Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kobka lásky 1. kapitola

Kobka lásky 1. kapitolaVšude je tma, temnota, beznaděj a děs. Co když si i za téhle situace k sobě najdou dva odlišní lidé cestu?
Bella se octne na místě, kde by nechtěl být nikdo a nikdy, ale na tom místě není sama, je tam s osobou, které se děsí, která ji má zabít... Proč je zavřená v temné kobce se svým vrahem? A kdo je jejím vrahem?

Studené ruce. Temná chodba. Ledový vzduch, který se mi zabodával do kůže, jako tisíce jehliček a potom… nic. Najednou byl klid, ticho, žádné hučení v uších, mrazivý vítr, jenom ty ruce zůstaly na mém těle. Zaskřípání těžkých dveří… Rychle jsem otevřela oči, ale než jsem stihla zareagovat, co se kolem mě děje, než jsem se stihla vykroutit z těch paží, pustily mě, letěla jsem vzduchem, instinktivně jsem před sebe natáhla ruce, nebo jsem se o to aspoň pokusila. Mé tělo dopadlo na studenou podlahu, jen o trochu teplejší, než on.

Dlaně mě pálily, hlava mi třeštila a tělo bolelo. Pevně jsem stiskla víčka k sobě a skousla zuby, aby z mého hrdla nevyšel ani hlásek, tu radost mu – jim neudělám. Neuvidí mě brečet či škemrat, nikdy! Zhluboka jsem se nadechla a záhy toho litovala, ten puch nevětrané místnosti, zatuchlina, která se vznášela všude kolem, mě málem donutila zvracet. Rychle jsem otevřela oči a na bolavých dlaních se zvedla do sedu. Zmateně jsem se rozhlížela kolem a nažila se zrakem proniknout tu hustou tmu… Za zády se mi ozvalo skřípění kovu, rychle jsem se otočila a chtěla se dostat ke dveřím, marně, neměla jsem šanci se k nim doplazit dřív, než je můj věznitel zabouchnul. I tak jsem se tam ale po čtyřech dostala, bylo naivní vzít za kliku a zkusit otevřít ty masivní dveře, ale co jiného než víra mi zbývala…

Vrčení, někde v místnosti se ozvalo zavrčení, nebezpečné vrčení! Přitiskla jsem se zády ke dveřím a rozhlížela se kolem sebe, snažila jsem se najít původce toho melodického zvuku, který mi způsoboval mrazení do morku kostí. Mé oči byly slabé, nedokázaly proniknout tou clonou temnoty a tělo se otřásalo pod náporem strachu a zimy. Ta místnost byla zatuchlá, studená a vrčení nepřestávalo, spíše zesilovalo.

Instinktivně jsem se ještě víc přitiskla ke stěně a plazila se na opačnou stranu, než se ozýval ten zvuk, ale bylo těžké uhodnout, kde je, když vyplňoval celou místnost, odrážel se od stěn a zněl ještě děsuplněji. Šmátrala jsem vedle sebe rukou a sunula se do rohu místnosti, snad. Nakonec má ruka nahmatala místo, kde se střetávaly stěny a já se rychle natiskla mezi ně a kolena si přirazila k bradě. Po spánku mi stékalo něco teplého a…

Rychle jsem si tam sáhla rukou a přiložila tekutinu k nosu - sůl a rez… To přerazilo i zdejší pach, já krvácím… Snažila jsem si nahmatat ránu, a dýchat pusou, ale moc to nepomáhalo. Předchozí náraz na kameny mi moc nepomohl, to vrčení, strach, nevědomost a ta krev… Místnost se se mnou točila, v uších mi hučelo a já pomalu, ale jistě upadala do nevědomí, z posledních sil jsem si lehla na zem v domnění, že mi chladná podlaha pomůže, marně. V hlavě se mi zatmělo a já nevěděla o světě.

 

***

 

Mladík, krčící se v rohu místnosti, se mělce nadechl. Cítil tu nádhernou, omamnou vůni, která se linula z protějšího koutu. Bylo to to nejlahodnější, co v životě cítil, ty frézie, které probarvovaly celou kobku neodolatelnou vůní, lahodným mokem, který způsoboval žár v jeho hrdle. Stačilo tak málo, jedno mrknutí okem a mohl by smočit rty v tom nektaru, jediné kousnutí a mohl by uhasit žízeň, jediný pohyb a bylo by po bolesti, jen jedno kousnutí, jeden okamžik, jedna vteřina, jen jednou…

Mladík prudce vstal a než jednou uhodilo dívčino srdce, klečel vedle jejího těla. Třesoucí se rukou jí jemně stáhl vlasy, slepené krví, z obličeje a šíje. Na prstech mu ulpěly zbytky její krve a on nasál trochu toho jemného aroma, slastně přivřel oči a převaloval tu vůni na jazyku, jako to nejdražší víno, nejlahodnější hroznový nektar… V jeho případě to opravu bylo to nejlahodnější a nejlepší, co ve svém dlouhém životě cítil a upřímně pochyboval, že kdy narazí na něco, co tuhle vůni překoná. Na tváři se mu rýsoval spokojený úsměv, už jen okamžik a bude konec tomu trápení.

Otevřel oči a zrakem spočinul na své kořisti. Pozoroval dívčino tělo, ležící na chladné podlaze, očima klouzal po jejích drobných, jemných, ale dokonavých křivkách jejím bělostném hrdle, pod jehož kůží tepala ta dokonalá tekutina, která způsobovala v jeho hrdle žár, zatemňovala jeho mysl a v ústech mu tvořila smrtonosný jed. Nakonec pohledem spočinul na jejím obličeji, její drobné rty protkávala fialová barva, podél obličeje se jí táhl zaschlý potůček krve, obočí měla stažené a víčka jí kmitala, musel se jí zdát opravdu ošklivý sen. Ale i přes to všechno před sebou viděl anděla, dokonalé stvořen, tak bezbranné a nádherné stvoření, které nemohlo nikdy nikomu ublížit a jí nesmí být nikdy ublíženo. Teprve teď zaznamenal třes jejího těla, lépe řečeno, teprve teď si uvědomil, že se anděl, který mu leží u nohou, třese. Aniž by přemýšlel o tom, co dělá, sundal si sako, které měl po celou dobu svého věznění na sobě a opatrně, tak aby ji nevzbudil, ji přikryl a úlevně se nadechl. V jeho hrdle se opět rozhořel potlačovaný žár a okamžitě se krčil v opačném rohu místnosti.

„Ne, anděli, tobě já neublížím.“

 

***

 

Fuj! To byl ale hnusný sen, co sen, doslova noční můra. Zdálo se mi, že Charlie je… A já jsem zavřená v temné kobce… Úlevně jsem vydechla a zhrozila se, ležela jsem na tvrdé, studené podlaze, mé tělo bylo zkroucené v prapodivném úhlu a kolem sebe jsem cítila zatuchlinu, ale zároveň něco nepopsatelně sladšího a neuvěřitelně lahodného. Rychle jsem otevřela oči a posadila se, při tom pohybu ze mě něco spadlo…

To vůbec nebyl sen, nezdálo se mi to, já jsem opravdu zavřená v… v… v podzemí. Rozhlížela jsem se kolem sebe, tma už nebyla tak velká, jako včera, lépe řečeno předtím, než jsem usnula. Odněkud sem prosvítalo světlo, ale jeho zdroj nebyl vidět a nešel najít. Mé oči si rychle přivykly na prapodivné šero a já pohledem klouzala po stěnách místnosti, do které mě zavřeli. Pohledem jsem doputovala do opačného rohu místnosti, kde se choulila druhá postava. Muž měl hlavu položenou na kolenou a vypadal, jako by nic nevnímal, na sobě měl košili a rifle, chybělo mu sako, to sako, které jsem měla v klíně a pod kterým jsem spala… Měla bych mu poděkovat, musela mu být zima…

Vrčení! To vrčení, které se zde včera ozývalo, problesklo mi hlavou. Okamžitě jsem začala hledat zdroj toho nelidského zvuku, ale nikdo jiný než já a ten muž tady nebyl, přece to nemohl být on…

 

Najednou se se skřípotem otevřely dveře a do místnosti pronikl studený vzduch, pod jehož náporem jsem se zatřásla, a tlumené světlo.  Dovnitř vešel muž. Jeho oči se okamžitě stočily mým směrem.

„Takže ještě žije?“ Znělo to spíš jako zklamané konstatování, než otázka. „Škoda, vsadili jsme se, jak dlouho ti to bude trvat, tvrdil jsem, že s ní v místnosti nevydržíš ani půl hodiny. Hmm… Asi jsem měl dát na Heidy, ta ti věří nejvíce, typovala 4 dny…“ Zamyšleně nasál vzduch a mlasknul. „Já bych si dal hned říct… Však se uvidí.“ Usmál se a poprvé se otočil na mého společníka, který zvedl hlavu a nenávistně sledoval muže ve dveřích.

„Tak, zlatíčko,“ opět se otočil na mě, „něco ti nesu, přece jen nechceme, aby si nám umřela dřív, než bude mít Edward chuť.“ Usmál se a než jsem stačila mrknout, stál přede mnou. Ten pohyb byl tak rychlý, takhle rychle se nikdo nepohybuje, žádný člověk nemůže být během mrknutí oka na druhé straně místnosti. A co myslel tím, že bude mít chuť, mou smrtí? Nechápala jsem to, netušila jsem, o čem mluví, proč mě tady drží, co po mně chtějí, mé tělo se začalo samovolně třást.

„Ale, zlatíčko, mě se bát nemusíš, já ti neublížím.“ Jeho přeslazeným a falešným slovům jsem nevěřila ani písmenko, a už vůbec ne jeho pohledu, jako bych byla kus masa, na které se mu zbíhají sliny… Na zem, vedle mě, položil tác s jídlem a teplou deku, přitom mě stále pozoroval. Najednou jeho volná ruka vystřelila k mému obličeji, a než jsem stačila uhnout, přejel mi ledovými prsty hrubě po tváři.

„Hmm… opravdu nádherně voníš,“ přivoněl ke svým prstům, „a ještě lépe chutnáš,“ konstatoval, když si vytáhl prst z úst. Vůbec jsem nechápala, co se tady děje, co tím myslí, proč bych měla vonět a chutnat… Neviditelným pohybem se opět octl u dveří.

„Neboj se, není to otrávené,“ křikl ještě, než se za ním dveře zavřely.

Chvíli jsem tam jen tak seděla a srovnávala si všechno v hlavě, spíše se snažila, všechno si srovnat, ale nic jsem nechápala, ty řeči, rychlé pohyby, chlad, který z něho čpěl…

Trvalo ještě chvíli, než se mé oči zaměřily na tác s jídlem a hlavně láhev s vodou, uvědomila jsem si to, téměř bolestné, škrábání, které spalovalo mé hrdlo. Okamžitě jsem se po láhvi natáhla a otevřela ji. Chtěla jsem se napít, shladit ten žár, ale co když tomu opravdu něco bylo, co když ji otrávil… Jasně, stejně tohle vězení asi nepřežiju, ale že bych musela umřít hned… Sledovala jsem tu láhev a v mé hlavě se hádaly dva protichůdné hlasy.

„Není otrávená,“ ozval se, z druhé strany kobky, drsný hlas mladíka, o kterém ten druhý mluvil jako o Edwardovi. Při tom zvuku ve mně hrklo až jsem poskočila dozadu a narazila do zdi. Bylo to vůbec poprvé, co na mě promluvil a rozhodně to nebyl příjemný hlas, zněl jako skřípání kovu o kov, zrezlé struhadlo, na kterém se někdo snaží rozdrtit kamení. Zvedla jsem hlavu a hleděla do jeho očí, nebo se o to aspoň pokusila, marně. Viděla jsem jen obrys jeho obličeje ponořený v šedivém oparu místnosti. Věřit mu, nebo nevěřit, nemá důvod mi lhát, on ne, ale jak to může vědět, když je tady taky zavřený?

Můj mozek to odmítl dál řešit, čuchla jsem si k obsahu láhve, a když jsem shledala obyčejnou vodu, hltavě jsem začala pít a užívala si chlad, který se rozléval po mém hrdle. Pila jsem tak hltavě, že mi po bradě stékal drobný pramínek vody unikající mi z úst. Spolkla jsem poslední lok a zhluboka se nadechla zatuchlého vzduchu, který byl, i přes svůj zápach, lepší než tlak na plicích, vlastně už jsem zdejší zápach nevnímala tak, jako když jsem se zde octla poprvé.

V ruce jsem měla poloprázdnou láhev a teprve teď mě napadlo, že můj společník může mít také žízeň a jiná voda zde již nebyla. Opatrně jsem se postavila. Hlava se mi mírně zatočila a já měla před očima barevné tečky, opřela se o zeď a nažila získat stabilitu, včerejší náraz musel mít větší následky, než jen bouli a krví slepené vlasy. Zhluboka jsem se nadechla a pomalými kroky mířila za… Edwardem? Došla jsem doprostřed místnosti, do půl cesty, a nejistě se zastavila - zde končil můj prostor a začínal jeho.

„Nemáš žízeň?“ zachroptěla jsem jeho směrem a natáhla k němu láhev s vodou, přitom jsem se snažila zbavit knedlíku, který se mi utvořil v krku. Zvedl hlavu a zabodl do mě svůj mrazivý pohled. Teď jsem si mohla lépe prohlédnout jeho obličej. Byl ostře řezaný a přitom tak jemný a dokonalý, nebýt těch nepřívětivých, tmavých očí a rtů pevně stažených do přísné linky, vypadal by jako anděl, vlastně i tak vypadá jako anděl, anděl temnoty.

„Mám žízeň, ale voda ji neuhasí.“ Mluvil potichu, téměř šeptal, jako by nemohl mluvit hlasitěji.

„A co tedy? Je něco, co pro tebe mohu udělat?“ On mi už pomohl, teď byla řada na mně.

„Je něco, co by mou žízeň uhasilo, tvá krev…“ Jen se mi to zdálo, nebo opravdu řekl má krev? Proč by chtěl mou krev, jestli se mě snažil vyděsit víc, než už jsem, tak se mu to rozhodně dařilo, je hloupost, aby chtěl mou…

Krev, krev, krev, to slovo zvedlo stavidla vzpomínek, které jsem potlačila. Renée, Charlie… cesta, Itálie, Volterra, sál, muž s průsvitnou pokožkou a smolnými vlasy, spousta bledých tváří, křik, vyděšení lidé, sůl, rez, Charlieho vyděšený hlas, křik, útěk, bezmoc, beznaděj, smrt…

Rychle jsem se nadechla a upustila láhev, která s bouchnutím dopadla na zem. Oni je zabili, všechny, ta krev, ten křik, lačné pohledy, nenávist, smrt… Všechny je zabili, vysáli do poslední kapky a on… Mě tady hodili, aby on, on mě má… má mě zabít… vysát mou krev, proto má žízeň, touží po mně. Oni jsou zrůdy, krvelačně potvory…

Zděšeně jsem na něj hleděla a okamžitě začala couvat zpět. Chtěla jsem se odsud dostat, utéct co nejdál z tohohle hradu hrůzy. Couvala jsem ke dveřím a přitom sledovala každý pohyb toho… toho upíra. Děsil mě, všechno tady mě přivádělo na hranici šílenství. Tohle přece není možné, nemůžou existovat upíři, stvoření noci, co vraždí lidi, to přece nejde… A přesto to tak je, mé vzpomínky, mé zážitky, má mysl mě přesvědčují o opaku. Narazila jsem na dveře a rychle se vrhla po klice, samozřejmě že dveře nešly otevřít, ať jsem se snažila, jak sem chtěla, lomcování, bouchání, nic nepomohlo.

„Nejdou otevřít…“ hlesl za mnou tichý hlas. Okamžitě jsem se na něj otočila a vyděšeně se přitiskla ke dveřím. Naposledy jsem je zkusila otevřít a potom jsem se obezřetně, ale rychle sunula zpět do svého rohu a sledovala každý jeho pohyb, asi mi to nebylo nic platné, ale ta opatrnost mi dávala aspoň nějaký pocit bezpečí. V rohu jsem se zhroutila na zem a čekala, co udělá. Prsty jsem si prohrábla vlasy a přemýšlela, jak to přežít, jak se odsud dostat…

Beznaděj zde byla tak hmatatelná, zoufalství vše prostupovalo a mně před očima černal svět. Nebyl způsob, jak bych se odsud dostala, o žádném jsem nevěděla, zde strávím své poslední chvíle… Neměla jsem žádnou naději, stejně už nemám proč žít, nikoho už nemám Renée a Charliem… Najednou mi to bylo jedno, bylo jedno, že zřejmě nepřežiju dnešní den, dokonce jsem to snad i vítala. Po tváři mi stekla slza lítosti, už jsem neměla důvod, proč zde zůstávat, proč bych neměla přijmout to, čeho se tak děsím, smrt znamenala konce, konec všeho a mě už nic nezbylo, můj život skončil, neměla jsem pro co, pro koho žít. Po první slze následovala další a další… Pevně jsem si objala kolena a ani se nesnažila tišit bolestné a bezmocní vzlyky, které se linuly z mého hrdla, nemělo to smysl, nemělo to cenu, proč být statečná… Třes ovládal celé mé tělo a já ho nechala, nebyl důvod se mu nepoddat a snažit se ho zastavit, když to bylo marné, slzy, to jediné mi ještě zůstalo.

Nevím, jak dlouho jsem se tam choulila, a mé tělo ovládaly vzlyky, ani jsem nezaregistrovala okamžik, kdy už jsem neseděla v rohu, ale ležela na zemi pevně smotaná do klubíčka, bylo to naprosto jedno. Zimu a chlad, které prostupovaly mým tělem a můj třas zvětšovaly, jsem jenom vítala, příjemně otupovaly mou mysl a nechaly ji upadnout do podivného stavu prázdna.

Něčí ruce se mě dotýkaly, zvedaly mě, oblékaly mě do něčeho, balily to tepla, někdo si mě přitáhl k sobě a kolébal se mnou, šeptal mi slova útěchy, ujišťoval mě, že se mi nic nestane, ale proč bych měla věřit, že je to pravda, jaký to mělo smysl, dávat mi falešnou naději, když jsem se vzdala? To dovedl jen opravdu krutý tvor, poskytovat odsouzenci naději. Ten hlas byl ale krásný a melodický, někdy během té doby se mé tělo přestalo třást a v uších mi zněla nádherná melodie, která uspala mou, už tak nevnímající mysl.

 

***

 

Ten žal, které prostupoval jejími vzlyky, se nedal snést, nikdy neslyšel nic bolestnějšího a srdcervoucího, i jeho kamenné srdce se pod náporem těch citů pohnulo. Utišit ji bylo zdlouhavé, ale povedlo se, stálo to za to. Teď mu zlomený anděl odpočíval v náručí a klidně oddechoval při zvuku melodie, která se mu samovolně linula z hrudi, byla nádherná, ale kráse dívky se rovnat nemohla. I po dlouhém, usedavém pláči, kdy byly její tváře smáčené slzami a oči napuchlé, vypadala stejně dokonale, jako poprvé. Přál by si ji vidět ve slunečním světle, které by rozzářilo její nádherné, hebké vlasy, v očích by jí určitě jiskřilo šibalství, pokožka by zářila a vesele by pobíhala po louce plné květů, ano, byla by nádherná a dokonalá. S úsměvem na ni zhlížel a dál rozvíjel fantasie o spící princezně.


Ten začátek nestojí za nic, je to takové divné, ale další kapitola už bude zajímavější, snad. Tady nepočítejte s velkým množství kapitol, původně to měla být jednorázovka.

Tak co? Líbilo se aspoň trochu?


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Kobka lásky 1. kapitola:

 1
13.04.2012 [23:33]

monokl009ty kokso co to meleš. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
ten začátek byl úžasný..!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28.10.2011 [20:57]

dcvstwilight Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

09.08.2011 [13:29]

liliboZajímavé. Emoticon Kvůli čemu tam Edward asi je...? Emoticon Snad se ho Bells nebude bát. Je mi líto toho, co se stalo její rodině. Zajímalo by mě, proč ji dali zrovna k Edovi... No, jdu to zjistit do další kapitolky. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!