Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsem Aro: Procitnutí - 2. kapitola

Jsem Aro: Procitnutí - 2. kapitolaZnovu se zastavil a s přerývavým dýcháním hleděl na dveře, ramena svěšená a rozcuchané vlasy spadané do tváře. Jeho oči byly rudé, jasně krvavě rudé. S dalším zuřivým zavrčením vyrazil vpřed a bez problémů je vyrazil z pantů.

2. kapitola: Vnitřní síla

Z moře temnoty vystupovala bolest. Jejím zdrojem nebyla rána v Arově boku, ne, ale žhavé, pálivé vpíchnutí na krku. Jako by mu něco vpravilo tekutý oheň do žil a Aro náhle hořel.

Pokoušel se křičet, ale nenacházel hlas. Zmítal by se v křečích, ale jeho končetiny byly naplněné olovem, byl bezvládný a naprosto bezbranný. Nevěděl, jak dlouho hořel – všechny racionální myšlenky jej opustily a nezůstalo nic než bolest a žár.

Poté se jeho mysl začala projasňovat, jak clona utrpení ustupovala, jeho srdce pumpovalo zběsile, rychle a s velkými potížemi. Každý úder bolel. A nakonec – s posledním vypětím – se zachvělo a ztichlo, změněné v kámen.

Aro, otevíraje své zářivě červené oči, roztřeseně vtáhl vzduch do plic a v ten moment to ucítil. Žízeň. Takovou žízeň, jako by strávil týdny na poušti a horké slunce vysušilo jeho hrdlo na prach. Zažil nesrovnatelně slabší pocit při jedné z vojenských výprav, kterých se kdysi účastnil.

Bylo mu tehdy třiadvacet a jeho skupinu napadli ze zálohy potulní zloději kontrolující kupecké stezky vedoucí hornatou krajinou na jih od Korintu. Byli hůře vyzbrojení a hůře trénovaní, ale bylo jich mnoho. Arovi a několika dalším se podařilo zvítězit a odehnat je, ale zůstali bez koní a vody napospas spalujícímu horku. Tehdy měl dojem, že zemře – byl raněn a neměl sílu se dopravit k nejbližší vesnici.

Nebýt Ajaxe, který jej nesl patnáct kilometrů pod žhavým sluncem, zemřel by. Tehdy bylo jejich přátelství zpečetěné a od té chvíle mu Aro věřil jako bratrovi.

Vzpomínka na Ajaxe jej okamžitě vymrštila do sedu, jak se mu vrátily minulé události. Ajaxova překvapená tvář, když mu vrazil svou vlastní dýku do hrudi, bylo to poslední, co si jasně pamatoval, než jej pohltilo bezvědomí.

Zarazil se nad skutečností, jak jinak vnímal. Byla naprostá tma, ale viděl všechno: vlhké kamenné stěny malé stísněné komůrky i bytelné dveře vedoucí do neznáma.

Vyskočil bez obtíží na nohy, zaražen lehkostí svých pohybů, plynulostí a ladností, kterou nemíval. Byl člověk, který uměl mrštně kontrolovat své pohyby, ale nikdy by se neoznačil za někoho, kdo se sžil se svým tělem jako třeba akrobat nebo tanečník.

Zavrtěl hlavou a pokusil se ignorovat bolest v hrdle, která jej plně ovládala. Nerozuměl, kde se taková žízeň vzala. Proč. Padl přece do moře – a pokud se mohl spolehnout na Ajaxova slova, měli si jej najít… oni.

Aro ustrnul, náhle připomínaje sochu, a potom zvedl ruce a prohlédl si je. Byly bledé, podstatně světlejší než by měly být. Mohl snad… mohli jej…?

Ta myšlenka jej šokovala a o krok ustoupil, zády narážeje na zeď, po níž se vzápětí svezl k zemi.

Jakmile si uvědomil, co se z něj stalo, a uvědomil si, po čem přesně jeho hrdlo dychtí, nová vlna spalující žízně by jej srazila, kdyby už neseděl. Potřeboval pít, potřeboval ji nějak uhasit. Musel přijít na jiné myšlenky…

Vybrali si mě. Proč?

Museli ho vytáhnout z vody – a musel být ještě živý, jak řekl Ajax. A potom ho… změnili v upíra. Zadržel dech a zuřivě zavrtěl hlavou, pokoušeje se vytěsnit krvežíznivost ze svých myšlenek. Když nedýchal, pálení nepatrně ustoupilo.

Ale proč? Proč?!

Ptali se na konzula, zajímali se o něj. Aro nějak musel zajmout jejich pozornost – ale Aro nebyl nijak výjimečný. Jistě, za krátkou dobu získal značné postavení – byl ostatně vychováván proto, aby exceloval a nikdy se netajil svými ambicemi. Nicméně přesto nerozuměl, jaký zájem by mohli mít stvoření, jako byli oni… jako byl teď i on sám… na lidském konzulovi z malého městského státu.

Projel si rukama vlasy a zabušil hlavou o stěnu za sebou. K jeho překvapení slyšel praskot a cítil kámen se drolit. Bohové, byl silný. Ale ta síla přicházela za strašlivou cenu, to věděl, a jeho myšlenky se násilně vrátily k palčivému tématu. Žízeň jím zmítala, začínalo být mučivé sedět v klidu, třásl se.

Kde to jsem?

Aro se donutil znovu zaměřit na něco jiného a pomalu se rozhlédl kolem sebe; byl v malé místnosti bez dveří a bez oken, ve sklepení, které se nijak nelišilo od sklepení pod každým druhým domem v Korintu.

Zahleděl se upřeně na dveře naproti sobě a zapolykal. Co se za nimi asi skrývá? Něco mu říkalo, že se nachází v nějakém obyčejném sklepení nějaké bezvýznamné rodiny – která mu má posloužit jako jeho první jídlo.

Začal kroužit kolem s jednou rukou přiloženou ke studeným stěnám a počítal spáry mezi kameny, zas a znovu. Snažil se přesvědčit sám sebe, že nemůže ven, že jeho žízeň není silnější než jeho vůle.

Kdyby jej Isa viděla v takovém stavu, vyplísnila by jej. Dokázal si představit, jak by k němu přešla a obmotala kolem něj své paže a tónem, který byl hluboký a uklidňující, by mu pošeptala do ucha: „Huš, ty můj hlupáčku. Všechno bude v pořádku.“

Aro se slabě usmál a semkl víčka, pomyšlení na jeho překrásnou ženu na okamžik zahnalo všechny jeho démony do pozadí, utekli před jejím čistým, dokonalým obrazem. Byla jeho spásou.

Potom mu ale ten slabý, zarmoucený úsměv sklouzl z tváře. Jak jen by mohl pohlédnout své ženě do očí, jak před ni předstoupit? Vyděsil by ji k smrti… a nebyl si jistý, jestli by jí neublížil. Nesmí se – ať se děje, co se děje – přiblížit ke své rodině. Nebo alespoň do té chvíle, než si bude jistý svou kontrolou…

S každou další vteřinou bylo těžší odolávat a myšlenka na to, po čem tolik jeho nové studené tělo prahne, přestávala být odpudivá. Bylo to instinktivní, přirozené. Potřeboval se krmit jako jakýkoliv jiný tvor na světě. Jeho strava byla jen trochu jiné formy.

Frustrovaně zavrčel a byl to hluboký, bestiální zvuk, který Ara samotného vyvedl z míry.

Zkřivil prsty a pokračoval ve svém kroužení. Brzy si připadal jako nebezpečná šelma uvězněná v kleci – to přirovnání se mu nelíbilo. Měl dojem, že ještě chvíli a přijde snad o rozum. Jeho nehty vyrývaly do kamenů hluboké rýhy.

Aro byl vždy pánem svého osudu. Pokud nemá na vybranou, budiž. Raději se stane monstrem o své vlastní vůli, než aby byl dovlečen do nepředvídatelné situace v okovech nekontrolovatelných pudů. Znovu se zastavil a s přerývavým dýcháním hleděl na dveře, ramena svěšená a rozcuchané vlasy spadané do tváře. Jeho oči byly rudé, jasně krvavě rudé.

S dalším zuřivým zavrčením vyrazil vpřed a bez problémů je vyrazil z pantů.

Nacházel se v nízké chodbičce a před sebou měl úzké schodiště vedoucí do přízemí. Neslyšně vykročil nahoru a snažil se zapudit poslední pochybnosti. Potřebuje se nakrmit a neviděl žádnou jinou cestu. Žízeň mu zamlžovala myšlení a potřeboval se jí zbavit.

To bylo prvořadé.

Opatrně vystoupil ze sklepení do přízemí domu. Byl to docela bohatý dům a poznával jednoznačně místní prvky výzdoby. Byl tedy doma, ve svém městě.

Zhluboka se nadechl a pálení v jeho hrdle zesílilo – v domě byli lidé, cítil je. Nehnutě začal naslouchat jejich krokům, jejich bezstarostnému všednímu hovoru a tlumenému bušení jejich srdcí.

Aro zatřásl hlavou a vyrazil směrem k obytné části domu, odkud je slyšel. Pohyboval se jako duch, naprosto neslyšený, a tak ladně a rychle, že téměř i neviděný. Během okamžiku dorazil k dalším dveřím, za nimiž se nacházela rodina netušící, že právě prožívá své poslední okamžiky.

„Je mi to líto,“ zašeptal a otevřel.

Žena k němu překvapeně vzhlédla jako první, následoval její muž a nakonec jejich náctiletá dcera. Aro byl stále oděn ve svém šatu značícím úřad konzula – byl však špinavý a na dříve bělostné košili se skvěla tmavá skvrna zaschlé krve z jeho předchozího zranění. Jeho vlasy byly divoké a červené oči znepokojivé.

Ve světle pochodní byla jeho bledá kůže o to patrnější a jeho dokonalé rysy uchvátily na krátkou vteřinu v němém úžasu obě ženy. I jako člověk byl Aro hezký, ale po přeměně byl roven popisu jednoho z bohů.

„Konzule Volturi,“ vydechl pak muž a vyrazil k němu s napřaženýma rukama. „Všichni se obávali toho nejhoršího…“

Aro krátce semkl víčka a zapolykal, ovládaje svou žízeň železnou vůlí, a vykročil mu v ústrety. Donutil se usmát se na něj a podali si ruce. V okamžiku, kdy se Aro dotkl holé kůže toho muže, jeho mysl zaplavily cizí myšlenky, cizí obrazy a dojmy, vzpomínky dokonce. Viděl před sebou celý jeho život!

…díky bohům, pan Volturi je živ… jen jeho oči jsou trochu zvláštní, trochu mě děsí… co se mu jen stalo… jsem tak rád, že se mezi nás vrátil… nejlepší konzul za dlouhá léta… proč je celý studený…

S prudkým výdechem upustil mužovu ruku a zaraženě, nevěřícně na něj hleděl. Mohl snad přečíst jeho myšlenky? Mohl si prohlédnout jeho život jediným dotekem?

Viděl v hlavě tak jasně, jak ten muž strávil dnešní den; znepokojený zprávami o konzulově zmizení, přemýšlením, co to znamená pro Korint, prodejem drahých parfémů několika ženám, které Aro osobně znal jako manželky vlivných hodnostářů města…

Fascinovaně se znovu natáhl a zachytil jej oběma dlaněmi za ruku, dívaje se mu hluboce do očí. Arova žízeň byla na krátkou chvíli dočista zapomenutá. Tohle bylo tak pozoruhodné!

…co se to jen děje… proč se na mě tak dívá… tohle není náš konzul… vypadá jinak… pan Volturi je úplně jiný člověk…

Aro jej upustil a stáhl se o krok zpátky, odvraceje oči. Nebyl člověk, a v tom byla ta potíž. Nikdy už nemohl být člověk, bez ohledu na to, co by si přál. Zapolykal, jak se pálení vrátilo s novou intenzitou.

Očima zatěkal k ženě a dívce, které byly usazené vedle sebe a dívaly se na něj stále s tím stejným ohromeným výrazem. Mírně se zamračil a sevřel ruce v pěst.

„Kdo jste?“ zeptal se pak ten muž, jako první prolomil kouzlo jeho upířího vzhledu a hleděl na něj s obavami v očích. Pro lidi bylo přirozené se upírů obávat.

„Omlouvám se, drahý příteli,“ Aro se od něj odvrátil úplně a pohledem se vyhnul i jeho ženě a dceři. Zadíval se z okna na noční Korint a cítil, jak jej jeho sebeovládání opouští.

Tohle bývali jeho lidé, znal je alespoň od vidění ve městě, býval za ně zodpovědný… Jak ale jen může vzít jejich životy? Jak jen může, jen tak bez slůvka vysvětlení?

„Nerad vás bez pozvání vyrušuji ve vašem skvostném domově,“ zašeptal. Jeho hlas byl melodický a jemný, tak tichý, tak prodchnutý lítostí. „Doufal jsem ale, že bych mohl požádat o malé občerstvení. Je to ode mě velmi nezdvořilé, já vím…“

Svěsil ramena a sklonil hlavu, načež se prudce otočil a vyrazil. Jednou rukou muži zlomil vaz, aniž by stačil utrousit jedinou hlásku. V té vteřině kontaktu Aro zachytil rovněž jeho poslední myšlenku.

…bohové…

Aro jej upustil k zemi a ještě než dopadl, ještě než si jeho manželka mohla uvědomit, co se stalo, stál u ní a zopakoval stejný proces. Bolestně zamrkal.

…co se to děje…

Dívka neměla čas vykřiknout. Byla to celkem půvabná mladá dáma přibližně ve věku mezi jeho Eris a Didyme, uvažoval Aro a přiklekaje k ní, jednou rukou jí zacpal ústa.

Jmenovala se Pela a bylo jí čtrnáct. Dnešního dne potkala na trhu chlapce, který se jí velmi líbil. Celá zčervenala, když se na ni usmál a podal jí divoký květ, který utrhl z městské výzdoby. Představil se jí jako Deos a zeptal se, jestli ji uvidí i následujícího dne. Řekla mu, že ano, že s matkou půjdou přes tržiště kolem poledne na návštěvu obchodu jejího otce…

Arův výraz byl truchlivý, když jí pohlédl do strachem rozšířených černých očí a jemně zašeptal: „Omlouvám se, ale nemohu jinak.“

…ne, ne, ne, prosím, ne, prosím, prosím…

Zakousl se jí do krku, a jakmile se sladká horká tekutina dotkla jeho jazyka a sklouzla jeho hrdlem, cítil žízeň maličko ustoupit, mučivý žár se zmírnit. Chutnalo to dobře, bylo to zvráceným způsobem tak správné.

…to bolí, to strašně moc bolí… pomozte mi někdo… prosím…

Pevněji sevřel její hlavu a natočil ji, aby měl lepší přístup, aby mohl vysát každičkou kapičku té chutné krve. Pela se v jeho sevření jen rozechvěla, načež znehybněla a její tělo dočista ochablo.

…je mi zima…

Aro ji jemně položil a otřel si krev z brady. Bylo mu zle, cítil se zle – uvnitř. Připadal si jako zrůda, jako bezcitné, zlé monstrum. Její pohled, její výraz…

Přejel si dlaní přes tvář, na okamžik zastínil oči, a roztřeseně se nadechl. Stále cítil žízeň, stále měl potřebu ukojit svůj hlad a nenáviděl se za to, jak mu chutnala její krev a jak jistá jeho část vítala vidinu další delikátní sladké a horké chuti.

Přesunul se k tělu matky a vyzvedl ji do vzduchu.

Byl odměněn nerušeným tichem, když se zakousl do jejího krku a začal pít, a rozhodl se, že pokaždé nejprve zabije svou oběť, neboť nesnese jejich poslední myšlenky, jejich bolest, kterou vnímá.

Ne jako s Pelou. Nikdy jako s Pelou – dívenkou, která byla ve věku jeho dcery a jeho sestřičky…

Když ukojil konečně svou žízeň, byl celý zkrvavený – rubínové kapky ulpěly na jeho košili i kalhotách, krev se mu dostala i na ruce, když přesouval těla na jednu hromadu. Bylo očividné, že se potřebuje umýt a převléct.

Dům byl prázdný – služebná odešla už před drahnou chvílí domů. Aro tedy nerušeně prošel celou domácnost a pokojně se umyl a učesal. Poté se převlékl do čistého, nenápadného oblečení a přes ramena si přehodil plášť s kapucí, oboje po zesnulém kupci.

Připadal si podivně odtržený od vlastních skutků po celou tu dobu, co se pohyboval po domě lidí, které právě chladnokrevně zabil. Měl dojem, že kdyby si dovolil myslet na to, co udělal a co dělá, přišel by o rozum. Proto se rozhodl nemyslet na to a místo toho se soustředil na jednoduché úkony, jejichž provádění jej rovněž zanechávalo ohromeného.

Musel se podivovat nad svou silou a rychlostí, nad svými smysly – a svým darem. Bylo to tak… neskutečné. V koutku mysli si říkal, že taková moc musí být vykoupena jedině za strašlivou cenu, a to je dobře. Nikomu by neměla být svěřena taková síla lehkovážně a Aro si byl velmi dobře vědom toho, co za ni nedobrovolně platil.

Nikdy nezapomene.

Za úsvitu založil v domě požár a ztratil se mezi ranními stíny. Pozoroval hašení z povzdálí a dával si pozor, aby žádná část jeho holé kůže nebyla vystavena přímému slunečnímu světlu – jak totiž zjistil, na slunci se třpytil a to by poutalo pozornost, o kterou nestál.

Aro měl v hlavě poměrně jasný cíl. Hodlal najít nebo se nechat najít svými stvořiteli – předpokládal, že pro něj mají svoje vlastní plány, jinak by se neobtěžovali s jeho přeměnou. Jaké plány to jsou, to byla otázka.

Pochmurně se usmál a stiskl ruce v pěst. Nebude mít problém zjistit odpověď – a jakmile bude vědět všechno, co chce – což zabere asi minutu – vřele jim oplatí laskavost, kterou mu učinili. Vzali mu všechno, zničili mu život a nemohl se dočkat, až jim splatí stejnou mincí. Jakmile tak učiní, bude moci začít promýšlet další věci.

Když už získal tuhle prokletou existenci a tuhle sílu, cítil se povinován ji nějak využít. Nepatřil k lidem, kteří se spokojili s obyčejností a ustrnuli v nehybnosti a jeho energie musela být nějak využita.

Po chvíli, kdy si byl jistý, že Korint nelehne popelem, zamířil dobře známou cestou ke svému domu. V krku cítil mírnou bolest, jako kdyby byl nastydlý. Nedalo se to ani v nejmenším srovnávat s pálením, které zakusil předtím, a přestože jeho instinkty jej držely v neustálém napětí, donutil se ignorovat lidské hemžení kolem.

Byl si plně jistý svou kontrolou a hravě přeskočil vysoký plot obepínající jeho zahrady. Se slabým hořkosladkým úsměvem poté prošel kaménky vysypávanou pěšinu a minul jezírko, v němž jeho žena tak ráda plavala.

Vyběhl schody na terasu a vklouzl do ložnice, kde se jeho nitro sevřelo při pohledu na svou ženu a dceru.

Isa ležela v jejich prostorné posteli a tiskla k sobě Eris, jako by na tom záležel její život. Podle hlubokých stínů, napuchlých očí a zármutku v jejich tvářích bylo zřejmé, že většinu dnešní noci nespaly.

Aro se posadil na okraj postele a dlouze je obě pozoroval – svoje dvě nejdražší a nejmilovanější bytosti na světě. Vlastně tři, nesměl zapomínat, že teď už tři. S každou vteřinou, která ubíhala, si byl jistější a jistější, že je příliš miluje na to, aby se jich vzdal. V jeho mysli se začal formovat ambiciózní plán, který jej samotného nechával na pochybách o jeho správnosti, ale všechny tyhle pochyby Aro sobecky potlačil.

Nedokázal si představit existenci bez své ženy a svých dětí. Naslouchal jejich dýchání, bušení jejich srdcí. Kdyby mohl ronit slzy, ronil by je. Místo toho vztáhl ruku a jemně pohladil Eris po vlasech.

„Chci, abys byla statečná, moje holčičko, a pomohla mamince, až přijde tvůj bratříček nebo sestřička. Chci, abys nikdy nezapomněla, že tě tatínek miluje, ano?“ zašeptal jí a pousmál se, když se Eris ze spánku rovněž slaboučce usmála a její tvář nebyla už tolik smutná.

Poté se ladně zvedl na nohy a sklonil se nad Isou. Letmo, jako zatřepotání motýlích křídel, ji políbil na rty a hluboce si povzdechl.

„Má nejdražší,“ zamumlal. „Buď silná a nezapomeň na mě, protože já na tebe budu myslet každou vteřinou. Nezapomeň na naši lásku, protože tě nikdy nepřestanu milovat. Nezapomeň na nás, protože já se vrátím. To ti slibuji.“

Aro se narovnal a vycouval zpět na terasu. Otočit se a odejít bylo to nejtěžší, co v životě – v tomto i v tom minulém – musel udělat, ale věděl, že tohle krátké odloučení je nezbytně nutné.

 

 


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jsem Aro: Procitnutí - 2. kapitola:

 1
9. Lucik
13.07.2016 [20:33]

Pani Emoticon vím ze už jsou to 3 roky ale muzu se zeptat....budeš psát pokračování? Emoticon Moc se mi líbí Emoticon Emoticon

25.02.2013 [14:44]

JuliettTohle mne zase málem rozplakalo, to je tak krásný...A to jsem si myslela, že umím psát povídky. Oproti Tobě....smekám.

7. nikebiela
06.02.2013 [20:58]

Velmi dobré prímo výtečné :))))))...teším se na další dokonalý dílek dokonalé povídky :DDDD

05.02.2013 [13:39]

atushkaTo bylo skvělé! Vážně úžasné! Emoticon Závěr byl nejlepší. Doufám, že další kapitola přibude brzy, protože tohle je skvěle načatá povídka Emoticon

03.02.2013 [11:27]

VeubellaPáni! Tato kapitola byla stejně famózní jako ta předešlá (ne-li víc) a já teď vůbec nevím co napsat. Doslova jsi mi vzala dech! Emoticon
Musím říct, že jsem se do této povídky zamilovala stejně jako do Ara. Protože to, jak popisuješ všechny jeho myšlenky je něco neskutečného. Emoticon
Už se moc těším na další kapitolu, doufám, že bude brzy. Emoticon
Takže ještě jednou - dokonalost! Klaním se a tleskám!
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. petra
02.02.2013 [17:03]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

02.02.2013 [16:39]

Agule99WOW! Opět nenacházím slov nad tvojí šikovností, jak dokážeš psát tak úžasně až se mi do očí derou slzy a nemám slov, ani ten dech! Tak takhle hrozný to zas se mnou není, ale ňák podobně jo, vážně píšeš skvěle Peci - a já se ti klanim a tleskám vším možným, čím to jde, a těším se na další, strašně moc! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
*A.99*

2. .
02.02.2013 [16:36]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

02.02.2013 [14:11]

ada1987 Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!