Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kobka lásky 6. kapitola

07.09.2010 (17:30) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 9649×

Mladík svíral dívku, která klidně a pomalu oddechovala. Vypadala jako Sněhurka, když tam tak pokojně ležela, nepohnula se a tvář měla snad ještě bledší, než její ochránce. Hlídal ji jako oko v hlavě, tu nejcennější část pokladu, každý úder jejího srdce mu poskytl úlevu, ale zároveň čekal s napětím na další, modlil se k dávno zapomenutému bohu, aby její srdce znovu uhodilo.

Jeho počínání přerušily kroky a následné otevření těžkých, kovových dveří. Do místnosti vstoupil upír, jeho věk byl těžko určitelný, aspoň ten upíří.

„Ale copak, copak? Ještě pořád žije?“ Felix se pozorně zaposlouchal a pousmál. „Žije. Moc dlouho to už ale nevydrží, dříve nebo později se neudržíš.“ Výsměch byl v jeho hlase přímo hmatatelný. Edward nedokázal jen tak nečinně sedět a poprvé za celou dobu zvedl hlavu a výhružně na svého věznitele zavrčel. V tu chvíli se Felix zarazil, nebylo to strachem, ale překvapením. Ještě nedávno byly oči vězně černé, v současné době zářily zlatavou s krvavě rudými, sytě karmínovými žilkami.

„Ty ses z ní napil… a ona žije, dokonce se ani nemění… To bude Ara zajímat.“ Rychle postavil tác s jídlem na zem a zmizel za dveřmi.

Mladík se opět sklonil ke své společnici a něžně ji políbil na čelo.

„Nikdy ti neublíží, to slibuju, princezno.“

* * *

Ležela jsem na něčem tvrdém a studeném, ale nebyla to podlaha, bylo to něco ledovějšího a tvrdšího, přitom ale mnohem pohodlnějšího. Otevřela jsem oči a párkrát zamrkala, vedle mě se objevila usmívající se hlava anděla s bronzovými vlasy.

„Už jsem myslel, že tě budu muset políbit, aby ses mi vzbudila.“ Neodolatelně se usmál a posadil mě na svůj klín. Mé srdce právě sprintovalo a oči se vykuleně dívaly na něj. Pohledem jsem putovala po jeho dokonalém obličeji, až jsem se dostala k očím, už nebyly černé, ale světle hnědé a protkané hustou sítí rudých žilek, z dálky by určitě působily oranžově. Hned mi to bylo jasné, to já, moje krev, způsobila tu děsivou barvu.

„Jak se cítíš, není ti něco, nebolí tě nic?“ začal se hned strachovat. Chtěla jsem ho uklidnit, říct, že jsem v pořádku, ale z mého hrdla vyšel jenom sípot. Až teď jsem si uvědomila, že mě škrábe v krku, jako bych týden nepila. Edward okamžitě pochopil a než jsem se nadála, měla jsem v ruce láhev s vodou a hltavě pila.

„Děkuju,“ usmála jsem se na něj, když ve mně zmizel zbytek obsahu. „A cítím se dobře, jenom trochu unaveně,“ přiznala jsem zahanbeně.

„Trochu jsem to přehnal, vzal jsem si víc, než jsem měl, omlouvám se.“ Kdyby mohl, tak teď pláče, místo toho jen odvrátil hlavu a na čele se mu objevila žíla. Pomalu jsem zvedla ruku, a tak jako včera, jsem po ní přejela palcem. Okamžitě se na mě podíval a pousmál se.

„A jak vlastně chutnám?“ zeptala jsem se po chvíli ticha.

„Neodolatelně, lepší krev jsem nepil, bylo těžké se ovládnout.“ Usmál se, ale jeho oči skrývaly smutek. „Měla by ses pořádně najíst,“ prohlásil pevným hlasem a už mi podával talíř s… pizzou? To se upíři překonali. Nečekal, než jsem se natáhla pro první plátek, a sám mě začal krmit. Poslušně jsem polykala sousta a červenala se jako rak, pod jeho rentgenovým pohledem, který přímo hypnotizoval vše, co jsem dělala.

„Už nemůžu,“ zaskučela jsem, když ve mně zmizela celá pizza.

„Určitě?“ mračil se.

„Určitě,“ ujistila jsem ho.

„Dobrá, teď by ses měla trochu projít.“ Opět nevyčkal na můj souhlas a postavil mě na vratké nohy. Ten rychlý pohyb způsobil, že se se mnou začala otáčet celá místnost a nohy určitě neměly šanci unést mě. Skončila jsem v Edwardově náruči, kterou jsem vlastně ještě ani neopustila.

„Jsi v pořádku? Nechceš si zase sednout.“ Byl úzkostlivý, až to bolelo.

„Ne, jenom mi dej chvilku,“ zamručela jsem, pevně sevřela víčka a čelo si opřela o jeho ledové rameno. Edward starostlivě chladil mé tváře a vyčkával, než se uklidním. Po chvilce se mi opravdu udělalo lépe a já se od něj odtáhla.

„Fajn, už je mi dobře, můžeš mě pustit.“ Mělo mi být jasné, že mi to jen tak lehce neprojde a nenechá mě samotnou se potulovat po naší cele. Kam jsem se hnula, tam byl on, jeho ruce jsem doslova cítila, i když byly centimetr od mého těla. Bylo to kouzelné, takhle se o mě už dlouho nikdo nestaral, Charlie byl dobrý otec, ale sotva zvládal sebe, natož mě. Co zbývalo, než se starat sama o sebe.

„Bello, nechceš si už sednout?“ ptal se mě úzkostlivě po čtyřech kolečkách.

„Edwarde, je to jenom pár kroků…“

„Ano, ale ty jsi právě přišla skoro o litr krve, musíš se šetřit,“ prohlásil nekompromisně a než jsem se nadála, seděla jsem na matraci a byla zabalená v dece.

„Dobrá, budu odpočívat,“ kapitulovala jsem. „Co budeme dělat?“

„Nevím, co bys chtěla?“ zajímal se a seděl vedle mě.

„Hmm… nechceš mi říct něco o sobě?“

„O mně už toho víš dost…“

„O tvé rodině, ne o tobě,“ přerušila jsem ho.

„Pravda, ale…“ Zdálo se, jako by zaváhal, znejistěl a nechtěl to rozebírat, to přilákalo mou pozornost ještě víc.

„Proč mi o sobě nechceš něco říct?“

„Tak to není, ale nedělal jsem vždy jen dobré věci,“ zašeptal smutně. „Nerad bych tě nějak vystrašil, ale opravdu bych rád věděl něco o tobě – Ne!“ zastavil mé protesty. „Uděláme dohodu, ty mi řekneš něco o sobě a potom budu mluvit já.“ Nekompromisně mě sledoval a já věděla, že tentokrát nic nevyhraju.

„Dobrá…“ kapitulovala jsem. „Pocházím z Forks, to je malé městečko na…“

„Olympijském poloostrově, převážnou část roku tam prší a slunce se tam vyskytuje velice poskromnu,“ přerušil mě.

„Jak to víš?“ zamračila jsem se na něj.

„Patnáct let zpátky jsme tam bydleli,“ usmál se zářivě.

„Ty… vy jste bydleli ve Forks?“ vyhrkla jsem otřeseně a opravdu jsem šokovaná byla. Nenapadlo mě, že bych mohla žít ve stejném městě, dokonce ani státě, že jsem se s upíry už setkala.

Ať jsem se snažila jakkoliv, nemohla jsem si vzpomenout, že bych ho kdy viděla, ale tehdy mi byly sotva čtyři roky. „Potkali jsme se někdy?“

„Swanová, Swan…“ Bylo vidět, že přemýšlí, nebo se spíš rozpomíná. „Tvůj otec byl zástupce šerifa. Potkali jsme se v Port Angeles, byli jsme tam na nákupech. Když jsme se setkali, seděla jsi Charliemu na ramenou, jednou rukou mu škubala vlasy a v druhé držela plyšového slona…“ Na tváři měl pobavený úsměv, když tak vzpomínal.

„To byl Pinďa, ještě ho mám,“ zamumlala jsem a rudla. Bylo to tak trapné, on mě znal jako malého špunta, čtyřletou cácorku, která se schovává mámě za sukní.

„Nemáš se za co stydět,“ pronesl mile, určitě se u toho usmíval. O chvíli později jeho chladné dlaně opět chladily můj rozpálený obličej.

„Viděl… viděl… viděl si mě ještě někdy, když… jsem byla malá?“ vyzvídala jsem koktavě.

„Osobně už ne, ale má matka - Esme, tě s rodiči potkávala v potravinách.“

„Na co upíři potřebují jídlo?“ ptala jsem se pochybovačně.

„Hra na lidi musí být dokonalá.“

„Hra na lidi?“ nechápavě jsem zvedla obočí.

„Vysvětlím ti to později, teď jsi na řadě ty.“

„Dobrá. Byli jsme šťastní, v poklidu jsme si žili v deštivém zapadákově. Táta dělal šerifa, Renée byla učitelkou ve školce a já poslušnou dcerou, kterou spíše zajímaly knihy než kluci a nejnovější módní trendy…“ S úsměvem jsem si vybavila rodinné večeře, máminy experimenty s jídlem, speciality, kterými nás zahrnovala, Charlieho tajné, vyděšené pohledy, občasné zažívací potíže, výlety do hor, při kterých jsem se málem zmrzačila a hlavně tu radost a klid, který nás vždy obklopoval.

„Ale je to rok, kdy se to změnilo, tehdy jsme s Renée jely z kina, byl večer, pršelo a silnice byla kluzká. Z ničeho nic se ze zatáčky vyřítil kamión a on… na… na cestě…“ Zase jsem to viděla před sebou, cítila veselí, které nás obklopovalo, spokojenost z prožitého večera matky a dcery, když v tom se situace otočila o 180 stupňů. Radost vymizela s prvním pištěním pneumatik řítících se naproti nám a světly, které nás oslnily.

„Bello, pšt…“ šeptal mi Edward a otíral slzy, které opět naplnily mé oči a stékaly mi po tváři. Pevně jsem se k němu přitiskla a hlavu si položila na jeho rameno. „Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš…“

„N-e…“ vykoktala jsem. „Chci… chci ti to říct…“

„Dobrá,“ zašeptal, objal mě a počkal, než jsem se trochu uklidnila.

„Probudila jsem se v nemocnici, máma byla mrtvá a já měla jenom zlomenou nohu. Máma umřela a já si zlomila jednu kost! … Od té doby se všechno změnilo, s Charliem jsme se snažili, ale nešlo to, bez Renée bylo v domě prázdno, stejně jako v našich srdcích, všechno nám ji připomínalo… Táta se rozhodnul změnit prostředí a vymyslel výlet do Itálie – Benátky, Řím, Florencie, Neapol… Pomohlo to, aspoň na chvíli, dostali jsme se z Forks, změnili prostředí a zase se smáli, dokud jsme nepotkali Heidy…“

„Ta vás pozvala na výlet do Volterry a prohlídku hradu,“ dokončil za mě.

„Ano,“ zašeptala jsem a nechala se ještě víc obejmout.

* * *

Stoletý upír svíral vzlykajícího anděla a přál si zbavit ji bolesti, zastavit její slzy a smazat jí žal jak z tváře, tak ze srdce. Její bolest ho sžírala a nedala mu pokoj, nechtěl ji vidět plakat, ronit slzy. Jediné, co měla cítit, byla radost ze života a nového dne.

Miloval ji, ano, to byl jediný cit, který za celou svou existenci nepoznal a který ho přepadl na jediném místě, kde ho opravdu nečekal. Nepředpokládal, že se z cely zapomnění stane kobka lásky.

* * *

Tiskla jsem se k němu, ke svému strážnému andělu a užívala si jeho doteky. V Edwardově náručí jsem se cítila bezpečně, bylo mezi námi podivné pouto, aspoň já cítila podivné chvění při každém pohledu, dotyku, slově, stačila jen jeho přítomnost a bylo to tady, i když on byl u mě pořád.

„Teď jsi na řadě ty,“ připomněla jsem mu.

„Bello, já si nemyslím, že je to dobrý nápad…“

„Slíbil si to.“ Teď jsem byla nekompromisní já, dívala jsem se mu do očí a jasně dávala najevo, že chci znát jeho příběh.

„Dobrá,“ kapituloval. „Ale narovinu ti říkám, že ne všechno se ti bude líbit a ne na všechno jsem pyšný, některé věci bych nejraději vrátil, nedělal, ale to bohužel nejde.“ Jen jsem kývla a čekala, co z něj vypadne. Edward mě zkoumavě sledoval, potom mě otočil zády k sobě a přitáhl si mě k hrudi. Pohodlně jsem se opřela a čekala, až začne.

„Narodil jsem se 20. června 1901 v Chicagu.“ Tisíc devět set jedna, to je hodně dávno… Věděla jsem, kolik mu je, ale ta představa, že mohl vidět Titanic naživo, byla mírně děsivá. Zhluboka jsem se nadechla a po dlouhé době zase ucítila hnilobu, která nás obklopovala.

„Žil jsem v poklidu s rodiči, dokud do města nedorazila španělská chřipka. Mí rodiče zemřeli, ale mne Carlisle proměnil. Probudil jsem se do nového, tolik odlišného života plného touhy po jediném, po krvi. Ta potřeba je tady pořád, nikdy nevymizí, vždy bude mou součástí. Přijal jsem Carlisleuv způsob života, ale měl jsem i vzpurné období. Část své existence, kdy jsem… kdy jsem se živil lidskou krví.“ Lidskou krví, lidskou krví… on vysával lidi… Jasně, proč taky ne, vždyť si pochutnal i na mě, tak proč ne… Ale… Edward, můj Edward vysával lidi.

„P-p-proč?“

„Krev zvířat nás zasytí, ale nechutná a tehdy jsem byl ve zvláštním rozpoložení, všechno mi přišlo zbytečné, ta marná snaha odolat… Stačila jedna malá nehoda, jediná kapka krve a všechno sebeovládání bylo pryč. Carlisle mi nic nevyčítal, ale já zahořel touhou po lidské krvi, opustil jsem ho a pár let se toulal po státech a vražil, naplnil jsem svou podstatu, stal jsem se stvořením noci. Drobnou omluvou může být snad jen to, že jsem vraždil pouze vrahy a násilníky, to mě ovšem neomlouvá.“ Takže vraždil lidi… násilníky, vrahy, zloděje… Vlastně by mě to ani nemělo překvapit, vždyť to jsem si o něm myslela i já, ze začátku. Chtělo to jenom chvilku klidu, abych se dala dohromady a všechno si srovnala v hlavě, v současné chvíli jsem byla ráda, že mi nevidí do obličeje.

„Bello, řekni něco…“ zašeptal napjatě.

„Dobrá,“ hlesla jsem.

„Dobrá? To je všechno, co mi řekneš?!“ vydechl nevěřícně.

„Ano, co víc je potřeba? Lhala bych, že nejsem… Dejme tomu zaskočena, ale pokud se nepletu, tak je to dávno a není to tak dlouho, co jsi mi dokázal, že se ovládáš a ti lidé, co jsi zabil… Není to zas tak důležité…“ Vlastně to byla pravda, zase tolik mě to netrápilo, nějací imaginární zločinci… Vnímala jsem ztuhlost, která jej přepadla, ale netrvala dlouho, na člověka, na upíra to patrně bylo déle, než je zdrávo. Než jsem se nadála, jeho paže mě objímaly a tiskly k sobě.

„Takže ti to nevadí?“ ujišťoval se a líbal mě horlivě do vlasů.

„No, vlastně…“ A vadilo mi to vůbec? Odpověď přišla okamžitě. „Ne, nevadí mi to.“ Tím jsem si vysloužila další záplavu polibků a pevné objetí.

„A co bylo dál?“ vyzvídala jsem, když polibky ustaly a já se spokojeně opírala o jeho hruď, přitom jsem zkoumala strukturu jeho pokožky na rukou.

„S prosíkem jsem se vrátil ke Carlisleovi, okamžitě mě přijal zpět, i se svou novomanželkou Esme. Tehdy začala naše hra na lidskou rodinu. Postupně se k nám přidávali další členové a my se v předstíraní zdokonalovali.“

„Co předstíráte?“ vyzvídala jsem.

„Jsou to různé maličkosti jako je sedění, stát nám opravdu nevadí,“ dodal s úsměvem. „Dýchání, to také nepotřebujeme, poposedávání, přešlapování, pohazování hlavou – to je doména Rosalie, zapisování si věcí, naše paměť je nekonečná. Je to spousta maličkostí.“

„Co jste dělali?“

„Carlisle pracoval jako doktor nebo učitel na univerzitách, Esme byla matka v domácnosti a příležitostná návrhářka a my ostatní pilní studenti středních a vysokých škol.“

„To jste celé ty roky studovali?“ ptala jsem se pochybovačně.

„Občas jsme si samozřejmě udělali nějakou tu pauzu, hlavně Emmett s Rose, jejich projevy lásky jsou občas… Nápadné.“

„A co jsi studoval?“

„Různé školy, filozofii, historii, umění, právo, medicínu…“

„Ty jsi doktor?“ Tentokrát jsem se k němu otočila a překvapeně ho sledovala.

„Ano, Carlisle byl rád, že mi mohl předat své znalosti a já taky. To je taky důvod mého současného sebeovládání a toho, že jsem na tebe neskočil hned, když jsem tě poprvé uviděl. Pokud se každý den setkáváš s krví, tak si jistou imunitu vypracuješ a dokážeš ovládnout i svůj jed, proto se právě nesvíjíš v agónii na zemi.“

„Za to jsem ti vděčná, věř mi,“ pousmála jsem se.

Najednou to pouto mezi námi bylo ještě silnější, než kdy předtím. Cítila jsem uspokojení, už mezi námi nebyly žádné tajemství, najednou jsme byli jen my, dva magnety, které se přitahují. Dívala jsem se mu do očí a sledovala, jak pomalu černají a hypnotizují mě, stejně jako já je. Toužila jsem po tom, chtěla jsem to udělat, překonat tu deseticentimetrovou hranici a spojit naše rty. Mé tělo, má mysl, mé instinkty, všechno toužilo jen po jednom a já se rozhodla poslechnout. Nepatrně jsem se k němu naklonila a sledovala, jak se Edwardovy oči přibližují.

Trvalo to jen chviličku, pár vteřin, které mi připadaly nekonečné, než naše rty splynuly…

Moc, moc, moc se omlouvám, nechtěla jsem kapitolu přidat tak pozdě, ale jinak mi to nevyšlo.

Jenom doufám, že jste na Kobku nezapomněli a kapitola se vám líbila.

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kobka lásky 6. kapitola: