Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kobka lásky 2. kapitola

Edward Cullen ti chce dát pusu!!


Kobka lásky 2. kapitolaUdrží se Edward, nebo je Bellina vůně až moc lákavá?

Děkuju za všechny nádherné komentáře, které jste mi nechali u minulé kapitoly, moc si jich vážím.

Bylo mi teplo, nebylo to jako pod peřinou, ale opravdu mi bylo teplo a ležela jsem na něčem tvrdém, ale neuvěřitelně voňavém, ta dokonalá, sladká vůně mě celou obklopovala a na tváři mi vykouzlila úsměv. Bylo to nádherné, jako ta nejvoňavější louka plná květin, viděla jsem ji před sebou, ležela jsem v jejím středu a ona mě obklopovala, svírala mě ve svém objetí a já si to užívala. Drobné kvítky mě hladily po tváři a já se usmívala, byly nádherně bílé, sladké, opatrné a studené, jako motýlí pohlazení…

To nebyly kvítky, to byly něčí prsty! Rychle jsem otevřela oči a vyděšeně hleděla na anděla s bronzovými vlasy, bledou kůží, tmavě hnědými, téměř černými, duhovkami a rty, na kterých hrál pokřivený úsměv. Vypadal nádherně a já na něj musela doslova zírat s pootevřenými rty, rychle jsem je zavřela a na tvářích mi určitě naskočil ruměnec. Opravdu to byl anděl, anděl, který…

Upír! Rychle jsem se začala zvedat a chtěla se vymanit z jeho náruče, utéct od něj co nejdál, byl nebezpečný, byl to vrah, mým tělem opět prostupoval děs.

„Počkej, já ti neublížím, slibuju, princezno,“ uklidňoval mě jemným hlasem. Byl tak odlišný od toho hrubého, který jsem si pamatovala. I přes tu krásnou melodii jsem věděla, že je nebezpečný, že mě zabije. Chvilku jsem s ním zápasila, než mě pustil a já se hnala na opačný konec místnosti, a to dost nevybíravým způsobem – přistála jsem na všech čtyřech. Nesnažila jsem se postavit, prostě jsem jenom lezla po zemi, ale deka, do které jsem byla zamotaná a dlaně, které mě pálily jako čert, mi v tom zabraňovaly. Snažila jsem se postavit na nohy, ale všechno se proti mně jakoby spiklo. Když se mi to podařilo, hlava se mi zamotala a já padala na zem. Před další boulí mě zachránily jeho studené ruce, které si mě přitáhly na hruď.

„Pust mě!“ zařvala jsem na něj a snažila se odstrčit jeho ruce.

Opravdu mě pustil, ale teprve potom, co jsem pevně stála na zemi. Shodila jsem jeho ruce zároveň s dekou a utíkala na opačnou stranu místnosti, kde jsem si ztěžka sedla a obezřetně ho sledovala. Zkoumala jsem každý jeho pohyb, i tu nemenší změnu, každičké mrknutí.

Nevím, jak dlouho jsem spala a už vůbec, jak dlouho u něj, ale řekla bych, že díky němu jsem usnula. Proč mě ale nezabil, nekousnul, nevysál tak, jak o tom mluvil ten s černými vlasy. Mohl mě zabít a měli bychom klid oba. Proč to dělal? Takhle mučil nás oba, zbytečně prodlužoval situaci, která má jen jedno řešení.

 

Seděla jsem na druhé straně místnosti, dokud se znovu neotevřely dveře.

„Tak stále na živu?“ podivil se muž, který vešel do místnosti, vlastně upír. Pozorovala jsem jeho pohyby, ale hlavu nezvedla, neměla jsem sílu ani chuť se čímkoliv zaobírat. „Škoda, to Aleca nepotěší a Caiuse také ne, Arovi to naopak připadá fascinující, jak jinak…“ zamumlal s úšklebkem. „Měla bys jíst,“ podotkl, když si všimnul plného tácu s jídlem. „Příště, ať je ten tác prázdný!“ zavrčel a odešel z místnosti. Po něm zde zůstal nový tác s jídlem, dvě láhve vody, balíček neidentifikovatelných věcí a dva kýble. Chvíli jsem se dívala na zavřené dveře, než jsem pohled opět zaměřila na mladíka, na opačné straně nevelké cely. Vlastně jsem ho ani nevnímala a koukala jsem se za něj, všechno kolem mě se slévalo do jednoho a já okolo sebe vystavěla skleněnou zeď, přes kterou neproniklo vůbec nic.

 

„Princezno, vnímáš mě? No tak, prober se!“ Někdo se mnou třásl a naléhavě na mě mluvil. Párkrát jsem zamrkala a zaostřila zrak na bronzovlasého anděla smrti, vlastně jeho vlasy nebyly bronzové, ale hnědé, na světle určitě házely bronzové odlesky. „Neboj se, neublížím ti, ale celá se třeseš, musí ti být zima a určitě máš žízeň, o hladu nemluvě a tvé dlaně potřebují ošetřit, prosím, neboj se.“

Chvíli jsem na něj hleděla a nechápala, co říká a proč mi to říká. Byla jsem jaksi mimo, teprve po nějaké době jsem si slova poskládala dohromady a přikývla. Vyprostil mi jednu ruku ze sevření a začal se věnovat mé dlani, už jsem věděla, co bylo v jednom kyblíku, voda a ten balíček byla zřejmě lékárnička. Pche, k čemu je mi lékárnička, když mě stejně zabijí, buď on, nebo oni. Naprostá ztráta času a materiálu, proč bych nemohla umřít s rozedřenými dlaněmi? Nebo se bojí, že bych nevydržela tolik, co můj vrah? Kdo ví. Z úvah mě vyrušilo štípání na ruce až jsem tiše vyjekla.

„Promiň, ale musel jsem to vydesinfikovat,“ zamumlal přes sevřené rty a dál se neuvěřitelně rychle staral o mou dlaň, než jsem se nadála, byla zavázaná a už čistil tu druhou.

„Teď se ti podívám na hlavu, asi to bude bolet.“ Klekl si k mému boku a začal mi opatrně prohmatávat bouli, i když byl opravdu opatrný, tak jsem se neubránila bolestnému syknutí.

„Tak, hotovo,“ oznámil mi po delší době a já jen přikývla. Co víc jsem měla dělat? Děkovat mu? Za co? Že opět protahuje naše společné mučení? Ale bylo to od něj pěkné, určitě se musel přemáhat, vlastně se divím, že se do mě ještě nezakousnul, ale kdo ví, v upířích věcech se nevyznám. Samu sebe jsem děsila tím, jak klidně jsem to brala.

„Musíš jíst,“ přikázal a před pusu mi strkal lžičku s divnou, žlutou hmotou. Poslušně jsem otevřela pusu a polkla, nebylo to zas tak špatné, byl to pudink. Dokud jsem nespolkla první sousto, nedošlo mi, jaký mám hlad. Polykala jsem jednu lžičku za druhou a dívala se jinam, než na něj.

„Měla bys sníst ještě něco, je tady jogurt, nějaké pečivo, zřejmě nudle…“ Jenom jsem zakroutila záporně hlavou. Sice se mu to nelíbilo, ale přikývl a k ústům mi přiložil láhev s vodou. Hltavě jsem pila, dokud mi nezaskočilo a já nezačala kašlat. Jakmile jsem se uklidnila, roztáhl mi na zemi deku, položil mě a druhou mě přikryl. Druhá deka, že by ji přinesl ten druhý sebou?

Všechno jsem dělal automaticky, bez citu, jakékoliv emoce, reakce, jako bych byla robot, co poslouchá příkazy, prázdná schránka bez vůle. Ležela jsem na zemi a poslouchala tichou melodii, která se linula od mého spoluvězně, který seděl vedle mě. Po chvíli jsem o sobě nevěděla a doufala, že už se nevzbudím.

 

***

 

Byla tak dokonalá, ty chvíle, kdy jsem ji mohl svírat v náručí, objímat toho nádherného anděla, princeznu, která mi klidně oddechovala v náručí a tulila se ke mně s důvěrou. Vírou, která skončí, jakmile otevře ty nádherné oči plné bolesti, smutku a smíření… Ona se s tím smířila, přijala svou smrt jako nevyhnutelný konec, jako by si snad přála zemřít, opustit tento svět, odejít, tak mladá… Měla by být někde venku, pobývat s přáteli, schovávat se před deštěm, zlobit se na učitele, hádat se s rodiči, radovat se ze života a ne tady ležet v náruči upíra a přát si vlastní smrt.

Její obočí se mírně stáhlo, čelo nakrčilo, víčka se jí jemně třásla, na obličeji se jí objevil bolestný výraz. Něco se jí zdálo a rozhodně to nebyl pěkný sen. Cukla sebou, poprvé to byl téměř nezřetelný pohyb, který nahradil druhým, silnější a další a další.

„Ne, prosím, ne… Běž pryč… Ne, tatí… Pozor, mamí… Ne… běž pryč, nešahej na mě… Uteč, utíkej!“ Házela sebou, zmítala se z jedné strany na druhou a šeptala ze spaní, byl to hlas plný beznaděje, bolesti a děsu.

„Pššt, princezno, vzbuď se, no tak, halo, probuď se.“ Jemně jsem s ní třepal a snažil se ji uklidnit. Zaplašit zlé duchy, které ovládaly její mysl.

„Princezno…“ Najednou otevřela oči a vyplašeně se rozhlížela kolem sebe, o vteřinu později už jsem ji objímal a ohladil její nádherné, hnědé vlasy.

„Pšt… byl to jenom zlý sen, nic jiného, noční můra, no tak, princezno…“ Tiché vzlyky, které ovládaly její křehké tělo, po chvíli utichly a teplé slzy přestaly unikat z jejich nádherných očí. Než jsem se nadál, slyšel jsem jen tiché oddechování a klidný tlukot srdce.

Andílek opět usnul, ponořil se do sladkého nevědomí, teď snad klidnějšího, než to minulé.


Omlouvám se za délku kapitoly, ale tu následující jsem nechtěla dělit.

Líbilo se?


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Kobka lásky 2. kapitola:

 1
3.
Smazat | Upravit | 30.03.2014 [19:24]

Čítam to už druhý krát za sebou, ale stále mi to príde dokonalé. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon a smutne krásne. Emoticon

28.10.2011 [21:05]

dcvstwilight Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

09.08.2011 [23:05]

liliboMoc hezké. Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!