Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kde jsi, Isabello? II - 2. kapitola

15.10.2011 (08:15) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1968×

Pohled Isabella

„Bello, on se vrátil..."

Vtom jako by se celý můj svět zastavil. Všechno ztichlo a mně se v mysli vybavil obličej mého nejlepšího přítele. Jacoba... Tak dlouho jsem ho neviděla. Teď ho uvidím? Ano, ale při jaké situaci. Bože, to snad není pravda – třeba sním... třeba... se teď probudím a kolem krku mi skočí Elizabeth a pak společně s Rose půjdeme za dům, kde jí Emmett udělal pískoviště. Bylo by to tak snadné...

Z mého přemýšlení mě vytrhl ten známý hlas: „Bello, jsi v pořádku? Stalo se snad něco?!"

„Ne, Sethe, jsem v pohodě – za chvíli jsme tam..." řekla jsem zlomeným hlasem a vyhledala Edwardovu náruč. Ten mě objal a začal pohupovat v náručí.

Seth se snažil ještě něco rychle dodat, ale já hovor rychle ukončila. Proč si tříštit srdce teď – předčasně, vždyť za chvíli se...

Za chvíli se vše ukáže...

Ruku v ruce a bez jediného slova jsme se Edwardem rozeběhli směrem ke Quileutské rezervaci. Bála jsem se toho, co tam spatřím. Bude tam Jacob? Nebo mu Seth řekl, že se s Edwardem blížíme a on s mou dcerou prchl? Bože! Jsem hrozná! Dám na úsudky...

Teď jsem se doopravdy musela zasmát – dám na úsudky svého manžela...

Edward na mě vrhnul jeden zkoumavý pohled. Ale já jen zakroutila hlavou. Teď nebudeme rozebírat moji pošetilost. Máme na starost důležitější věci. Při té myšlence se mi sevřely vnitřnosti. Už brzo ho uvidím – anebo taky ne. Ušklíbla jsem se. Vím... snažila jsem se to zlehčoval, ale ve skutečnosti jsem měla pěkně nahnáno. Už abychom tam byli – aspoň budu vědět, na čem jsem.

Na to jsem ale brzy změnila názor – jen co jsme se přiblížili víc k rezervaci.

Tak jo, Bello... Uklidni se... Dýchej – nádech... výdech... Ufff...

Bude to v pohodě – anebo taky ne. Edward mi stiskl ruku a já mu stisk oplatila. Musel poznat, jak se asi cítím.

Zpomalili jsme do kroku. Za pár okamžiků jsem už viděla první domek – tak známý a...

Edward mě na chvíli pustil a šel prozkoumat terén. Přeci jenom – tady v rezervaci všichni obyvatelé nebyli vlkodlaci a asi by se trochu divili, kdyby jim sem naklusal padlý anděl.

Ta chvíle bez Edwardovy utěšující dlaně se zdála nekonečná, ale pak se objevil mezi malými smrčky a povzbudivě na mě kývl. Udělala jsem dva váhavé kroky a pak se zarazila.

Já... nebyla jsem schopná tam jít. Já to nedokážu...

Edward si všiml mého zaváhání a za chvíli stál u mě. Povzbudivě se na mě usmál a vzal mi obličej do dlaní.

„Ať už tam uvidíme cokoliv, já tě miluju a nic se na tom nezmění..." zašeptal hlasem plným lásky a vroucně se mi zadíval do očí. Tomu jeho pohledu se nedalo odolat. Musela jsme se trochu pousmát a přijmout jeho nabízenou dlaň.

Pak jsme společně vkročili na mýtinu...

Zarazila jsem se. Před námi stál on. Stál tam sám s úsměvem od ucha k uchu. Chvíli si mě soustředěně prohlížel a pak se s rozpraženýma rukama vydal mým směrem. Pevněji jsem sevřela Edwardovu dlaň.

...

Pohled Jacob

Ano, byla to ona. Bella – má nejlepší přítelkyně. Stála tam s nerozhodným výrazem a tiskla se k tomu... k tomu... svému manželovi. Zlostně jsem zaskřípal zuby. Ne! Nebudu toho upíra dráždit...

Znovu jsem zaměřil svou pozornost na Bellu. Skoro vůbec se nezměnila. Možná ztratila trochu lesku v očích, ale to určitě bude z rodičovských starostí. Vlastně mě udivilo, že nepřišli s dcerou. Kde je?

Vtom Edward ztuhl. Řekl jsem snad něco špatně? Stalo se snad něco?

Znovu jsem upřel pohled na mou milovanou Bellu. Dívala se na mě obezřetným... nevěřícím... a nedůvěřivým pohledem? Bella?

Snažil jsem se zahnat tyto znepokojivé myšlenky – je to přeci Bella. Nahodil jsem spokojený a šťastný úsměv a s napřaženou náručí jsem se k ní blížil. Nepohnula se... Nepohnula se ani o píď...

A pak... Čekal jsem cokoliv – jen né tohle.

Bella se vykroutila z Edwardovy náruče, který se jí v tom očividně snažil zabránit – z mě neznámého důvodu. Obličej se jí zkřivil do bolestné masky, na tvář jí ukápla jedna slza a vrazila mi takovou facku, že se mi zatmělo před očima.

„Kde je?!" zařvala na mě, až mi zapískalo v uších.

„Bello, já..." snažil jsem se odporovat, ale nedala mi šanci. Hodil jsem jeden prosebný pohled na Edwarda, ale ten se tvářil, jako by tu nebyl. Přeci mi vidí do hlavy! Tak proč ji nechá, ať mě tady... tento...

Znovu jsem upřel pohled na Bellu. Té po tváři stekla další slza a pak do mě začala bušit pěstičkami. Na to, že byla jenom anděl, tak to docela dost bolelo. Z hrdla se jí vydral zoufalý vzlyk a upřela na mě své uslzené oči.

„No tak, Bello... On to neudělal..." konečně se mě zastal Edward. To ti to trvalo! Poslal jsem mu myšlenkami. Koutkem oka jsem zahlédl náznak pokřiveného úsměvu. Ale zbytek mého soustředění jsem věnoval Belle.

Ta se v jeden okamžik úplně zasekla. Ruka jí ochable spadla podél těla a po tváři jí stekla jedna tichá slza.

„Cože?" zeptala se nás nechápavě. Stále na mě koukala uslzenýma očima, na tváři nechápavý výraz.

„Iso... Jacob to neudělal – přečetl jsem mu myšlenky – vůbec netuší, z čeho ho tu obviňuješ – jeho myšlenky jsou čisté, nic neskrývá..." vypadlo z Edwarda a já mu byl snad podruhé v životě trochu vděčný. Jinak by mě jeho skoro-šílená manželka jistě umlátila k smrti.

A právě v tu chvíli mi došlo, že vůbec netuším, o čem se tu ti dva baví, a také mi došlo, že mě to začalo vážně zajímat...

„Bello... co se, proboha, stalo?" zeptal jsem se jí a lehce ji pohladil po ruce. Trochu sebou cukla, ale pak se mi podívala láskyplně do očí – nenašel jsem v nich už žádné výčitky ani nedůvěru...

„Ach... Jacobe... moje dcera – Elizabeth zmizela..." zašeptala Bella přes vodopád slz, které se jí spustily z očí, a silně mě objala.

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kde jsi, Isabello? II - 2. kapitola: