Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kde jsi, Isabello? II - 3. kapitola

19.10.2011 (12:15) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1930×

Pohled Isabella

„Ach… Jacobe… Moje dcera – Elizabeth zmizela…,“ zašeptala jsem zlomeně a snažila se skrýt potoky slz, které se mi spustily z očí. Nakonec jsem Jacoba silně objala a smáčela mu triko slzami…

...

Bylo to nesnesitelné – ta bolest, prázdnota a nekonečný žal. Stále jsem se tiskla k Jacobovi a úplně zapomínala na okolí. To, že se tu lísám ke svému vlčímu příteli a můj upíří manžel stojí opodál a jistě nás pozoruje, mi vehnalo červeň do tváře a rychle jsem se od Jaka odtáhla.

Ten se na mě ohromeně a zároveň soucitně díval. Rychle jsem uhnula jeho pohledu a obrátila se na Edwarda.

„Půjdeme domů?“ zašeptala jsem prosebně a popošla k němu. Propaloval mě trochu žárlivým, ale jinak chápavým pohledem a něžně mě chytl za ruku. Jeho ledový dotek mi uvolnil ztuhlé svaly a já se trochu uvolnila.

„Jestli to chceš, tak ano…,“ odvětil a zlehka mě políbil na spánek. Pak jsme se společně otočili a zamířili k lesu.

„Můžu nějak pomoct?“ ozvalo se nesměle za námi a já se v úžasu otočila. Jacob – vlkodlak – sic můj nejlepší přítel, ale zároveň nepřítel upírů, nám chce pomoct? Nemohla jsem tomu uvěřit. Ta vzájemná nevraživost mezi ním a Edwardem…

„Opravdu, Jacobe?“ zeptala jsem se nejistě a zadívala se mu do očí. Kývl.

„Mohl bys nám pomoct hledat?“ zeptala jsem se stále s jasnou nejistotou v hlase a znovu obrátila pohled do jeho posmutnělých, jindy tak radostných, očí.

„Ano, udělám vše, co budu moci… Třeba…“

„To bys opravdu mohl?“ vmísil se do našeho rozhovoru najednou Edward. Jacob se ušklíbl a přikývl. Já stále nechápala, o čem je řeč. Edward měl zřejmě na mysli nějakou Jacobovu myšlenku…

„Můžu se zeptat, o čem…“

Edward mě ani nenechal domluvit. „Jacoba napadlo, že by si na pomoc mohl svolat svou smečku ps… ehm… vlkodlaků,“ řekl a blýskl na Jacoba oslnivý úsměv. To malé skoro přeřeknutí by neušlo nikomu. Ani bych se Jacobovi nedivila, kdyby teď svou nabídku pomoci vzal zpět – ale to jsem se v něm asi očividně mýlila.

„Dejte mi vteřinku – musím se spojit se Samem…,“ řekl a odběhl do lesa.

Bleskla jsem po Edwardovi nazlobený pohled a on se na mě na oplátku zazubil. V mysli jsem se tomu musela zasmát – Edward se nikdy nezmění – stále si bude Jacoba dobírat a škádlit ho.

Mé vnitřní úvahy mě tak zaujaly, že jsem si ani nevšimla, že se Jacob vrátil. To, že se usmíval, značilo, že mu Sam vyhověl.

„Za chvíli tu budou ostatní,“ řekl a zářivě se na mě usmál. Přišlo mi, že se celý svět raduje a já jediná tu truchlím.

Znovu jsem se vykroutila z Edwardovy náruče – tentokrát mi v tom tolik nebránil a pomalu jsem přišla k Jacobovi.

„Jaku, děkuju,“ řekla jsem dojatě a znovu ho silně objala. Znovu jsem ucítila na tváři slzy, když mě trochu vyděsil jeho hurónský smích.

„Ale, no tak, Bello, nemáš mi zač děkovat – ještě jsme ji přeci nenašli,“ zasmál se mi do ucha a dál mě drtil v objetí. Za námi se ozvalo pohrdavé odfrknutí. Zadívala jsem se do Jacobovy tváře, ale ten jen protočil oči a znovu se na mě zazubil. Zřejmě se za těch pár let trochu změnil…

„Bello!“ ozvalo se za námi nadšené volání a já se překvapeně otočila k nově příchozím. Jared, Paul, Embry, Quil, Seth a Sam se k nám rychle blížili a nepřestávali se usmívat – teda až na Sama – ten měl vždy vážnou a moudrou tvář – oproti těm puberťákům. Ale nechápala jsem proč se tak usmívají - neřekl jim snad Jacob důvod tohoto setkání? Nebo z toho mají radost?!

V tu chvíli jsem se nad svým uvažováním musela zastydět. Nemohu je soudit…

Prostě jsou vlkodlaci taková sluníčka – jako Jake. Taky jsem se na ně usmála a zamávala na pozdrav.

„Tak rádi tě vidíme!“ zvolali nadšeně Embry s Quilem a začali mi lámat kosti svým objetím. Zasmála jsem se a rychle začala Embryho taky objímat. Ten se se mnou začal točit po celé mýtině a nadšeně mi něco vyprávěl. Skoro jsem zapomněla na mé starosti… Skoro…

Znovu na mě dolehla stísněná nálada, rozklepala se mi brada a oči jsem měla skelné, mermomocí jsem se snažila zadržet slzy.

Oni si toho očividně všimli. Přestali se usmívat a nahodili vážné tváře. Jacob jim musel vše říct. Jinak by se takhle netvářili…

„Edwarde!“ zvolal Sam na Edwarda a šel přímo k němu. Ten se na něj zdvořile usmál. Po chvíli začali o něčem živě debatovat. Přesně jsem neslyšela o čem, ale vlastně jsem to ani slyšet nechtěla. Věděla jsem, co řeší…

Mezitím mi zase Embry něco křičel do ucha a každou chvíli jsem slyšela Quilův hlasitý smích. Po chvíli se k nám přidal i Seth, Jared a Paul. Jacob šel za Samem a Edwardem. Také jsem si všimla, že mezi stromy postává Leah a se znechucením pozoruje tuhle šarádu.

Vděčně jsem se na ni zadívala a doufala, že pochopí mé díky – ona se ale rychle odvrátila a dělala, že k nám nepatří.

Za chvíli se k našemu hloučku přiblížili ostatní a kluci se přestali smát. Stáli kolem mě jako nějaká ochrana a čekali, co Sam – nebo někdo řekne.

„Rozdělíme se,“ začal hovořit Sam vůdcovským hlasem.

„Já s Jacobem poběžíme podél hranice až k útesům,“ řekl Sam a kývl na Jacoba.

„Jarede, Paule a Embry – vy poběžíte na severozápad až ke... Kanadě.“

„A Quile, Sethe a... Leah - vy poběžíte na východ.“

Rozhlédl se po ostatních. „Všichni chápou?“ Ozvalo se různé mumlání souhlasu.

„Jestli něco zachytíte – nějakou stopu – ihned nás informujte!“ Další sborové zamumlání.

„Same, chtěla bych,“ začala jsem opatrně a zadívala se do jeho znaveného obličeje.

„To je dobré, Bello, chráníme kmen – ať to je cokoliv,“ řekl rychle a kývl na ostatní – ti se začali ve skupinkách trousit do lesa. Za chvíli jsem na mýtině zůstala sama s Edwardem.

„Domů?“ zeptala jsem se po chvíli ticha. Byla jsem unavená. Všechno mě bolelo, ale snad nejvíce srdce…

„Ano,“ řekl hned Edward a během vteřiny stál u mě a majetnicky mě svíral v náručí.

„Zavři oči,“ zašeptal mi do ucha, až jsem se zachvěla. Hned jsem ho poslechla. Ozvalo se šustění listí a chladný vánek mě příjemně chladil na tváři.

„Už je můžeš otevřít,“ řekl Edward a já ho opět poslechla. Stáli jsme v našem obýváku. Ale sami… Nikdo nikde…

„Kde všichni jsou?“ zeptala jsem se zmateně. V tu chvíli mi vůbec nedocházelo, že vlastně já jsem je všechny informovala o té hrozné a pořád tak neskutečné skutečnosti a poslala je do terénu…

„Za chvíli se vrátí – už slyším Aliciny myšlenky,“ řekl Edward a znovu mě sevřel v náručí. Já zavřela oči a vdechovala jeho sladkou vůni. Snažila jsem si pročistit hlavu – odpoutat se od reality, ale nešlo to… Bylo to moc skutečné…

A opravdu… Za chvíli jsem i já mohla slyšet šum běžících nohou. Neptala jsem se Edwarda, jestli se dozvěděl pomocí Aliciných myšlenek něco nového, věřila jsem, že kdyby znal nějakou dobrou zprávu, ihned by mi ji sdělil.

„Bello!“ ozval se za mnou známý hlas a já se vrhla Rose se slzami do náruče. Ona mě hned začala utěšovat a pohupovat. Přes nový potok slz jsem nemohla rozpoznat další příchozí, ale tušila jsem, že to budou všichni ostatní z naší milované rodiny.

Rozpoznala jsem Carlisleův hlas, jak sděluje Edwardovi, že nenarazili na žádnou stopu. To mé zoufalství ještě zvýšilo, z hrdla se mi vydraly dva hlasité vzlyky a podlomily se mi nohy.

Rose mě hned chytla a posadila na sedačku. Svírala mě za ruku a druhou si mě tiskla na prsa a hladila mě po vlasech. Z druhé strany si ke mně přisedla Esmé a soucitně se na mě dívala. Musela vědět, jak mi je – Edward mi jednou vyprávěl, že ztratila dítě.

Alice přecházela po místnosti a upírala oči do neznáma – snažila se dívat do budoucnosti, ale žádná vize nepřicházela. Jasper se na ni ztrápeně díval a snažil se ji přesvědčit, ať si na chvíli odpočine. Marně…

Emmett seděl zaraženě na pohovce a výjimečně nesršel vtipem. Muselo ho hodně vzít, že se ztratila jeho milovaná neteř.

Skoro všechno šlo mimo mě. Jen ta bolest v hrudi mi dávala najevo, že jsem stále ve svém těle.

Z mé apatie mě dokázalo probrat až zazvonění telefonu. Napřímila jsem se a čekala, kdo to vezme. Samozřejmě to byl Edward…

„Ano, Jacobe,“ slyšela jsem ho vyslovit. To ve mně vzbudilo velký zájem. Napřímila jsem se a zaposlouchala se do hovoru. Co se stalo? Našli snad nějakou stopu? Srdce mi poskočilo nadějí… Našli Elizabeth?!

„Ano, hned tam budeme,“ řekl Edward a zavěsil. Pohledem jsem mu visela na rtech a nemohla se dočkat, co se dozvím.

Edward se rozhlédl po místnost a jeho pohled spočinul na mně. „Jacob se Samem zachytili u útesů upíří pach…“

Cože?! Ne! Panebože! Ne! Bože! Létaly mi splašeně myšlenky. Mou dceru unesl upír?! Upír?! Zlý, pomstychtivý a hlavě krvežíznivý upír? Stvůra, která dychtí vidět lidskou bolest?!

„Tak na co čekáme?! Jdeme!“ zavelel Emmett s nadějí v hlase a rychle se zvedl ze sedačky. Vděčně jsem se na něj zadívala a hned následovala jeho příkladu. Všichni jsme rychle vyšli z domu a rozběhli se k útesům – a jak já si v duchu říkávala – k mé naději… snad…

...

Jen, co jsme vyběhli z lesa, spatřila jsem dvě postavy – Jacoba a Sama.

Stáli na kraji útesu a bez zájmu se dívali dolů do rozbouřeného oceánu. Kdybych nevěděla, o co se jedná, usoudila bych, že se chystají k sebevraždě – ale naštěstí jsem to věděla a oni něco takového ani udělat nechtěli.

„Konečně,“ řekl Jacob a zadíval se na mě ztrápeným pohledem.

Edward k němu rychle přispěchal a hned nato se zarazil. Carlisle se na něj vyděšeně díval a stejně tak ostatní. Pak se Edward k nám obrátil a promluvil hrobovým hlasem:

„Bello, asi jsem přišel na to, kde je naše dcera…“

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kde jsi, Isabello? II - 3. kapitola: