Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jestli mě miluješ, proč umírám? - 29. kapitola

28.10.2016 (08:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1744×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

29. kapitola

„Zařizujeme si budoucnost podle toho, co nám vyhovuje dnes, nevědouce, zdali nám to bude vyhovovat zítra; děláme si o sobě úsudek, jako bychom byli stále stejní, a přitom se každodenně měníme. Kdo ví, zdali budeme milovat, co milujeme, chtít, co chceme… Zdali probíhající změny tělesné nezmění naši duši a zdali nenalezneme své neštěstí právě v tom, co si zařizujeme pro své štěstí?“

– Jean Jacques Rousseau

Měla jsem pocit, jako by se tátův jed snažil přepsat i to, co už ve mně upířího bylo.

U všech přeměn upadne člověk do stavu podobného zlému snu nebo kómatu – záleží na typu člověka a jeho odhodlání přestát bolest bez toho, aby vyvolával jiný druh bolesti u přihlížejících. U mě to ale bylo jinak. Zatím jsem ještě neslyšela o nikom, kdo by byl poloviční upír a procházel si přeměnou na toho kompletního nesmrtelného. Podle všeho jsem byla první…

To slovo nemám ráda. Z nějakého důvodu pro mě nikdy neznamenalo nic dobrého.

Jasně, nebyla jsem úplně první poloupířím dítětem, ale byla jsem prvním, o kterém se Aro dozvěděl. A od té doby ta pozice prvního pro mě není zrovna příjemná. A teď jsem v ní zase. Navíc nikdo nemohl předpokládat, jak celá ta proměna proběhne… A jestli se náhodou něco nepokazí.

Mé tělo bojovalo s jedem, který byl ve skutečnosti jeho součástí po celou dobu mého života. Nechápala jsem, proč to všechno tedy musí být tak těžké. Navíc mi nepomáhalo ani to bezvědomí. Byla jsem kompletně vzhůru a dokonce se mohla i pohybovat. Vnímala jsem obličeje všech členů mé rodiny a dokonce i Coleův a Liamům. Nebylo mi to příjemné. Všichni jenom čekali, co bude.

Jed mě uzdravil. Vyléčil mi zranění, na které bych nejspíš umřela.

A teď mě systematicky, kousek po kousku, ničil.

Nevydržela jsem všechny ty pohledy a zavřela se u sebe v pokoji. Zamkla jsem za sebou dveře a složila se v příšerné bolestivé agónii na postel.

Coleův pohled:

Setrvávat v tom domě mi nebylo zrovna dvakrát příjemné. To Liam se adaptoval daleko lépe a rovnou se dal do rozhovoru s Carlislem. Tenhle upír ho velmi fascinoval. Trochu jsem i tušil proč, ale nahlas bych nepřiznal, že ho rovněž obdivuji. Celá tahle rodina se mi nějak dostávala pod kůži už od chvíle, kdy jsem poprvé na univerzitním parkovišti spatřil Ness.

A teď jsem tu nechuť tady být, přemáhal hlavně kvůli ní.

Sice se zabarikádovala u sebe v pokoji, ale jistě si uvědomovala, že jsme tady všichni a jenom nevíme, jak bychom jí pomohli. Tohle ještě nikdo z nás nezažil. Žádný boj s upírem neskončil tím, že by jiný upír zachraňoval naše zraněné. Vždy to bylo buď oni, nebo my. Jenže teď jsem si musel vybrat.

Ale ta volba nezáležela tak úplně na mě. Ano, mohl jsem nesouhlasit s tím, co se s Ness zrovna děje, ale nemohl jsem tomu tak docela zabránit. Její rodina měla poslední slovo. A když už se rozhodli, že ji zachrání a promění v kompletního upíra, nemohl jsem nic dělat, pouze se s tím smířit anebo odejít. Jenže – jak můžete odejít od někoho, koho milujete?

Zkousl jsem si ret a znovu přešel po obývacím pokoji. Vždy, když jsem se vracel ve své cestě tam a zpět, jsem pohlédl ke schodům, jestli se tam Ness náhodou neobjeví, ale nikdy tam nebyla. Byla ve svém pokoji a já slyšel pouze tlumené projevy bolesti, které jí unikaly ze rtů. Svíralo mi to srdce.

Po další půlhodině mi to nedalo. Nikdo z její rodiny se neměl k tomu, aby šel za ní a nějak jí v její bolesti podpořil – přišlo mi to trochu necitelné a zároveň mě to udivovalo. Ness stále tvrdila, jak je jejich rodina jiná a přitom se chovají jako každý druhý upír.

„Není to necitelnost,“ odvětil na mé myšlenky její otec. Šlehl jsem po něm pohledem.

„Nevypadá to, že se můžete přetrhnout, jenom abyste všichni byli u ní,“ odvětil jsem kysele. Tohle bylo pokrytectví. A to byla hned druhá věc, kterou jsem na světě nenáviděl nejvíc. A zároveň si ji nejčastěji spojoval právě s tou první věcí – s upíry. Neznal jsem pokrytečtější bytosti, než zrovna je. Copak je možné, aby někdo mluvil o lásce a přitom nechával druhého bez pomoci a opory?

„To, že necháváme Renesmé, aby si svou proměnou prošla sama, bych nenazval ani pokrytectvím. Zvolila si sama, že se zavře v pokoji a bude tam trpět sama. A my pouze respektujeme její rozhodnutí.“ Ach tak – respektují její rozhodnutí!

„Běžte do háje s nějakým respektem,“ osopil jsem se na něj. „Její proměna je oproti jakékoliv normální speciální, neměla by být sama,“ namítl jsem a už bral schody do patra po dvou.

Dveře do jejího pokoje byly zamčené, o tom jsem věděl, ale i tak jsem zaklepal.

„Příšerko?“ oslovil jsem ji přes tu dřevěnou přepážku, která oddělovala její pokoj od chodby, a trochu zaváhal. S přeměnou jsem se nikdy nesetkal. Pouze jsem slyšel o tom, jak to probíhá a jenom pomyšlení na to, že něčím podobným prochází zrovna Ness, mě děsilo.

„Ness? Nemůžu tě tam takhle nechat. Jestli nejsi schopna otevřít, vyrazím dveře,“ upozornil jsem ji s odhodláním svoje výhružky splnit. Potřeboval jsem se na ni podívat. Nedělal jsem si žádné velké iluze o tom, jak u ní ta proměna může probíhat, ale doufal jsem, že pouze to, že ji budu mít na očích, mě trochu uklidní. Nemohl jsem nadále zůstávat v obývacím pokoji s jejím otcem a jenom čekat. Nikdo totiž netušil, jak dlouho podobná proměna může trvat. Polovinu času než obvykle? Nebo rovnou stejně dlouho? Je možné, že by to mohlo být i déle… A to byla příšerná představa.

Z pokoje jsem zaslechl kroky a cvaknutí zámku. Vzápětí se mi naskytl pohled do Nessiiny tváře, bílé jako papír a zmáčené potem. Skoro bych ji nepoznal. Její oči, ve kterých to jindy jiskřilo smíchem při rozhovorech s přáteli a rodinou, měly nepříčetný, uštvaný, výraz. Pod nimi byly kruhy tak temné, jaké jsem nikdy u nikoho neviděl. A to jsem se setkal s nesčetným množstvím hladových upírů, kteří si krev odpírali tak dlouho, jak jenom dokázali.

Bylo mi jasné, že mě tu Ness nevidí ráda, ale přesto jsem se kolem ní protáhl dovnitř. Ness za mnou zabouchla a mlčky zase zamkla. Chtěl jsem něco namítnout – Edwardova slova jsem měl ještě v hlavě. Kdyby jim Ness dala možnost, se o ni postarat, tak by to nejspíš udělali – ale než jsem se zmohl na slovo, Ness se prudce odvrátila, zabořila se do polštářů v její posteli a prsty křečovitě zatínala do matrace tak, že už v ní byly trvale vyryty. Ramena pod propoceným tričkem se jí divoce třásla a zvedala se rychlými nádechy. Ten pot byl taky cítit; pěkně odporně, štiplavě… Možná jsem se měl vážně nechat vystrčit na chodbu – napadlo mě.

Ne! Nemohl jsem ji tady nechat, když takhle bojovala o to, aby mohla zůstat mezi těmi, které milovala.

Dveře zůstaly zavřené. Vyžadovalo by to příliš velkou odvahu, jen tak je otevřít a zmizet bez vysvětlení poté, co jsem ji takhle viděl. Nessiiny prsty se přestaly zatínat do matrace a místo toho jsem viděl, jak má ruce zkřížené na hrudi, jako by se snažila udržet pohromadě, než ji ta bolest roztrhne na milion kousků, které už nikdo neposkládá. Nehty se jí zarývaly navzájem do holých předloktí – vyrývaly jí do bílých paží rudé půlměsíčky. Měla jich na celých rukách bezpočtu. V některých dokonce stály drobné, takřka neznatelné, krůpěje krve.

Odkašlal jsem si. Měl bych něco říct. Jenže – co? Netušil jsem, že je to tak zlé? – co je to proboha za blbost? Vždyť tohle by se dalo předpokládat.

Jenže něco jiného je, když určité věci pouze předpokládáte a když je potom vidíte na vlastní oči. Tlumené zvuky, které jsme slyšeli, až do přízemí byly příšerné, ale vidět, co všechno jim předchází, bylo ještě horší. Ness doslova bojovala o to, aby ty steny utlumila.

„Omlouvám se,“ vypadlo ze mě nakonec. Nezmohl jsem se na žádné nasládlé klišé, že bude všechno brzy v pořádku. Věděl jsem, že kdybych se o Ness a její rodinu postaral už na začátku, k tomuhle by vůbec nemuselo dojít.

V Nessiině tváři probleskla ironie a rty se zkřivily v nepatrném náznaku úsměvu. I na rtech teď měla krev. Několik kapek jsem zahlédl i na polštáři, do kterého měla zabořenou hlavu. „Myslíš si, že tohle je kvůli tobě?“ zamumlala.

„Nejsem v tom úplně bez viny,“ odvětil jsem a byl na rozpacích – hlavou se mi nepřestávaly honit všemožné fráze, jak bych ji mohl utěšit. Věděl jsem, že ať už řeknu cokoliv, bude to znít planě. Proboha, co asi musí Ness prožívat, když si takhle rozdrásala ruce? Takové utrpění bylo mimo všechnu moji představivost – a to už jsem té krutosti zažil dost. Věděl jsem, čeho jsou schopni upíři a nikdy to nebylo nic pěkného… Ale tohle bylo něco jiného. Něco, na co se nejde připravit. A zároveň jsem věděl, že celou tu situaci nesleduji sám. Edward jistě pozoroval každou mou myšlenku a ty se zaobíraly právě tím, co jsem viděl před sebou.

Zvláštní, že sem ještě nevtrhl – pomyslel jsem si.

I když tohle všechno, celá ta zatracená proměna, probíhala už od včerejšího večera, teprve až teď mi doopravdy docházelo, že Ness umírá. Jasně, neumírala doslova, pouze se měnila. Ale co ta změna mohla v konečném důsledku znamenat? Zemře stará Ness? Jak moc ji to změní?

„Možná trochu,“ ozvala se Ness ochraptěle. „ale teď je trochu pozdě na to, se z toho obviňovat. Projdu si tímhle vším a pak…“ Zalapala po dechu a tvář jí na okamžik křečovitě ztuhla. Pod vrstvou ledového potu vypadala jako popraskaný porcelán. „Přežiju to,“ dokončila s úšklebkem.

Takovouhle jsem ji neznal. Sarkasmus na mě občas použila, ale tohle bylo něco jiného. Cynismus nebyl jejím stylem. Bolest ji musela zastiňovat mysl a to ovlivňovalo její chování. Měla právo na to, si nějakým způsobem ulevit – a pokud byl cynismus tím správným způsobem, musel jsem to akceptovat.

Ness vrhla rychlý pohled na displej hodin na stěně a vrávoravě se přešla pokojem až k místu, kde stálo houpací křeslo. Už pěknou řádku let jsem ho nikde neviděl. Lidé ho považovaly za retro a nahradily ho sedacími pytli, což se Liamovi zamlouvalo. Došla k němu právě v čas, než se jí podlomily nohy. Vzápětí zabořila ruce do vlasů a hlavu sklonila až ke kolenům.

Otřeseně jsem sledoval, jak s tím vším bojuje. Přemohl jsem další vlnu touhy opustit tento pokoj a došel jsem až k ní. Položil jsem ruku na záda a začal jemně kroužit. Mezi prsty se mi zamotávaly vlhké zrzavé kadeře. Vzal jsem je všechny do ruky a odhrnul je stranou. Poklekl jsem vedle křesla a nepřestával ji hladit. Ness ke mně zvedla pohled skelných očí, ve kterých se odrážela prosba – jasná prosba o ukončení toho všeho. Musel jsem přiznat, že má dalek větší kuráž, než jsem kdy mohl mít já.

Slyšel jsem, jak se opět prudce a přerývaně nadechla.

„Ness,“ oslovil jsem ji naléhavě, „jak ti můžu pomoct?“

Ta kýčovitá slova mi vyletěla z pusy dřív, než jsem si stačil uvědomit, že je vlastně říkám. Ness se toporně napřímila. V obličeji měla prázdný, vyčerpaný výraz. „Víš stejně dobře jako já, že teď mi nijak nepomůžeš,“ zamumlala. Potom pohledem opět zabloudila k hodinám.

„Je to už dvacet-šest hodin,“ poznamenal jsem jen tak mimochodem, když jsem si všiml, že sleduje hodiny.

„O to, jak dlouho celá tahle zatracená proměna trvá, mi nejde. Návaly bolesti se střídají s chvílemi klidu. Je to skoro pravidelné, copak jste si toho nevšimli?“ zeptala se naoko vyčítavě.

Je možné, že nikdo v domě, kde všichni mají tak citlivý sluch, nezaznamenal, že se jí vždy na chvíli uleví? Jasně, že jsme si toho všimli, jenom jsme neuvažovali nad pravidelností toho faktu. Prostě se jenom z pokoje nějakou dobu ozývaly bolestné steny a to naplno zaměstnávalo naši mysl. Dokonce tak moc, že Esmé musel opustit dům, jelikož muka své vnučky nedokázala déle snášet. A Rose jí u toho dělala doprovod.

„Jak dlouho trvá ta část s bolestí?“ zeptal jsem se přímo.

Ness po mě opět vrhla další ze série těch bolestných pohledů. „Ne víc jak dvě hodiny…,“ odvětila a hned na to si přitiskla ruce ke spánkům. Naštěstí už nepoužívala nehty, které by porušily jemnou kůži i v oblasti obličeje. Stačilo vnímat ty zarudlé půlměsíčky na jejích rukách a žaludek se mi svíral.

Ne víc jak dvě hodiny… V duchu jsem se snažil si spočítat, kolikrát jsme ji za tu dobu slyšeli bojovat s bolestí, abych zjistil, na jak dlouho potom pocítí úlevu a… Nevyšlo mi zrovna pěkné číslo. Úleva prohrávala boj s bolestí, která vítězila v bezkonkurenční většině.

„Ness,“ zamumlal jsem a opět jí hladil po zádech. Doufal jsem, že aspoň tohle by jí mohlo trochu pomoci, přestože podle toho, jak seděla zhroucená na tom houpacím křesle, jsem mohl odtušit, že mé doteky jí žádnou úlevu nepřináší. Byl jsem bezradný.

„Možná bys měl odejít a nechat mě tu samotnou. Přece jenom to nemůže trvat po zbytek mého život,“ přecedila skrz zuby.

Měl jsem obrovskou chuť ji poslechnout a opustit ten pokoj, ale nenašel jsem dost sil k tomu, aby se vůbec zvedl a svůj odchod uskutečnil. Jak bych ji tu mohl nechat samotnou, když jsem viděl, jak tady trpí? Tímhle by neměla procházet sama. Cole – zmuž se! Okřikl jsem sám sebe.

„Ne, zůstanu tu,“ namítl jsem odhodlaně.

„Nezůstaneš. Žádám tě, abys odešel,“ trvala na svém mezi všemi těmi trhanými nádechy a přívaly bolesti. Zkousl jsem si ret. Tohle mohla být zkouška. Mohla testovat, co vydržím. Jestli jsem hoden, aby se mnou zůstávala i po proměně. Jestli teď odejdu, třeba by se mnou potom už být nechtěla. Ale když se rozhodnu zůstat a neposlechnu její přání… Co bude potom? Proboha, Ness, co mám dělat?

Nessiin pohled:

Další den se chýlil ke svému konci a bolest opět na okamžik ustoupila do pozadí. Stala se snesitelnou, na rozdíl od těch neustálých hodin, kdy jsem svůj boj s ní málem vzdala. Poznamenala jsem si další časový údaj na papír, který jsem měla položený na stole. Z nějakého důvodu mi přišlo, že by to mohlo Carlisleovi přijít užitečné – přece jenom tohle by byla první zaznamenaná proměna poloupíra v upíra.

Kolem poledne se mi podařilo vyhodit Colea z pokoje. Vypadal odhodlaný tu se mnou zůstat, ale pohled do jeho tváře mi napovídal, že i na něj je moc mě vidět v téhle situaci. Věděla jsem, jak vypadám. Vždy, když se mi trochu ulevilo, jsem šla zkontrolovat svůj odraz v zrcadle.

Holka, která se na mě dívala, měla tvář, která vypadala, jako poskládána z kousíčků křídového papíru – na malý okamžik jsem si při tom pohledu vzpomněla na Ara – ten mi při našem prvním setkání taky připadal jako kousek papíru. Pod očima měla ta dívka tmavé kruhy, které protínaly fialové žilky. Rty měla popraskané a vůbec celý ten obličej vypadal, jako by držel pohromadě jen silou setrvačnosti a při prvním silnějším závanu větru se roztříští na drobné střípky a zmizí navždy v nicotě a prachu.

„Co se ti stalo?“ zeptala jsem se jí a ona mi v tu samou chvíli položila stejnou otázku.

Rukou jsem si pročísla vlasy, čímž jsem z pevně slepených pramenů udělala ještě slepenější. Zoufale jsem toužila po sprše, která by všechen ten pot, který mě činil ulepenou a smradlavou, smýt, ale to bych tak mohla činit každé dvě hodiny.

Nedokážu pochopit, jak jsem se mohla nechat přemluvit a pustit Colea do pokoje. Nechtěla jsem, aby mě takhle někdo vidět. Tedy až na tátu, kterému jsem se nemohla schovat ani v tomhle pokoji. Budou se na mě tyhle dvě osoby někdy moct podívat, aniž by viděli, čím jsem si procházela během své přeměny?

Zapřela jsem se o hranu umyvadla a naklonila se k zrcadlu ještě blíž. Snažila jsem se v odrazu té, teď skoro neznámé dívky, zahlédnout něco, co by napovídalo, že se proměna blíží ke svému konci. Ale kromě bílé pleti, která začínala ztrácet veškerou svou barvu, jsem nic pořádného nezaznamenala. Srdce mi nepřestávalo tlouct v hrudi a to bylo asi to nejpodstatnější. Půlměsíčkové jizvy na mých předloktích však začínaly mizet… Ano, tělo se poddávalo jedu, který mě měl tentokrát pohltit celou.

Záchvaty bolesti s chvílemi uvolnění se střídaly ještě po zbytek noci. Nad ránem se však něco změnilo. Bolest ani po dvou hodinách nepolevila. A všimli si toho i všichni v domě. Od chvíle, kdy jsem Colea upozornila na intervaly, ve kterých se bolest hlásí o slovo, to všichni sledovali. Takže nikomu neušlo, že teď už to nejsou jenom dvě hodiny, ale už se blížíme skoro ke třem.

Je tohle konec? – blesklo mi hlavou, ve které mi nepřestávalo hučet. Nedokázala jsem se zvednout z postele, abych zkontrolovala svůj odraz v zrcadle. Ale před třemi hodinami se vytratily všechny lidské známky jakéhokoliv nepohodlí. Stále jsem smrděla, ale to mělo spíš na svědomí jedno oblečení, než že bych dále produkovala pot. Fialové jizvičky v těch tmavých kruzích pod očima rovněž zmizely. Popraskané rty se zacelily. Vlasy se pročišťovaly a nabíraly svůj lesklý hnědorudý odlesk. Začínala jsme vypadat jako upír, ale necítila jsem se tak.

„Ness,“ zaklepal mi na dveře táta, „můžu dovnitř, zlato?“ zajímal se, ale já jsem neměla dost síly na to, abych se zvedla a šla mu otevřít dveře. Jako z dálky jsem vnímala, křupnutí dřeva a tátovu chladnou ruku na mém čele – ještě stále jsem vnímala rozdíl teploty, jako bych měla horečku.

„Tati…,“ zamumlala jsem, ale můj hlas mi připadal cizí. S námahou jsem pootevřela oči, abych se na něj podívala.

„Mění se ti oči… už v nich vidím červené žilkování,“ pronesl a já opět oči zavřela. Bylo velmi obtížné udržet víčka od sebe. Mnohem pohodlnější bylo jenom tak ležet a snažit se ignorovat bolest, která mi probíhala tělem. Chvílemi jsem měla pocit, jako bych dokázala poznat, která část těla už prošla proměnou celá. A podle mě chyběly poslední dvě části do toho, než se stanu upírem.

Mozek a srdce.

Jed si začal s mozkem pohrávat už od první chvíle, což jsem poznala podle třeštivé bolesti, které jsem se nemohla zbavit. Srdce však stále bojovalo o každý svůj úder.

„Bolí to…,“ vydechla jsem s námahou.

„Já vím, holčičko. Přeměna není nic lehkého ani pro obyčejného člověka. Navíc jsme nikdo netušil, co se stane, pokud proměnou projde někdo tak speciální jako ty,“ promlouval ke mně klidným hlasem a hladil mě po vlasech. „Za chvíli však všechna ta bolest ustane a všechno bude v pořádku,“ ujišťoval mě a já se nechala unášet jeho medovým hlasem do doby blažené dětství, kdy mi stejným hlasem vyprávěl pohádky na dobrou noc. Trochu mi to pomáhalo nemyslet na všechnu tu bolest.

Táta vyprávěl a já jsem ani nevnímala, co mi říká, hlavní bylo, že mluvil a já vnímala jeho hlas, který se vytratil až ve chvíli, kdy mé srdce vynechalo svůj první úder. Hlava mě už posledních asi deset minut nebolela, jak i mozek svou snahu vzdal a posledním bojovníkem na frontě proměny bylo srdce.

Cítila jsem, jak mě táta vzal za ruku a já mu ji podvědomě stiskla.

Srdce bylo vytrvalým bojovníkem. Tikot hodin napovídal, že jako poslední orgán zvládalo odporovat jedu dlouhou hodinu, než i ono nakonec ztichlo s posledním úderem v deset čtyřicet-jedna.

Coleův pohled:

Po mém odchodu z jejího pokoje jsem nemohl v domě zůstat už ani minutu. Ness za sebou opět zamkla dveře a nikoho tam nepustila. Mohl jsem považovat za privilegium, že mě tam pustila, nebo by to udělala u každého, kdo by o vstup požádal? Anebo – a to byla třetí možnost – že chtěla, abych ji viděl v tom šíleném stavu, kdy bojuje s jedem, jenom aby mohla přežít?

Někde v půlce cesty ke mně domů, jsem si uvědomil, že vlastně nemá smysl tam chodit – byl bych tam stejně sám, jako tady v lese. Steve spolu s Bridget odjeli a tak byl teď celý dům prázdný. Kvůli tomu, že Ness postupovala tu proměnu, jsem se neodhodlal jet s nimi, abych dohlédl na zničení dalších novorozených, kteří vznikli díky jedné choré mysli. A to jsem opravdu chtěl…

Potřeboval jsem vybít všechnu tu zlost, která mě pohlcovala při vědomí, že z Ness bude upírka.

Jak se k tomu mám, sakra, postavit? – dožadovalo se mé podvědomí odpovědi na otázku, která se mi v hlavě točila dokola jako na kolotoči už od chvíle, kdy jsem viděl Edwardovi tesáky, jak se zakusují do Nessiina krku. Byl to jenom okamžik, ale přesně jsem věděl, co to znamená. Ness už nebude jako dřív.

A čí je to vina? – dobíralo se mi opět podvědomí.

Ness říkala, že za to mohu jenom částečně, ale já byl přesvědčen, že ta část je větší, než kterou ona připouštěla. Mohl jsem přece ovlivnit jejich chuť zůstat v Bemidji. Samozřejmě jsem ještě tehdy netušil, jak všechno dopadne a co má Zoya v plánu, ale i tak – měl jsem něco udělat, vždyť žila v domě plném upírů a já upíry zabíjím. Jak je možné, že tyhle jsem nechal žít?

Jednoduchou odpovědí by byla asi láska. Ale já si byl víc než jistý, že jsem Renesmé nemiloval hned od toho okamžiku, kdy jsem ji spatřil po boku Alexandry Bartonové na chodbě. Nějaký ten cit a možná i láska, přišly mnohem později.

A teď se z ní stává upírka, - pošklebovalo se mi ten malý skřítek v mé hlavě. Ano, musel tam být skřítek, sám sebe bych těmito větami nemučil.

Ale ten skřítek měl pravdu. Z mé Příšerky se teď stávala upírka. Stávala se někým, koho jsem v celém svém životě nenáviděl nejvíc. Už od narození se ve mně ta nenávist rodila. A teď už to bylo opravdu dlouho, na to abych se mohl jenom tak zhluboka nadechnout, nakráčet do jejich domu, s každým se přátelsky obejmout a nakonec s Ness odkráčet do západu slunce…

Kdy ona bude pomalu jasnější než slunce samo. Další důvod, proč to nebude tak jednoduché. Každý den bych měl na očích důkaz toho, že už není jako já. Bylo by mi to připomínáno a nešlo by to ignorovat. Její oči rovněž získají jinou barvu, nebudou už tak dokonale hnědé. S největší pravděpodobností získají po čase zlatavý nádech, jako oči všech členů její rodiny. Ale s každým dnem se bude jejich odstín měnit, až se stanou černými a budou prozrazovat hlad.

Udeřil jsem pěstí do nejbližšího stromu. Nebyl jsem si vůbec jistý, jestli za těchto podmínek budu moct s Renesmé zůstat. Tak hluboko zakořeněná nenávist vůči upírům nejde smazat ze dne na den!

Bylo to k zbláznění.

V jednu chvíli mě napadlo, že by možná nemusel být takový problém odvést Ness z domu, abychom mohli žít sami, za podmínky že by svou rodinu mohla navštěvovat. To bych nejspíš i skousl, ale teď ta možnost nepadala v úvahu. Z Ness bude upír!

Do toho prokletého baráku jsem se vrátil až někdy v průběhu dopoledne. Edward už nezaujímal svou pozici v obývacím pokoji a dokonce ani z pracovny se neozýval tichý rozhovor Liama s tím doktorem.

Zpozorněl jsem. Zaposlouchal se do zvuků domu. Vnímal jsem tikot hodin a z patra se ozýval velmi nepravidelný tlukot srdce. Pohlédl jsem na hodiny, abych zjistil, která fáze zrovna u Ness nastala. Za dvacet minut se blížila jedenáctá hodina. To znamenalo jediné, zrovna by měla probíhat jedna z těch bolestivých fází… Ale neslyšel jsem ani potlačované steny.

A najednou byl slyšet pouze tikot hodin.

Bez jakéhokoliv rozmýšlení jsem vyběhl po schodech do patra. Dveře do jejího pokoje byly na dvě části a opřené a stěnu chodby. U její postele seděl na zemi Edward a držel ji za ruku, která měla stejnou barvu jako ta jeho. Stejně dokonale bledou. Skoro jako právě napadlý sníh. U takové upírky s dokonale černými vlasy a rty ještě červenými od krve by mohl vzniknout i popis Sněhurky. Absurdní… Upírka by neměla nic se Sněhurkou společného a hlavně ne ten základní rys čistoty a přátelské mysli.

Edward ke mně vzhlédl. Jeho oči byly unavené a rýsovaly se pod nimi světlé kruhy. Neměl jsem však moc času zkoumat, jak dlouho asi tak vydrží hladovět, když mě od dveří odsunula ta drobná upírka s hnědými vlasy, která se nazývala Nessiinou matkou. Isabella? – pomyslel jsem si a zahlédl, jak Edward přikývl. Ani teď nepřestal sledovat mé myšlenky.

Ale Isabella nebyla jediná, které se chtěla dostat co nejdřív do pokoje. Naštěstí ostatní členové téhle domácnosti měli dostatek taktu, aby se mě nesnažili zase někam odstrčit. Zůstali spolu se mnou na chodbě. Nessiin pokoj stejně nedovoloval, abychom se tam všichni nacpali. Jako novorozená by to mohla považovat za určité nebezpečí – pokud tedy její mozek začal pracovat na úrovni toho upířího.

Všiml jsem si, jak se její ruka, která svírala tu Edwardovu, pohnula a sevření povolilo. Z Edwardovy tváře jsem vytušil úlevu. Že by už v průběhu proměny získala takovou sílu, aby mu mohla drtit ruku? Nebo to byla úleva z toho, že se pohnula?

„Ness, zlatíčko?“ oslovila ji potichu Isabella. Oba s Edwardem si však udržovali patřičný odstup a nevrhli se okamžitě k ní na postel, jako to obvykle dělávají starostliví rodiče, když se jejich dítě probere z kómatu nebo něčeho podobného.

Zaslechl jsem zašustění dek, na kterých Ness ležela. Ode dveří jsem jí neviděl do tváře, takže jenom z výrazu jejich rodičů jsem mohl odtušit, jestli je všechno v pořádku a tak, jak má být. Nikdy jsem vlastně nebyl u toho, když se novorozený probudil do svého nového života. A vlastně až do minulého týdne jsem se s novorozenými nesetkal vůbec.

Se zatajeným dechem jsem tedy čekal, co se teď stane. Je vůbec vhodné, abych tady byl? – problesklo mi hlavou. Ale jelikož mě nikdo nevyhazoval, asi jim moje přítomnost zase tolik nevadila.

Poté se Ness zvedla a v jediné sekundě už visela Edwardovi kolem krku. Naštěstí ne v pokusu o jeho zabití, ale pouze v jednom z těch obrovských objetích. „Už je to dobré… Všechno dobře dopadlo,“ šeptal jí do vlasů, zatímco ho objímala a on ji hladil po zádech.

V tom samém okamžiku se ve mně zrodilo jisté odhodlání. Nebyl jsem ji jistý jeho správností, ale hodlal jsem si jím řídit. Musel jsem si zvolit, co udělám. A moje podvědomí si zvolilo v okamžiku, kdy zjistilo, že je Ness v pořádku. Cítil jsem, jak se mi svírá žaludek nad definitivností toho rozhodnutí, ale tušil jsem, že ho pro tuhle chvíli nic nezmění. A zřejmě zrovna tohle na tom bylo to nejděsivější. Fakt, že už je všechno dáno a já s tím nic neudělám, ať se budu snažit, jak chci.

Pro ty, kdo věří ve vzkříšení, je smrt bezvýznamná. Není to konec, spíš nový začátek… Druhá šance… Shledání. Ale samotná představa vzkříšení je natolik svůdná, že snadno zapomínáme, že před tím, než povstaneme z mrtvých, musíme strávit pár dní v pekle.

Pro ty, kdo věří ve vzkříšení, je smrt bezvýznamná. V případě vzkříšení ti, kteří zemřeli, žijí, a ti, kteří žijí, věří, že nikdy nezemřou.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jestli mě miluješ, proč umírám? - 29. kapitola: