Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kobka lásky 4. kapitola

James Crew

Téma mesiaca január

Kapitoly zimy (0) Každodenné maličkosti (6) Predsavzatia (1) Krv na snehu (7) Socha z ľadu (0)

Celkem hlasů: 14


Kobka lásky 4. kapitolaOmlouvám se, že to tak trvalo, ale opravdu nebyl čas. Moc děkuju za všechny nádherné komentáře.
Jak bude pokračovat soužití našich vězňů? A co se Bella dozví?

Přeji příjemné čtení.

Zase jsem se vzbudila v té místnosti, kolikrát si ještě budu přát, abych neprocitla? Abych si mě smrt pozvala k sobě, aby skončila tato patová situace. Kolikrát ještě budu muset usnout, než mě Edward…

Edward, můj, sto let sedmnáctiletý, upír. Rychle jsem otevřela oči a posadila se.

 

„Dobré ráno, Bello,“ usmál se.

„Ahoj,“ zamumlala jsem. „Co se stalo?“

„Nic, byl tady Felix, donesl ti jídlo a řekl bych, že i nafukovací matraci.“ Hlavou pohodil směrem ke dveřím, kde byla nová hromádka věcí.

„Proč tohle dělají?“ zašeptala jsem rezignovaně.

„Co?“ Evidentně nechápal, na co narážím.

„Proč to dělají? Proč mi sem nosí jídlo, pití, lékárničku, postel… Vždyť by bylo o tolik jednodušší, nechat mě tady umřít hlady, pro tebe by bylo lehčí vysát mě polomrtvou, než zdravou.“

„Nevím, být to na Caiovi, tak už jsme oba mrtví, to Aro se vyžívá v těchto hrách. Rád bych ti poskytnul odpověď, ale nemůžu,“ zamumlal smutně a tvářil se zdrceně.

„To nic, aspoň už nemusím spát na zemi.“ Pokusila jsem se o úsměv a asi se mi povedl, protože se také usmál.

„Vidíš, tak ji nafouknu, ty se zatím najez.“ Než jsem stačila mrknout, stál přede mnou tác s jídlem a Edward zápasil s mou ‚postelí‘. Natáhla jsem se pro pečivo a pozorovala, jak se před Edwardem zvětšuje podivný útvar. Byla opravdu velká, v pohodě by se na ní vyspali i dva lidé, zvláštní.

„Kam ji chceš dát?“ optal se mě o chvilku později.

„Nevfm,“ zamumlala jsem s plnou pusou a spolkla sousto. „Žádný roh není lepší, než ten druhý, vyber ty.“ Potutelně jsem sledovala, jak se rozhlíží po místnosti a hledá to nejlepší místo. Bylo to od něj strašně milé, nemohla jsem jinak, než se usmívat, jeho starostlivost byla strašně roztomilá.

„Edwarde, klidně ji dej tady, aspoň je odsud vidět na dveře,“ pousmála jsem se a postavila se na ztuhlé nohy. Opravdu jsem seděla až moc dlouho, byly jako by z olova. Krev, která jimi začala zuřivě proudit, způsobila mravenčení a bolest. Dělala jsem malé krůčky po cele a snažila se rozhýbat ztuhlé svalstvo. Edward byl okamžitě u mě a starostlivě mě pozoroval.

„Nech si ten útrpný obličej, jenom mi zdřevěněly nohy, víš, to se lidem stává,“ zamručela jsem a vzala si jablko, které svíral v ruce.

„Já vím, jenom jsem měl strach, že spadneš a ublížíš si,“ obhajoval se.

„Edwarde, zase tak nešikovná nejsem, co by se mi tady, na těch pár metrech, mohlo stááát…“ V tu chvíli jsem zakopla o vystouplý kámen a padala. Jablko mi vyletělo z ruky a s dunivým zvukem dopadlo na podlahu, kutálelo se po nerovné podlaze až ke dveřím, kde se zastavilo. Já jsem jeho pohyb sledovala z bezpečné náruče mého zachránce.

„Co jsi to říkala?“ ptal se s pitomým úsměvem a díval se mi do očí. Jeho černé duhovky byly plné pobavení.

„Že jsem nešika,“ zamumlala jsem si pod nosem a sledovala jeho oči.

„Ty jsi ale číslo,“ usmál se a jeho oči ještě trochu ztmavly, pokud to vůbec bylo možné.

„Edwarde, máš černé oči,“ upozornila jsem ho.

„Ano,“ souhlasil se zvláštním tónem v hlase. Nutil mě zachvět se, ale nebylo to strachem či zimou, spíš podivným pocitem, který se ve mně rozhostil.

„Máš hlad?“ A zkazila jsem to, to nádherné mravenčení bylo pryč, stejně jako jeho úsměv.

„Ano,“ odpověděl smutně a obličej se mu zkřivil bolestí.

„Promiň, já jsem nechtěla,“ omluvila jsem se rychle, ale už bylo pozdě. Edward mě bezpečně postavil na zem a odstoupil pár kroků.

„To nic, žízeň mám pořád.“ Bolest a zármutek, čišící z těch slov, byly naprosto patrné, stejně jako napjaté ticho, které se v cele rozhostilo.

Nevěděla jsem, co říct, ono ani nebylo co. Přesvědčovat ho, že to tak není, že se nic neděje, že mi to nevadí, by byla vyslovená lež, a tak jsem mlčela a pohledem těkala po místnosti tak, abych se mu vyhnula. Jediné zajímavé byly nové věci, které přinesli. Očima jsem se zastavila na jednom z kýblů.

„Edwarde, já musím…“ Pokývla jsem ke kbelíku, ale na něj jsem se nekoukla.

„Samozřejmě.“ V jeho hlase byl slyšet úsměv. „Budu v rohu.“

 

„Hotovo,“ oznámila jsem a prohrábla si vlasy. Zápach, který se šířil z mého podpaží, mě zarazil, stejně jako mastné vlasy, které se zamotaly do obvazu na ruce. „Sprcha by asi nebyla,“ zamručela jsem rozmrzele.

„To bohužel ne,“ potvrdil a okamžitě stál u mě a koukal na mé dlaně. „Ale měla by tam být žínka, mýdlo a taky čisté oblečení. V tom druhém kbelíku je voda, bude ti to muset stačit a taky se ti chci znovu podívat na dlaně a na hlavu.“ Jeho prsty se rozběhly po mém spánku a opatrně ho prozkoumávaly.

„Hmm…“ Moc se mi to nelíbilo, ale co jsem mohla dělat jiného, bylo to lepší než nic.

„Neboj se, budu zase v rohu, kdyby něco, tak volej.“ Bylo to od něj tak milé, ale ani to mi nezabránilo v tom, abych se nestyděla, celá nečervenala a neustále se neohlížela, jestli náhodou nekouká, naštěstí nekoukal. Dokonce jsem našla i čisté oblečení – rifle, tričko a mikinu. Opravdu mi jejich chování nedávalo smysl, skoro mě zabijí, hodí mě do jedné klece s krvelačným tvorem, a když se na mě nevrhne při první příležitosti, tak se o mě budou starat? Tahle logika byla naprosto scestná, musí za tím být něco víc, ale co?

„Už,“ sdělila jsem mu a oblékla si teplou mikinu, kterou mi donesli. Voněla zvláštně, hodně přeslazeně, jako by někdo použil moc parfému. Vzdáleně připomínala tu Edwardovu, ale byla mnohem vtíravější, svým způsobem i krásnější a… Jediné slovo, které mě napadalo, bylo zvrhlejší a snad i dusivější. Podstatné ale bylo, že mě zahřála a částečně potlačila chlad, který se zakusoval do mé kůže.

„Ukaž, převážu ti ruce.“ Než jsem stihla něco říct, bral do ruky mou dlaň a sundávala obvaz nacucaný vodou. Vlastně už mě nebolely a ani nevypadaly tak děsivě, bylo tam pár šrámů, co se musely zahojit, ale to bylo vše.

„Už to nebudu zavazovat, není to potřeba a ty se pojď najíst a pořádně.“

„To si mě chceš vykrmit? Nedělám nic jiného, než že jím,“ zamručela jsem.

„Nechci si tě vykrmit, ale musíš jíst, už tak jsou tyhle podmínky mizerné, zima, vlhko, žádné sluce, musíš jíst, abys zůstala zdravá.“

A proč bych měla, když mě stejně vycucneš? Chtěla jsem mu to vmést do tváře, ale zastavila jsem se, dělá první poslední, aby mi to usnadnil, není jeho vina, že jsem tady.

Přešla jsem k matraci, kde jsem se podle jeho pokynů posadila a pustila se do jídla. Čekala jsem, že si sedne vedle mě, ale nestalo se tak, sedl si na zem a sledoval mě.

„Edwarde, opravdu nemusíš sedět na zemi, pojď si sednout vedle mě, matrace je mnohem pohodlnější a navíc netlačí.“

„Pro mě je to stejně pohodlné, tady, jako u tebe,“ odpověděl s úsměvem.

„Tebe ta zem netlačí?“ ptala jsem se pochybovačně.

„N-eee,“ chechtal se a jeho nádherný smích naplňoval celou místnost a projasňoval ji. „Ne, zem mě netlačí, dalo by se říct, že spíš já tlačím ji.“

„Co tím myslíš?“ vyzvídala jsem. Edward neodpověděl, jenom přiložil dva prsty na podlahu a zatlačil. O chvilku později dlaň odsunul a v kameni se skvěly dva otisky.

„Ty jsi…“ Nevěřícně jsem hleděla na podlahu, odstrčila jsem tác s jídlem a posunula se na okraj matrace tak, abych se mohla dotknout těch dvou důlků, které v kameni zanechal. „Ty jsi udělal do podlahy díru,“ vydechla jsem obdivně.

„Ano, říkal jsem ti, že upíři jsou velice silní, takže nemusíš mít strach, podlaha mi opravdu nevadí, stejně jako zdejší chlad.“

„Dobrá…“ pokývla jsem a sledovala jeho zářivý úsměv. „I tak si ale můžeš sednout vedle mě, ne?“

„Pokud chceš.“ Nervozita, které ho opanovala, byla jasně viditelná.

„Ano, chci,“ souhlasila jsem a poklepala vedle sebe. Edward už nic nenamítal, sedl si vedle mě a do ruky mi strčil další jablko, které se ještě před chvílí skvělo na tácu, ležícím na zemi.

Jenom jsem protočila oči a zakousla se do červeného ovoce, jehož sladká chuť hladila můj jazyk. Edward seděl vedle mě a doslova jsem na sobě cítila jeho pohled, věděla jsem, že pozoruje každý můj pohyb a pečlivě jej analyzuje. Bylo to velice nepříjemné, ale zároveň kouzelné. Rozhodně mě to ale znervózňovalo a vhánělo krev do tváří.

„Edwarde, povíš mi něco o své rodině? Říkal si, že je vás… sedm.“ Jeho rodina, zvláštní, zjišťovat něco o upírovi, který vás zabije, neúmyslně, ale ano. I tak je to ale lepší než ticho a nervozita, kterou způsobovalo.

„Pokud chceš.“ Jeho úsměv sice nebyl z nejširších, ale v očích se mu objevila něha a radost, značící jediné - lásku, musejí si být hodně blízcí. „První z nás byl Carlisle, to on přišel na jiný způsob stravování. Je to ten nejlaskavější člověk – teda upír, kterého znám. Jeho sebeovládání je dokonalé, nikdy neochutnal lidskou krev, dokonce pracuje jako lékař a od rána do večera zachraňuje lidské životy. To on mě přeměnil. Život upíra je dlouhý, a pokud žiješ sama, je ještě delší. Carlislea jsem potkal v roce 1917 v Chicagské nemocnici, tehdy jsem tam umíral na španělskou chřipku. Už dlouho si pohrával s myšlenkou vytvořit si společníka, vlastně mě zachránil, svým způsobem…“ Na chvíli se odmlčel a na tváři se mu objevil nostalgický výraz, určitě ho právě teď viděl před sebou, i já ho viděla. Starší pán s milým úsměvem a vědoucíma očima.

„Kolik je Carlisleovi?“

„Lidských 27, upířích tři sta.“ Tři sta, dvacet sedm… tím padá teorie o dědečkovis milým úsměvem.

„Jak jsem říkal, Carlisle mě přeměnil a já se stal jeho společníkem, to on přišel na to, že můžu číst myšlenky, naučil mě všemu, co znám, byl a je to můj druhý otec. každém městě, kde jsme žili, vykonával své povolání. Tak se k nám dostala Esme, přivezli ji do nemocnice a mysleli si, že je mrtvá, jen Carlisle věděl, že to není pravda, ale zároveň věděl, že už nebude dlouho žít. Neváhal ani chviličku, udělal z ní jednu z nás a nikdy toho nelitoval. Esme byla a je jeho jedinou láskou, nikoho nemiluje víc, dokonce ani svou práci. A pravda je, že ona si to opravdu zaslouží, je to ta nejúžasnější a nejlaskavější matka, jakou si někdo může přát.“ Při vyslovení jejího jména se mu v očích zračila taková láska a obdiv, že to skoro nebylo možné, ona byla opravdu jeho matkou a možná i něco víc.

„Potom se k nám dostala Rosalie, Carlisle ji našel polomrtvou na chodníku, když se vracel z práce, okamžitě ji donesl k nám domů, kde ji přeměnil. S Esme ve skrytu duše doufali, že by se mohla stát mou družkou. Už jako člověk byla Rose krásná, ale jako upírka je naprosto dokonalá, dlouhé blond vlasy, tělo modelky…“ Upíří barbie, určitě to bude ta nejkrásnější žena, jakou kdy svět spatřil. Nevím proč, ale při pomyšlení na ni, mě popadal vztek, a to o ní slyším poprvé v životě.

„Ale já na ni nikdy nemyslel jinak, než jako na sestru.“ Všechna rozmrzelost byla najednou pryč, jako mávnutím kouzelného proutku zmizela a já se jemně pousmála. „Když byla jednou na lovu, potkala Emmetta… I když, jak se to vezme.“ Jeden jeho koutek se zvedl a v očích se mu zračilo veselí. „Emmett byl na lovu medvědů, ale medvěd ulovil jeho, Rose ho zachránila před jistou smrtí a přiměla Carlislea, aby ho proměnil, tehdy ho nesla celou cestu domů, sama si nevěřila. Když ji Emmett poprvé uviděl, považoval ji za anděla, popravdě se mu ani nedivím, okamžitě se zamiloval, od té doby jsou spolu. Chystali patnáctou svatbu, když jsem je viděl naposledy…“ Radost a veselí vystřídaly chmury a na čele se mu objevila vráska. Muselo se mu po rodině stýskat, i mně se stýskalo, a jak moc, ale já už své rodiče nikdy neuvidím, on může…

Nevěděla jsem co říct, stejně by nic nepomohlo, tak jsem se posunula k němu, pohladila jeho paži a opřela se mu o rameno. Edward mě celou dobu pečlivě sledoval, ale nic nenamítal, dokonce to snad vítal a vzal mou dlaň do své.

„A nakonec se k nám přidala Alice s Jasperem, přišli jako pár, jednou jsem se vydal na lov, a když jsem se vrátil, ta malá, černovlasá potvůrka seděla uprostřed mého pokoje, už prázdného pokoje, a plánovala, kam si co dá. Vystěhovala mě z pokoje, protože tam prý byl nejlepší výhled…“ I když mluvil káravě, láska a radost z něj přímo čišela. „Alice si z lidského života nic nepamatuje, ani neví, kdo ji stvořil, ale její vize jí pomohly překonat období novorozených, najít Jaspera a potom nás. Víš, Alice vidí budoucnost, je to subjektivní, mění se podle rozhodnutí, ale velice efektivní… A potom je tady Jasper, jeho minulost je složitá, Jasper bojoval v občanské válce, když se střetnul svou stvořitelkou – Mariu. Jeho život byl plný násilí a smutku, než potkal Alici. Jasper má taky dar, velice zajímavý, cítí a ovládá emoce ostatních, ale popravdě, občas je to k zbláznění…“ Místnost opět naplnilo ticho, ale nikoliv tíživé, spíš velice příjemné. Edward měl na tváři jemný úsměv, určitě myslel na svou rodinu a já na něj a jeho příbuzné. Sice je nepojilo krevní pouto, ale podle lásky a oddanosti, se kterou o nich mluvil, byli lepší rodinou než kdejací pokrevní příbuzní. Viděla jsem je před sebou, usměvaví, nádherní, milí a neposední, sedm dokonalých bytostí, které pro sebe udělají první poslední.

„Kolik jim je let?“

„Proměněni byli kolem dvaceti, nejstarší, z lidského pohledu, je Esme, je jí třicet dva.“

„Proč si pro tebe nepřijdou?“ Ani nevím, proč jsem to řekla, vždyť je to naprosto jasné!

„Nechci to, nedovolím jim obětovat se a oni to ví.“ Radost opět vystřídal smutek a vztek.

„Promiň, nechtěla jsem.“

„To nic,“ pousmál se a trochu víc mi zmáčknul ruku. Bylo to příjemné, velice útulné, možná až moc. Naprosto iracionálně jsem se v jeho náručí cítila v bezpečí, věřila jsem, že když tam zůstanu, tak se mi nic nestane, že to nedovolí. S tímhle vědomím se má mysl opět odebrala do říše snů.


Tahle kapitola je nudná, o ničem a navíc se mi vůbec nepovedla. Není tam to, co tam být mělo a chybí tomu elán, ale na přepisování se necítím. Můžu jen doufat, že mi to odpustíte a počkáte na další kapitolu, která už bude stát za to.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Kobka lásky 4. kapitola:

 1
10.08.2011 [0:15]

liliboNemyslím, že by se ti nepovadla. Vždycky se musí vědět všechno okolo minulosti, problém ovšem bývá spíše ve zpracování, než "o čem to je". A ty jsi to udělala velice elegantně. Emoticon Emoticon Povedlo se ti to! Emoticon Smekám. Emoticon Jinak postel - super nápad. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

05.08.2011 [10:35]

AfroditaNádhera. Vážně nechápu, co se ti na tom nelíbí. Kdybych já takhle uměla psát... Emoticon
Jinak v ději je také zajímavý. Edward je strašně moc laskavý a udělá pro Bellu cokoliv.
Tvůj nápad na tuto povídku je originální a já se už těším, až si přečtu pokračování! Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!