Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 30. část

13.03.2011 (13:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5092×

Bella:

„Edwarde?“ Přeopatrně jsem se dotkla jeho tváře. Ale ucukl před mým dotykem, a to bylo horší, než kdyby po mně začal křičet. Bezmocně jsem stáhla ruku zase zpátky a všemi možnými silami jsem přemlouvala ty proradné slzy, aby zůstaly uvnitř a nedaly najevo mou slabost.

„Mrzí mě to,“ řekl najednou tiše. Znovu se na mě podíval, oči najednou tvrdé a plné nějaké nově nabyté energie, kterou jsem nedokázala přesně definovat. „Vážně, Bello, jak moc ses musela přemáhat?“

Překvapeně jsem zamrkala. Ohromeně jsem na něj zírala a nemohla uvěřit jeho bezcitnému tónu. „Ale… já jsem ne-“

„Nech toho,“ přerušil mě a obočí se mu zamračeně stáhlo k sobě. „Nemusíš se přede mnou přetvařovat, obejdu se i bez tvojí lítosti.“

„Edwarde, já jsem –“

„Nejspíš máš pravdu. Bylo by pro nás oba dva lepší, kdybychom už tohle nikdy nezkoušeli,“ mluvil dál, jako by mě vůbec neslyšel. „A myslím, že i pro moje ego bude lepší, když už ho nebudeš dál zraňovat.“

„Zraňovat?“ Němě jsem zavrtěla hlavou, ústa pootevřená šokem. „Jestli narážíš na to, že už to nechci nikdy zopakovat, tak –“

„O tohle tady nejde!“ překřikl mě. Chvíli se na mě podmračeně díval, sledoval můj obličej zpod řas a propaloval mě zvláštním pohledem. „Jenom nestojím o žádné další skvělé herecké výkony. Byla jsi dost přesvědčivá, příště bych si to taky mohl vyložit špatně a to by nás oba později mrzelo.“

Projela mnou zuřivost. „Byl bys tak laskav, a objasnil mi, cože jsem to podle tebe předstírala?“

„Pane bože, Bello! Nenuť mě to říkat nahlas. Chceš mi to dělat ještě horší, než to je?! Už takhle se cítím dost trapně!“

„Trapně?“ žasla jsem. „Tak ty se cítíš trapně?“ Vyletěla jsem na nohy a zůstala hrozivě stát nad ním. „To je mi vážně, vážně líto. Ale možná bych uvítala, kdybys mi konečně objasnil celou situaci. Protože to vypadá, že ji ani trochu nechápu!“

Napodobil mě a vyskočil z gauče. Najednou jsem k němu zase vzhlížela, jeho vysoká postava se nade mnou tyčila a spolu s jeho zuřivým výrazem vzbuzovala čirou hrůzu. „Nech toho,“ procedil skrz zuby.

„Ty toho nech! Na co si to tady hraješ?“

„Na co si já hraju? To je nějaký stupidní smysl pro humor?“ křičel.

Slzy se převalily přes okraj a v plné rychlosti mi začaly stékat po tvářích. Čert to vem… Snažíc se je ignorovat a vypadat silně a nedobytně, jsem se na něj prudce podívala. Oči měl přilepené na mé tváři, sledoval cestičku, po které se jedna slaná kapka valila, dokud mi neskápla z obličeje a nevsákla se do trička. Zhluboka jsem se nadechla. „Netuším, o co tady jde, a netuším ani to, proč se to celé takhle vyvrbilo, ale jedno vím jistě. Momentálně se chováš jako nafoukaný a naprosto bezcitný fracek!“ Při posledním slově se mi zlomil hlas a já jsem se od něj musela odvrátit. Obtížně se mi dýchalo a v hlavě mi začínala pulzovat mírná bolest. Vzpomněla jsem si na doktorova včerejší slova. „Hlavně se nijak nerozrušuj, Bello, ve tvém stavu by ti to neprospělo…“

Snažila jsem se trochu uklidnit, ale bylo to marné. Byla jsem nehorázně vytočená. A ublížená… Vražedná kombinace pro dvacetiletou holku!

„Jsem rád, že máme konečně jasno v tom, jak mě ve skutečnosti vidíš.“

„Do prdele, Edwarde –“

„Co?“ Rozhodil rukama. Bolest v hlavě se stupňovala, bušila mi ve spáncích a Edwardův obličej se začal chvílemi rozostřovat. „Jestli mi chceš začít tvrdit, že jsi to tak nemyslela, tak to raději šetři dechem.“

Zoufale jsem se nadechla. Sama jsem nevěděla, jestli to bylo kvůli tomu, že mě tak vytočil, anebo proto, že mi mozek začal vysílat varovné signály o stavu mého těla. Nutně jsem se potřebovala o něco opřít, protože nohy mi začínaly malátnět. Ale když jsem se rozhlédla, zjistila jsem, že od gauče mě dělí Edwardova mohutná postava a jinak se v mém zorném poli žádný vhodný předmět nenacházel. Do háje!

Edwarda, který něco říkal, jsem si v hlavě zasunula do pozadí a veškerou svou pozornost jsem přesunula na své dýchání. Zavřela jsem oči. Hezky pomalu. Nádech, výdech… Nádech, výdech… Nádech -

„Bello?“ Ten zvuk zněl jako ozvěna, připadalo mi, že se ozývá z nějaké hrozně velké dálky, i když jsem si uvědomovala, že Edward stojí těsně vedle mě. „Bello?“ Bylo to čím dál naléhavější. Něco studeného se mi přitisklo na rameno a mírně to se mnou zatřáslo. Na okamžik mě to vrátilo do reality. Ale hned vzápětí mi ostrá bolest vystřelila v žaludku a já jsem slyšela samu sebe, jak jsem vykřikla.

A pak se všechno propadlo do bezbolestně vítané tmy.

Antonio Monterubbianesi:

„Felixi, přestaň laskavě chodit kolem horké kaše a přejdi konečně k věci!“ Naštvaně jsem si svého „přítele“, který se naprosto uvolněně a bezstarostně rozvaloval na gauči, změřil pohledem a založil jsem si přitom ruce na prsou.

Usmál se, jako bychom vedli nějaký příjemný rozhovor o počasí, a potom nenuceně vydechl to, čeho jsem se bál. „Její přeměna se blíží. To vysvětluje její noční můry a než se zeptáš, ano, taky to, jak před chvílí křičela.“

Zavřel jsem oči a snažil jsem se sám sebe přinutit ke klidu. Snažil jsem si vnutit myšlenku, že to tak bude lepší, že už ji potom nikdy nebudu muset vidět, budu na ni moct zapomenout a všem tak bude lépe.

„Vypadáš, jako by tě to překvapilo,“ uchichtl se Felix a bezprostředně si přehodil nohy přes stůl. „Je to tvá dcera, Antonio, měl bys mít větší pojem o tom, v jakém stavu se nachází.“

Ve vteřině jsem ho zvedl na nohy a jeho košili drtil v dlaních. „Už nikdy, nikdy neříkej, že je to má dcera. Víš moc dobře, že to není pravda.“

I když byl o dobrou hlavu vyšší než já a měl by to být on, kdo by vzbuzoval strach, pod mým zuřivým pohledem se na chvíli zarazil.  „Antonio… Nechceš mi doufám říct, že tě to za těch patnáct nebo kolik let ještě nepřešlo, že ne?“

„Co myslíš?“ drtil jsem slova mezi zuby.

Překvapeně povykulil oči a potom jen nechápavě zakroutil hlavou. „Sandra byla tvoje družka. Mělo by pro tebe být samozřejmostí, že její dcera je i tvoje.“

Zesílil jsem stisk a přirazil ho ke zdi. „Ona mi zahnula, Felixi. Nemůžu ji brát za svoji dceru, když se její matka, ta štětka, vyspala s někým jiným! Ona je dítě člověka, rozumíš? Člo-vě-ka!“

„Dobře, dobře, hlavně se uklidni, jo?“ Bez naprosté námahy mě od sebe odstrčil a potom si narovnal límeček u košile. Podmračeně se na mě podíval. „Netušil jsem, že tě to tak žere.“

Beze špetky humoru jsem se zasmál. „To bylo tak těžké na to přijít?“

Zavrtěl hlavou a sklopil oči k zemi. „Nikdy ses nesvěřil. Já myslel, že když jsi ji těch celých patnáct let dával do všech možných děcáků, dělal jsi to proto, že ji nechceš odtrhovat od ostatních dětí.“

Nechápavě jsem zavrtěl hlavou a znechuceně se zašklebil. „Jak tě něco takového vůbec mohlo napadnout?“

Nehnul ani brvou. „Já bych to takhle udělal. Kdybych někdy měl dítě jako ona, nechtěl bych, aby už odmalička musela vyrůstat v temnotách, neměla žádné kamarády a byla odkázaná jenom na mě. Co kdybych někdy při boji zemřel? Nikdo by se o ni nepostaral.“

„Ale při přeměně by potom stejně zemřela. A i kdyby ne, nemyslíš si, že by vychovatelkám bylo krapet podezřelé, že se z pětiletého děcka během tří dní vyklube patnáctileté?“

Hlasitě si povzdechl. „Přeměna by byla problém, to ano, ale rozhodně by bylo lepší, kdyby zemřela takhle, než aby zesinala samotou a hlady zavřená někde v kobce.“ Obočí se mu stáhlo zamračeně k sobě. „Ale to odbočujeme od tématu.“ Znovu si mě změřil zkoumavým pohledem. „Proč jsi nikdy neřekl ani slovo o tom, že tě to se Sandrou a tím lidským mužem tak žere?“

„Děláš si ze mě srandu?!“ vyštěkl jsem. „Ty bys snad vzal fakt, že se tvoje žena vyspala s někým tak podřadným, s ledovým klidem?!“

Nevzrušeně zvedl obočí. „Pravděpodobně ne. Ale už od té doby uběhlo spoustu let, měl by ses přesto přenést.“

„Oh, díky, to mě vážně nikdy nenapadlo,“ pronesl jsem sarkasticky. On to říkal, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě. A zatím…

Hlasitě jsem si povzdechl. Spal jsem se spoustou žen, pil dennodenně litry lidské krve, abych si ji vymazal ze vzpomínek. Jenomže to nešlo. Ona se v nich usadila natrvalo. Kdykoliv jsem viděl někoho s medově blonďatými vlasy, zelenýma očima anebo podobnými rysy ve tváři, musel jsem ho zabít.

A když jsem tady teď měl děcko, které mi ji připomínalo v každém směru, musel jsem se hodně držet, abych jí někdy neskočil po krku. Nejenom že mi připomínala ženu, pro kterou bych kdysi obětovat cokoliv, ona mě ještě vždy nutila myslet na to, že mě ta žena zradila. Že mě nemilovala tak jako já ji…

„Klídek, chlape,“ zamumlal Felix. „Celý se třeseš.“ Položil mi ruku na rameno, ale já jsem se mu okamžitě vykroutil a stoupl jsem si dál od něj.

„Lituju toho, že jsem ho tehdy nezabil,“ zašeptal jsem.

„Koho?“ zeptal se a zmateně nakrčil obočí.

„Toho člověka,“ ucedil jsem. „Lituju toho, že jsem mu nezlámal všechny kosti v těle, každý kousíček jeho kůže nepokryl modřinami a nepřichystal mu velmi bolestivou smrt.“

„Jenom proto, že se s ním jednou jedinkrát vyspala?“ žasl.

„Vždyť jenom kvůli němu zemřela!“

„Antonio,“ vyslovil pečlivě mé jméno. „Byla poloupír. Nebyla dost silná na to, aby ten porod přežila. Z toho nemůžeš nikoho vinit.“

Bella:

Něco se se mnou houpalo, byla moje první myšlenka, když jsem zjistila, že jsem alespoň napůl vzhůru. Bylo to skoro, jako bych byla na nějaké klidné houpačce, která se jen tak uvolněně pohybovala díky mírnému větříku.

S námahou jsem pootevřela oči a zamžikala nad sebe. Když rozmazané šmouhy konečně nabraly reálné tvary, naskytl se mi pohled na něco modrého. Zmateně jsem postupovala výš a výš, přes silný krk, zatnutou bradu, až jsem si nakonec překvapeně uvědomila, že se dívám na Edwarda. Ovšem z nějakého podivného úhlu.

Houpání neustávalo. Pod zády a koleny mě tlačilo něco tvrdého, studilo mě to i přes košili a mně trvalo zhruba tři vteřiny, než mi došlo, že to pohupování je Edwardova chůze a že mě nese.

„Co se stalo?“ Mozek jsem měla jako vygumovaný. Nedokázala jsem si vybavit, jak jsem se v téhle situaci ocitla, ani jak je možné, že je Edwardův obličej tak podivně napjatý a soustředěný.

Sklonil hlavu a zastavil se. Sehnul se, aby mě položil na něco měkkého, a potom se posadil vedle mě. „Carlisle už je na cestě.“

„Carlisle? Proč –“ Prudká vzpomínka na všechny události mnou projela jako blesk a já jsem zalapala po dechu. „Ne!“ bylo jediné, na co jsem se zmohla.

„Když se to stalo posledně, vyhověl jsem ti, ale dneska už to neudělám.“ Jeho hlas byl autoritativní a rozhodný. Tak moc, že jsem podvědomě tušila, že malovat si nějaké naděje, že se mi ho podaří přesvědčit, by bylo zbytečné.

Přesto se ve mně vzepřelo mé bojovné já a já jsem se nehodlala vzdát jen tak.

„Je mi skvěle, jsem v pořádku, vidíš?“ Abych dokázala svá slova, chtěla jsem se vymrštit na nohy, ale sotva jsem se s námahou zvedla do sedu.

Jeho ruce mě hned zatlačily zpátky do polštáře. Zpražil mě přísným pohledem. „Bello, pravděpodobně s tvým tělem není něco v pořádku. Už jedno omdlení je u tak mladého člověka neobvyklé, ale když se to opakovalo dvakrát, může to znamenat něco vážnějšího. Takže buď rozumná a nechej se vyšetřit.“

„Já nepotřebu-“

„Bud tak laskavá a neodmlouvej,“ zamručel skoro naštvaně.

Tak pevně, jak jen mi to momentální situace dovolovala, jsem ho chytila za ruku. V první vteřině jsem se vyděsila, jak mi od místa, kterým jsem se ho dotýkala, vyšlo příjemné brnění do celého těla. Ale pak jsem zatnula zuby a pevně jeho ruku stiskla, abych ho donutila, aby se na mě podíval.

Jako by přesně věděl, oč ho žádám, asi na vteřinu upřel zamyšlený pohled na naše spojené ruce a potom zvedl zrak k mým očím. „Prosím tě, nesnaž se odmlouvat.“

„Já se vyšetřit nenechám,“ řekla jsem rozhodně. Začínala jsem být mírně zoufalá. Co když Carlisle vážně přijde na to, co mi je, a celá jeho rodina se dozví o mé rakovině? Rosalie už to sice pravděpodobně věděla, ale když mi to naznačovala, tvářila se tak podivně, že jsem si byla téměř jistá, že ať už se to dozvěděla jakkoliv, před rodinou o tom pomlčela.

Srdce se mi rozbušilo o něco rychleji, když jsem si představila starostlivou Esme a všechny ostatní, jak se na mě dívají se soucitem v očích. A co teprve Edward? „Prostě ne,“ zopakovala jsem o něco rázněji.

„Dovol, aby aspoň jednou nebylo něco po tvém. Prostě zkus jednou poslechnout někoho jiného než sebe.“

„Edwarde-“

„Ne, Bello!“ Jeho ton byl najednou ostrý, nekompromisní. „Já nedovolím, aby se ti něco podobného stalo znovu. Co když tady budeš sama? Kdo ti zavolá pomoc?!“

„Co ti je do toho?!“ oplatila jsem mu stejně.

„Víc, než si myslíš,“ drtil mezi zuby. Zhluboka se nadechl a promasíroval si kořen nosu. „Vím, že mě v tuhle chvíli nejspíš nemůžeš vystát, takže nemáš důvod mě poslechnout. Ale já tě prosím, Bello. Třeba se o nic vážného nejedná, ale jestli omdlíváš jenom tak zničehonic, něco ve tvém těle není v pořádku. Když se necháš vyšetřit, doktoři už budou vědět, jak tomu do budoucna zabránit.“

„A co když se to nepotřebuju dovídat?!“

„Proč bys nepotřebovala?“ vyštěkl. „Tohle není z vyčerpání, je to-“

„Sakra, Edwarde, já vím, co mi je! A nepotřebuju, aby mi to někdo další znovu opakoval!“

Co myslíte? Vysype to Bella Edwardovi, anebo bude mlčet?

A když už jsme se teda dpracovali k tak krásnému číslu, mohla bych vás poprosit o další takový součet čtenářů? Byla bych moc ráda, kdybych věděla, kdo si tuhle povídku čte. :)

A moc, moc děkuji za komentáře k 29. kapitole. :)

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 30. část: