Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kobka lásky 5. kapitola

Téma mesiaca január

Kapitoly zimy (0) Každodenné maličkosti (6) Predsavzatia (1) Krv na snehu (7) Socha z ľadu (0)

Celkem hlasů: 14


Kobka lásky 5. kapitola

Děkuju za všechny nádherné komentáře.

Jak změní jedna noční můra náhled na život? A ovládne se Edward?

Stáli tam, sedm dokonalých, bledých bytostí s karamelovými duhovkami a dokonalými úsměvy. Mladý muž láskyplně objímal hnědovlasou ženu, která k sobě, z druhé strany, tiskla mladíka s bronzovými odlesky ve vlasech. Vedle nich stála malá černovláska s rozcuchaným účesem, kterou v náručí držel muž s blond vlasy a zbožně ji sledoval. Bohyně s platinovými loknami se spokojeně usmívala a vše sledovala z bezpečného objetí hromotluka s hravým úsměvem. Všechny obklopovalo bílé světlo, bylo tak jasné, čisté a dokonale doplňovalo lásku a pohodu, kterou kolem sebe šířili, která jimi prostupovala.

Všichni se jako na povel otočili a usmívali se na dívku, která se k nim blížila. Byla nádherná, kaštanově hnědě vlasy zdobily drobné pramínky mahagonu, které rozzářilo světlo. Drobnou postavu doplňoval srdcovitý obličej, jeden koutek měla nepatrně výše než ten druhý, pokožku bělostnou tak, jako její společníci. Mladík s bronzovými vlasy roztáhl svou náruč a přitiskl ji k sobě. Byla nádherná, ve své nedokonalosti dokonalá a byla mi tak povědomá, znala jsem ji, měla stejný tvar očí, úst, podobné lícní kosti… Byla jsem to já!

A potom se všechno změnilo, světlo bylo pryč a já stála v temnotě, obklopovala mě neproniknutelná tma, nicota a strach.

Hlavy, šest bledých hlav, které osvětlovalo ostré, bílé světlo. Sledovaly mě vyčítavými a ostražitými pohledy, byly všude kolem mě, ať jsem se otočila, kam jsem chtěla, byly tam. Těch šest dokonalých bytostí, ze kterých šel strach.

„To ty…“ ozvala se vyčítavě jedna z nich.

„Kvůli tobě…“

„To ty, tvá krev…“

„Mučíš ho, lákáš ho, zpíváš mu…“

„Poddej se tomu…“

„Dej mu, to co chce!“

„Přestaň ho mučit!“

„Dej mu to…“

„Dej mu svou krev.“

„Krev…“

„Krev, krev…“

„Krev…“

„Dej mu ji!“

„Přestaň ho mučit…“

„Zachraň ho…“

„Krev, krev, krev…“ Všichni mluvili jeden přes druhého, lítostivě, vyčítavě a nenávistně mě sledovali. Dát mu to, co chce, přestat ho mučit, dát mu to, co chce… Zachránit ho.

Ovládal mě strach a panika, chtěla jsem se schovat, utéct do bezpečí, schoulit se do klubíčka, ale nebylo kam utéct, kde se ukrýt. Všude byla jen tma a oni, jejich hlavy.

A najednou už tam nebyly jen hlavy, ale celé postavy a ke mně se blížil on, jediný, kdo chyběl.

„Neboj se, všechno bude v pořádku,“ zašeptal a já se mu vrhla se slzami v očích kolem krku. „Pšt, bude to dobré, neboj se, ano?“

„A-a-a-ano,“ vykoktala jsem a pevně se k němu přitiskla.

„Bude to dobré, neboj se.“ Věděla jsem, že teď už jsem v bezpečí, že nedovolí, aby se mi něco stalo. „Neboj se,“ zašeptal a potom jsem ucítila jeho studené rty na krku. Ten chladný, nepatrný polibek rozechvěl mé tělo a způsobil, že mi po zádech přeběhl mráz. Mým tělem procházela neznámá elektřina, podivný náboj vzrušení, který zatrnul, když jsem ucítila jeho ledově pevné zuby, jak přejíždí po mé kůži až k tepně…

 

„Né!!!“ S křikem jsem se probudila a rychle se posadila. Mým tělem lomcovala hrůza a já se snažila nadechnout, zaplašit ten pocit úzkosti a bezmocnosti… Edward, on mě… on mě… Okamžitě jsem začala rukou prohmatávat místo, kde měly být 2 drobné ranky, ale naštěstí tam nic nebylo a já se nepatrně uklidnila, byl to jen sen… Toto zjištění ovšem nezahnalo bezmoc, strach a paniku.

Krčila jsem se v kamenné místnosti, jejíž stěny mě obklopovaly, snad se i přibližovaly a snažila se uklidnit.

„Bello, pšt, Bello, já jsem tady, byla to jen noční můra.“ Někdo se mnou třásl a naléhavě na mě mluvil. „Bello, podívej se na mě, no tak, zvedni hlavu, Bells.“ Slyšela jsem ho, rozuměla jsem mu, ale nebyla schopna poslechnout, nedokázala jsem to udělat, co po mně chtěl, co žádal.

„Princezno.“ Teď byl ten hlas rezignovaný. Ucítila jsem studenou dlaň na svém obličeji a vnímala, jak zvedá můj obličej. Zuřivě jsem začala mrkat a snažila se rozehnat slzy, které naplňovaly mé oči. Částečně se mi to podařilo a já uviděla pár černých, starostlivých očí, které mě s bolestí sledovaly.

„E-e-edwardee,“ vzlykla jsem a pevně ho objala, přitiskla jsem se k jeho pevnému a chladnému tělu, schovala se v jeho náručí a věděla, že jsem v bezpečí.

„Pšt, Bells, byl to jenom zlý sen, nic víc,“ mumlal potichu a pevně mě k sobě tiskl.

„Já vím,“ vzlykla jsem a hlavu mu zabořila do ramene.

„To nic, to bude dobré,“ zašeptal mi do ucha a zabořil svou hlavu do mých vlasů. Cítila jsem jeho studený dech na šíji, chladný polibek na krku…

Jeho zuby, tvrdé, studené a ostré, prokously mou kůži, zajely hluboko, až k mé tepně…

„Nééé! Vypadni, běž ode mě, běž pryč, nech mě!“ křičela jsem na něj a snažila se od něj dostat, vysvobodit se z těch rukou, svěráků, které mě k sobě tiskly, držely v okovech smrti. „Nech mě!“

„Bello, uklidni se…“

„Ne, nech mě, běž pryč!“ Oháněla jsem se po něm pěstmi, snažila se ho odstrčit pomocí nohou, chtěla jsem se dostat co nejdál od něj.

Edward mě pustil a pár kroků odstoupil. Na nic jsem nečekala a okamžitě se schovala v rohu, natiskla jsem se mezi stěny za mými zády a schoulila se do klubíčka. Nenávistně jsem pozorovala nechápavý výraz upíra, který stál pár metrů ode mě.

„Bello, co to…“ Udělal pár kroků mým směrem a já se automaticky přitiskla ke zdi. Okamžitě se zastavil a po chvíli to zkusil ještě jednu, se stejnou reakcí. Jeho bolestný a nevědoucí výraz hyzdil jeho nádhernou tvář a vráska na čele mu přidávala pár let. Nemohl tušit, co se děje v mé hlavě a proč ho od sebe najednou odháním, ale já k tomu měla až moc dobrý důvod. Nevím, jak dlouho tam stál a my se navzájem pozorovali pohledy, ale nakonec si povzdychl a odešel na druhou stranu místnosti, kde se posadil do rohu.

Sledovala jsem ho, každý jeho krok, pohyb i nepatrnou změnu výrazu, měřila jsem si ho a prosila, ať tam zůstane, ať se nepřibližuje, nechá mě tady, odejde…

 

Musely uběhnout hodiny, než se má panická hrůza vytratila, třes a slzy ustoupily do pozadí a já mohla začít racionálně uvažovat, přemýšlet nad tím, co se stalo, co jsem provedla. Vždyť to byl jenom sen, jenom hloupá noční můra, kterých jsem měla nespočet, to co jsem mu udělala, co jsem provedla, nebylo fér! Ano, mít strach bylo správné, ale ne mu ubližovat, on by mi nikdy neublížil, nebyl by toho schopen. A potom je tady ta druhá věc, proč mi to tolik vadí? Vždyť jsem to chtěla, chtěla jsem umřít, odejít z tohohle světa, skončit se životem. Neměla jsem pro co žít, nebylo tady nic, co by mě nutilo zůstat naživu, nikdo, komu bych chyběla déle, než skončí smuteční obřad. Proč jsem reagovala tak přehnaně? Proč mě mé podvědomí nutilo odehnat nejbližší osobu, kterou momentálně v životě mám?

Povolila jsem ztuhlé končetiny a opatrně se položila na matraci, záhy na to jsem ucítila silné šimrání po celém těle, jak se mi krev rozlévala do žil. To, stejně jako žízeň a hlásicí se hlad, jsem ignorovala, ležela jsem na matračce, sledovala Edwarda a snažila se přijit na důvod mé náhlé touhy po životě, co mě vedlo k tomu, abych tady zůstala ještě o trochu déle. Ne že by mě Edward chtěl zakousnout, o tom silně pochybuju.

 

Ležela jsem tam bez pohnutí hodně dlouho, celou dobu jsem sledovala Edwardův výraz, přemýšlela, co se mu honí hlavou a proč jsem odmítla přijmout smrt. Ze zamotaného kolotoče myšlenek mě vyrušilo až zaskřípání dveří a tlumené světlo, které proniklo dovnitř.

„Stále naživu,“ povzdechl si můj dodavatel potravy a na zem postavil novou várku věcí, přitom sbíral ty staré. „S tím záchodem budeme muset něco udělat, tohle je nechutné,“ zamručel. Jemu připadá nechutné odnášet zavřený kýbl, co mám říkat já, když do toho kýblu musím…

„A nezapomeň jíst,“ křikl, než zavřel dveře. Tohle byla rychlé návštěva, žádné provokace, popichování, vyhrožování, nic, asi neměl náladu.

Pustila jsem svého věznitele z hlavy a opět se otočila na Edwarda. Seděl na opačném konci místnosti a zadumaně mě pozoroval, tak jako já jej.

„Jak…“ Pokusila jsem se promluvit, ale v krku jsem měla struhadlo a jazyk se mi lepil na patro. Automaticky jsem se natáhla po láhvi s vodou a najednou vyprázdnila zbytek obsahu. Potom jsem si lehla do původní polohy a sledovala Edwarda, který měl evidentně nutkání přijít ke mně a přesvědčit se, že jsem v pořádku.

„Jak se člověk stane upírem?“ Tentokrát mě nezastavilo vyprahlé hrdlo, ani jiná překážka, která by mi nedovolovala přerušit tíživé ticho, které mezi námi panovalo.

„Bello,“ zaskučel téměř neslyšně a dal si hlavu do dlaní. Nebyla to asi nejlepší otázka, kterou jsem mu mohla položit, ale což, já to opravdu chtěla vědět.

„Jak?“ zopakovala jsem.

„Upír tě musí kousnout,“ začal rezignovaně, „a vpustit do tvého těla jed, stačí i kapka a začne tvá přeměna. Trvá tři dny a je nanejvýš bolestivá, celou dobu cítíš, jak ti hoří tělo, každá tvá buňka se škvaří v sopečné lávě a ty se modlíš, aby si byla mrtvá, aby to přestalo, a myslíš si, že nic horšího už přijít nemůže. To je ale omyl, poslední minuty, vteřiny, tohohle procesu jsou to nejhorší, co zažiješ a potom… Potom to všechno zmizí a z tebe je noční tvor a jediné po čem toužíš, je krev.“ Sebezapření, s jakým ty slova skládal jedno vedle druhého, bylo naprosto hmatatelné, takže to bolí a je k tomu potřeba jed, ne krev, zajímavé.

„A má krev ti voní?“

„To je jako ptát se, jestli má diabetik rád cukr. Každý člověk voní jinak, má jinou chuť, ale ty, ty a tvá krev… Je to neodolatelná vůně, nikdy jsem nic lepšího necítil, nezaznamenal, tvá krev mi zpívá, láká mě k sobě…“ Jenom jsem přikývla a dál ho sledovala. V hlavě mi vířilo milión otázek, výjevů a různých scénářů a nad vším dominoval jeden jediný dotaz. Jak dlouho Edward ovládne svou žízeň?

 

Hádaly se ve mně protikladné názory, důvody, ale nakonec jsem se rozhodla.

Klekla jsem si před něj a dívala se mu do očí.

„Edwarde, možná… možná by ses měl napít mé krve,“ pronesla jsem potichu a opatrně ho sledovala. Na jeho tváři se objevil zuřivý výraz.

„Celou dobu se tě snažím udržet naživu, odolávám tomu lákadlu a ty mi teď řekneš, že tě mám vysát?“ Jeho hlas byl ostrý jako žiletky a studený jako mráz, jen těžko se ovládal a zuřivost z něj přímo syčela, ale já nehodlala ustoupit.

„Taky nemyslím, abys mě vysál celou, jenom trochu, tolik, abys mi neublížil, ale zároveň se nasytil.“

„Víš vůbec, co po mně chceš? Jak je to nebezpečné? Stačí jen kapka mého jedu a budeš jako já, stane se z tebe monstrum lačnící po krvi, to bys chtěla? Opravdu by ses chtěla stát tím, čím jsem já, čím jsou oni?“ Nekřičel, ale o to bylo horší a jeho černé oči byly tvrdé jako kámen. Mírně jsem se zatřásla.

„Edwarde, jak dlouho bude trvat tvé sebeovládání? Jak dlouho se mnou ještě vydržíš v jedné místnosti a nevysaješ mě? Jak dlouho se budeš ještě mučit, než si řekneš, že je to marné? Není lepší ukojit aspoň část tvé žízně teď, když se ještě ovládáš?“ Nemohl na to nic namítnout, byla to zcela logická a správná úvaha, drastická, ale rozumná. Stejně jsem mrtvá, pochybuju, že se odsud někdy dostanu, že mě jenom tak pustí, když znám jejich tajemství.

„A co jed? Hmm... Co když se neovládnu, nepřestanu? Zabiju tě, nebo se staneš upírem?“

„Edwarde, já jsem na 99% stejně mrtvá.“ Jen co jsem vyslovila to slovo, se na jeho obličeji objevil stín bolesti, ale hned ho nahradila zloba a otvíral ústa. „Ne, je to tak, to nepopřeš, a co se týče toho jedu, nešlo by to bez něj? Nemohl bys nějak…“ Nevěděla jsem, jak to funguje, jestli to nějak ovládá… Představa, že bych se měla stát upírem, byla děsivá, nechtěla jsem být bezcitné stvoření, dělat to, co oni, raději bych byla mrtvá! Ale Edward byl jiný, ten měl svědomí, byl schopný citu, nevraždil lidi…

Sledoval mě zuřivým pohledem, který se postupně měnil, v jeho očích byly vidět střídající se emoce - nevíra, odmítání, vztek, bezmoc, smíření, strach, vztek… Pořád dokola a nakonec zavřel oči a prsty si mnul spánky, najednou vypadal mnohem starší, jako by nesl tíhu celého světa a podpíral ji vráskou, která se mu utvořila na čele. Nechtěla jsem, aby se kvůli mně trápil, aby trpěl. Nejistě jsem zvedla ruku a prstem pomalu přejela po naběhlé žíle. Edward nepostřehnutelným pohybem zvednul hlavu a já vyděšeně ucukla.

„Promiň, nechtěl jsem…“

„To nic…“ zamumlala jsem a zhluboka se nadechla. Bouřlivá atmosféra byla najednou nahrazena trapným a nejistým tichem.

„Mám něco udělat? Sednout si, lehnout si, nějak ti to usnadnit?“ Rozhodila jsem ruce a nešťastně ho sledovala, netušila jsem, co dělat, ještě nikdy nikdo nepil mou krev, krom pár komárů, chtěla jsem mu to ulehčit, udělat všechno, aby to nedopadlo špatně.

„Nejlepší bude, když si sedneš na mě,“ zamumlal. Než jsem se nadála, seděla jsem na něm obkročmo a dívala se mu do očí, naše nosy se téměř dotýkaly. Namáhavě jsem polkla a sledovala ho.

„Pokusím se být co nejopatrnější, ale jsi si tím naprosto jistá?“ Hypnotizoval mě černým pohledem a snažil se mi do hlavy vypálit díru.

„Ano,“ zašeptala jsem. Nemohla jsem mluvit nahlas, měla jsem strach, že by se mi zlomil hlas a on by odmítl mou pomoc. Ještě chvíli sledoval mou tvář a potom si povzdechl.

Pomalu, aby mě nevyděsil, zvedl ruku a pohladil mě po levé tváři, jeho ledový dotyk ve mně vyvolal chvění, ale nebylo to zimou, spíš nedočkavostí, a co si budu nalhávat, i strachem. Nezastavil svou ruku, jak jsem předpokládala, ale po čelisti mi sjel na krk, tam jakoby mírně zaváhal, ale následně mi odhrnul vlasy na druhou stranu.

„Budu co nejopatrnější, slibuju.“ Naklonil mi hlavu na stranu a sklonil se k mému hrdlu. Nosem mi přejel po krku a zhluboka se nadechl. „Nádherně voníš,“ zamumlal. Jeho letmé dotyky, tichá slova, celá situace, všechno ve mně vyvolávalo chvění. Po zádech mi přecházel mráz, ale už to nebylo strachem, nýbrž vzrušením, ano, bylo to zvrácené, nechutné, zoufalé, ale vzrušující a svým způsobem nádherné. Mé srdce splašeně reagovalo na Edwardovy dotyky, stejně jako mé chvějící se tělo.

Jeho nos nahradily ledové rty, které přejely po mé tepně, a mé srdce dostalo malý infarkt. Téměř okamžitě jsem ucítila bodnutí, jak jeho zuby pronikly mou kůží. Z mého těla unikala ta životodárná tekutina a tekla Edwardovy do úst, jeho rty byly k nezastavení, pochybovaly se po mém hrdle a lokaly mou krev. Netuším, jak dlouho to trvalo, ale pomalu jsem začínala ztrácet kontrolu nad svým tělem, všechno to napětí a jistá strnulost zmizely, s krví ze mě unikala i energie a já se zhroutila na Edwarda.

Najednou to přestalo, jeho rty zmizely a já slyšela hlasité oddechování, na tváři jsem cítila jeho sladký dech podbarvený nachem rzi a soli.

„Bello, slyšíš mě? Jsi v pořádku?“ Jakoby z dálky jsem slyšela sametový hlas plný strachu a někdo se mnou třásl.

„Hmm… Jo, jenom se mi chce… spát,“ zamručela jsem unaveně.

Úlevné vydechnutí oválo můj obličej. „Jenom spinkej, princezno.“ Najednou jsem na sobě cítila teplou deku a ledové paže, které mě objímaly a studené rty na mém čele, to bylo společně s podivnou melodií, linoucí se z jeho hrdla, to poslední, co jsem vnímala, než jsem upadla do slastného nevědomí.


Není to takové, jaké jsem chtěla, ale snad se vám to líbilo.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Kobka lásky 5. kapitola:

 1
30.10.2011 [11:32]

dcvstwilightOu, myslela jsem, že umřu místo ní! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

05.08.2011 [10:49]

AfroditaP-á-n-i, to bylo úžasné. Na začátku si mě trochu vylekala, protože jsem si myslela, že ji utěší a pak bez milosti vysaje, ale oddychla jsem si, když se jí to jenom zdálo. A ten konec... Prostě krása!
Opět gratuluji k velkému úspěchu!!! Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!