Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsem Aro: Procitnutí - 1. kapitola

TwoFaceLady


Jsem Aro: Procitnutí - 1. kapitolaAro Volturi byl šťastlivec: měl překrásnou ženu a dokonalou rodinu, bohatství, moc a vlivné postavení. Všechno se ale změnilo ve chvíli, kdy procitl do nové studené existence; jako vrah, jako nikdo. Tak začala jeho pouť za uznáním, za pomstou a za hledáním ztracené lásky. Tak byly položeny základy jeho impéria i jeho šílenství.

1. kapitola: Život lidský prchavý je

Korintský konzul byl pozoruhodný člověk hned z několika důvodů.

Byl to středně vysoký a štíhlý muž s černými vlnitými vlasy po ramena a světlýma očima, které byly pro obyvatele řeckých království neobvyklé, a mnozí jej proto považovali za oblíbence bohů. Jeho opálená tvář byla hezká a rovnoměrná, ačkoliv měl docela velký aristokratický nos, a nosil krátkou bradku.

Pocházel z dobré rodiny, byl vznešeného původu a svá mladá léta strávil službou v armádě, proto mnozí očekávali, že bude pokračovat ve vojenské kariéře. Říkalo se, že na celém severu Peloponésu není zručnějšího šermíře než mladého Ara Volturiho – a nikdo nechtěl okusit jeho hněv nebo mu čelit v boji s oštěpem. Měl v rukách neobvyklý cit a pokaždé dokázal zasáhnout přesně. Jako by věděl, kde je jeho protivník nejzranitelnější.

Na svoje postavení byl rovněž velmi mladý – nebylo mu ani dvaatřicet, když nastoupil do úřadu – a vykonával své povinnosti zodpovědně a pečlivě. Nepatřil k těm mužům, kteří by se nechali snadno zlákat k lenošení; často jej bylo možné spatřit pospíchat chodbami úřadu nebo ulicemi města s tím či oním úkolem a myšlenkou v hlavě. Byl velmi oddaný svému poslání a vedl Korint s přirozenou autoritou, jako by byl zrozen pro vůdcovství.

Lidé jej milovali a respektovali. Kdokoliv se s ním střetl, odcházel s dojmem, že se seznámil s velmi příjemným a zdvořilým člověkem, jehož neustále povznesená a veselá nálada byla nakažlivá stejně jako jeho široký úsměv. Aro se rád mísil s prostými lidmi na tržištích a ulicích, navazoval krátké hovory o počasí a úrodě a zvědavě si prohlížel roztodivné zboží obchodníků, které tu a tam i kupoval. Jeho den nebyl úplný, když nepotkal někoho nového a nedoslechl se něco pozoruhodného.

Další zajímavou věcí bylo, že Aro prostě věděl. Říkejme tomu šestý smysl či co, ale jeho pronikavé oči dokázaly prohlédnout člověka skrz naskrz, jako by mu dokázal na krátkou chvíli nahlédnout do hlavy. Bylo takřka nemožné mu lhát, když se na vás upřeně zahleděl a zachytil vás za ruku, abyste nemohli ucuknout. Okamžitě poznal, že něco není v pořádku.

V takových chvílích se Aro změnil z toho milého mladíka v muže, jehož bylo nutné uposlechnout. Jeho mírné vystupování skrývalo pevný charakter a neoblomnost, železnou vůli; dožadoval se odpovědí a dožadoval se jich ostře – neměl rád tajnosti a jako cvičený voják, jako konzul, předně dbal na bezpečí a ochranu svého města a svých lidí.

Jestli jste si mohli být něčím jistí, pak to bylo Arovo odhodlání ochránit, co mu bylo svěřeno do péče; jakýmikoliv prostředky.

Korintský konzul neměl mezi svými lidmi žádné nepřátele a co se politických protivníků a cizinců z jiných měst týkalo, ke všem byl zdvořilý a jeho snaha zabránit jakýmkoliv střetům z něj dělala dobrého spojence a váženého muže.

Toho jasného letního dopoledne byl Aro na cestě z úřadu na tržiště. Jeho sestra Didyme měla mít následujícího dne své patnácté narozeniny a Aro jí chtěl koupit něco úžasného. Pravdou bylo, že svou sestru neskonale rozmazloval – skoro stejně jako rozmazloval svou vlastní dceru Eris, která byla jen o tři roky mladší.

„Aro, Aro!“ zakřičel známý hlas a Aro se rozhlédl kolem sebe a spatřil svého známého Ajaxe, jak si to žene prašnou ulicí a mává na něj. „Aro! Díky bohům, že jsem tě zastihl. Máš chvíli?“

„Ale jistě, drahý příteli,“ usmál se a zahleděl se na Ajaxe pozorněji. Byl celý zrudlý a zpocený od svého běhu a jeho oči byly obrácené k zemi, jak se opíral dlaněmi o kolena a lapal po dechu. Něco na něm bylo znepokojivě špatně.

„Jsi v pořádku? Co se děje? Je tvoje matka zdráva?“ zeptal se rychle a se starostí. Věděl, jak starší lidé snášejí zdejší vedra – a toho dne bylo opravdu velmi horko.

Ajax se pomalu narovnal a jeho výraz byl odtažitý, když zavrtěl hlavou a trhl rameny. Aro nemusel spoléhat na svůj šestý smysl, svůj zvláštní dar, aby si byl jistý, že s Ajaxem je něco velice špatně. Znal svého přítele víc jak dvacet let.

„Nechci o tom mluvit, problémy s Cleo,“ řekl pak.

„Ajaxi.“ Aro mírně naklonil hlavu na stranu a zachytil ho za rameno. Nerad takto zkoumal své přátele, ale měl obavy. Ajax byl zneklidněný, to bylo zřejmé… Ano, ano, problémy se ženou – to byla pravdivá odpověď, uznal Aro nakonec a váhavě uvolnil sevření.

„Jak ti tedy mohu být nápomocen?“

„Pojďme se projet,“ navrhl spěšně. „Potřeboval bych tě s sebou za městem! Co říkáš? Můžeme třeba vyhlížet lodě těch kupců z Delf. Nemají teď někdy připlout?“

„Ano, ano, tento týden,“ souhlasil se zamračením a sledoval Ajaxe upřeným pohledem. Svrběly ho dlaně znovu se ho dotknout a zkusit jej ještě jednou přečíst, ale neviděl v Ajaxově odpovědi ani návrhu nic, co by představovalo problém. Krom toho, byl to jeho přítel, a jestliže je rozrušený kvůli problémům se svou ženou, potřebuje se provětrat.

„Projížďka je dobrý nápad,“ řekl pak. „Pojďme, půjčím ti koně.“

Vyrazili společně ulicí směrem k Arovu domovu a mladý konzul se usmál při myšlence na svoji ženu a věci, které tohoto horkého dne asi může provádět. I po sedmnácti letech manželství Isa dokázala naprosto dominovat jeho myšlenkám, jako by mu bylo sedmnáct, nikoliv čtyřiatřicet.

Ajax zamířil ke stájím nechat osedlat koně, zatímco Aro šel vyhledat svou manželku.

Prošel téměř celý dům, dokud nedorazil na terasu jejich ložnice, z níž vedlo zdobně tesané schodiště do zahrad s jezírky. Aro se krátce zapřel o zábradlí a sledoval dění pod sebou, na tváři široký úsměv.

Isa byla půvabná žena a do nynějška ji považoval za jednu ze dvou nejcennějších a nejvzácnějších věcí, které směl kdy držet ve svých rukách. Tou druhou byla jejich dcera, rostoucí do stejné krásy. Zabil by pro Isu bez přemýšlení, což o konzulovi, který preferoval mírnější řešení konfliktů, a hloubce jeho citu vypovídalo víc než slova.

Sledoval ji, jak plave v tom nejhlubším z jezírek s čistou vodou, kterou nebylo zrovna snadné nechat sem přivést – ale být konzulem a mít hodně peněz nesporně mělo své výhody a Aro by neváhal zaplatit řemeslníkům dvakrát tolik jen pro tu možnost sledovat svou ženu plavat.

Miloval letní horké dny a tohle byl jeden z důvodů proč.

Isa líně dokončila kolečko a začala vystupovat z vody. Její tmavě hnědé vlasy ztěžklé vodou se lepily k tělu stejně jako nepříliš cudná košile, kterou si přetáhla vzápětí přes hlavu, aby skryla svou nahotu. Na tváři měla hříšně uspokojený výraz, který se Arovi zrovna dvakrát nezamlouval. Žádná voda neměla právo vykouzlit jí takový úsměv na rtech – od toho tu byl on.

S dravčím úšklebkem seběhl schody, co nejtišeji dokázal, a připlížil se k ní zezadu. Vzápětí ji popadl do náruče a zatočil se s ní, odměněn překvapeným, ale veskrze radostným výkřikem a následným smíchem.

„Aro! Budeš celý mokrý!“

„S největší radostí, má drahá,“ zamumlal jí do ucha a opatrně postavil na zem. Byla bosá a některé z kaménků, kterými byly vysypávané cestičky, měly ostřejší hrany. Sotva Isa bezpečně stála na vlastních nohách, přitiskl se k ní pevněji a zhluboka se nadechl.

Miloval ten pocit míru, kdykoliv se jí dotýkal. Bylo to odzbrojující, dokonalé. Žádné vtíravé dojmy pravdy nebo lží, kdykoliv jí hleděl do očí, kdykoliv se jí dotkl. Jen horká kůže a poddajné tělo.

Isa se mírně zavrtěla a obrátila se čelem k němu. Navzdory jižanskému slunci byla vždy o několik odstínů bledší než všichni ostatní, a působila křehce a delikátně. Její velké oči byly té nejzajímavější hnědé barvy, jakou Aro kdy viděl, a právě na něj šibalsky hleděly. Její plné rty se usmívaly a zamrkala.

„Co pro tebe mohu udělat, muži?“

„Napadá mě hned několik věcí, ženo,“ odvětil a jeho dlaně sjely z Isina pasu níže a přitáhl si ji ještě o něco blíž.

Isa se široce ušklíbla a zapřela se lokty o Arova ramena, prsty jemně pročesávajíc jeho vlasy. Pomalu se přitáhla a rty se dotkla jeho ucha.

„Naše dcera se právě náramně baví na terase, miláčku,“ pronesla a odtáhla se, aby mu vtiskla letmý polibek na rty. „Cokoliv bys rád právě teď dělal, bude muset počkat.“

Aro se rozesmál a zavrtěl hlavou, zatímco o krok ustoupil.

„Jaké zklamání! Ale snad to přežiji. Každopádně, přišel jsem ti jenom říct, že plánuji vyjížďku s Ajaxem.“

„Pozdravuj ho, dlouho u nás nebyl.“ Isa si shrnula vlasy z krku a svázala je do jednoduchého uzlu. „Stačil jsi koupit něco pro Didyme? Nebo se mám po něčem podívat sama?“

„Budeš úžasná, když to pro mě uděláš,“ zakřenil se a krátce se ohlédl. Eris se už ztratila z terasy, sklonil se tedy ke svojí ženě a políbil ji dlouze na rty, rukama ji obmotávaje. Ačkoliv nálada a kouzlo předchozího okamžiku byly zlomené, odtáhl se jen neochotně a jen proto, že Ajax nejspíše už čekal.

 „Och, nebuď na té vyjížďce dlouho, Aro,“ řekla mu bez dechu. Následně se znovu šibalsky usmála a zapřela se o jeho hruď. „Potřebuji s tebou brzy mluvit, muži.“

„O čempak, drahá?“ Aro naklonil hlavu na stranu, s jednou rukou stále kolem Isina pasu, zatímco druhou jí přejel láskyplně po tváři.

Zachytila Arovu pravici a přitiskla jeho dlaň ke svému bříšku, její úsměv jasný jako polední slunce nad jejich hlavami, když odpověděla: „Protože musíme vymyslet nějaké krásné jméno pro naše druhorozené dítě, lásko.“

Aro pootevřel ústa, výraz radostné nevíry v jeho obličeji patrný. Potom se usmál a uchopil Isinu tvář do dlaní a sladce, jemně ji políbil. Krátce přiložil své čelo k jejímu a zašeptal: „Nikdy nebudu ani schopný vyslovit, jak šťastným mě činíš a jak moc tě miluji, moje nejdražší.“

„Nemusíš to říkat, Aro,“ ujistila jej a vytáhla se na špičky, krátce hledíc do jeho šedých očí.

„Stačí, že mi to dokazuješ každý den každým pohledem…“ Políbila jej na čelo.

„Každým dotekem…“ Na nos.

„A každým polibkem…“ Na rty.

Aro se pousmál a sklouzl na kolena, pevně objímaje svou ženu, a tvář přiložil k jejímu bříšku, kde rostl nový život, jeho dítě. Byl to okamžik plný souznění a radosti, kdy neexistovalo nic jiného než ten nekonečně dokonalý pocit. Cítil se jako nejšťastnější muž pod sluncem, jako skutečný oblíbenec bohů – měl všechno a nic víc nepotřeboval, nic víc nechtěl. Jeho život byl perfektní.

„Mohl bych tu klečet celou věčnost,“ zašeptal. „Nikam se mi nechce odcházet.“

„A já tě nechci nikam pouštět.“ Isa se slabě usmála a prsty mu projížděla vlasy, druhou rukou opřená o Arovo široké rameno. „Nicméně Ajax určitě netrpělivě čeká a jak tě znám, měl bys nepříjemný dojem z toho, že jsi vycouval. Je to ostatně jen krátká projížďka. Budeš brzy zpět.“

„Vrátím se, jakmile to půjde,“ slíbil a pobil její dlaň, ladně vstávaje. „Zatím se opatruj, moje milovaná.“

O několik minut později už s Ajaxem ujížděli směrem k bráně a poté podél útesů při pobřeží. Někdy během týdně měli připlout kupci z Delf a měli s Arem jednat o nových daních a clech, které budou Korintu platit za uskladnění zboží a přeložení v jejich přístavu.

Aro se na taková jednání příliš netěšil, nicméně jeho myšlenky byly příliš povznesené, příliš nadšené, aby se tím zabýval. Bude znovu otcem! Bude znovu otcem a tentokráte si dovolil doufat v syna, který by nesl jeho jméno… Avšak dceru by miloval bez výhrad a stejnou měrou.

„Aro,“ Ajax přitáhl koni uzdu a seskočil. „Pojď se tu posadit.“

Usadil se na velký kámen čelící moři a mávl rukou. Aro sesedlal a posadil se vedle něj, jedním okem zkoumaje ustaranou a uštvanou tvář svého přítele, zatímco druhým sledoval odlesky slunce na hladině.

„Tak mi už řekni, co se děje s tvou ženou,“ povzdechl si, jeho entusiasmus na krátkou chvíli potlačen. „Nemá cenu to dusit v sobě, příteli.“

Ajax se odvrátil a zavrtěl hlavou. Mlčel dlouhou chvíli, načež se si zoufale prohrábl vlasy.

„Dnes v noci za mnou přišla zvláštní dvojice,“ začal dutým tónem. „Myslím, že to nebyli lidé, Aro. Byli tak bílí! A studení. Jejich oči červené. Nevím, co byli zač. Které stvoření by mohlo být takové?“

Aro ustrnul a navzdory zoufalství, které zmítalo Ajaxem, se cítil tím popisem morbidně fascinovaný. Při mnoha svých hovorech s cizinci a obchodníky narazil na podobné popisy, na historky o rychlých, překrásných stvořeních živících se lidskou krví se studenou, bledou a tvrdou kůží a očima stejně červenýma jako jejich potrava.

„Slyšel jsem o nich, ale jen pověsti. Proč tě navštívili, drahý Ajaxi?“ zeptal se s mírným mrazením.

„Slyšeli o… ptali se… ptali se na korintského konzula,“ zapolykal. „Jestli tě znám, jestli jsem tvůj přítel. Jestli… jestli bych jim tě vydal.“

Aro zadržel na vteřinu dech a oběma očima sledoval zhroucenou figurku svého přítele, kterého znal od dětství. Společně prošli několika bitvami – Ajax s ním byl toho večera, kdy Aro poprvé potkal Isu, a Ajax jako první věděl o očekávání Eris. Ajaxovi se chystal říct o očekávání svého druhého dítěte.

„Co jsi řekl?“ zeptal se klidně, ale jeho svaly se napjaly, byl připravený k téměř okamžitému pohybu. U pasu měl dlouhý nůž a bylo by snadné jej dosáhnout.

„Řekl jsem, že nikdy,“ zanaříkal Ajax a skryl tvář v dlaních. „Jsem tvůj přítel, Aro! Jsem tvůj přítel… Řekl jsem jim, že bych ti obětoval vlastní život!“

Aro se stále neuvolnil a hleděl na něj, jeho tvář jako z kamene.

„Ale?“ vyrazil ze sebe studeně, hrubě. V mysli začínal vidět celý obraz a v nitru se mu rozléval chlad, byl šokovaný. Cítil se, jako by jej někdo vší silou udeřil do žaludku. Věřil Ajaxovi bez výhrad.

„Nikdy bych nemohl obětovat Cleo,“ zamumlal zdrceně. „Řekli mi, že když tě nevylákám z města, zabijí ji! Aro, rozumíš mi? Chápeš to?! Miluji tě jako bratra, ale…“

„Cleo je tvoje žena.“ Aro polkl, v ústech cítil hořkost. „Takže jsi mě zradil.“

Chlad a šok začínaly ustupovat a Aro cítil žár, spalující vztek. Nebylo snadné vyvolat v něm zuřivou zlobu, ale když se tak stalo, Aro byl ve svém hněvu strašlivý. Nepřijímal snadno zradu a navíc zradu z rukou blízkého přítele. Pohrdal jimi, všemi těmi falešníky a neloajálními patolízaly; jeho děd padl rukou zrádce na bitevním poli v jednom z mnoha útoků na Korint.

„Uvědomuješ si, že sis ze mě právě učinil nepřítele, Ajaxi?“ otázal se chladně. „Mohl jsi za mnou přijít, mohli jsme něco vymyslet. Bohové, šel bych s tebou sám, kdybys mě o to poprosil!“

Pomalu vstal a shlédl na něj. Ajax tiše naříkal, bez slz, bez protestů, bez proseb schoulený do sebe.

„Nemohl jsem jinak, nemohl jsem jinak, nemohl jsem jinak…“ mumlal stále dokola a odmítl se na Ara podívat.

Na vteřinu si Aro myslel, že by mohl cítit lítost – ale potom si vybavil tvář své ženy a své dcery, vzpomněl si na své nenarozené dítě a všechny povinnosti, všechnu zodpovědnost, kterou má. Kolik lidí na něj spoléhá. Jeho jediným úkolem je nyní vyváznout živý a vrátit se domů – ne soucítit s Ajaxem.

„Kam jsi mě měl doručit?“ zajímal se klidně, zvědavý na to, jaký osud pro něj byl připraven. Byli uprostřed krajiny na útesech spojujících řeckou pevninu s Peloponésem a nikde nebylo ani živáčka, město stěží na dohled.

To bylo dobré, uvažoval a sjel rukou k opasku. Místo tohoto střetu může opustit naživu jen jeden z nich a Aro se hodlal postarat o to, aby to nebyl jeho falešný přítel.

Ajax se zavrtěl a zhroutil se téměř k zemi, načež se prudce narovnal. Přesně ve stejnou chvíli, kdy Aro postřehl jeho úmysl, ucítil ve svém boku krátkou čepel dýky. Ironií bylo, že tu dýku věnoval Ajaxovi on sám.

Aro zavrávoral, ve tváři užaslý výraz, a jednou rukou se Ajaxe zachytil.

„Mám tě shodit do vody,“ zašeptal zlomeně a dotlačil Ara k okraji útesu. „Jestli přežiješ, najdou tě. Mrzí mě to.“

Ajax mu dlouze pohlédl do očí a pak se zatvářil rovněž překvapeně a pootevřel ústa, ale nevyšla z nich ani hláska.

Aro se nepříjemně zašklebil a zakroutil čepelí své dýky do strany, zatímco Ajaxova krev prýštila a skrápěla mu ruku. Zasadil mu hlubší ránu, smrtelnou, a cítil pochmurnou satisfakci.

„I mě to mrzí,“ řekl bez špetky soucitu, bez skutečné lítosti, a studeně se usmál.

Vzápětí padl vstříc hlubokým vodám Korintu, Ajaxe v železném svěráku tahaje s sebou. Od skal se odrážel zrádcův křik a Arův divoký, nepříčetný smích. Vysmíval se bohům a vysmíval se osudu, proklínaje je se stejnou intenzitou. Jak kruté to bylo? Mít v jeden den vše, po čem člověk mohl toužit – a během jediné vteřiny o to přijít?

Rozčísli vodní hlavu a modrá temnota je pohltila. Vítr odnesl dozvuky jejich hlasů. Kromě šumění moře vládlo ticho.


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jsem Aro: Procitnutí - 1. kapitola:

 1
08.02.2013 [10:01]

TerezTajnaWOW!!! Tak to bylo naprosto úžasné!
Jsi skvělá a já, jako ostatní se moc moc moc těším na další kapitolu. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.02.2013 [0:14]

Agule99Wow! tak tohle bylo prostě úžasný! ostatně jako vždy Emoticon Emoticon
Děj byl nádherně vymyšlený, proslovy také a ten konec...! Emoticon Emoticon Opět nemůžu nic vytknout, vážně to bylo úžasný! Moc se těším na další!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
*A.99*

7. Hančus
31.01.2013 [9:41]

Nádhera, přečetla jsem to jedním dechem. Nemůžu se dočkat pokráča, píšeš skvěle!!

6. nikebiela
29.01.2013 [18:21]

Perfektní další díl prosím je to fakt super :D :D :D :D : :D :D :D Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

27.01.2013 [17:27]

kimberlyanncullen Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. angela
27.01.2013 [9:00]

skvele,chudak Aro, Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. carmilla
26.01.2013 [23:38]

Emoticon skvele..pokracko a rychlo :D

26.01.2013 [21:31]

VeubellaPáni! Páni! Páni! Dobře, pokusím se uklidnit, ale předem tě varuju, že to nepůjde mac snadno. Emoticon No páni! Tohle bylo něco... neskutečného. Už jsem zjistila, že tvé povídky jsou velice čtivé, ale od této jsem nemohla odtrhnout zrak! Lidského Ara jsem si zamilovala (v tvém podání i toho upířího) a jak ho zradil jeho přítel... musím říct, že to máš do detailu promyšlené a to se mi moc líbí. Vážně to ve mně zanechalo velký dojem.
Už se moc těším na další kapitolu, doufám, že bude brzy! Jsem si jistá, že tato povídka bude mou novou závislostí! Stejně jako tvé HP povídky, na které jsem "čirou náhodou" Emoticon narazila a už se od nich nemůžu odpoutat. Emoticon Zatím jsem přečetla Krev není voda a její pokračování Mystik a také Horší než smrt a jsem okouzlena. V brzké době ode mně očekávej na shrnutí dost dlouhý komentář s podrobnostmi, protože si to prostě zasloužíš. Emoticon
Takže ještě jednou - takhle povídka je parádní! Už se nemůžu dočkat další kapitoly! Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
P.S.: Páni, takhle dlouhý komentář jsem už dlouho nenapsala! Emoticon

26.01.2013 [17:58]

ada1987 Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!