Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kobka lásky 3. kapitola

Volturiovi


Kobka lásky 3. kapitolaOdpovíme na pár otázek a také se dovíme, k čemu je ten druhý, záhadný kýbl. (Nikdy bych nevěřila, že vám to tak bude vrtat hlavou.)

Moc děkuju za všechny nádherné komentáře, velice si jich vážím.

Protáhla jsem se a přetočila se na záda, nade mnou se vznášel tmavý strop, a já se opět vrátila do reality. Opět jsem věděla, kde jsem a proč tady jsem, co se děje. Opatrně jsem se posadila a hledala ho, potřebovala jsem vědět, kde je. Seděl u protější stěny a sledoval mě. Oddechla jsem si, nevím, jestli proto, že tady stále je, nebo proto, že je tak daleko. Natáhla jsem se pro láhev, která ležela vedle mě a uhasila žízeň, která se opět hlásila o slovo. Přijde mi, že pomalu nedělám nic jiného, než že piju a teď se mi to všechno vracelo. Rozhlížela jsem se po cele a hledala něco, co by se dalo použít jako záchod…

„Ehm… Edwarde?“ oslovila jsem ho nejistě a doufala, že je to jeho jméno a neznámý si ze mě nevystřelil.

Překvapeně ke mně zvedl hlavu a nepatrně se pousmál, teda myslím. „Ano?“ Jeho hlas už nebyl hrubý nebo přiškrcený, spíš uvolněný, do jisté míry.

„No já…“ Nevěděla jsem, jak se vyjádřit, jak mu to říct a do tváře se mi nahrnula krev.

„Ano?“ optal se, když jsem se neměla k dokončení věty.

„No… potřebovala bych na záchod, ale žádný tady nevidím…“ Teď jsem byla regulérně rudá jako rak.

„Ehmm…“ vyšlo z něj, to mi vážně pomohlo. „Obávám se, že k tomu je tady ten druhý kbelík.“ Hlavou ukázal ke dveřím. To přece nemyslel vážně, přece si nemysleli, že budu používat kýbl!

„To myslíš vážně?“ ujišťovala jsem se.

„Bohužel,“ přikývl. Super, tak nejen že jsem tady zavřená, ale ještě budu čůrat do mísy!

„Fajn,“ zamumlala jsem naštvaně a vydala se k oné věci. Byl to normální, plastový kýbl, naštěstí měl víko. Chytla jsem ho opatrně do zavázané dlaně a rozhlížela se po místnosti, žádný kout nepřinášel víc soukromí, než ten druhý, takže vlastně bylo jedno, kde to udělám, v téhle chvíli jsem si přála být chlap, ti to mají o tolik jednodušší.

„Myslíš… Myslíš, že by ses mohl otočit,“ zamumlala jsem.

„Samozřejmě, budu v rohu, kdyby něco,“ odvětil s úžasným, pokřiveným úsměvem. Počkala jsem, než stál zády ke mně a já si mohla konečně ulevit, už jsem začínala mít pomalu strach, že to můj močový měchýř nevydrží.

 

„V pořádku,“ špitla jsem, když jsem zavřela poklop a celá rudá se na něj otočila se sklopenou hlavou.

„Sluší ti to, když se červenáš,“ složil mi poklonu a došel na metr ke mně.

„Děkuju… myslím,“ zašeptala jsem a nepatrně zvedla hlavu.

„Můžu se zeptat na tvé jméno?“

„Jsem Bella, teda Isabella, ale všichni mi říkají Bella,“ představila jsem se překotně.

„Těší mě, já jsem Edward, jak už víš,“ usmál se, zase tím pokřiveným úsměvem, a napřáhl ke mně ruku. Nejistě jsem ji přijala a pousmála se.

„Mě zřejmě taky, i když…“ Pokrčila jsem rameny, proč by mě mělo vlastně těšit? On mě jednoho krásného dne vycucne.

„Pravda, i když.“ Na tváři měl smutný výraz. Pustila jsem jeho ruku a odstoupila od něj.

„Ne, prosím, neboj se mě.“ Snažil se mě zastavit.

„Proč bych neměla?“

„Já ti nechci ublížit, opravdu ne.“ Zněl přesvědčivě a upřímně, ale copak mu můžu věřit? Mohu uvěřit svému vrahovi?

„Nechci být zlá, ale opravdu si myslíš, že tomu budu věřit?“

„Ne, to asi ne, ale je to tak.“ Opravdu toho litoval, anebo to byl dobrý herec. Vlastně by to mohla být příležitost, možnost, jak zjistit, proč vlastně umřu, proč umřel můj otec.

„Nechceš… nemohl bys mi říct něco o sobě, o tom, proč tady jsme?“ zeptala jsem se nejistě.

„Jestli chceš.“ Teď měl na tváři nepatrný, smutný úsměv. „Ale měla by ses najíst.“ Teď se na mě mračil, že by o mě měl opravdu strach? Nebo prostě jen neměl rád vyhublou večeři. Ale měl pravdu, měla bych se najíst, žaludek mě z toho věčného hladovění bolel, na rozdíl od hlavy, která se už uklidnila.

„Dobře, já budu jíst a ty vyprávět,“ kývla jsem a vydala se k místu svého odpočinku. Posadila jsem na deku a natáhla se po tácu, který měl Edward v rukou. Opatrně ho položil a rozhlížel se kolem sebe. Dilema bylo na obou stranách, nechtěla jsem, aby seděl vedle mě, ale zároveň jsem si nepřála, aby byl daleko. Jak rozporuplné, aspoň jednou by mé myšlenky a pud sebezáchovy mohly spolupracovat.

„Posaď se,“ pokynula jsem mu vedle sebe. Na Edwardově tváři se objevil ten úžasný úsměv, po kterém mé srdce začalo vyvádět, a jedním ladným pohybem se posadil vedle mě, ne tak, abychom se dotýkali, ale nebylo mezi námi ani půl metru. Po očku jsem ho sledovala a přemýšlela, co si dát. Vlastně to bylo jedno, měla jsem takový hlad, že bych snědla cokoliv, takže jsem se natáhla po prvním kelímku a začala hltat jeho obsah.

„To jídlo ti nikam neuteče,“ usmál se.

„Nem-hel bysh zachit?“ mumlala jsem s plnou pusou, na etiketu zrovna nebylo místo.

„Nedočkavá,“ zamumlal a po tváři mu přeběhl úsměv, nějak moc se smál na to, v jaké jsme situaci. „Obyvatelé tohoto hradu jsou, až na pár výjimek, upíři…“

„To mi došlo,“ ušklíbla jsem se a strčila si do pus další porci.

„Jsme rychlí, jak si poznala, také silní, máme silně vyvinuté smysly a povětšinou se straníme lidem. Většina z nás se živí lidskou krví, řekněme, že je to přirozené, ale jsou i výjimky, upíři, kteří ctí život a krmí se zvířaty.“

„Proč to dělají?“

„Někteří z nás nechtějí být stvůry,“ zavrčel, až jsem poskočila, opět mi připomněl, vedle koho právě sedím. „Promiň, nechtěl jsem tě vylekat,“ omlouval se překotně.

„To je dobrý,“ zamumlala jsem. „Jak se pozná lidožrout od nelidožrouta?“ zeptala jsem se po chvíli, kdy jsem jakžtakž uklidnila své vyplašené srdce.

„Podle očí, upíři, kteří se živí lidskou krví, mají rudé duhovky…“ Ty dva páry červených očí, které na mě upíraly svůj pohled, přímo mě hypnotizovaly a pomalu se blížily, byla v nich vidět touha, byly plné chtíče, lačnily po mé krvi… Otřepala jsem se při té hrůzné vzpomínce a snažila se ji zahnat. Edward si toho musel všimnout, protože se odmlčel a sledoval mě.

„A co ti…“ můj hlas mě zradil a já se musela zhluboka nedechnout. „A co ti druzí?“

„Říkáme si vegetariáni, je to takový rodinný vtip, moc nás není a naše oči jsou zlaté.“ Takže taky patří mezi… vegetariány, zvláštní výraz.

„Tvé oči jsou ale tmavě hnědé, skoro černé,“ mračila jsem se na něj.

„To je dáno žízní, už jsem tady pár dní, a čím větší mám hlad, tím jsou mé oči tmavší,“ zamumlal téměř neslyšně.

„Takže na mě máš chuť?“

„Ani nevíš jakou.“ Pronesl to tak tiše, že jsem skoro nevěřila tomu, že to řekl, ale to neznamenalo, že to nebyla pravda. Má krev ho láká, vábí ho ke mně a čeká, kdy se neudrží a skoncuje to.

„Tak proč to neuděláš, proč mě prostě nevysaješ? Ukončil bys mé trápení a své taky, prospěch na obou stranách.“

„Jak takhle můžeš mluvit?“ Jeho hlas byl najednou tvrdý, hrubý a nenávistný jako poprvé. „Jak takhle klidně můžeš mluvit o své smrti?“ Už neseděl vedle mě, ale klečel přede mnou a svíral mé ruce. „Tak lehkovážně laškovat se svým životem?!“ Pokaždé, když skoro zapomenu, že je upír, tak mi to nějak připomene, udělá něco, co mě opět přinutí klepat se strachy, děsit se ho, nenávidět ho.

„A co jiného mám dělat, Stejně se odsud nedostanu, nikdy, buď mě zabiješ ty, nebo oni. Já už nemám pro co žít, tak proč to společné trápení prodlužovat?!“ křičela jsem na něj. Z očí mi vytryskly slzy a opět jsem se třásla strachem a snad i vztekem, on to nechápe, nemůže to pochopit, nikdy… Už jsem neseděla na studené zemi, ale v jeho pevném a ledovém náručí.

„Pšt, princezno, no tak, neplač, nic se ti nestane, slibuju,“ šeptal mi do ucha a kolébal se mnou jako s dítětem. Jeho dlaně mě opatrně hladily po zádech a jemně si mě tiskly k sobě. „Nikdy se tě ani nedotknou, slibuju.“

„P-p-proč t-t-tohle dělá-áššš?“ dostala jsem ze sebe mezi vzlyky. „Oni mě s-s-st-tejně z-z-zabijí, pr-r-roč mi dávášš f-f-faleškou nad-ději?“

„Protože je to pravda, nikdy jim nedovolím, by ti ublížili,“ zašeptal mi do vlasů a zabalil mě do deky, na které jsem před chvilkou seděla. Zabořila jsem mu hlavu do ramene a nechala se utěšovat jeho líbeznými a melodickými slovy, které se tak krásně poslouchaly. Bylo jednoduché mu uvěřit, tak snadné, nezabralo by to moc práce, kdo by nechtěl věřit andělovi, který vám slibuje dlouhý život? V jeho náručí jsem se cítila bezpečně, nebo spíš bezpečněji.

Trvalo pár minut, než se mé vzlyky utišily a já mohla opět začít myslet. Hlavu jsem měla položenou na jeho rameni a v rukou svírala jeho šedivou košili. Věděla jsem, kde sedím, v čí náruči sedím, že stačí jeden špatný pohyb a mohlo být po všem, ale neměla jsem v plánu se zvedat, bylo mi u něho až moc dobře.

„Takže se živíš zvířaty?“ zašeptala jsem po chvíli a tím přerušila tíživé ticho.

„Ano, já a má rodina.“

„Rodina?“ vypískla jsem.

„Ano, je nás celkem sedm – Carlisle, ten byl první, přeměnil mě, potom Esme, jeho žena, Rosalie a Emmett a Alice s Jasperem.“

„Je to… Je to jiné, než lidská krev?“ Edwardova hruď se začala otřásat smíchy a tím i já.

„Ano, hodně jiné, s lidskou krví se to nedá srovnat, je to jako laciná náhražka, nechutná, ale nasytí.“

„Takže si dobrovolně dáš chleba, i když by si mohl mít čokoládový dort?“

„Přesně.“ Na tváři se mu zase objevil ten pokřivený úsměv, který mu tolik slušel.

„A co slunce?“

„V prach mě nepromění,“ uchychtl se.

„Česnek?“

„Blábol“

„Dřevěný kolík do srdce?“

„Dřevo mou kůží neprojde, vlastně skoro nic jí nepronikne, jen upíří zuby,“ pousmál se. Zvědavě jsem prstem pohladila jeho hruď, kde košile odhalovala jeho kůži. Byla krásně hladká, sametově jemná a nepoddajná.

„A rakev?“ koukla jsem se na něj s nadějí v očích. Opět se nahlas zasmál a rošťácky mě sledoval.

„Musím tě zklamat, ale ani tu doma nemáme… My vlastně nespíme.“

„Nikdy?“ vykulila jsem oči.

„Vůbec nikdy,“ přikývl.

„To musí být… hrozné,“ zamumlala jsem. Nedovedla jsem si představit, co bych dělala, kdybych nemohla spát, kdybych nemohla uniknout do toho klidu, který mě obklopoval, než se o slovo přihlásily sny. „Co děláte v noci?“ Zvědavost ze mě musela přímo čišet.

„No… mí rodiče a sourozenci si v noci užívají manželského života a já se je snažím neposlouchat.“ Manželského života, takže oni… Okamžitě mi došel význam jeho slov a celá jsem zčervenala. Nesměle jsem zvedla oči a střetla se s jeho krásným úsměvem a pohledem plným… něhy? Okamžitě jsem sklonila pohled a zčervenala ještě víc. Edwardova ruka se najednou ocitla na mé rozpálené tváři a poskytovala jí krásné ochlazení, aspoň tu miniaturní chvilečku, než jsem instinktivně uhnula. Paradox, jeho náručí mi nevadí, ale dotýkat se mě nesmí.

„Proč tady vlastně jsi?“ zeptala jsem se na první věc, která mě napadlo, jenom abych se vyhnula následující situaci.

„To je dlouhý příběh a ty by ses měla najíst, pořádně, a ne že se lžičkou ponimráš v prapodivné hmotě,“ zamračil se na mě a podával mi talíř, pod jehož poklopem se skrývaly ještě teplé těstoviny. Jenom jsem něco zamručela a začala jíst sýrové torteliny.

„Začneš už?“ vybafla jsem na něj, když se ani po třetím soustu neměl k věci.

„Dobře,“ povzdechl si, jako by šel k poslednímu soudu, copak jsem po něm chtěla něco tak hrozného? „Zdejší upíři, Volturiovi, se starají o pořádek v našem světě, drží nomády na uzdě…“

„Nomády?“

„Upíry, kteří se toulají světem, nemají pevné sídlo. Čas od času se někdo neudrží, začne plenit město a vraždy vždy přilákají pozornost veřejnosti, nebo se pokusí o vzpouru proti zaběhnutým pořádkům –“

„Ty ses pokusil o vzpouru?“ vpadla jsem mu do řeči.

„Ne, to opravdu ne,“ odvětil se smíchem, zněl jako zvonkohra, spousty rolniček, které jsou dokonale sehrané a jedna neladí, je mimo tón a tím vytváří naprosto neodolatelný zvuk. „I když svým způsobem ano…“ dodal po chvíli zadumaně a zadíval se bokem. Na jeho obočí, které se téměř nepatrně mračilo a opět vyhlazovalo, bylo vidět, že usilovně přemýšlí. Chvíli jsem ho nechala, dokud mi to ticho nezačalo být nepříjemné.

„Edwarde, já jsem stále taky.“ Zamávala jsem mu vidličkou před obličejem.

„Já vím, věř mi, že na to nikdy nezapomínám,“ zamumlal temně. „Takže, Volturiovi se starají o pořádek a řekněme, že jim jejich moc stoupla do hlavy, potřebovali by políček od maminky.“ Neodolatelně se usmál. „Jsou tři bratři, vládci – Aro, Caius a Marcus. Aro, možná si ho viděla, hodně světlá kůže, téměř průsvitné, rudé oči, černé, dlouhé vlasy…“ Toho muže jsem si pamatovala až moc dobře, jeho rudé oči, krvavý úsměv… Při té vzpomínce jsem se otřásla odporem a Edward si mě k sobě přitisknul ještě blíže.

„Aro je sběratel, velice rád vyhledává mezi upíry, ale i lidmi talenty - upíry s jistým nadáním a poté se je k sobě snaží připoutat, nabízí jim místo v gardě. Takováhle nabídka se nedá jen tak odmítnout.“

„Jaké nadání?“

„Řekněme schopnosti,“ nad tím slovem se pousmál. „Carlisle, můj otec, má takovou teorii, podle něho si do svého upířího života každý přináší svou nejvýraznější vlastnost, ta se mnohonásobně zvýší, umocní…“

„A ty máš takovou vlastnost?“ vyzvídala jsem.

„Ano,“ opět se pousmál. „Jako člověk jsem byl… řekněme všímavý, dokázal jsem uhodnout skutky lidí, vyčíst jim z tváře myšlenky. A v mém nesmrtelném životě se to umocnilo, dokážu číst lidem myšlenky…“ On… on dokáže… Sousto, které jsem si před chvilkou vložila do úst, mi zaskočilo a já se rozkašlala na celé kolo. Edward se mi snažil pomoci, ale popravdě mu to moc nešlo a já se dávila kouskem těstovin. Když jsem utišila svůj kašel a uklidnila srdce, došel mi plný význam jeho slov. Takže on mi celou dobu čte myšlenky, ví, na co myslím, co se mi honí hlavou…

„Ty… můžeš mi… čteš mi myšlenky?“ vykoktala jsem nejistě.

„Tobě ne, nevím, proč to nejde, nikdy se mi to nestalo, všem, které jsem potkal, jsem viděl do mysli, jenom u tebe to nějak nejde. Napadlo mě, jestli to nějak nesouvisí s mým vězením, dobou, kterou jsem zde, ale Felixovy myšlenky můžu číst normálně, takže tím to nebude…“ dumal nahlas a zamyšleně mě pozoroval. Takže mi do hlavy nevidí, nemůže číst mé myšlenky… To mi na tváři vyvolalo naprosto spontánní úsměv.

„A proč si teda tady?“ vyzvídala jsem.

„Aro mě chtěl do své skupiny vyvolených, jak říká. Víš, on sám má schopnost, může vidět každý okamžik tvého života, každičkou myšlenku, i tu nejzatoulanější, ale jeho schopnost je omezena dotykem. V tom jsem jiný, nevidím sice před očima celý život, jen momentální myšlenky, ale nejsem limitován fyzickým kontaktem. To ho přímo fascinuje, ty možnosti, které by mu to poskytlo… Svým způsobem je to velké dítě, rozmazlené dítě, které se těší na novou hračku. A já jsem měl být jednou z nich, stát se třešničkou na jeho dortu, ale odmítl jsem, a to dost nevybíravým způsobem. Řekněme, že poté, co položil tu otázku po x-té. jsem to nevydržel, zvlášť když se k tomu přidaly jeho myšlenky a urazil ho před značnou částí upířího světa. To si samozřejmě nemohl nechat líbit, a tak jsem se ocitl zde, abych zpytoval svědomí, poprosil o odpuštění a s pokorou přijal jeho nabídku… Ty jsi tady jako donucovací prostředek, řekněme,“ zašeptal tiše. Vlastně mi ho bylo líto, nemohl za to, že se tady ocitl, že je v rukou novodobého Drákuly a já bych touhle dobou zřejmě už byla mrtvá, nebýt jeho vězení.

Hlavu jsem měla položenou na jeho rameni, on měl svou bradu zabořenou do mých vlasu, oba jsme mlčeli, přemýšleli o svých životech, které neviditelná nitka osudu svedla dohromady.

„Existuje Drákula?“ zeptala jsem se o hodně později. Tím jsem přerušila to příjemné ticho a vyvolala Edwardův smích, který se rozléhal celou místností a otřásal jeho tělem.

„Domnívám se…“ Jeho smích nebyl k utišení, pobavení z něj přímo srčelo a přerušovalo jeho odpověď. „Myslím, že skutečný Drákula… není, je výplodem Stokerovi fantazie, ale… Je zcela možné, že… že…“ Ve chvíli, kdy to vypadalo, že se uklidní, opět vyprskl smíchy.

„Edwarde, no tak,“ plácla jsem ho rozmrzele.

„Promiň, ale ono… takhle jsem se nezasmál… Slyšet to Emmett, tak…“ Zamračila jsem se na něj rádoby hrozivě, i když pochybuju, že to mělo kýžený účinek. Edward se po chvíli uklidnil a vypadalo to, že bude schopen dokončit větu.

„Skutečný Drákula neexistuje, ale Stoker se zřejmě nechal inspirovat Stefanem nebo Vladimírem, Rumunskými upíry, velice starými, mám dokonce tušení, že u nich nějakou dobu pobýval. Jejich existenci spojil s dávným vladařem a pozměnil jisté skutečnosti, dal nám punc zranitelnosti, aby si lidé nepřipadali tak maličcí. Jak jinak by Mína mohla přežít, že ano,“ na konci se neodolatelně usmál. Nevím, co mě fascinovalo víc, jestli jeho vyprávění, nebo úsměv.

„Kolik ti vlastně je?“

„Sedmnáct… skoro sto let,“ dodal neslyšně. Sto let… navždy mladý… Lákavá myšlenky, velice lákavá, ale naprosto nereálná.

Hlavou se mi honila spousta myšlenek, množství nereálných nápadů a neuvěřitelných představ, které můj mozek vyčerpaly natolik, až se má mysl odporoučela do říše snu…


Delší než minule, jak jsem slíbila. :)

Líbilo se?


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Kobka lásky 3. kapitola:

 1
28.10.2011 [21:18]

dcvstwilightWooow, je to nádhera! Ona pořád chrápe!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

09.08.2011 [23:26]

liliboAro je debil. Emoticon Je to pravda, pořád někoho otravuje a pak se diví, že ho urazí. Emoticon Ale zase by se Eda s Bellou třeba vůbec nesetkal... To s tím kýblem - já nad tím ani moc nepřemýšlela. Přišlo mi to jasný, akorád si říkám, že pro ni bude horší, až se jí bude chtít něco jiného než čůrat. Taky po mě běhá mráz, když si představím, že by zrovna teď měla třeba své dny, nebo by měly teď přijít. Emoticon Já vím, že je to trochu praštěný uvažování, ale když nad tím zapřemýšlíš je to děsivá představa. Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!