Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Knihovnice - 13. kapitola

19.02.2012 (19:30) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 2594×

Popadla jsem tužku a prstem jsem přejížděla po posledních pár řádcích.

„Edwarde, Edwarde,“ zašeptala jsem naštvaně a opatrně jsem přiložila tužku ke knize. Byla jsem mnohem víc nervózní, než když jsem poprvé zapisovala.

Kniha – Edward Anthony Masen Cullen

Rozhodl jsem se si ji vychutnat – vždyť ta mi nikam neuteče! Pomalými krůčky opatrně našlapoval, až se dostal na lesní cestu za stařenku.

„Neměla byste chodit sama… A ještě k tomu v lese,“ ozval se. Stařenka se prudce otočila a vyděšeně Edwarda sledovala. Tušila, že už není úniku, že dnes její bytí končí.

Žena přistoupila k Edwardovi a padla k jeho nohám. Tiše si začala mumlat modlitbičku a prosit Boha o odpuštění. Edward překvapeně vyjekl a odskočil od stařenky.

„Ne!“ zakřičel z plných sil a utekl.

Zrůda, zrůda, zrůda… Jedno slovo stále se opakující dokola a dokola, mu znělo v hlavě. Jak to mohl dovolit? Vždyť ji málem zabil. Připravil by nevinnou, starou ženu o život. Bylo mu jedno, z jakého důvodu si žena začala přeříkávat modlitbu, ale nebýt jí, tak by ji zabil. Vysál by ji do poslední kapky, poté by odhodil její mrtvé tělo a šel by dál…

„Dost!“ zašeptal zničeně a padl na kolena stejně jako před chvílí stará žena.

„Bello?“ vyrušila mě Nancy. „T-tady máš svou knihu,“ šeptala.

Překvapeně jsem na ni pohlédla a po dlouhé době jsem opět spatřila svou světlounce modrou knihu. Na první pohled se vůbec nezměnila, ale jakmile jsem ji vzala do rukou, změnila jsem názor. Desky byly plyšové a mé jméno nebylo obyčejné, černé jako u ostatních, ale bylo pozlacené a nebylo tiskacím písmem.

„Hlavně ji neztrať a pak mi ji vrať.“ Jen, co ji pustila, odešla. Připadalo mi, že se bojí mi tady tu knihu nechat.

„Tak přeci jen se ti to podařilo,“ zašeptala Jasmin. Její rychlost byla obdivuhodná. Jen Nancy zmizí z dohledu…

„Co chceš?“ vyštěkla jsem. Opravdu jsem neměla náladu na nějaké přednášky, jak jsou všichni kolem mě špatní. Vždyť jsem se ještě nestihla radovat z úspěchu – Edward nezabil, tudíž se dá všechno do normálu. Jenže nevím, co chce udělat teď. Půjde domů, proběhne se, bude se utápět ve výčitkách, nebo půjde na lov?

„Pomoct ti se zápisem,“ zasmála se radostně. „Konečně někdo, kdo není ovlivňován někým jiným.“ Její radost jsem nesdílela. Nemyslím si, že by nějaká knihovnice byla schopna jen tak ublížit. Proč by to dělala?

„To snad zvládnu sama, ne?“ Nejsem neschopná…

„Možná, ale musí to být dokonalý. Nesmíš se dopustit chyby. Otevři knihu…“

„Zapomeň, že bych ti dávala číst něco ze svého osobního života!“ rázně jsem ji utnula.

„Klid, holka.“ Natáhla ruce před sebe v obranném gestu. „Otevři knihu na poslední straně, ať můžeme něco připsat… Ták… A teď tam připiš, že mě posíláš pryč,“ usmála se. „No co, nechceš mě tu, ne?“

„Fajn…“ zašeptala jsem, a jak mi pero klouzalo po straně knihy, ona začala lehce zářit. U srdce mě zahřálo a mým tělem se nesl zvláštní klid. S úsměvem na rtech jsem zavřela oči a před očima mi proběhl celý můj život. Nemá se toto dít až těsně před smrtí?

„Páni…“ Jasmin vydechla překvapením a uznale si mě prohlížela.

„Myslíš? A nemáš být náhodou pryč?“ zasmála jsem se a ona bez jediného slova vstala a uraženě odešla pryč. A já měla klid na prolistování své knihy…

Kniha  - Isabella Marie Swan

„Mami? Tati?“ volala na své rodiče a opatrně scházela schody. Už od malička byla nešikovná a nerada by si něco zlomila.

„Když vejdeš do kuchyně, tak nás tam najdeš – jako každé ráno,“ hulákala na ni Renée.

„Bré ránko,“ popřála jim hned, co vešla do kuchyně, a každému vlepila pusu na tvář. Jak moc je má ráda a přála by si jim to dávat víc najevo než občasnou pusou.

„Odpoledne s tebou počítám,“ připomněl se Charlie.

„Jo, jasný. Počítám s tím,“ odpověděla. Nemohla se chvíle, kdy přijde za Charliem na služebnu a on ji bude učit řídit ve svém služebním autě, dočkat. Když se tím pochlubila spolužákům, kluci málem praskli závistí. Frajeřina je, když se v něm projede, ale řídit ho? To se ještě nikomu nepovedlo.

„Běž už nebo přijdeš pozdě. Tady máš svačinu.“

„Jasný, mami.“ Naposledy se s nimi rozloučila a vydala se do školy…

***

„Kde je?“ ptala jsem se netrpělivě svých nejlepších kamarádek.

„Klid, Bello, má zpoždění jen pět minut,“ posmívaly se mi.

Ani ne po minutě jí začal zvonit telefon. Táta…

„No konečně, tati! Kde jsi?“ ptala jsem se zoufale.

„Ahoj, Bello, tvůj táta bohužel nedorazí. Víš, on uvízl v…“ Jane, jeho sekretářka, se zarazila.

„Uvízl kde?“ nechápala jsem.

„Uvízl v autě, ve kterém se vyboural… Záchranáři ho nedostali včas ven, zemřel. Je mi to opravdu líto,“ vzlykla.

„Ááá!“ křičela jsem z plných plic. V očích jsem měla nespočet slz. Vztek, bolest, lítost… Jak mohla?! Já jí věřila a ona…

„Uklidni se, Bello. Děje se něco?“ Nancy ke mně téměř okamžitě přiběhla a vyptávala se.

„Ty! Ty jsi mi zabila tátu!“ křičela jsem stále hlasitěji a upoutala veškerou pozornost.

„Uklidni se, ano? A nech si všechno vysvětlit…“

„Já si nechci nic vysvětlit! Zabila jsi ho! Já ti věřila!“ Musela jsem se opravdu hodně držet, abych se na ni nevrhla. Nikdy jsem se neprala, ale táta mě naučil nějaké kousky, kdybych se dostala do maléru.

„Jak chceš!“ vyštěkla, popadla pero, které jsem měla položené na stole, a natahovala se pro mou knihu. „Když to nepůjde po dobrém… Au!“ Nancy se knihy ani nedotkla. Jakmile od ní byla malinký kousíček, kniha jí dala ránu a odlétla asi o metr dál.

„Co to…“ Prsty si žmoulala druhou rukou a nevěřícně si mě měřila.

„První zápis, Nancy,“ Jasmin za mě odpověděla a objala mě kolem ramen.

„Ale…“

„Ale nic!“ zarazila jsem ji, popadla jsem obě dvě své knihy a rozešla jsem se s nimi ven.

„Počkej! Chceš o ně přijít?“ Jasmin se ke mně připojila a mírně mě zarazila.

„Co?“ nechápala jsem.

„Kniha nesmí opustit místnost. Musíš pronést zaříkadlo, přísahu, nebo jak se tomu říká. Jinak se tě kniha vzdá,“ vysvětlovala. Jasmin vzala jednu mou ruku do té své a položila mi ji na nápis Edward Anthony Masen Cullen.

„Teď řekni: Slibuji ti, kniho, že tě budu střežit. Tvé tajemství, které ukrývaly zdi této místnosti, si nechám pro sebe.“

Opakovala jsem slova, která mi pošeptala. Kniha začala zářit, jako když jsem něco připsala do té své a pod název knihy se připsaly iniciály mého jména. Toto jsem zopakovala i s tou svojí a napjatá jsem vyšla z místnosti.

„Vyšlo to…“

„Já vím,“ poznamenala hrdě. „Kam chceš jít?“

„Já… Asi půjdu zkontrolovat svého svěřence – do Forks.“

Myslím, že všechny potěším, když řeknu, že na psaní Knihovnice budu mít víc času... :)

Tuto kapitolu bych chtěla věnovat dívkám: N1I1K1O1L, LadyLilianne, martty555. Dívkám, které četly a komentovaly každou kapitolu. Děkuji vám.

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Knihovnice - 13. kapitola: