Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jestli mě miluješ, proč umírám? - 30. kapitola

New Moon Triko ( které mám i já : D)


Jestli mě miluješ, proč umírám? - 30. kapitolaA máme tady konec... K tomu nejde už nic jiného dodat.

EDIT: Článek neprošel korekcí.

 

30. kapitola 

„Tu však jsem náhle viděl, že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný, protože jsem u něho. Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí, je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco, co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě!“

– Erich Maria Remarque

 

Bylo zvláštní probudit se s vědomím, že už v životě nepůjdu spát. Bohužel to však nebyla první myšlenka, kterou jsem měla, poté, co jsem otevřela oči. Shlížely na mě dva páry tmavnoucích očí mých rodičů a z chodby jsem vnímala přítomnost ostatních členů rodiny a… dokonce i dvě tlukoucí srdce. Cítila jsem, jak se mi na patře hromadí jed a trochu jsem zpanikařila. Co mám dělat? – blesklo mi hlavou. Okamžitě se totiž u mě probudily upíří instinkty a já se chtěla vrhnut po tom zdroji čerstvé krve, přestože voněla nějak zvláštně. Jasně jsem si uvědomovala, komu patří, ale nebyla jsem ji tak úplně jistá, jestli tomu dokážu vzdorovat.

Proto jsem taky asi udělala to, co jsem udělala. Vrhla se tátovi kolem krku. Potřebovala jsem, aby mě pevně chytil a nepustil, ať už se bude dít, co chce. Nesmí mi dovolit někomu ublížit – a už vůbec ne Coleovi nebo Liamovi.

„Už je to dobré… Všechno dobře dopadlo,“ šeptal mi do vlasů a hladil mě po zádech. Uklidňoval mě jako malou holku, která se probudí z noční můry. Problém však byl v tom, že jsem si nebyla úplně jistá, že ta moje noční můra skončila.

Samozřejmě jsem nepovažovala svou proměnu za něco strašného – tedy kromě těch skoro dvou dnů šílené bolesti, kdy jsem si chvílemi opravdu přála zemřít. Horší byl pouze ten fakt, že se možná každou chvílí projevím jako predátor! Doufala jsem, že budu mít své instinkty na uzdě, přece jenom jsem lovila nesčetněkrát… Ale tohle bylo jiné.

„Měli bychom vyrazit na lov,“ prohlásila máma a já na ni obrátila pohled. Věděla jsem, co ta slova představují – budu se muset pustit táty!

„Lov ti udělá lépe,“ prohlásil táta a opatrně mě pouštěl. Nechtěla jsem to, ale nakonec jsem se přizpůsobila a i já stáhla ruce. Rychle jsem se rozhlédla kolem sebe – dveře, nebo aspoň místo, kde původně dveře byly, bylo zaplněno upíry a poloupíry. Přes ně neprojdu! – další blesková myšlenka, se kterou se hned spojila myšlenka na boj. Bojovat s vlastní rodinou?

Jen jsem zavrtěla hlavou a během další sekundy jsem stála už venku a koukala do otevřeného okna v patře, odkud jsem vyskočila. Máma s tátou mě vzápětí následovali a společně jsme potom vyrazili na ten slíbený lov. Rodiče si však drželi odstup, aby mi dali dost prostoru. Jak přezíravé.

Velký obloukem jsem si to zamířila rovnou do Mississippi Headwaters. V tuhle roční dobu se tu nepohybovalo mnoho lidí – a vlastně během vánoc nikdo. Jenže lovce uvnitř mě něco podobného vůbec nezajímalo. Musela jsem se velmi ovládat, abych nezměnila kurz zpět k městu. Rodiče by možná tohle počáteční uklouznutí akceptovali a byli schopní ho i omluvit, ale jak bych se potom mohla podívat do očí Coleovi?

Proto jsem se vší silou snažila udržet na trase do parku, kde jsem se chystala ulovit nějakého toho dravce. S medvědy by mohl být problém kvůli tomu jejich zatracenému zimnímu spánku, ale nějakou tu kočkovitou nebo psovitou šelmu určitě najdu. Bude to chabá náhrada za lidskou krev, ale bude to muset stačit.

 

 

Domů jsem se přes veškerou zimu, která vládla krajině, vracela pouze ve spodním prádle. A to jsem vlastně mohla být ráda, že mám na sobě aspoň něco. Oblečení, které jsem měla na sobě na začátku lovu, příšerně smrdělo a moc tomu nepomohlo ani to, že jsem v rámci boje s jedním medvědem, kterého se mi podařilo vyšťourat z jeho brlohu, vykoupala v Bootleg Lake. Ten smrad byl snad ještě horší.

A jelikož na mě cáry oblečení visely opravdu jenom silou vůle, strhala jsem ho ze sebe úplně. Podprsenka měla utržené jedno ramínko, ale nakonec jsem si ji nechala. Měla jsem ještě dostatek slušného vychování, že jsem nehodlala praktikovat nudismus i když ani spodní prádlo nevonělo zrovna po růžích.

Domů jsme poté dorazili společně. Já rovnou vyskočila do okna v mém pokoji.

Hned jsem si to taky namířila do koupelny, abych ze sebe mohla shodit i zbytky mého oblečení a mohla se pořádně okoupat.    

Do obývacího pokoje jsem pak už vešla v čistém oblečení a naprosto klidná. Alespoň v rámci možností. Uvědomovala jsem si, že si budu na všechno nové zvyknout. Ano, žila jsem od svého narození v domě upírů, ale nikdy jsem si nedokázala úplně představit, co to znamená, být jedním z nich.

„Jak se daří, Ness?“ oslovil mě okamžitě Carlisle.

„Asi dobře, vzhledem k okolnostem.“ Nebyla jsem si jistá, co vlastně cítím. Poslední dvě hodiny se mi mysl nezastavila ani na jednu sekundu, abych si mohla ujasnit, co konkrétního u mě proměna změnila. Jediné pozitivum, na celé téhle zatracené věci bylo to, že mě přestala bolet hlava. Nevýhodou se však stala vytrvalá palčivá bolest v hrdle. Nevím, co je lepší…

„Na všechno si zvykneš, uvidíš,“ chlácholila mě Esmé. Přikývla jsem a chtěla si jít sednout vedle mámy na pohovku. A jen co mě to napadlo, cítila jsem pod sebou měkkost jejich polštářů. Zároveň ale i to, jak pohovka povolila a posunula se o dobrých pár desítek centimetrů dozadu.

„To je to pořád takové?“ rozhodila jsem bezradně rukama.

„Brzy se tu sílu naučíš ovládat. Dokonce si budeš i moc rozmýšlet své činy před tím, než je tvoje tělo za tebe udělá. Všechno to chce jenom trochu času,“ informoval mě Carlisle.

„Taky jsem si tím prošla. Společně s ostatními jsem to ale zvládla, jelikož jsem se co nejdřív chtěla začlenit do běžného života kvůli dědovi Charliemu,“ zavzpomínala máma a na tváři se jí objevil takový ten melancholický úsměv, jaký mívala pouze ve chvíli, kdy si vzpomněla na někoho z minulosti. „Navíc jsi tady byla ty a já se o tebe chtěla starat,“ dodala vzápětí.

„Dobře, takže dítě, jako motivace k rychlé aklimatizaci na upíra nemám a dokonce ani žádného člověka, který by se to nesměl dozvědět… To jsem asi v háji,“ zamumlala jsem a vzápětí se mi v mysli vynořil obrázek usměvavé dívky – Alex!

„Jaképak v háji? Tohle bude docela sranda,“ zazubil se na mě Emmett. Úsměv jsem mu oplatila, ale nebyla v něm veselost. Jakkoliv obývací pokoj zaplňovali všichni členové mé rodiny, někdo chyběl. Křeslo, které obvykle zabrala Alice a opěradlo, o které se opíral Jasper, bylo prázdné.

A všem stačil pouhý pohled na to křeslo, aby jim bylo jasné, kam mi zabloudily myšlenky… zpět k událostem před necelým týdnem. Cítila jsem, jak na mě znovu útočí všechny ty city, o kterých jsem si myslela, že jsem se jimi probojovala už před mou proměnou. Jenže upíří já mělo na to všechno jiný názor.

Rychle jsem se však přinutila nemyslet na události spojené s pravou smrtí Jaspera a Alice.

V tu chvíli jsem však potřebovala mozek zaměstnat jiným způsobem. Druhý pohled po obývacím pokoji a ticho, které nebylo přerušeno, ani jediným úderem srdce mi naznačil, že je tady něco špatně. Při svém probuzení jsem jasně vnímala dvě různé frekvence úderů.

„Kde je Cole a Liam?“ obrátila jsem se na Carlisle. Ten přece strávil převážnou část mé přeměny s Liamem, takže by měl být informován, kde se nachází. Zase tak dlouho jsem nebyla pryč, aby… odešli?

„Chvíli po tom, cos vyrazila s Edwardem a Bellou na lov oba dva odešli,“ odvětil.

„Odešli domů a vrátí se, nebo odešli nadobro?“ Tohle bylo to zásadní.

„Řekla bych, že šli pouze domů, přece jenom tu oba strávili skoro celou dobu tvé přeměny a jistě se potřebovali trochu prospat,“ obhajovala jejich nepřítomnost Esmé.

„Jen jestli Cole nedostal strach, že když je teď s Ness upírka, bude jejich vztah tak nějak napořád,“ zazubil se Emmett, který se snažil trochu odlehčit situaci, ale moc se mu to nepovedlo.

„O tomhle se nežertuje,“ zarazila ho šeptem Rose, ale i tak jsem její slova slyšela. Dokážu takhle žít a udržet si duševní zdraví, když uslyším opravdu všechno? Už takhle jsem měla problémy s tím, že jsem zaregistrovala spoustu věcí, které nebyly určeny mým uším, a teď to bude ještě minimálně jednonásobně horší.

Ale Emmettova slova nebyly jenom špatné. Donutily mě k tomu, abych se opětovně zamyslela nad tím, co k Coleovi cítím. Kromě hluboce zakořeněných citů k mé rodině, jsem teď nad těmi ostatním docela váhala. Upírství s tím vším dost zamávalo – najednou jsem měla pocit, jako bych se snažila vytvořit ten několikabarevný koktejl, který vždy všechny ohromí vlastnosti kapaliny, ale místo toho dokonalého rozdělení jednotlivých látek se všechny míchaly do neurčité barvy, která najednou vůbec nelákala k pití.

Podivné přirovnání, že? Ale já se tak nějak opravdu cítila. Nic nebylo na tom správném místě.

 

 

Zkusila jsem Coleovi nechat zprávu na mobil. Ta se však po dvou dnech vrátila s tím, že nemohla být doručena.

Volala jsem.

Nezvedal mi telefon. Nechápala jsem, proč… Nebo jsem to chápala až moc dobře. Vzdal to, aniž by se to rozhodl vyzkoušet. Jeho přesvědčení, že upíři jsou něco špatného, prostě převážilo všechno to dobré, co mohl náš vztah přinést. Mohli jsme postupně vyvádět z omylu všechny ty, kteří byli zaslepeni nenávistí. Ale Cole místo toho utekl.

Rozhodla jsem se, že zkusím zavolat ještě Liamovi. Ten by mi to snad vzít mohl. On nemá důvod se mnou nemluvit. Pokud se tedy nepostavil po boku svého bratra, - namítlo mé vědomí. A u Liama bylo dost pravděpodobné, že svého bratra podpoří v jeho rozhodnutí, pokud ho nebude považovat za vyloženě špatné. Ale ani Liam mi telefon nezvedl.

Potřebovala jsem však s Colem mluvit. Proto jsem se rozhodla, že se pokusím s ním navázat to spojení, které jsme měli, dokud se ze mě nestal upír. Jediný problém byl však v tom, že tehdy se mi Cole zjevoval ve snech a já ty sny nedokázala uměle vyvolat. Teď nedokážu spát, takže by to chtělo zjistit, jak ty sny fungovaly. Pokud se mnou totiž Cole nechce mluvit dobrovolně, prostě ho k tomu přinutím!

„Carlisle, potřebuju nějak zapracovat na mém daru. Poslední tři dny se soustředím pouze na mou sílu a to, jak ji redukovat pouze na potřebnou část a myslím, že to zvládám dobře,“ pronesla jsem, když jsem za dědou vešla do pracovny.

„Napadlo mě, že to budeš chtít co nejdříve otestovat,“ pronesl s potutelným úsměvem a významně mi zamával s knihou, kterou držel v ruce, před očima. Cesta za poznáním. Jasně!

„Nenašla jsem tam nic o tom, co se s mým darem stane po proměně,“ namítla jsem.

„To je pochopitelné. Vždyť jsi byla prvním zaznamenaným případem. Ani Aro nemohl tušit, že přežijete proměnu v kompletního upíra.“ Carlisleovi se na tváři neustále držel ten mírný úsměv. Proto mě taky napadlo, že zřejmě na něco přišel. Na něco, co by mi mohlo pomoct ovládnout můj dar. Knihu jsem sice přečetla celou, ale tak Carlisle znal styl Volturiů, proto taky mohlo být něco napsáno i mezi řádky tak, aby to odhalil jen někdo, komu to je opravdu souzeno.

„Trefa,“ zamumlala jsem kysele. „Tak co, je tam něco, co mi pomůže? Předtím jsem totiž neodhalila, jak ten dar ovládat. Tedy aspoň tu část se sny. Přenášení myšlenek dotykem byla hračka,“ prohlásila jsem, zavřela za sebou dveře do pracovny a došla až k pohodnému ušáku naproti dědovu stolu. 

 

 

Chtělo to několik pokusů, než se mi podařilo předat vlastní myšlenky někomu dalšímu, aniž bych se musela namáhat s dotykem. Máma mě u toho vždy pozorovala se smíšenými pocity – vzpomínala si na dobu, kdy se proměnila ona. Tehdy před sebou měla podobně náročný úkol. Mnoho upírů se se svou schopností učí zacházet i několik let, ale ona na to měla stěží pár týdnů.

Mou motivací byl Cole. Jako upír jsem si nebyla jistá svými city k jeho maličkosti o moc víc, než v mém předchozím životě, kdy jsem tak nějak akceptovala fakt, že bych ho měla milovat a ono to nějak fungovalo – aspoň jsem si to myslela do chvíle, než si sbalil věci a i s bratrem zmizel z Bemidji. Chvílemi jsem dokonce uvažovala, jestli má vůbec smysl se kvůli němu takhle namáhat. Možná bych měla začít úplně nový život. Najít si k sobě někoho, kdo bude akceptovat, kým jsem se stala a bude mě milovat – někoho, s kým mi to zajiskří a bude to láska navždy.

„No tak, Ness, stále se mi v hlavě objevují pouze mé myšlenky,“ pobízel mě Emmett. Carlisle ho zaúkoloval, aby se i nadále mohl věnovat svým pacientům. Ve škole jsem požádala o přerušení studia, jelikož jsem stále trochu bojovala se svým upířím já a mé oči ani po dvou měsících neměly tu správnou karamelovou barvu, které by se lidé nebáli.

„Nejde mi to,“ povzdechla jsem si.

Soustředila jsem se na ten trénink asi moc. Předtím to bylo tak jednoduché, stačilo zavřít oči a bylo to. Teď se ode mě vyžadovalo daleko víc snahy a koncentrace.

„Jeden hluboký nádech a myšlenky věnuj pouze tomu, že chceš Emmettovi něco ukázat.“ Mámě na terase nového domu se to opravdu skvěle dirigovalo. S mou proměnou jsme se rozhodli přestěhovat do trochu vzdálenějšího domu. Esmé o něm mluvila už nějakou dobu před vánoci – doslova se do něj zamilovala. A teď jsme v něm bydleli. Od Bemidji se nacházel o půl hodiny cesty dál, ale byl naprosto dokonalý.  Vůbec jsem se Esmé nedivila. Les jsme měli stále kolem sebe, ale tentokrát nám stromy nezasahovaly až před dům a dávaly tak možnost domu vyniknout.

Esmé se při rekonstrukci vyřádila. K domu vedla štěrkem vysypaná široká příjezdová cesta. Terasa a některé stěny domu byly obloženy přírodním kamenem, jinak byl celý dům ze dřeva. Nebyl to srub, spíš se podobal nějakým klasickým stavbám, kdy se jednotlivé kusy dřeva přes sebe v rozích překládaly a upravenými konci tak do sebe zapadaly. Celý dům byl ještě větší, než ten, který jsme obývali předtím. Patřila k němu i velká garáž v podobném stylu jako byl celý dům. Obývací pokoj zasahoval přes dvě patra a byl zakončen viditelným krovem sedlové střechy. Rovněž tomu pokoji vévodil kamenný krb, nacházející se ve štítové stěně. Kolem něho pak byly dvě obrovská okna. Za nimi se pak nacházela terasa, na které teď stála máma a povzbuzovala mě.

(foto domu - 1,2)

Co bych tak mohla Emmettovi poslat za myšlenku? Zvažovala jsem všechny možnosti, dokud se má mysl nezarazila na události, která se stala před pár měsíci. Seděla jsem tenkrát s Paulem v autě a mazala jsem z telefonu fotografii, kdy se mě Emmett snaží zakousnout. Samozřejmě naoko.

Bingo! 

Soustředila jsem se na Emmetta a vzpomínala přitom na chvíli, kdy byla ta fotografie pořízena.

Emmettův pohled se rozostřil a já zaslechla jeho smích. To bylo dobré znamení. Určitě jsem dokázala vyvolat v jeho mysli obraz, jak se mě snaží ulovit, nahání mě po lesích a skalách, dokud se mu nepodaří mě dopadnout, aby mě mohl zakousnout jako svačinku – hra na oběť a zlého upíra byla super. Oba jsme se tehdy bavili a odlehčovali tak situaci lovu. Už si vlastně ani pořádně nepamatuju, koho ta hloupost napadla, ale bylo to skvělé odpoledne plné běhu a smíchu.

„Tak vidíš, že ti to jde,“ zasmál se Emmett, jen co má vzpomínka skončila a Emmett mi v ní pomohl na nohy a společně jsme se pak vydali k ostatním členům rodiny, kteří na nás už čekali.

„Výjimka potvrzující pravidlo,“ namítla jsem trochu kysele. Byl to třetí úspěšný pokus po těch stovkách neúspěšných. Nepovažovala jsem to tedy za výhru.

„Jednou to půjde daleko snáz,“ ujistila mě máma.

„Tobě se to říká s tou tvou stoletou praxí.“ Jo, poslední dobou jsem na všechny členy mé rodiny byla trochu ostrá a naježená. Prožívali jsme těžké období kvůli ztrátě Jaspera a Alice, ale já si prostě nemohla pomoct. Moje upíří já bylo hodně jedovaté – a to se nebaví jenom o tom, že bych někoho svým jeden dokázala zabít nebo proměnit. Byla jsem jedovatá tak nějak všeobecně. A ta jedovatost vycházela zřejmě ze vší té frustrace. Myslím, že slovník vysvětlující pojem frustrace se dokonale trefil do mého současného případu – frustrace je podle něj pocit, který člověk dostává, pokud se něco důležitého nepovede a v nejbližší době není šance to napravit, ať už pro to, že už to zkrátka není možné, anebo v tom brání něco, s čím si nelze poradit. Je zklamáním či pocitem ze zmaru. No, není to přesné?

„Máš pravdu, je to o praxi, proto pokračujte ve výcviku,“ prohlásila máma přísně. Chtěla jsem něco namítnout, ale přísný nebyl jenom její hlas, ale i pohled. Podřídila jsem se a zbytek dne jsem trénovala, abych poté, co se děda Carlisle vrátil domů, mohla všem oznámit, že dneska se mi podařilo přenést mé myšlenky další osobě dokonce třikrát! Byl to nevšední úspěch.

 

 

Léto se blížilo ke konci a já měla zvážit, zda budu pokračovat v přerušeném studiu nebo ne. Před Alex tu byl další zajímavý rok, který by ji pomohl v profilaci k výkonu jejího vysněného zaměstnání. Derek s Paulem úsměšně odpromovali a vydali se do světa. Alex tak byla odkázána na vztah na dálku, což jsem jí nezáviděla, ale i tak na tom byla daleko lépe než já. S ní aspoň její přítel komunikoval.

Při jednou z lovů a následné snaze o adaptaci mezi lidmi jsem vyrazila k Hořejšímu jezeru, kde jsem naposledy byla někdy v prosinci spolu s Colem. K malé dřevěné chatce se vázalo několik těch dobrých vzpomínek, které jsem na Colea měla a proto bylo těžké do ní vejít. Ale nakonec jsem svůj ostych překonala a vešla dovnitř.

Vše bylo přesně tak, jak jsem si pamatovala. Jenom se tu ve vzduchu vznášelo daleko víc prachu. Na okamžik jsem dostala chuť tady všechno uklidit, ale nakonec jsem to zamítla a pouze si sedla na jeden z těch obrovských polštářů, které byly určeny k sezení. Ve vzduchu se s každým mým pohybem rozvířilo víc a víc prachu.

Vzpomínala jsem na tu chvíli, kdy jsme si tu povídali a byli k sobě upřímní jako nikdy předtím.

„Tohle vám dávali v Itálii?“ zeptala jsem se opatrně. Nechápala jsem, proč jinak by to měl na krku.

„Jo. Kdybychom se jim náhodou ztratili. Bylo to jako známka na psa. Už tam chybí jenom telefonní číslo na recepci ve Voltéře,“ odpověděl kysele.

„Proč je tedy nosíš, když jsou s nimi spojené jenom špatné vzpomínky?“ zajímala jsem se dál.

„Abych nezapomněl, kdo jsem. Pouhý experiment, který se nepovedl. Vidíš?“ Ukázal na známku druhou známku. „Tyhle dvě slovo – Bez talentu – mě odsunuly na druhou kolej.

A pak se to stalo. Aniž bych nad tím moc přemýšlela, něco se v místnosti změnilo. Pořád byla zaprášená a zoufale potřebovala uklidit, ale už jsem v ní nebyla sama. Naproti mně se objevil překvapený Cole a mě došlo, že se mi s ním konečně podařilo spojit!

„Co se to, sakra, děje?“ prohodil jenom tak do vzduchu a rozhlížel se kolem sebe. Vypadal zmateně, ale jenom do chvíle, než si všiml mé maličkosti. „Mohlo mě to napadnout,“ zamumlal.

„Mohlo, ale nenapadlo,“ pronesla jsem zklamaně a zvedla se z polštáře.

„Doufal jsem, že se o tohle nebudeš pokoušet,“ odpověděl a já cítila bodnutí v místě, kde mi ještě před víc jak půl rokem tlouklo srdce.

„Fajn, víckrát už se o tohle nepokusím, ale teď jsem to udělala jenom proto, abych si poslechla vysvětlení, které mi stále dlužíš, když ses mi rozhodl nebrat telefon a rovnou se odstěhovat,“ informovala jsem ho trochu příkřejším hlasem, než jsem prve zamýšlela. Nechtěla jsem na něj být zlá, ale ono to opět jinak nešlo.

„Příšerko,“ povzdechl si, „každá normální holka by tohle mlčení pochopila a nepokoušela by se nějakým dalším kontaktem mučit jak sebe tak toho druhého.“ Při svých slovech hleděl do země a vrtěl hlavou. Jeho hlas zněl vzdáleně, ale to oslovení, které použil… Musel ke mně ještě něco cítit.

„To všechno proto, že jsem prošla přeměnou?“ ujišťovala jsem se.

„Tohle jsme spolu už minimálně jednou probírali. Sama jsi tehdy říkala, že pokud se nedokážu smířit s tím, kdo je tvá rodina, náš vztah nemá smysl… A potom ses upírem stala i ty… Nemělo to tedy smysl,“ zamumlal a pořád upíral pohled do země. Každé jeho slovo mi však způsobovalo v hrudi další a další díry. Nebyla jsem do něj zamilovaná po upírsku, tedy navždy, ale i tak mě to ničilo.

„Měla jsem tě ráda,“ zamumlala jsem do ticha chaty a nespouštěla z něho pohled. Doufala jsem, že se na mě podívá a třeba ještě změní názor. Že tohle naše další myšlenkové propojení ukončí tu jeho zatvrzelost, se kterou neustále odmítal naše štěstí.

„Já tebe taky, ale od té chvíle se toho dost změnilo,“ namítl.

Další výmluvy! Došla jsem až k němu. Všimla jsem si, jak o jeden krok couvnul, ale konec konců mě nezastavil. Takhle nás tedy dělilo jenom několik málo centimetrů. Natáhla jsem ruku a chtěla se ho dotknout, když sám zvedl hlavu a podíval se mi do očí. Bylo to poprvé od chvíle, kdy jsem ho vyhodila ze svého pokoje, kdy se na mě díval. Vypadal unaveně.

V mžiku však nasadil masku pokerového hráče. „Myslím, že nejjednodušší pro nás oba by bylo, kdybys tohle spojení ukončila. Tentokrát to očividně máš ve svých rukou, jelikož nemusíš spát.“

„Trénovala jsem,“ odvětila jsem.

„A očividně úspěšně. Jenom nechápu, proč jsi vybrala zrovna tohle místo,“ zajímal se.

„Nebyl to záměr. Spíš jenom to, že jsem si vzpomněla na chvíli, kdy jsme tady byli. Jsem totiž zrovna tady přítomna i fyzicky,“ informovala jsem ho. Má odpověď ho očividně překvapila. Nečekal ji, a proto taky na okamžik spadla i jeho maska.

„Proč jsi tam?“

„Měla jsem cestu kolem a věděla jsem, že je tohle místo opuštěné. Snad nebude Liamovi vadit, že jsem se sem vkradla. Nechám vyměnit zámek, tak mu vyřiď, že klíč najde schovaný pod jedním z těch kamenů, co jdou vytáhnout ze stěny u vstupních dveří, kdyby se sem chtěl vrátit,“ informovala jsem ho o svých budoucích plánech. Nehodlala jsem to tu nechat jenom tak napospas gaunerům.

„Vyřídím mu to,“ souhlasil. „Necháš mě teď jít?“ zeptal se.

„Nechám,“ souhlasila jsem a soustředila se na to, abych se vrátila zpět do své hlavy, která se opírala o polštář v naprosto prázdné chatě. Proč jsem souhlasila? – blesklo mi hlavou ve chvíli, kdy mi došlo, že jsem ho nechala jít bez toho, aby mi do očí řekl, že se mnou nemůže být. Že se se mnou už nikdy nesetká a nepodívá se mi do očí, které i přes to všechno odrážely naprosto stejného člověka, jakým jsem byla před proměnou. A pokud ne, tak to byla jenom vina Colea a jeho zrady – tím jsem si byla jistá.

 

 

Nenastoupila jsem do školy. Pouze jsem se týden před začátkem zimního semestru sešla s Alex, abych se s ní rozloučila. Byly to skoro dva týdny potom, co se mi podařilo kontaktovat Colea a přestože bych si ten úspěch mohla vyčítat vzhledem k tomu, jak to nakonec dopadlo, nemohla jsem to udělat.

„Kam vyrážíš?“ zajímala se Alex, když jsme se pohodlně usadily v naší oblíbené univerzitní kavárny, kde jsem si poprvé za tu dobu, co jsem sem chodila, nic neobjednala. Alex o mě věděla pravdu už od chvíle, kdy jsem byla natolik silná, abych odolala touze zabít člověka, jen co se mi připlete do cesty.

„Sama ještě netuším. Ale od událostí minulé zimy se svět trochu uklidnil a mám dojem, že potřebuju být i nějakou chvíli sama… bez rodiny.“

Tenhle nápad jsem dostala asi před týdnem. Doma se mi to snažili nějakou chvíli rozmluvit. Nelíbilo se jim, že bych někam měla vyrazit sama, ale nakonec souhlasili. Nemohli mi bránit v tomhle mém svobodném rozhodnutí. Zlatoocí upíři teď byli něco jako zachránci světa, takže jsem se nemusela obávat toho, že by mě nějaký další nesmrtelný zabil.

„Uvidím tě ještě někdy?“ vyzvídala dál.

„Možná,“ slíbila jsem neurčitě a na lísteček jí napsala číslo svého nového telefonu, který jsem si musela pořídit, abych byla v kontaktu s rodinou.

„Musíš se vrátit aspoň na mé promoce, ráda bych tě viděla… A rozhodně nemusíš jezdit sama,“ spiklenecky na mě mrkla, jako kdyby snad tušila, že se mi za ty necelé tři roky podaří najít někoho, kdo pro mě bude ten pravý už na věky věků.

„Beru v potaz,“ usmála jsem se na ní, zaplatila za její kávu a nakonec jsme se rozloučily. Na školním parkovišti jsem nasedla do nového černého Ferrari. Nádrž byla plná a tak mě nic nelimitovalo v tom, vydat se kamkoliv. Ještě před tím, než jsem opustila parkoviště jsem však zaslechla Alex, jak si jenom pro sebe říká – „Ten Cole byl stejně blbec.“

 

„Původcem lásky bývá strach ze ztráty. Když někoho máme rádi, přijímáme ho jako součást sebe, ačkoli tajně víme - a raději o tom moc nepřemýšlíme - že se při některém a kdovíjakém chybném kroku může zase od nás oddělit, a pak nás bude míň o tu část, kterou jsme už pokládali za sebe sama.“ 

 

 

Epilog

Dívka s dokonale hnědorudými vlasy se právě vydávala chodbou jednoho z prestižních londýnských hotelů k výtahům. Klapot vysokých podpatků byl utlumen červeným kobercem.  Nedívala se napravo ani nalevo, takže si nevšimla jednoho páru očí, který sledoval každý její pohyb.

Právě jedním prstem přivolávala výtah, když se rozhodla věnovat pozornost tlukotu srdce, který se objevil za jejími zády. Styl toho tlukotu jí byl známý – podobný slýchala po dlouhých devadesát osm let přímo ze svého hrudníku.

Zaslechla odkašlaní. „Říkal jsem si… možná by sis se mnou mohla dát drink, co ty na to?“

Hlas poznala okamžitě, ale ani tak se neotočila. Muže za svými zády neviděla několik let od chvíle, kdy ji odmítl. A teď nedokázala pochopit, co má jeho chování znamenat. Dívka si nebyla jistá, jestli by mu byla schopná odpovědět, aniž by se jí nakonec nezačal třást hlas. Proto jenom zvedla ruku dlaní vzhůru a potom s ní párkrát otočila dolů a zase vzhůru.

Pro muže za jejími zády to bylo dobré znamení. Neodmítla rovnou. Mohl to tedy zkusit znovu.

„Byla bys tak hodná…“ Nevěděl, jak přesně by měl svou žádost formulovat. Svými skutky z minulosti si byl vědom víc než dobře a proto mu trvalo tak dlouho, než se odhodlal vůbec k jakémukoliv pokusu o setkání. Mladík bojoval se svým vlastním já, které mu nakazovalo, že ona není ta pravá, ale pro tuhle chvíli mělo navrch srdce, které přebilo rozum, a proto mohl promluvit. Ani vlastně nevěděl, jestli na to má právo. Sám přece dívku žádal, aby ho už víckrát nekontaktovala. Opět tedy zaváhal.

„Co?“ zeptala se dívka, když se mladík neměl k dopovězení své žádosti. Nadále však zůstávala otočena zády. Věděla, že stačil pouze jediný pohled a mohla se zničit, aniž by o tom ten mladík měl vůbec potuchy.  

„Byla bys tak hodná…,“ začal znovu, ale ani tak nedokázal zformulovat svou žádost.

Výtah s cinknutím dojel do patra a otevřel dvoje vyleštěné dveře. Dívka se neotáčela, ale celá v rozechvění očekávala, co vypadne z mladíkových úst.

Když žádná slova nepřicházela, nastoupila do výtahu a váhala nad tím, že by se přece jenom otočila a pohlédla na něj. Ale v tom zaslechla jeho další slova.

„Poslechni, víš co? Zapomeň na to, ano?“ To byl hlas starého Colea, který se na vteřinu opět dostal na povrch. „Jsi obyčejná nanicovatá holka, co si myslí, že je princezna.“

Ta slova donutila dívku se otočit. A stačil jenom jeden pohled do jeho hnědozelených očí, aby se v nich utopila. Jen jeden pohled potvrdil všechno, čeho se dívka obávala. Její zlaté oči se nedokázaly odtrhnout od mladíkovy tváře.

„Nemyslím si, že jsem princezna. Už před časem mi bylo řečeno, že jsem příšerka,“ odvětila dívka a všimla si úsměvu, který roztáhl mladíkovy rty. Bylo to dobré znamení. Lepší, než v jaké mohla doufat ve skrytu své duše. Už jen jeho příchod znamenal, že se něco změnilo… a to zřejmě k dobrému.

I dívka se tedy usmála.

„Příšerko,“ zašeptal a vydal se k dívce. V tu chvíli se taky začaly zavírat dveře výtahu a tak dívka jenom zběsile mačkala knoflík, aby zůstaly otevřené. Nemohla dopustit, aby se zavřely. Otevřené dveře výtahu pro ni znamenaly všechno nebo nic. 

Došel až k ní, objal kolem pasu a přitiskl rty na její.

„Byl jsem hlupák, doufám, že mi odpustíš,“ zašeptal mladík mezi polibky, kdy se ke své smůle musel nadechovat, zatímco jeho dívka, kterou svíral v náručí, jako by ji už nikdy neměl pustit, to nepotřebovala.

„Máš pravdu, byl si hlupák,“ souhlasila s ním s úsměvem na tváři. O odpuštění však neřekla jediné slovo. V jejím případě o žádné odpuštění nešlo. Cítila se sice ublíženě, ale pohled, který je už navždy spojil v jedno, pro ni byl víc, než nějaká další slova.

„Miluju tě, Příšerko, ať už jsi jakákoliv,“ zamumlal a znovu ji políbil.

 

„Láska má svoje iluze a každá iluze má svůj zítřek. Proto se už tolik milenců rozešlo, protože věřili, že jsou spojení navždy. Skutečnou zkouškou je bolest a štěstí. Když dvě bytosti přestály tuto dvojitou zkoušku života, odhalili svoje chyby a svoje přednosti, mohou si být jisti, že až do skonání života, budou se držet za ruce.“

– Honoré De Balzac

 

P.S. Následující díl je odkaz na první z bonusů, které jsem si k téhle povídce přichystala ;o)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jestli mě miluješ, proč umírám? - 30. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!