já a upír? Rozhodně nereálná představa.

„Chápu,“ kývla jsem a ztuhle seděla na místě. „Jak dlouho ještě?“

„Dva dny, potom…“

„Dojdou zásoby,“ kývla jsem. Dva dny a budu se muset rozhodnout, jestli budu oživlá mrtvola, nebo jen mrtvola…

 

Dva dny utekly jako voda, Edward se mě sice snažil rozptylovat, ale ta tíseň tady byla pořád, tíha rozhodnutí tady byla s námi a čas, kdy musí přijít, se rychle blížil.

Jednou jsem jako malá na truc držela hladovku, tehdy jsem chtěla štěně, slyšela jsem to ve zprávách, tak jsem si řekla, že to zkusím. Vydrželo mi to do večeře, kdy máma udělala lasagne, což od ní nebylo vůbec fér, věděla, že je neodmítnu, teď to bylo nedobrovolné a mnohem horší. Kručení mého žaludku se nedalo jen tak ignorovat, stejně jako křeče, které jsem se před Edwardem snažila skrývat, marně.

„Bello, už toho mám dost!“ prohlásil, když uběhly další 3 dny, během kterých jsem nejedla. „Takhle to dál nepůjde, nebudu se dívat, jak mi tady umíráš před očima,“ pronesl s bolestí v hlase a žalem v očích.

„Edwarde, není to tak…“ Ani nevím, co jsem mu chtěla říct, ale kručení žaludku mě přerušilo.

„Ne, je mi jedno, jestli to nechceš a jestli mě budeš nenávidět, ale já se nebudu koukat, jak mi před očima umírá jediná žena, kterou jsem miloval.“ A bylo to, právě mi to došlo, on má pravdu a já to chci, chci s ním strávit všechen čas světa. On byl mé světlo, můj osud, mé druhé já, bez něho by to bylo jako žít bez srdce.

„Edwarde, já tě miluju,“ zašeptala jsem a dívala se mu přitom do očí. Ta radost a láska, kterou v tu chvíli vyzařovaly, byla nepopsatelná. Usmála jsem se na něj a spojila naše rty v nádherném polibku… V tu chvíli se ale otevřely dveře…


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Kobka lásky 7. kapitola:

 1
30.10.2011 [12:02]

dcvstwilightHehe, líbí se mi, jak se hašteří! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

05.08.2011 [11:19]

AfroditaTenhle dílek byl snad nejhezčí ze všech! Emoticon Emoticon Možná, že mnohem hezčí budou ty, co mě teďka čekají, tak se hned vrhnu na další dílek! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!