Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo vlastně jsem? - 1. kapitola

03.09.2012 (19:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 4382×

„Ahoj, tati,“ zavolala jsem do domu, když jsem si na záda hodila batoh. Otevřela jsem dveře, nadechla se ranního studeného vzduchu a cítila, jak mě pálí v plicích. Zapnula jsem si zip na bundě až ke krku a chytila se zábradlí. Nevím proč, ale od té doby, co jsem se sem nastěhovala, mám nějakou smůlu. Kdykoliv někam jdu, něco se mi stane. Buď spadnu, něco ztratím nebo narazím na někoho, koho jsem opravdu potkat nechtěla. Rukou jsem se přidržovala, když jsem scházela po schodech a povzdychla si, když zábradlí skončilo.

„Klid, máš před sebou jen dalších pět kroků,“ uklidňovala jsem se, ale moc to nepomohlo. Obávala jsem se toho, co se stane tentokrát. Opatrně jsem natáhla nohu, stoupla si na pevný led a rychle k ní přidala druhou. Totéž jsem udělala ještě dvakrát a byla se sebou spokojená. Poslední dva kroky jsem si nedávala pozor a to se mi stalo osudným. Podjela mi noha a já se nestihla zachytit auta, které bylo kousek ode mě. Máchala jsem rukama ve vzduchu v naivní představě, že vzlétnu a vyhnu se tak pádu, který stejně přijde. Už, už jsem se připravovala na velkou ránu, ale na zádech jsem ucítila pevný stisk následovaný pobaveným smíchem. Otočila jsem se na svého zachránce a usmála se.

„Po kom ty seš tak nešikovná, to opravdu nevím,“ zasmál se můj bratr John a počkal, až se chytnu auta.

„Po tobě asi ne,“ konstatovala jsem, když jsem viděla, jak sebevědomě a bez nehody našlapuje na zmrzlé zemi.

„Asi tě tu srážejí negativní vlny, nikdy si taková nebyla,“ řekl a zasmál se. Zakroutila jsem hlavou, nastoupila do auta a nechala ho odjet. Nastartovala jsem, sundala si rukavice a snažila se trochu ohřát. Musela jsem uznat, že falešný zpěv celkem zabírá. Začínala jsem znovu cítit prsty na nohou. Když jsem je mohla ohnout, dojela jsem ke škole a věděla, že je zase nejméně deset minut neucítím. Zaparkovala jsem, zůstala sedět a co nejvíce oddalovala chvíli, kdy budu muset vystoupit. Vyndala jsem z tašky sušenku, rozbalila ji a chystala se do ní zakousnout, ale zaťukání na okénko mi v tom zabránilo. Podívala jsem se na osobu, která mě vyrušila a pousmála se. Za okýnkem se klepala Lilly, má nejlepší kamarádka. Otevřela jsem jí dveře, pokynula na místo vedle sebe a počkala, až se posadí. Když jsem na tváři ucítila ledový dotek zimy, která se vznášela nad krajinou, otřásla jsem se.

„Ahoj, rampouchu,“ pozdravila jsem ji a nevnímala její kyselý obličej.

„Nazdar, konzumente ovesných vloček,“ vrátila mi to a já se musela zasmát. Sušenku jsem raději vrátila do batohu a otočila se na svoji kamarádku. Až teď jsem si všimla, co má na sobě.

„Vždycky jsem věděla, že máš zvláštní vkus na oblékání, ale není sukně v tomhle počasí trochu moc?“ zeptala jsem se jí a pozorovala husí kůži, která byla viditelná i pod silonkami.

„Po škole pro mě přijede Max,“ prozradila mi a já si nemohla nevšimnout, jak jí zazářily oči. Usmála jsem se a sáhla na zadní sedadlo. Hodila jsem po ní kostkovanou deku a ona se na mě vděčně usmála. Zabalila se do ní a zhluboka se nadechla.

„Jestli bude ještě jeden den takhle, tak asi vážně zmrznu,“ povzdychla si a já jí musela dát za pravdu. Nikdy tady taková zima nebyla. Sousedka si z toho dělala legraci a povídala, že přichází něco zlého, něco temného. Táta jí poslouchal, ale já se v záchvatu smíchu musela vzdálit, abych ji neurazila. Možná, že můj hlasitý smích byl slyšet až k nim, ale v tu chvíli mi to bylo jedno.

„Už budeme muset jít,“ upozornila jsem ji a ukázala na palubní desku, kde hodiny zeleným světlem hlásaly jen deset minut do začátku vyučování. Více jsem se zabalila do bundy, složila deku, kterou mi vrátila a otevřela dveře. Když na mě dýchl studený vzduch, chtěla jsem se okamžitě vrátit a nikam nejít, ale když jsem si všimla profesorky, jak stojí u dveří do školy, rozmyslela jsem si to. Pomalu jsem našlapovala a v půlce cesty zjistila, že led na parkovišti je skoro rozmrzlý. Spokojeně jsem se usmála, pomohla Lilly přes velkou zamrzlou louži, kterou jsem obešla, a vstoupila do příjemně vyhřáté budovy. Pomalu jsem kráčela ke třídě, kde jsem měla první hodinu a nespěchala. Až když zazvonilo na hodinu, jsem trochu přidala do kroku a jen tak tak doběhla na své místo. Vyndala jsem si věci a ruce schovala do kapes teplé mikiny, kterou jsem měla na sobě. Víc než kdy jindy jsem děkovala bohu, že jsem si sedla do zadní lavice k oknu a tudíž i k topení, které bylo rozpálené a lákalo mě k sobě. Více jsem se k němu přisunula a položila na něj své zmrzlé ruce. Spokojeně jsem vydechla a všechno ostatní mi bylo jedno. Když přišla profesorka, nevrátila jsem se na své obvyklé místo a ona se na mě usmála. Sama byla zabalená v tlustém svetru a chápala, proč se mazlím se starým rezavým radiátorem.

Až při třetí hodině jsem pocítila i vnitřní teplo, které mě donutilo si sundat mikinu. Začínalo mi být teplo a to jsem netušila, co mě ten den ještě čeká. Spojený tělocvik s chlapci z vyšších ročníků, kteří měli hodinu místo včerejšího vyučování. Když jsem v tašce našla modré triko s menším výstřihem a upnuté tepláky, zajásala jsem. Oblékla jsem se a byla tak natěšená, že mi ani nebyla zima. Lilly mé nadšení ze začátku také sdílela, ale když do tělocvičny přišel její bývalý přítel Ryan, schovala se za má záda a nadávala. Mně to bylo jedno. Užívala jsem si pohled na vysportovaná těla spolužáků schovaná ve školních trikotech a téměř cítila slinu, jak teče z mých úst. Když jsme se rozcvičovali, nenápadně jsem pokukovala po hnědovlasém chlapci v přední řadě. Neměla jsem tušení, jak se jmenuje, ale líbil se mi už dva roky. Nikdy jsem nenašla odvahu ho oslovit, zeptat se ho, jak se jmenuje. Jen jsem ho pozorovala, přihlouple se usmívala a uhýbala pohledem, když se otočil. Když jsem se podívala kolem sebe, přišla jsem na to, že až tak nenápadná jsem asi nebyla. Viděla jsem několik potutelných úsměvů a narážek na to, že cvik, který jsem předváděla, už dávno neděláme. Zrudla jsem a chtěla se propadnout, ale bohužel pro mě, tělocvična byla v prostorách sklepů, takže nebylo místo pro lidi jako já. Nervózní, poblázněné a nechytané na švestkách.

Když tělocvik skončil, rozhlížela jsem se kolem sebe, abych si uloupila ještě jeden pohled na jeho tělo a tvář, ale nikde jsem ho neviděla. Lilly mě vzala kolem ramen a vedla mě do šaten. S prázdnou hlavou jsem se převlékla, hodila věci do tašky a šla do třídy. Vyndala jsem si tužku, papír a začala si malovat. V tuto chvíli jsem byla ráda, že sedím sama. Mohla jsem v klidu přemýšlet a nemusela na nic odpovídat. Ve chvíli, kdy jsem malovala okvětní lístky kopretiny na louce, si někdo stoupl nade mě a zastínil tak můj výtvor. Zvedla jsem tvář k tomu narušiteli a zalapala po dechu. Stál tam a potutelně se usmíval.

„Tohle sis zapomněla v tělocvičně,“ pověděl mi hlubokým, melodickým hlasem a mrknul na mě. Zahihňala jsem se a vzala si od něj mikinu, kterou jsem si položila na lavičku. Pohlédla jsem do jeho hnědých očí a zapomněla vše, co jsem měla naplánované mu říct, kdyby se mi naskytla taková příležitost, jako byla tato.

„Díky,“ vydechla jsem nakonec a usmála se.

„Nemáš zač. Mimochodem, jmenuji se James,“ představil se mi a natáhl ke mně ruku. Ihned jsem mu podala tu svoji a ve chvíli, kdy se naše kůže dotkla, jsem pocítila to, o čem jsem tolikrát četla. Rána vyvolaná statickou elektřinou mezi našimi těly. Ta rána, kterou jsem nikdy nepocítila. Ta, která mě rozechvěla a rozesmála naráz.

„Jsem Elizabeth, ale přátelé mi říkají Beth,“ odpověděla jsem mu a hodila si vlasy na záda. Usmál se a narovnal se. Až teď jsem si uvědomila, že se opíral o lavici a byl mi blíž než kdykoliv před tím.

„Tak zatím, Beth,“ rozloučil se a odcházel ke dveřím. Pozorovala jsem jeho pohupující se pozadí a usmála se. Když jsem se pohledem vracela k mému obrázku, všimla jsem si Lilly, jak se na mě usmívá a nadskakuje na židli. Chtěl ke mně jít, ale profesor, který se objevil mezi dveřmi, jí v tom zabránil. Zklamaně si povzdychla a já spokojeně zapředla.

Ani nevím, jak se mi to povedlo, ale došla jsem ke svému autu bez toho, abych musela poslouchat její řeči a dotěrné otázky. Když jsem startovala, všimla jsem si jí, jak objímá svého přítele a všechno ostatní jí bylo jedno. Vyjela jsem z parkoviště a vydala se na cestu domů. S pocitem, že jsem se dotkla chlapce svých snů. Jamese, mého vysněného. Při večeři jsem byla úplně mimo a táta s bratrem si toho všimli. Tatínek se na nic neptal, ale John ano.

„Tak kdo to je?“ zeptal se, když jsem se marně snažila napíchnout fazoli na vidličku.

„Cože?“ dělala jsem hloupou a zasmála se, když protočil oči.

„Ten, komu zítra zmaluju ciferník,“ dodal a já zakroutila hlavou.

„To se bohužel nedozvíš,“ vyplázla jsem na něj jazyk a uhnula před zmačkaným ubrouskem, který po mně hodil.

„Zapomínáš na to, kdo jsem, sestřičko. John Young, ten, který vždy dostal to, co chtěl,“ připomněl mi a já se musela zasmát. K mé smůle měl pravdu, ale v tuto chvíli jsem se bavila jeho výrazem.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo vlastně jsem? - 1. kapitola :